|
Meno: Andrei Ivashkov Funkcia: RPG postava Fakulta: RPG Rasa: Upír Ročník: 0. Vek: 0 Body: 0 Peniaze: 1100 |
||||
 ~Δδ∇~ Андрзй Викторович Ивашков „Zatímco oni ještě psali a mluvili, my jsme viděli nemocnice a umírající - zatímco oni označovali službu vlasti za to největší na světě, my už věděli, že smrtelná úzkost je silnější.“ (E.M. Remarque – Na Západní frontě klid) Dostal jsem se na svět 26.12. - dva dny po narozeninách mojí matky. Vzpomínám si, že mi matka často opakovala, že jsem byl její nejhezčí dárek. Otec moje narození vzal jako výmluvu pro to, aby se nezřízeně vrhnul na domácí bar už před polednem. Kdysi byl voják, ale než u něj mohlo dojít ke kariérnímu postupu, jedna kletba mu způsobila trvalý poškození páteře. Vždycky mi přišlo, že jeho život v tu chvíli skončil. To, co dělal potom už bylo jen existování. Narodil jsem se do rodiny zchudlých aristokratů. Nebo alespoň to byl můj otec. Má matka - Natalya Arkaďjevna Ivaškova byla z rodu Daškov a ten byl vždycky proslulej nezměrnýma finančníma prostředkama. Její věno ale pomalu docházelo a Victor Sergejevič Ivaškov byl kvůli tomu pořád nervóznější. A tak se stalo, že svoji manželku poprvé uhodil. Byli mi čtyři, stál jsem u toho a bál se tak, jako nikdy v životě. *** Zbožňoval jsem matčin hlas. Dokázala měnit intonaci a rychlost tak, že se i nejnudnější pasáže z románů, který mi četla, zdály jako super záživný. Zamračil jsem se, když zaklapla knihu s černou koženou vazbou. Kdysi zlatým písmem na ní byl vyraženej nápis война и мир (Vojna i mir). Byla ohmataná od častýho používání a stránky voněly jako mámin parfém. „Čti.“ Poručil jsem si a zašklebil se. Povzdychla si, ale koutky se jí zvedly v úsměvu. „Ty můj malej nenasyto.“ Přivinula si mě do náruče a dala mi pusu na čelo. Nadechnul jsem se její vůně. Vždycky mi připomínala fialky a jasmín. Dole něco bouchlo. Nadskočil jsem, ale matka si mě přitáhla blíž k sobě. „Je zpátky.“ Zamumlal jsem. Jako kdyby to nevěděla. Otec odešel brzo ráno do práce a já si bláhově namlouval, že se vrátí až za tři dny, jako to už párkrát udělal. Proti mojí vůli se mi roztřásly ruce. Nenáviděl jsem to. Párkrát mi rukou přejela po zádech a uložila mě zpátky do postele. Natáhnul jsem za ní ruce. Nechtěl jsem, aby odešla. Váhavý kroky a občasný bouchnutí do stěny naznačovalo, že neni zrovna ve stavu, kdy by se s nim dalo normálně domluvit. Matka se ke mě sklonila, dala mi eskymáckou pusu a pohladila mě po vlasech. „Neboj se, broučku. Jenom spinkej.“ Zašeptala mi a láskyplně mě pohladila po tváři. „Rozbil jsem okno.“ Vypadlo ze mě. Tajil jsem to celej den, protože jsem doufal, že na to Olesya Dalogová – naše sousedka a majitelka hromady střepů, co kdysi byly oknem - zapomene, než se otec vrátí. Ale bylo mi jasný, že ho ta stará rašple odchytla a nabonzovala mě. I když pochybuju, že věděla, co tim způsobí. Jenže teď šel po schodech nahoru a mě se strachy svíral žaludek. „To nevadí, zlatíčko.“ Navzdory jejím slovům měla v hlase napětí. Kroky se blížily. „Pěkně spinkej a ráno to spolu vyřešíme, dobře?“ Usmála se. Moje věčná spojenkyně, ať jsem udělal jakoukoliv blbost. Kejvnul jsem hlavou na souhlas. Zhasla mi svíčku, políbila mě na víčka a vyšla z pokoje. Hned, jak se za ní zavřely dveře, schoulil jsem se do klubíčka, protože otec začal křičet. „Victore, uklidni se.“ Slyšel jsem matčin ledovej tón. „Ten tvůj malej parchant běhá kolem, rozbíjí okna, stojí mě nepředstavitelný prachy a ty mi říkáš, abych se uklidnil?!“ Zahřměl. Slyšel jsem ránu, jako kdyby sám něco rozbil. „Je ještě dítě, neudělal to schválně!“ „Je to malej rozmazlenej fracek, kterej neví, jak se chovat! Vypadni od těch dveří!“ Hrklo ve mě. Očima jsem studoval pokoj, ale nebylo se kde schovat. „Na to zapomeň, ani se ho nedotkneš!“ „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ Ozvala se rána. Uhodil jí. Přitisknul jsem si ruku k puse, abych nevykřiknul. „Pusť mě dovnitř! Já z něj tu tvojí výchovu vytřískám!“ Přitáhnul jsem si kolena až k bradě. Jako kdyby mi to mohlo pomoct, až se dostane dovnitř. „Je mu osm, Victore! Je to malý bezbranný dítě a já tě upozorňuju, že jestli mu ublížíš, tak se můžeš rozloučit se všim, co ti můj otec platí.“ Představil jsem si rozzuřenýho otce a křehkou postavu mojí matky. Rozdrtil by jí, kdyby chtěl. Měl jsem nutkání vylézt z postele a vydat se mu sám, ale zastavila mě vzpomínka na jedinou příležitost, kterou dostal k tomu, aby mě „vychovával“ sám. Modřiny jsem měl ještě dva tejdny. Následovala hádka o peníze, která v sídle Ivaškovů byla na programu každýho normálního dne. A ani to, že jsem si ruce tisknul k uším nezařídilo, abych to všechno neslyšel. Včetně výhrůžek směřovaných na mojí osobu, o kterých jsem tušil, že je jednou Victor Ivaškov s nesmírným potěšením zrealizuje. *** Peníze otci docházely rychleji, než si myslel. Proto se hádky začaly přiostřovat. Nebyl jsem tak blbej, abych si myslel, že je všechno v pořádku, protože nebylo. Nic v mým životě nebylo v pořádku. Sídlo, ve kterým jsme žili, bylo jako sto let opuštěnej zámek. Stěny byly opraskaný a byly vidět místa, kde chyběly obrazy. Když matka žila, dokázal jsem prosedět hodiny na chodbách a představovat si, co za podobizny tam visely. Když matka žila. Ta myšlenka mi běhala v hlavě roky. Pořád jsem se budil v noci a myslel si, že mě přijde uklidnit. Nikdy nepřišla. Protože jsem ji neochránil. Hádali se pořád víc. O penězích, o mě... o všem, o čem se dá hádat. Snažil jsem se schoulit do klubíčka na posteli a přitisknout si ruce na uši. Nepomohlo to. Snažil jsem se schovat pod stůl. Nic. Schoval jsem se pod postel a taky to nepomohlo. Pořád jsem slyšel jejich hádky a matčin pláč. Tak moc jsem jí chtěl jít pomoct. Ochránit jí před Victorem. Ale pokaždý mě zastavila myšlenka na to, co by se stalo, kdybych vstoupil do jejich hádky. Myšlenka na otcovu hůl a na jeho krutost. Věděl jsem, že všechny děti jsou vychovávaný podle stejnýho řádu. Nebo alespoň, to mi tvrdili. Dokud jsem nepřišel na to, že takovej výprask nikdo nedostává. Ale to bych předbíhal dobu. Ležel jsem pod postelí, jako obvykle. Snažil jsem se schovat... uniknout před křikem a pláčem, co jsem poslouchal každou noc. Křikem a pláčem, kterej jsem já způsobil. Pokaždý, když se matka s Victorem pohádala, bylo to kvůli mě. Snažil jsem se chovat se tak, abych ho neprovokoval, ale vždycky si našel něco, za co by mě „výchovně potrestal“. Tentokrát jsem se netvářil dostatečně způsobně, když k nám přišla návštěva. Matka mě pořád bránila, že jsem dítě. Asi bych i byl... trochu deprimovaný, ale pořád dítě, kdyby jí otec tu noc neumlátil. Nebo nepodřezal. Vlastně jsem nevěděl přesně, co se stalo. Slyšel jsem jenom rány, křik, tříštění skla a potom ticho. Hrozný, děsivý ticho, který se mi zařezávalo do srdce a zůstalo tam už navěky. Měl jsem jí pomoct. Věděl jsem to. Měl jsem přijít dolů, podívat se otci do očí a říct mu, že přijmu jakejkoliv trest, jenom když už mamince nebude ubližovat. Problém byl v tom, že já to neudělal. Tak moc jsem se bál o svojí kůži, že jsem ho nechal, aby... jí ubližoval. A nakonec zabil. Nikdy v životě nezapomenu na její srdcervoucí křik, těsně předtim, než zemřela. Matka byla všechno, co jsem měl. Moje poslední záchrana. Jediná osoba, co mě měla ráda, i když jsem byl rozmazlenej parchant. A já dovolil, aby mi jí Victor vymazal ze života, jako kdyby nikdy neexistovala. Tvrdil, že zemřela na nemoc. Že už to trvalo dlouho. Nepamatoval jsem si, že by matka kdy zakašlala, natož že by byla smrtelně nemocná. A tak jsem se zkusil smířit s tim faktem a věřit tomu, co Victor vykládal celý společnosti. Jenže narozdíl od novin, já jsem slyšel, co se tu noc stalo. Já jsem viděl rozbitou vitrínu a matčinu krev, když jsem se odhodlal sejít domů. Já jsem věděl, jak to ve skutečnosti bylo. A nebyl den v mým životě, kdy bych si nevyčítal, že jsem se mu tu noc nepostavil. *** ,,Otče." Stál ke mě zády a mojí osmiletou maličkost absolutně nevnímal. Měl jsem na sobě novej oblek a v hlavě mi dunělo. Matčin pohřeb začínal za hodinu. Položil skleničku s whiskey na stůl a pomalu se ke mě otočil. ,,Co chceš?" Přísahal bych, že měl zarudlý oči, ale možná se mi to jenom zdálo. Před dvěma dny mi oznámil, že matka byla smrtelně nemocná. Nepamatuju si, že bych o tom někdy předtim slyšel, ale rozhodl jsem se neodmlouvat. Moje dětská hlavička si její smrt s tříštěním skla a rozbitou vitrínou v jídelně spojila celkem snadno. A to, co se mi jevilo jako skutečná příčina toho, že teď musim na pohřeb ve mě vyvolávalo panickou hrůzu. Do jeho pracovny by mě nikdo nedostal, kdyby byla nějaká jiná možnost mu oznámit, že matčina rodina dorazila. ,,Vladimir Daškov právě přijel. Shání se po vás." Vyrazil jsem ze sebe a v duchu si nadával za ten třesoucí se hlas. Zhluboka se nadechl a zakroutil hlavou. ,,Řekni, že přijdu za pět minut." Řekl nakonec ledovým hlasem a tim mě nepřímo poslal pryč. Nemusel to dělat dvakrát. Vyšel jsem ze dveří jeho pracovny a zavřel za sebou. Ušel jsem pár kroků, zabočil za roh a opřel se zády o stěnu. Matka byla pryč a s ní veškerá ochrana, kterou jsem měl. Roky stála mezi jeho pěstí a mojí dětskou tvářičkou. Teď už to nebude dělat nikdo. , ,Andrei?" Nasťa Daškova byla něco jako moje vzdálená sestřenice, nebo tak. Byla o sedm let starší a viděl jsem ji tak dvakrát v životě, ale i tak jsem ji měl docela rád. Měla matčiny oči - moje oči. Zůstal jsem k ní zády, abych si rychle stihnul utřít slzu, co mi tekla po tváři. Otec mi dal dost jasně najevo, že se mám ovládat. ,,Jsi v pořádku?" Otázka za milion. Nikdy jsem nechápal, jak se někdo může takhle ptát. Zvlášť když vám za hodinu pochovávaj mámu. Narovnal jsem se a otočil se k ní s maskou netečnosti. ,,Jsem v pohodě." Prohlásil jsem dutě a protáhnul se okolo ní, aniž bych jí dovolil se mě dotknout. *** Pohřbili jí u kaple nedaleko našeho domu. Poprvý jsem se vyplížil z domu a šel jí navštívit přesně jedenáct dní po tom, co jí zakopali do země. Nebo spíš strčili její rakev do rodinný hrobky. Asi bych to měl nazvat štěstím, že se nacházela tak blízko. I když si nejsem jistej, jestli mi čumění na tu kamennou věc s nápisem дашков přineslo nějakou útěchu. Stál jsem tam jako idiot a modlil se, ať nikdo nejde kolem. Lidi měli občas pocit, že se musí cpát do věcí, do kterých jim nic neni a kdyby viděli osmiletýho kluka před hrobkou, zcela určitě by mě dřív nebo pozdějc donutili, abych jim vyplivnul, kde bydlim. A... na to, co by mě doma čekalo, kdyby mě tam přivedl nějakej dojatej buran, jsem nechtěl ani pomyslet. Rukou jsem se dotknul chladnýho kamene, kterej tvořil dveře. Celá byla vytesaná z mramoru a po stranách byl vyvedenej rodokmen. Jaký překvapení, že jsem v něm nefiguroval. Ale Nasťa a matka taky ne, takže jsem předpokládal, že je to spíš seznam mrtvých, než cokoliv jinýho. Ztěžka jsem polknul a strčil do pohyblivýho kusu kamene. Dveře se otevřely a já překvapením zalapal po dechu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že hrobka nebude zamčená. Což mě samozřejmě nezastavilo a vešel jsem dovnitř. Byl tam prach, zima a vzduch byl cejtit zatuchlinou a... hnilobou. Nakrčil jsem nos, ale nedostal jsem se k tomu, abych se začal cejtit divně mezi všema těma rakvema, protože mi pohled padnul na jednu konkrétní. Byla z ebenovýho dřeva. Leštěná. V mysli mi probleskla vzpomínka, trhnul jsem sebou, když jsem si uvědomil, že ze stejnýho materiálu je otcova hůl. Pomalu jsem se k rakvi přiblížil. Ležela na jednom ze stupínků, jako kdyby tam byla odjakživa. Ale ona tam nepatřila. Patřila ke mě. Domů. Opatrně jsem se dotknul víka. Tak strašně jsem jí chtěl otevřít a zjistit, že tam maminka neni. Nebo že žije. Že to byl všechno sen, nebo vážně hloupej vtip a mě má kdo ledovat tvář, kterou jsem měl čerstvě napuchlou a rudou od úderů, abych to nemusel dělat sám. Jenže když jsem to zkusil, nic se nestalo. Víko bylo přibitý hřebíkama, se kterýma jsem nepohnul. Musel jsem se neuvěřitelně přemáhat, abych potlačil vzlyk. „Ahoj, mami.“ Opřel jsem si čelo o černý dřevo a mumlal to, ale měl jsem pocit, že mě slyší. Hlas mi zněl chrčivě a hrubě, protože jsem dlouho předtim nic neříkal. Trvalo mi o dost dýl, než jsem předpokládal, než jsem našel to správný místo. „Jak se máš?“ Zeptal jsem se s nadějí. Chápal jsem, co to znamená smrt a že už se nikdy nevrátí. Ale obrannej impuls všech dětí, co přišli o rodiče je namlouvat si, že jsou pořád poblíž, aby na ně dávali pozor. Prostě jsem chtěl, aby mě slyšela. „Víš, otci chybíš.“ Takhle jsem si vysvětloval jeho špatnou náladu. Ano, vážně. „Hodně pije.“ Oznámil jsem jí, jako kdyby to byla novinka. Jenže zatimco za jejího života byl v lihu jednou za tejden, teď to bylo permanentní. „A...“ Hlas mi selhal. Tak moc jsem jí chtěl říct o jeho holi a o tom, že už mě několikrát zmlátil bez zjevnýho důvodu. Ale nevymáčknul jsem se. Věděl jsem, že by jí to trápilo, tak jsem jí to zamlčel. „A mě taky chybíš.“ Zamumlal jsem místo toho. V očích mě pálily slzy, ale nehodlal jsem ven pustit ani jednu. Otec mi už před jejím pohřbem vysvětlil, že kluci nepláčou a já se toho hodlal držet. Nejenom proto, že neposlouchat jeho rozkazy se rovnalo víc než jenom psychický bolesti. Pohladil jsem lesklý dřevo a představoval si, že jsou to matčiny vlasy. Pamatoval jsem si, že je měla dlouhý a nádherně hebký a často mě jejich konečkama šimrala po tváři. Vždycky jsem se smál jako pominutej a otec potom křičel, že ho bolí hlava a jestli bychom nemohli sklapnout. Dokázal jsem si vybavit matčin spikleneckej výraz, když jsme se oba dva utišili a já jí usnul na klíně. V celým tom podělaným sídle byla jediná, komu přišlo nemyslitelný, aby její osmiletej syn skončil zmlácenej do krve. „Prosím, vrať se.“ Vypadlo ze mě najednou. Nic jsem si nepřál víc. Chtěl jsem jí vytáhnout z tý blbý bedny a odejít. Ne „domů“... někam pryč. Daleko od všeho, co se v tom děsivým domě dělo. Prostředí hrobky bylo zvláštně uvolňující. Bylo to tam třikrát míň strašidelný, než v jídelně, kde se pořád v koutech povalovaly střepy z vitríny, co se rozbila v noc, kdy maminka umřela. Umřela. Věděl jsem, že moje prosba byla úplně nesmyslná. Nevrátí se. Už nikdy. „Prosím, řekni něco.“ „Prosím, odpověz mi. Udělám, co budeš chtít. Budu ten nejhodnější kluk na světě, jenom...“ „Prosím...“ Žádal jsem jí ten den o hodně věcí, o kterých jsem věděl, že mi je nesplní. A když jsem se večer chtěl vrátit domů, poprosil jsem, aby zařídila, že nedostanu, až přijdu. Věřil jsem, že o to, že se můj otec ten den zavřel v salónku a od tý doby tam strávil tejden, se postarala Natalya Daškova. Věřim tomu pořád. *** Přesně jak jsem si myslel, Victor Ivaškov se po smrti manželky ani trochu neuklidnil. Možná spíš naopak. Vodka se stala jeho novou ženou a já se mu snažil co nejvíc klidit z cesty. Hlavně po tom, co mě poprvý praštil den po pohřbu, čehož důvod jsem se nikdy nedozvěděl. Netrvalo dlouho a udělal to znovu. Nebil mě každej den, nebo každej tejden, dokonce ani pokaždý, když se opil. Jeho systém se nedal pochopit. Nikdy jsem nevěděl kdy ani za co mě potrestá. A to čekání na další ránu bylo většinou horší než rána samotná. ---- Nípal jsem se v jídle a neuróza v žaludku mě už začínala pomalu ale jistě štvát. Otec byl zase moc nalitej na to, aby udržel vidličku. Odér alkoholu se ke mně donesl až na druhou stranu jídelního stolu. Chtělo se mi zvracet. Bouchnul pěstí do stolu, až jsem nadskočil. Nahrbil jsem se v očekávání výbuchu. „Olgo!“ Křiknul na naší posluhovačku a ve mně se něco uvolnilo, když jsem si uvědomil, že jeho vztek se tentokrát soustřeďuje na někoho jinýho. Olga přicupitala s pohledem sklopeným k zemi. Náš dům byl plnej služebnictva z nejchudších vrstev, který si nemohlo dovolit ztratit dobře placenou práci. A tak se k nim otec patřičně choval. „Jídlo je studený.“ Zavrčel. „Je to salát, pane.“ Pípla nešťastně. Kdybych se tak nebál jeho nevyzpytatelný povahy, asi bych se mu vysmál i nahlas, ne jenom v duchu. Jenže to nevypadalo, že by měl pochopení pro vtípky. „Ptal jsem se tě na něco?!“ Kopnul do sebe zbytek nevim kolikátý skleničky whiskey a vstal. Trochu se zapotácel, ale představa dalšího alkoholu zřejmě byla silnější, takže se nakonec dostal k baru a roztřesenou rukou si dolil. „Odnes to. Studený blafy žrát nebudu. A výplatu nečekej.“ Zavrčel. Viděl jsem, jak její obličej povadnul. Bylo mi jí líto. „Otče.“ Zkusil jsem to smířlivě a vzápětí jsem se smažil pod jeho pohledem. Možná jsem si ve svojí naivní dětský hlavičce myslel, že má tohle období za sebou. Večer předtim se totiž zlískal a zmlátil mě za to, že jsem prošel okolo jeho pracovny. Nebo jsem alespoň vyhodnotil, že to bude důvod, protože jinak jsem ho tejden neviděl. Ráno za mnou přišel s kocovinou, která by normálního člověka zabila a poprvý (a naposled) v životě se mi omluvil. Měl jsem tělo samou modřinu a stejně jsem mu odpustil. Protože jsem si myslel, že už to nikdy neudělá, jak sliboval. Moc dlouho mu to nevydrželo. „Chtěls mi něco říct?“ Zasyčel na mě, když mi tak rychle sklaplo. Ztěžka jsem polknul. Měl v očích ten lesk, co vždycky míval, než mě praštil. Rozhodně jsem mu nechtěl nic říkat. „Pane.“ Oslovila ho opatrně Olga. Párkrát jsem zahlídnul, jak si mě soucitně prohlíží, ale tohle bylo poprvý, co se ozvala, když se schylovalo k… nazvěme to bouřkou. „Přinesu vám další chod.“ Asi jsem jí přecenil. Přicupitala ke stolu a začala sklízet jeho netknutý jídlo. Na to, že jsme skoro neměli prachy rozhazoval docela dost. Ani to s nim nehlo. Pořád mě propaloval pohledem a ve mně byla malá dušička. Vážně jsem nechtěl dostat další dávku jeho „výchovy“. Olga se vypařila a já zůstal jako přikovanej k židli. „Ztratil jsi hlas?“ Zeptal se posměšně. Nenáviděl jsem, když se mi vysmíval. To už jsem byl radši, když mě mlátil. Nebyl jsem schopnej ani sklopit pohled. V tu chvíli mi došlo, že tohle období neskončilo a pravděpodobně už ani nikdy neskončí. „Já-“ Zarazil jsem se. Můj vlastní hlas mi zněl cize, jako kdyby patřil úplně jinýmu klukovi v úplně jiným světě. Přistoupil o krok a já se instinktivně odtáhnul. V jeho opileckým obličeji se objevil spokojenej úšklebek. „Nikdy bych nevěřil, že z tebe vyroste taková slečinka.“ S timhle zhodnocením mojí osoby jsem někde v podvědomí nesouhlasil, ale bál jsem se, že mi vrazí, takže jsem jenom sklopil pohled. Možná jsem vážně byl slečinka. „Omlouvám se.“ Zamumlal jsem, protože jsem si myslel, že tim jeho hněv zmírnim. Narovnal se a já se ještě víc přikrčil. Povzdychnul si a ve tváři se mu objevil znechucenej výraz. Uskrnul si z whiskey. „Víš, Andrei.“ Začal skoro žoviálně. „Stejně jsem tě nikdy s tou kurvou nechtěl mít.“ Dopověděl. Myslim, že to byla chvíle, kdy mi můj otec definitivně zlomil srdce. Kdyby se mi druhej den ráno přišel omluvit (jako že to neudělal), tak bych mu odpustil jenom proto, abych nedostal. Ale vnitřně jsem náš vztah už odepsal. Roztřeseně jsem se nadechnul. Chuť k jídlu by mě v tu chvíli už úplně přešla, kdybych nějakou měl. „Můžu odejít?“ Zamumlal jsem a dával jsem si velkej pozor, abych nezněl drze. Ale v jeho opilecký mysli to byla provokace. Nebo se prostě potřeboval na někom vybít. Přiskočil ke mně a vrazil mi facku, až mi skoro odlítla hlava. Možná by to bolelo míň, kdyby mi včera večer už pár takových nevrazil. Rychle jsem zamrkal, abych zahnal slzy bolesti. Nechtěl jsem mu dokázat, že měl pravdu. „Padej do svýho pokoje.“ Zasyčel na mě nenávistně. „A nechoď mi na oči.“ Ani jsem se na něj nepodíval. Jenom jsem se rychle svezl ze židle a vypadnul z jídelny. Když jsem si byl jistej, že mě nevidí, přidal jsem do kroku, až jsem se přistihnul, že běžim. Cesta do pokoje mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Zabouchnul jsem za sebou dveře a potichu zanadával, že nemám klíč, abych se mohl zamknout. Uniknul mi jeden jedinej vzlyk, než jsem se ovládnul. Ale bylo to dost, abych si přišel jako slaboch. ---- Na každodenní rutinu plnou strachu z otce jsem si zvyknul poměrně rychle. Až mě samotnýho překvapilo, jak brzo jsem začal jeho výlevy brát jako součást normálního dne. V deseti jsem se už nesnažil schovat do jakýkoliv skulinky, když procházel okolo. Přistihnul jsem se dokonce, že odmlouvám. Vyneslo mi to sice pár modřin, ale bylo to něco. Byl to můj způsob, jak si udržet zdravej rozum. Rozhodnul jsem se, že kdyby to takhle pokračovalo dál, byl by ze mě ustrašenej blb. Základ byl nepřipouštět si to. Nemohl mi ublížit ničim, když jsem mu to nedovolil. Občas jsem ho nasral prostě proto, abych měl pocit, že mám věci pod kontrolou. Byl jsem idiot. Neměl jsem pod kontrolou vůbec nic. Ale postupem času jsem přišel na to, čim ho vytočit do nepříčetnosti (a dostat tak pořádnou nakládačku) a čim si vysloužit jenom pár facek. Nebylo to moc, ale byl jsem rád, že mám alespoň nějakou moc nad tim, jak budu vypadat, až se mnou skončí. Pamatuju si, že jsem si ze všeho nejvíc užíval dny, kdy byl na služební cestě, nebo zlitej a zavřenej ve svým salónku. To byly chvíle, kdy jsem byl v bezpečí a většinou jsem je trávil v knihovně. Měl jsem přečtenou dobrou čtvrtinu, než přišel dopis z Akademie sv. Vasiliya o mým přijetí. Považoval jsem to za vyloženě dobrou zprávu, protože si nejsem jistej, jestli bych ho nezačal provokovat natolik, že by mě umlátil. *** Když jsem se dozvěděl, že Akademie se nachází na Sibiři, bylo mi jasný, že tam bude zima. Ale -40 bylo i na mě docela silný kafe. Musel jsem pustit kufr do sněhu a jednu ruku si zapřít o tu druhou, abych dokázal přečíst instrukce, jak se dostat do pokoje. Bylo to přes půlku komplexu, takže než jsem se tam dostal, měl jsem pocit, že si vykašlu plíce. Vylovil jsem z obálky klíč jenom proto, abych zjistil, že pokoj už někdo odemknul. Vpadnul jsem dovnitř. ,,Uh, zdravim." Kluk v mým věku si tam vybaloval věci do celkem uboze vypadající skříně. Obecně ten pokoj vypadal dost stroze. Otočil se ke mě a usmál se. ,,Ahoj. Jsem Ilya Dragomir. Ty budeš Andrei, předpokládám." Přikejvnul jsem a potřásl si s nim nabízenou rukou. ,,Vypadá to, že budem spolubydlící." Řekl jsem a opětoval mu úsměv. Dveře rozrazil průvan, protože jsem je samozřejmě špatně zavřel, až jsme oba nadskočili. Otočili jsme se na sebe a unisono se rozesmáli. Ten den jsem v něm našel nejlepšího přítele. *** ,,Zabiju tě, Ivaškove. Prostě tě zabiju." Zaúpěl Ilya už asi postopadesátý a nervózně začal další kolo procházení se po chodbě před ředitelnou. Mlčel jsem. Sám jsem měl v hlavě docela vymeteno. Už si nepamatuju, jak mě napadlo sehnat cigarety a přemluvit Dragomira, aby si se mnou zapálil. V pokoji. Z okna. Když si to tak rekapituluju, byl to nápad hodnej pablba. Možná kdyby v tu chvíli nešel kolem Ivanov, prošlo by nám to. Ale vzhledem k tomu, že ten chlap byl tak neuvěřitelně vlezlej a vpadnul dovnitř skoro bez klepání, aby pochválil svýho nejlepšího studenta za dnešní výpady ( ne, ne mě ), tak z toho idiotskýho nápadu byly tyhle opletačky. Čekali jsme tam jenom proto, že nás chtěli vydusit, než se objeví na scéně naši otcové. ,,Andrei." Instinktivně jsem se přikrčil, když jsem za sebou uslyšel Victorův hlas. Nevim, jestli jsem si myslel, že se na mě vrhne na školní chodbě, nebo to byl jenom reflex. Zvednul jsem k němu hlavu, ale zjistil jsem, že svůj ledově nenávistnej pohled směřuje na někoho jinýho. Přesněji na Maxima Dragomira, o kterým jsem ani netušil, jak se tam zjevil. ,,Ivaškove." Odtušil chladně Ilyův táta a zdatně s nim sváděl oční souboj. ,,Dragomire." ,,Mohlo mi být jasné, že když má Ilya problém, bude v tom zakomponovaný tvůj syn." Byl jsem docela rád, že se alespoň prozatím otcův hněv soustřeďuje na někoho jinýho. Victor otevřel pusu, že mu na to něco odsekne, ale dveře ředitelny se otevřely a on byl nucenej sklapnout a jít žehlit co jsem udělal. ,,Kvůli tomu máš plůšvih, blácho?" Ozval se po straně dětskej hlas. Otočil jsem se a až v tu chvíli jsem si všimnul asi čtyřletý holky u Ilyi v náručí. ,,Jo, to je přesně on. Dáš mu co pro to?" V hlase mu zazníval smích. Po tom malým představení z něj asi počáteční vztek trochu vyprchal. A nebo to bylo přítomností tý malý. Díval se na ní láskyplným pohledem, kterej mi připoměl matku. ,,Prosím, ušetři mě." Ušklíbnul jsem se na ní. Ona se zamračila. ,,To je Tasha, moje mladší sestra. Zdá se, žes jí moc do oka nepadnul." Zasmál se Ilya a cvrknul jí po nose. Tasha se rozesmála dětským bezstarostným smíchem. ,,To vidim." Zahučel jsem trochu nepřítomně, protože mi v hlavě zazněla telepatická zpráva od otce. ,,To si vyřídíme později." *** Prázdniny jsem vždycky nesnášel. Byl jsem pravděpodobně jedinej student Akademie sv. Vasiliya, kterej školní rok považoval za odpočinek. Když mi bylo čtrnáct, věci se na chvilku změnily. Otec propustil mojí starou guvernantku (byla nad hrobem) a přijal místo ní čerstvě dostudovanou upírku Lenu. Bylo jí osmnáct a byla asi ta nejhezčí holka, co jsem do tý doby viděl. Blondýna s nádherným tělem a ideálama malýho dítěte. Myslela si, že každej příslušník vysoce postavený rodiny je automaticky rozmazlenej fracek, kterýmu projde úplně všechno. Takovej přežitek. Měl jsem jí rád. Byla vtipná a milá a nevěděla o tom, jak probíhá moje výchova, což byla příjemná změna. Ze začátku. Potom na mě práskla rozbitý okno v hale (moc vodky a vehementního vysvětlování). A myslela si, že mi to v pohodě projde, protože peníze za opravu budou v obrovským rozpočtu Ivaškovic rodiny úplně zanedbatelná položka. Což byla sice pravda, ale rozhodně mi to neumožnilo, abych se z toho dostal se zdravou kůží. Vtrhla ke mě do pokoje pár minut po tom, co z něj oddusal Victor a našla mě, jak si v zrcadle prohlížim stopy po jeho návštěvě. Vzlykla a zavřela za sebou dveře. „Ach, Andrei, mě to tak mrzí! Nevěděla jsem, že-“ „-můj otec uznává středověký výchovný metody?“ Dokončil jsem za ní hořce. Upřímně, chtěl jsem jenom, aby vypadla. Rozhodně nemusela bejt svědkem mýho ponížení, když už ho způsobila. „To jsem nevěděla!“ Zopakovala vysokým hláskem. „Tak už to víš.“ Prohlásil jsem klidně a odvrátil se od svýho odrazu. „Běž pryč.“ Zůstala tam stát bez pohnutí jako hromádka neštěstí. „Teď mě nenávidíš.“ Vydechla a brada se jí rozklepala. Znali jsme se jenom dva tejdny, ale vyvinulo se mezi náma něco jako podivný přátelství. Naše rozhovory se většinou točily okolo literatury a historek ze školy. Na to, že byla tak naivní byla překvapivě chytrá. Podíval jsem se na ní. V ruce měla lékárničku a zorničky rozšířený. „Tak to neni.“ Zamumlal jsem nakonec. Neviděl jsem pointu v obviňování její osoby. Nebyla to její pěst, co mi udělala šrám na tváři. „Jenom prosim tě jdi pryč.“ Vážně jsem jí chtěl mít z krku. Nelíbilo se mi, že celý služebnictvo všechny otcovy scény slyšelo, ale vidět to? Přímo po akci? Ne, dík. Jenže ona zakroutila hlavou a přišla blíž. „Nech mě, ať se ti na to podívám.“ Ztěžka jsem polknul. „Ne.“ Přiblížila se ještě víc. Byla menší než já, i když byla o čtyři roky starší. Díval jsem se dolů na ní a přemejšlel, jaký to asi je, opřít tu dokonalost o stěnu. Ale no tak. Bylo mi čtrnáct. Prakticky jsem nemyslel na nic jinýho. Zvedla ruku a vzala mě za bradu. Otočila mi hlavu tak, aby na ránu měla lepší úhel pohledu. „Dám ti na to heřmánek.“ Oznámila mi, když mě donutila se posadit a začala se přehrabovat v lékárničce. „Snižuje bolest a zabraňuje tvoření jizev.“ Mumlala. Byla k sežrání. A mě ani na chvilku nenapadlo, že bych neměl šanci. Zřejmě se ve mě usadilo něco ze sebevědomí tak typicky vysokýho pro rod Ivaškovů. „Nemusíš se tim trápit.“ Rozhodnul jsem se, že už se podusila dost. Nemělo smysl jí takhle natahovat. „Nebyla to tvoje vina. Kdyby to nebylo rozbitý okno, bylo by to něco jinýho. Vždycky si najde důvod.“ Vyklopil jsem a pousmál se. Obličej se jí zkrabatil, jak se zatvářila ještě ustaranějc a naklonila se ke mě blíž. „Ale kdybych mu to neřekla, možná-“ Voněla po fialkách a heřmánku. Tak jsem se vykašlal na to, že je to moje vychovatelka a políbil jí. Překvapeně vzdychla, ale polibek mi oplácela dost intenzivně na to, aby se dalo odhadnout, že to nebylo ze setrvačnosti. Nemám páru, jak dlouho to trvalo, ale odtáhla se až když mi položila ruku na tvář a já ucuknul. Připravoval jsem se na salvu nadávek, popřípadě omluv, ale ani jedno nepřišlo. Místo toho tady byl jenom její zrychlenej dech a pohled pro kterej jsem ztratil hlavu. „Co to děláš?“ Vyrazila ze sebe přerývavě. Sám jsem měl problém dejchat normálně. Pokrčil jsem ramenama. „Líbám tě.“ Odpověděl jsem jednoduše. Upřela na mě zkoumavej pohled a pak jednou rychle kejvla hlavou. „Tak pokračuj.“ Dostala ze sebe a sama se řídila svýma slovama. Vzal jsem jí okolo pasu a přitisknul si jí k sobě. Zajela mi rukama do vlasů. V tu chvíli mě tepající bolest na tváři vážně vůbec nezajímala. Pomalu jsme se přesunuli k posteli a cestou ztráceli kousky oblečení. Sjela mi rukou po zádech až ke kříži a roztřeseně se nadechla, než jsme se svalili na postel a já se poprvý seznámil s panem sexem. „Panebože.“ Vyrazila ze sebe někde uprostřed toho všeho. „Kde ses tohle naučil?“ Samolibě jsem se usmál a pokračoval ve svý nový oblíbený činnosti. „Říkal jsem ti,“ políbil jsem jí na krk a užil si její zavzdychání „že hodně čtu.“ --- Zasmála se a objala mě okolo krku. V knihovně bylo pološero a v celým domě absolutní ticho. V pět ráno asi nikdo nebyl úplně při vědomí. Což nám s Lenou perfektně vyhovovalo. „Ivaškove, ty seš hrozně samolibej blb.“ Okomentovala moje předchozí vyhlášení o tom, že stejně ví, že jsem ten nejlepší, co kdy měla a ušklíbla se. Viděl jsem jí v očích, že mám pravdu. Mám pocit, že mě milovala. Jestli se teda poměr s o čtyři roky mladším klukem dá považovat za lásku. Možná bych jí taky miloval, ale v tý době jsem těžko mohl vědět, co to je. Koneckonců, v rodičích jsem moc vzoru nenašel. „To patří k mým kvalitám.“ Zamumlal jsem a mrknul na ní. Stoupla si na špičky a políbila mě. Byla tak sexy, že jsem byl rozhodnutej si jí vzít přímo mezi regálama zaprášených knih. Pak mě od ní někdo odtrhnul s takovou razancí, že jsem odletěl do jedný z polic a svalil se na zem spolu s celou sbírkou románů pana Čechova. Než jsem se stihnul nadechnout, už mě za límec vytáhnul zpátky na nohy. Mžitky před očima ani nemusely zmizet a já věděl, kdo to je. „Co si myslíš, že děláš?“ Zasyčel na mě otcův hlas. „Pane, my jsme jen-“ „-mlč!“ Křiknul na ní až vyjekla leknutím. „S tebou si to vyřídim potom!“ Nikdy by mě nenapadlo, že ho zrovna tohle naštve. Jeho – alkoholika, co si zabil manželku a plácal po zadku každou naší služku. Možná ho štvalo, že jí nedostal do postele on. A nebo to prostě bylo tim, že ho na mě štvalo už úplně všechno. Zaklepal se mnou. „Na něco jsem se ptal.“ Zavrčel. Vzhlídnul jsem do jeho rozzuřený tváře a zatvářil se vzpurně. Nebo jsem se o to alespoň pokusil. „To je moje věc.“ A už mi jedna přilítla. „Pane, prosím!“ Slyšel jsem Lenin výkřik a věděl jsem, že ho to ani trochu neobměkčí. Ještě nás zmlátí oba dva. „Nebudeš se celý léto poflakovat a šukat služky.“ Vzal mě pod krkem, až jsem přidušeně zasténal. „Já tvoje bastardy živit nebudu. A tvoje milenky taky ne.“ Pokusil jsem se chrčivě nadechnout. „To bych po tobě ani nechtěl.“ Prsknul jsem. Jeho sevření zesílilo. „Jsi rozmazlenej arogantní spratek.“ Oznámil mi. To byla novinka. „Ale já z tebe tohle kurevství po tvojí matce dostanu, to se neboj.“ Nebál jsem se. Jestli někdo z někoho dokázal vymlátit duši, tak to byl on. Pustil mě. Zalapal jsem po dechu a zakašlal, aby se mi podařilo ho chytit. „Nebyla kurva.“ Vypadlo ze mě. Vrazil mi hřbetem ruky a jeho idiotskej pečetní prsten mi rozříznul tvář. „Andrei!“ Skoro jsem na Lenu zapoměl. Otec zřejmě taky. Otočil se k ní a chvíli to vypadalo, že jí taky vrazí. „Ty odsud vypadneš. Okamžitě.“ Zahřměl. O půl hodiny pozdějc jsem sledoval z okna svýho pokoje, jak Lena odchází se svojí ošoupanou taškou z mýho domu i života. Už nikdy jsem jí neviděl. Ale naučila mě jak se zbavit bolesti, kterou jsem nabral doma. A moje spolužačky na Akademii ten způsob ocenily. *** ,,V tý černý košili vypadáš moc pobledle, Andrei. Ale stejně ti to sluší." Zacvrlikotala Griša a přitrouble se zasmála. Griša po mě vždycky jela. Jako většina holek ve škole ( kterých tam bylo zoufale málo ). Dost jsem toho využíval, abych se přiznal. Bavilo mě si s nima hrát. Ilya mě za to občas trochu peskoval, ale nakonec mu došlo, že když jsou tak blbý a vlezou se mnou do postele, je to jejich smůla. V našem Společenství jich bylo ještě míň než v těch ostatních - šest - a jedna z nich pro mě byla absolutní tabu. Lollita Nikita Belikova byla výhradně Ilyův... no, on to nazýval zamilovaností, já osobním projektem. Na Grišin kompliment jsem odpověděl jednim ze svojí edice arogantních a samolibých úsměvů. Ilya protočil očima, ale radši se nevyjadřoval. ,,Přijdeš večer? Irina sehnala vodku." Vrhnul jsem prosebnej pohled na Ilyu. ,,Budeš mě krejt?" Zamračil se. Ne, že by se mnou nikdy neporušoval pravidla, ale určitě ne, když druhej den byl trénink s Ivanovem. Nakonec si rezignovaně povzdychnul a zakroutil nade mnou hlavou. ,,Jestli se zejtra pobleješ na hodině, tak si mě nepřej." Griša se rozzářila, líbla mě na tvář a odtetelila pryč. ,,Nechápu proč jim to děláš." Ušklíbnul jsem se. Griša byla bohatá, krásná, skvěle stavěná. A měla za nejlepší kámošky Irinu a Liliyu, který na tom byly dost podobně. Svým způsobem jsem po ní taky jel. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v cestě na hodinu. ,,Baví mě to." ---- ,,Ivaškove!" Hlas našeho drahýho profesora mi rezonoval v hlavě a způsoboval, že mi mozek dělal kotrmelce. Skvělej pocit. Dusal ke mě. Bylo mi jasný, že mám průser. V duchu jsem proklínal Irinu s Grišou, že mi v noci pořád musely dolejvat. ,,Jak se opovažuješ přijít v tomhle stavu na mojí hodinu?!" Zařval na mě, až jsem sebou trhnul. Uznávám, že jsem nebyl právě ve střízlivým stavu. Vzhlídnul jsem k němu a přemejšlel jak se z tohohle vymotám. Kupodivu mě nic pořádnýho nenapadalo. Ivanov se ke mě prodral a začal mi prskat do tváře. ,,Dej mi jeden dobrej důvod, proč bych tě okamžitě neměl dát zmrskat!" Polknul jsem, abych mu nepozvracel boty. Možná jsem toho vypil trochu víc, než jsem si myslel. ,,Pravděpodobně bych to moc necejtil?" Zamumlal jsem ve svým opileckým delíriu. Vzápětí bych si nejradši nafackoval. Ivanov se nafouknul jako balón a pak mi vrazil. Ne že bych to nečekal. Neměl jsem pravdu. Cejtil jsem to. Nastalo hrobový ticho. Ivanov byl výbušnej, ale málokdy se stávalo, že by se vyloženě přestal ovládat. Já ho ale vždycky nějakým způsobem dostal. ,,Vypadni ven, Ivaškove," začal jsem se těšit na to, že se v pokoji natáhnu, ,,a budeš běhat okolo areálu až dokud ti neřeknu, abys přestal!" doštěkal. Tak nic. Představa, že bych vůbec stál ve čtyřicetistupňových vedrech víc než pět minut byla dost znepokojující. Fakt, že jsem měl běhat byl... no, řekněme, že se mi moc nelíbil. Ale odmlouvat nasranýmu Ivanovovi se rovná sebevraždě. ,,Rozumíš, Ivaškove?!" Střelil jsem pohledem po Ilyovi, kterej mě zakopával pod zem snad ještě víc než profesor. Tady se podpory nedočkám. ,,Ano, pane." Zamumlal jsem a odebral se ven. Ivanov za mnou těsně v závěsu poslal Ilyu, aby mě hlídal. Kdykoliv jindy by mi to přišlo vhod. Teď to nebyl ten případ. --- Třicet kol a Ivanov se pořád neobjevil. Myslel jsem, že se mi plíce seškvaří na uhel a v jednu chvíli jsem měl pocit, že jsem usnul uprostřed pohybu. ,,Andrei." Z Ilyi ten vztek už dávno vyprchal. Nikdy se nedokázal zlobit dlouho, ne když měl někoho rád. Neodpověděl jsem. Neměl jsem na to kapacitu. ,,Ivanov se neukáže ještě hodiny. Odpočiň si." Věděl jsem, že když se zastavim, už se zase nerozběhnu. A bylo mi naprosto jasný, že když si to přihasí Ivanov a neuvidí mě běhat, nebude mu dělat vůbec žádný problémy se splněním jeho dřívější výhružky. ,,Nikdy nevíš." Procedil jsem skrz zuby a donutil se k dalšímu pohybu. Musel jsem vypadat komicky. Celý to bylo divný, vzhledem k tomu, že jsem to většinou byl já, kdo přemlouval Ilyu, ať se vykašle na profesory. ,,Copak nevidíte, že má úpal?" Ozval se za mnou Grišin pisklavej hlas. V tu chvíli jsem si přál, abych jí už nikdy nemusel vidět. Přehodnotil jsem to za dva dny v noci, ale to už je jiná epizoda. Ani jsem se neohlídnul. Ivanov mi nenařídil, abych zastavil, takže jsem to radši ani nezkoušel. ,,Kikorová, jestli okamžitě nesklapnete, pošlu vás za Ivaškovem!" Občas mě překvapovalo, jak moc s Ivanovem v některých věcech vlastně souhlasim. Viděl jsem jak přišel k Ilyovi, ale neslyšel jsem je. Za prvé mi docela kvalitně hučelo v uších a za druhé jsem už byl moc daleko. Než jsem oběhnul kolo, trvalo to snad sto let. ,,Ivaškove." Znal jsem ten tón. ,,Dej si pět kol a máš pokoj. Pro dnešek." Což v překladu znamenalo, že mě další měsíc čekalo vstávání v pět ráno a rozcvička před vyučováním. S tim odkráčel a já jsem odblokoval Grišiny připomínky a vydal se na nejdelších pět kol ve svým životě. Doběhnul jsem to asi za další hodinu. Hlava se mi točila víc než po flašce vodky. Zastavil jsem se a snažil se naučit normálně dejchat. Nemožný. Griša ke mě přiběhla a přísáhám, že mě nikdy tak neotravoval fakt, že se o mě někdo chce postarat. ,,Andrei, měl by sis lehnout!" Vypískla. Neříkej, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem jí to neřek. Vlastně jsem se na ní ani nepodíval. Měl jsem svých problémů dost. ,,No vážně! A něco sníst!" Představa jídla ve mě vyvolávala dávicí reflex. ,,Grišo." Dostal jsem ze sebe. Vrhla po mě pohled plnej naděje. Možná po mě tehdy víc než jela, ale co s tim. ,,Dej mi pokoj." Zahučel jsem. Zdálo se mi, že se Ilya ušklíbnul. Když odpochodovala, konečně jsem svým kolenům dovolil, aby se podlomily. Ilya mě zachytil a přehodil si jednu mojí ruku přes ramena. Visel jsem na něm polovinou váhy a on se ani nezakolísal. ,,Pojď, ty idiote." Zakroutil nade mnou hlavou. Jenom jsem se pousmál. ,,Zeptej se, jaký to bylo včera." Povzdychnul si. Věděl jsem, že je to tak trochu proti jeho přesvědčení. I já jsem musel uznat, že Beliková neni osobní projekt. ,,Jaký to bylo včera?" Zeptal se přesto. Ušklíbnul jsem se. Náš pokoj se zdál nekonečně daleko. ,,Řeknu ti to takhle..." Nikdy jsem se k tomu nedostal, protože jsem se rozkašlal a žaludek vzal za svý. Ilya na mě chvilku čuměl zezhora. ,,Jo, vidim, že sis to užil." Prohlásil se smíchem a odtáhnul mě odtamtud. *** Když jsem na Akademii nastupoval, nikdy bych nevěřil, že se s takovou lehkostí zařadim do společnosti. Otec ve mě vyvolával pocit, že jsem vyvrhel, nicka, o kterou si nikdo ani kolo neopře. Snažil se, abych předpokládal, že mě nikdo nemůže mít rád, protože jsem nesnesitelnej. Když pominu fakt, že ze šesti spolužaček jsem tři měl jako pravidelnej přísun romance a to s tou, na kterou jsem si ukázal, a fakt, že Ilya Dragomir byl můj nejlepší kamarád od prvního dne, tak tady byli ještě další, co mě uznali jako plnoprávnou osobu. Něco, co se mi doma vážně nestalo. Vladimir Pravdin a jeho parta byli o tři roky starší než my a ve všech ohledech zkušenější. Zasvětili mě do způsobu, jak obstarat alkohol, kterej by ožral klidně celý Společenství, ukázali mi všechny nejlepší cesty, jak se v noci dostat přes areál školy a jako bonus jsem byl obdivovanej od holek z jejich ročníku. Nebo... obdivovanej je trochu nadnesenej výraz. Spíš mě brali jako Pravdinova roztomilýho mladšího brášku. Bylo to vtipný, s ohledem na to, že jsem ztratil panictví s holkou o rok starší, než byly ony samy. Doteď nechápu, proč si mě Pravdin vzal pod křídla. Všechno to začalo tim, že jsem slyšel, jak se domlouvaj na partičku pokeru a nakráčel k nim, že se chci přidat. Myslim, že si ze mě zezačátku dělali spíš srandu, když mi nadiktovali číslo pokoje a hodinu. Předpokládali, že se neukážu. Já se ale ukázal a obehrál je všechny do poslední kopejky. Získal jsem pozvání na odvetu a skončilo to tim, že jsem se tak nějak automaticky stal součástí jejich sobotních partií. „Ivaškove, nechám tě prošacovat. Schováváš si ty esa v rukávu.“ Kroutil hlavou Boris Esljanov, když jsem ho opět elegantně porazil. Zasmál jsem se a shrábnul hromádku peněz do plátěnýho pytlíku, kterej jsem měl speciálně pro tyhle příležitosti. „Je mi líto. Kdo umí, umí.“ Zašklebil jsem se. Pravdin nám oběma nalil dalšího panáka vodky. Měl jsem jich ten večer už poměrně dost, ale statečně jsem ho do sebe kopnul. Vladimir mě poplácal po zádech. „Myslim, žes nás úspěšně obral o všechno, co máme.“ Neříkal to ani trochu naštvaně, spíš pobaveně. Narozdíl od Esljakova byl věčnej optimista. Pokrčil jsem ramenama. „Bylo mi potěšením, pánové.“ Pohled mi padnul na zachmuřenýho Ermolaie Rakova. Přidal se k nám dneska večer poprvý a myslel si, že to má v kapse. Byl ode mě z ročníku. Nikdy jsem toho idiota neměl rád, takže mi nálada vylítla o pár stupňů vejš, když jsem viděl jeho výraz. „Podváděls.“ Jeho hlas utnul všeobecný veselí. Propaloval mě pohledem. Povytáhnul jsem obočí. „Rakove, přestaň bejt taková slečinka. Vysol prachy.“ Zavrčel na něj Esljakov. Uvědomil jsem si, že je ten blbec je asi stejně „oblíbenej“ ve všech ročnících. „Tomu ubožákovi nic dávat nebudu. Nejsem zasraná charita.“ Prsknul Rakov a zvednul se ze židle. Za celou tu dobu jsme nepřestali svádět oční souboj. Na rtech se mu objevil krutej úsměv. „Tvoje špinavá rodina nikdy moje prachy ani neuvidí.“ Než jsem se stihnul zastavit, vyskočil jsem ze židle a držel ho pod krkem. „Odvolej to.“ Zavrčel jsem. A pak – upřímně doufám, že to bylo jenom tim, že jsem byl opilej – jsem najednou zjistil, že mě tlačí na zeď a jeho pěst se nebezpečně rychle přibližuje k mý čelisti. Stihnul mě praštit, než ho Pravdin odtáhnul a začal na něj řvát, ať vypadne, nebo ho napráská Ivanovovi. Chtěl jsem se pohnout směrem k nim a vymlátit z toho idiota duši, ale zastavil mě Boris. Neměl jsem na svůj věk zrovna malou sílu, ale on byl starší a trénovanější, takže už jsem se mu nevytrhnul. Přiběhla k nám Aleksandra Bezborodova – Borisova holka a kočka na kterou jsem se moc rád díval. Jedna z těch, co mě brali jako mladšího bráchu. „Jsi v pořádku?“ Zeptala se mě starostlivě. Jenom jsem kejvnul, protože hlas by se mi klepal vzteky. Rakov... Ermolai Rakov si bral do huby mojí rodinu. Neměl jsem ho rád už předtim, ale teď jsem ho vyloženě nenáviděl. Až půl hodiny po jeho odchodu jsem byl schopnej racionálního uvažování. A rozhodně mi k němu napomohly dva panáky, co do mě Pravdin nalil, abych mu nešel rozbít hubu a vysloužit si tak trest v podobě veřejnýho bičování. *** ,,Hele, Dragomire!" Rakovovův hlas překřičel všechny bzučivý konverzace na chodbě internátu. Ilya se vedle mě zastavil a otočil se tim směrem. Ten den měl extra blbou náladu, pravděpodobně proto, že všechny ty konverzace se týkaly toho, že pije Nikitinu krev. Ta informace mě překvapila, stejně jako zbytek společenstva, ale radši jsem se k tomu nevyjadřoval. Koneckonců, byla to jejich věc. ,,Co říkáš, myslíš, že bys mi Belikovou na pár akcí půjčil?" Zeptal se Rakov posměšně a já viděl, jak vedle mě Ilya ztuhnul. Než kdokoliv z nás stihnul zareagovat, už s Rakovem třískal o zeď. ,,Ještě jednou něco takovýho vypustíš z huby a zbyde ti z ksichtu jenom krvavá kaše, jasný?" Zavrčel Ilya. Rakov využil jeho chvilkovýho rozptýlení a nabral ho. Přepadli přes tašku jednoho z našich inteligentních spolužáků a praštili sebou na zem. Když jsem se vzpamatoval, už se převalovali a mlátili se (teda to spíš byla jednostranná mlátička z Ilyovi strany) hlava nehlava. ,,Ilyo, přestaň!" Štěknul jsem po něm a snažil se ho chytit, abych ho odtáhnul pryč. Kdyby na tohle někdo z profesorů přišel, tak nám všem bylo zatraceně jasný, že z toho nevyváznou se zdravou kůží. Na zádech. Bohužel mě odstrčil někdo dřív, než jsem zvládnul zakročit. A ten někdo byl Ivanov. ,,Co se to tady děje?!" Zeptal se typicky křikem. Někdy mi přišlo, že ani nic jinýho neumí. Když odtrhnul Ilyu od Rakova, na chvíli se zarazil. Asi nečekal, že jeho nejlepší student bude porušovat jedno ze základních pravidel Akademie. Napadlo mě, že mu to možná odpustí. ,,Dragomire! Rakove!" Ale hned to tak vypadat přestalo. Nemohl udělat výjimku jenom proto, že se jednalo o Ilyu Dragomira a moc dobře to věděl. Chvilku si je měřil pohledem, přičemž mu z očí šlehaly blesky. ,,Deset ran! Každej!" Viděl jsem, jak se Rakov - kterýmu tekla z nosu červená a ne, že by si to nezasloužil - přikrčil. Ilya sledoval Ivanova se vztyčenou hlavou a ani jednou se mu nezměnil výraz tváře. Když Ivanov vypadnul, sklonil se, zvednul knihu, co upustil, když se vrhnul na Rakova, oprášil si svetr a beze slova pokračoval v cestě. Nepamatuju si, že bych někdy viděl někoho takhle vyrovnanýho s trestem, kterej ho čekal. *** Dav studentů se tlačil na nádvoří a rozrušení viselo ve vzduchu. Dělalo se mi z toho špatně. Bylo to jako když se dav jde podívat na popravu - nikdo by to nechtěl zažít na vlastní kůži, ale všichni to chtěj vidět. Ozvalo se další prásknutí a mě zase přeběhl mráz po zádech. Bičování mě nikdy nepostihlo - asi jako jedinej z celý škály trestů, co se dali na Akademii vykoledovat. Možná to bylo proto, že jsem nikdy neměl potřebu někomu rozbít hubu. Určitě ne kvůli holce. Na druhou stranu mi doteď neni jasný, že se nikdo nepokusil rozbít hubu mě - kvůli holkám. Postupem času jsem dokonce začal podezírat Ivanova, že tuší, že takových scének mám dostatek od otce. Ale když mě nechal běhat těch třicet pět kol, tak jsem tuhle možnost absolutně zamítnul. Zahlídnul jsem záblesk zrzavých vlasů a začal se tlačit tim směrem. Nikitu jsem nikdy nemusel, protože když už na mě promluvila, tak proto, aby mě nějakým způsobem spražila. Ale byl jsem si celkem jistej, že Ilya jí miloval. A podle toho, jak sebou při další ráně trhla – jako kdyby doslova cejtila to, co Ilya – jsem usoudil, že i ona miluje jeho. Ne, že bych chápal jak se kvůli tomu může někdo nechat rozmlátit na cáry, ale to už je druhá věc. Dotlačil jsem se k ní a objal jí okolo ramen. Nikdy bych to nepřiznal, ale taky jsem v tu chvíli potřeboval její spoluúčast. Pojil nás pocit viny. Mě, protože jsem Ilyu nezastavil, když jsem mohl a jí, protože to vlastně všechno začala. Další rána. Nikita se fakt snažila, ale nohy se jí podlomily. Sevřel jsem jí pevněji, aby neupadla. Ilyovi by to nějak nepomohlo. Prásk. ,,Deset! Přiveďte dalšího!” Rozkázal Ivanov a dva kluci z mladšího ročníku odvázali Ilyu a pomohli mu na nohy. Prkenně si to začal štrádovat směrem k nám, na tváři vzpurnej výraz, co byl pro Dragomiry tak typickej. Nikita se k němu rozběhla a já hned za ní. Timhle všim si prošel, aby chránil její hrdost. Nehodlal jsem dovolit, aby ztratil tu svojí, až mu nohy vypoví službu. Povedlo se mu udržet se, až dokud jsme nebyli těsně u něj. Zakopnul a zhroutil se mi do náruče. Z pohledu na jeho zkrvavený rozsekaný záda se mi sevřely vnitřnosti. Ohlídnul jsem se za něj a viděl, jak poutaj Rakova. Rozhodně neměl lhostejnej výraz. Rychle jsem podepřel Ilyu z jedný strany a Lollita z druhý. ,,Tak pojď, brácho. Dostanem tě dovnitř.” Zamumlal jsem mu do ucha a co nejrychlejc to šlo jsem je vedl pryč. Za náma se ozvala první rána. A Rakov rozhodně nebyl zticha. *** Splíny jsem vždycky nesnášel. Byl to nejodpornější pocit na světě. Nikdy jsem nevěděl, kdy to přijde, ani co to spustí, ale rozhodně jsem věděl, že nechci, aby se to ještě někdy opakovalo. Pro většinu svých spolužáků jsem byl bezstarostnej cynickej frajer (což jsem i byl) a já se tak chtěl cejtit. Chtěl jsem to strašně moc. A pak občas přišly chvíle, kdy mě přepadlo tohle. V takových chvílích se mi chtělo kopat kolem sebe, křičet, nebo prostě na hodně dlouhou dobu usnout. Většinou za to mohl nedostatek zábavy – když na mě Irina, Griša ani Liliya zrovna neměly čas, nebo když se odvolala partie v pokeru, nebo když se Ilya někam zašil s Belikovou a nechal mě, ať se užírám sám sebou. Byl jsem na něj naštvanej, že nevěděl něco, co vědět nemohl. Přišel jsem si jako prvotřídní debil. Ve většině případů jsem nedokázal vystopovat původ svýho iracionálního záchvatu vzteku na celej svět, ale dneska jsem to věděl. Věděl jsem to moc dobře. Stačilo mi dívat se, jak Beliková fňuká kvůli Ilyově bičování. Jak se o něj stará a má o něj strach. Obracel se mi žaludek, když jsem si na to vzpoměl. Vypálil jsem odtamtud hned, jak Ilya odkvecnul, protože mě tam všechno dusilo. Ne, nezáviděl jsem Ilyovi Belikovou. Navzdory tomu, co se o mě říkalo, nehodlal jsem se pouštět do všeho. A určitě jsem mu nezáviděl ani bičování, protože podobných věcí se mi dostávalo vážně dostatek. Záviděl jsem mu, že se o něj má kdo postarat. Záviděl jsem mu pokojnou duši a absenci provinilosti a slzy, co kvůli němu kdokoliv prolil, protože ať byla Beliková jakákoliv, věděl jsem, že na Ilyovi jí záleží. Na mě nikomu nezáleželo a bylo jedno, kolik holek jsem dostal do postele. Žádná z nich by mi neseděla u postele a nelízala mi rány, kdybych před nima dostal přes hubu. Debil bylo slabý slovo. Přišel jsem si jako kurva. A přesto jsem se tomu nedokázal ubránit. Ilya měl vždycky všechno. Perfektní rodinu, hrdýho otce, holku, co mu nosila dárky, smála se jeho vtipům a zahrnovala ho – musel jsem se ušklíbnout – láskou. Bylo to ode mě dětinský a zženštilý, toužit po lásce. Bože! Irina byla větší chlap než já! Složil jsem hlavu do dlaní těsně předtim, než jsem za sebou uslyšel kroky. V první chvíli jsem ztuhnul, než mi došlo, že nejsem doma, takže mi nehrozí, že by mě vyhmátnul Victor. A výjimečně jsem se nenacházel v zakázaný části Akademie (teda na dívčích internátech) a nebylo po večerce. Seděl jsem na zábradlí jedný z věží a čuměl na vyprahlou krajinu okolo. Čekal jsem, že dotyčná příchozí osoba kolem mě projde bez povšimnutí a nechá mě, abych se dál vyžíval ve svojí rozdvojenosti. Začínal jsem pochybovat o svým duševním zdraví, když jsem se sám se sebou hádal o tom, jestli mám právo žárlit na Ilyu, nebo jestli bych si měl sám nafackovat. Jenže dotyčná osoba byl Pravdin, kterej se nejdřív naklonil, takže měl hlavu vedle mě, podíval se dolů pod nás, na mě, zase dolů, zase na mě a pak se zhluboka nadechnul. „Došla ti vodka, Ivaškove?“ Zašklebil se. Neodpověděl jsem. Nechtěl jsem se s nim bavit. Ani s nikym jiným. Jenže lidi měli perfektní vlastnost mě opouštět, když jsem je potřeboval a přivandrovat se mi zpátky do života, když jsem chtěl bejt sám. Pravdin se vyhoupnul na zábradlí vedle mě, ale nohy nechal směrem dovnitř. „Vypadáš, jako kdyby ses chystal skočit.“ Poznamenal pobaveně. Odfrknul jsem si. „Vybral bych si důstojnější způsob smrti.“ „O tom nepochybuju. A nezapoměl bys u toho vytočit Ivanova do nepříčetnosti.“ Musel jsem se potichu zasmát. Vytáčet Ivanova patřilo do seznamu mých oblíbených činností. „Jak je na tom Ilya?“ Zeptal se Pravdin ledabyle. Zhluboka jsem se nadechnul nosem a vydechnul pusou. Tělocvična už byla zavřená, takže jestli jsem nechtěl mlátit do stěny, měl bych svůj vztek ovládnout brzo. „Stará se o něj Beliková. Je v sedmým nebi.“ Odpověděl jsem znechuceně. Kde se ve mě nabrala ta touha po někom, kdo by se o mě staral? Měl jsem chuť začít třískat hlavou o sloup vedle mě. Vladimir byl zticha pěknou chvíli předtim, než jsem si uvědomil jeho zkoumavej pohled. Pootočil jsem k němu hlavu a podíval se mu zpříma do očí. Za ty roky jsem se naučil klamat tělem. Nepotřeboval jsem nikomu brečet na rameni, ani ničí soucitný pohledy. Byl jsem samostatná jednotka a hodlal jsem tak fungovat klidně navěky, když to bude potřeba. „Seš tady často.“ Zhodnotil. Neptal se mě, prostě mi to oznamoval. A navíc to byla pravda. Před každýma prázdninama jsem chodil sem, protože mě tady nikdo neotravoval. Pravdin už mě tady jednou viděl. Párkrát přišel a seděl vedle mě a nic neříkal, protože nebylo o čem mluvit. Vlastně to bylo poprvý, co na mě promluvil, když viděl, že jsem v ráži bez zjevnýho důvodu. Uhnul jsem pohledem. „Někam těm holkám musim zdrhnout, když se mi furt cpou do postele. To víš, potřebuju chvíli na regeneraci.“ Prohlásil jsem něco, co by asi vypustil z pusy ten Andrei Ivaškov, kterýho všichni znaj. Pravdin se rozesmál a vytáhnul krabičku cigaret. Jednu mi nabídnul, což jsem přijal. Ani jsem netušil, proč to dělám. Od epizodky s Ivanovem a ředitelnou jsem nekouřil, ale teď mě popadla neuvěřitelná chuť udělat něco na truc. Komu, to jsem neměl tušení. Zapálil jsem si prstem a potáhnul kouř do plic. Celá tahle situace byla směšná. Díkybohu se ze mě nesnažil vytáhnout moje pocity, protože to už bych byl poníženej na nejnižší úroveň. V hlavě mi to šrotovalo, až se mi vybavil minulej tejden, kdy nás profesor Zamurowski vzal do kina, aby předešel pařbě, která se plánovala. Jeho výběr filmu napovídal, že drby, co se o něm kolovaly musej mít nějakej reálnej základ. Zapátral jsem v hlavě po názvu. „Brácho, tohle je totální Zkrocená hora.“ Zakroutil jsem hlavou, jako kdybych nad náma už udělal kříž. Odpovědí mi byl smích. „Dokud si na hlavu nenasadíš kovbojskej klobouk a nezačneš tady rozkládat stan, cejtim se relativně v bezpečí.“ Vyfouknul jsem do vzduchu kouř. „Seš blbec, Pravdine.“ Zakřenil jsem se. „Nejseš... zamilovanej do Belikový, že ne?“ Zeptal se ostýchavě, když jsme chvilku seděli v postupujícím šeru a kouřili. Kdyby kolem šel Ivanov, tak je po mě. Vykulil jsem při tý otázce oči a zavrávoral, takže mi cigareta spadla dolů a já jí skoro následoval. Pravdin mě chytnul za kapucu a stáhnul do chodby, zatimco típnul a odhodil svoje cigáro. Reflexy Agenta měl trochu víc zakořeněný, než já. Rozkašlal jsem se, jak mi zaskočily zbytky kouře. „Co blbneš?“ Zeptal jsem se namáhavě, když jsem se trochu rozdejchal. Zakřenil se na mě. „Promiň.“ Nevypadal vůbec kajícně. „Já jenom, že tady chodíš jak zhrzenej umělec.“ Vysmíval se mi. Důstojně jsem si oprášil mikinu a zakroutil očima. „Došla mi vodka.“ Postěžoval jsem si a odpověděl mu tak na jeho první otázku. Poplácal mě kamarádsky po zádech. „To je slovo do pranice.“ Když mě začal vést chodbou pryč směrem k jejich pokoji, věděl jsem, že mám vyhráno. Pravdin se mi postará o zábavu, jako to dělal vždycky, když jsem měl splín. A ani jeden z nás to nepotřeboval nijak komentovat. *** Chodba byla prázdná, což se moc často nestávalo. Možná s tim měl co dělat fakt, že bylo pět minut do večerky. Nějak jsem do pokoje nepospíchal. Ilya měl náladu na bodu mrazu, protože Beliková přes prázdniny sbalila kufry a zdrhla, takže se nedalo říct, že bych si s nim užil moc srandy. Na druhou stranu školní rok teprve začal, takže jsem pevně doufal, že se to zlepší. Ozvaly se za mnou kroky, kterých jsem si odmítal všímat. Kdyby to byl někdo z profesorů, už by se po mě vozil. Zezadu do mě někdo vrazil. Byl jsem tak nepřipravenej, že mě to málem skolilo. Ivanov by mě s těmahle reflexama hnal. Nasupeně jsem se otočil a zjistil, že stojim tváří v tvář Ermolaiovi Rakovovi. „Neumíš se pohybovat koordinovaně?“ Zavrčel jsem na něj. Zašklebil se na mě a já dostal okamžitou chuť mu ten ksicht zadupat do země. „Ivaškove, nebuď taková slečinka. Skoro mi tim připomínáš Dragomira s tim jeho oplakáváním Belikový.“ Zatáhnul. „Nevíš o čem mluvíš.“ Chtěl jsem se otočit a vypadnout jako civilizovanej upír, ale jeho další slova mi to nedovolily. „Ale, tak ty takhle držíš s tou romantickou dvojkou, jo? Do koho z nich seš zabouchlej, Ivaškove? Vsadim se, že do Dragomira.“ Jsem si jistej, že by klidně pokračoval, ale dál se nedostal. Skončil připláclej ke stěně s mojí rukou pevně svírající jeho krk. Zvednul jsem ruku a byl v půli cesty k jeho přiblbý tváři, když mě něco zastavilo. Nebo spíš někdo, kdo mi chytil ruku a odtrhnul mě od Rakova. Vzhlídnul jsem a srdce mi spadlo až do žaludku. „To si ze mě děláš srandu, Ivaškove.“ Zasyčel na mě Ivanov a postavil se mezi mě a Rakova. Ten ho pozoroval evidentně se smíšenýma pocitama. Pravděpodobně si nechtěl zopakovat rande s bičem. Na druhou stranu by byl moc rád, kdyby ho tentokrát Ivanov dohodil mě. „Napadnul mě, pane.“ Začal blekotat. „Normálně jsem šel okolo a on-“ „-držte hubu, Rakove.“ Ozvalo se z pusy našeho oblíbenýho distinguovanýho profesora. „A okamžitě vypadněte. Máte po večerce.“ Rakov se nadechnul, jako kdyby chtěl něco říct, ale zřejmě ho zastavil Ivanovův ledovej pohled. Nikdy bych do něj neřek, že se dokáže pohybovat tak rychle. Ale stihnul jsem to oceňovat jenom chvilku, protože pak mě Ivanov chytil za límec a odtáhnul do jeho kabinetu. Strčil mě dovnitř a zabouchnul s takovou razancí, že se obrázek vedle dveří zakymácel. „Co to mělo znamenat?“ Zeptal se překvapivě tichým hlasem. Teda, neřval, to bylo plus. „Provokoval mě, pane.“ Odpověděl jsem popravdě a pochyboval, že to bude relevantní argument. „Ivaškove.“ Odtušil viditelně vytočeně. „Škola začala před třema dnama a ty nejenom že si běháš po večerce po chodbách, ale plánuješ tady mlátit spolužáky! Víš co bych měl podle pravidel udělat?!“ Už nezněl tak klidně. Povzdychnul jsem si. „Nechat mě běhat kolečka až dokud nezčernám.“ Zopakoval jsem jeho oblíbenou výhružku. „Popřípadě mě nechat zbičovat.“ Dodal jsem. Chvíli mě pozoroval. „Zavolat tvého otce.“ Řekl nakonec. Musel vidět, jak se mi z obličeje vytratila i ta trocha barvy, co jsem tam měl. Otec byla poslední osoba ve vesmíru, kterou jsem chtěl vidět. Zvlášť tři dny po vytouženým skončení prázdnin. Šrámy z jeho poslední demonstrace nesouhlasu s mým chováním se mi ještě úplně nevyléčily, takže jsem nijak netoužil nechat si přidělávat další. Hlasitě jsem polknul. „Aha.“ Vypadlo ze mě. Ivanov přešel ke svýmu stolu a posadil se na křeslo. Stál jsem tam a říkal si, že bičování neni zas tak špatnej trest, že bych mu to mohl navrhnout jako alternativu. „Nemyslim si, že je to v tomhle případě vyloženě nutné.“ Prohlásil. Svět mi před očima zrůžověl. „Může to projednou zůstat mezi námi.“ Nemohl jsem uvěřit, že mi to říká Ivanov. Ivanov! „To nemyslíte vážně.“ Vydechnul jsem překvapeně. Zamrkal. „Chceš snad, abych mu napsal?“ „Ne!“ Možná jsem to řekl až moc zoufale, protože zase zamrkal. Podotýkám, že ten chlap snad ani nespal, natož že by mrkal. „Výborně. Dohodneme se na tom, že celý příští týden budeš vstávat o půl hodiny dřív a přijdeš mi do tělocvičny připravit věci.“ V tu chvíli to znělo spíš jako odměna. Kejvnul jsem a snažil se nevypadat moc uvolněně. „Teď bež a jestli tě někdo chytne, tak si mě nepřej.“ „Ano, pane.“ Otočil jsem se a otevřel dveře, když mě zastavil jeho hlas. „A Ivaškove?“ Obrátil jsem se zpátky k němu. „Ano, pane?“ „Příště až budeš chtít mlátit Rakova, vyber si míň frekventovanou chodbu.“ Přísahal bych, že jsem v jeho očích zahlídnul pobavení. Ušklíbnul jsem se. „Jistě, pane.“ A s těma slovama jsem se zdekoval. *** „Dávej pozor!“ Syknul jsem na Ilyu, když do mě narazil a zacinkali nám o sebe flašky. Každej jsme si jednu totiž táhli pod mikinou. Chtěl jsem nejlepšího kamaráda vytáhnout z letargie, do který padnul po náhlým zmizení spolužačky Belikový, tak jsem přemluvil kluka, co měl službu na vrátnici, aby nám půjčil klíče od prostornýho kumbálu přes celej areál od ubytovny vedoucích. Přemluvil je možná trochu nadnesenej výraz, ale Grišino... kouzlo osobnosti a menší finanční obnos ho nakonec dostaly. Pak už to stačilo roznést po spolužácích a jít se trochu písknout už předem. Byla hodina po večerce a celá škola spala. Kromě našeho společenstva, samozřejmě. Přeběhnul jsem chodbu a mávnul na Ilyu, že může jít. Nakouknul jsem za roh. Nikde nikdo. Doplížil jsem se ke dveřím kumbálu a zarazil jsem se, když jsem zevnitř uslyšel hlasy. „Maj přijít až za půl hodiny.“ Zašeptal jsem a svraštil obočí. Něco se mi nezdálo na tom, jak se mohli dostat dovnitř. Vzal jsem za kliku a dveře povolily. Hlasy teď byly zřetelnější a jejich majielé si nás vůbec nevšimli. „Ach, Bogdane!“ Zvednul jsem oči. A s Ilyou jsme zůstali v šoku stát jako přikovaný. Upřímně, asi mě na tý scéně nejvíc zarazil fakt, že se Ivanov jmenuje Bogdan. Ilya vedle mě zalapal po dechu. Charková a Ivanov se od sebe odtrhli a svorně se na nás otočili. Chvilku jsme na sebe navzájem zírali. „No teda pane.“ Samozřejmě, že jsem se musel ozvat. Zahvízdal jsem. „To bych do vás nikdy-“ Byl jsem zastavenej Ilyou, kterej mě drapnul zezadu za mikinu a vytáhnul ven. Ještě jsem stihnul poslat Charkový jedno povytažený obočí a neodolatelnej úsměv. Dragomir zabouchnul dveře a zůstali jsme stát venku, jako kdyby nám bylo jasný, že zdrhat je zbytečný. Za chvilku se vyřítil Ivanov. „Vy dva! Co tady děláte?!“ Zařval nepříčetně. Napadlo mě, že vzbudí celej internát, ale moje smůla to nebude. I když, pravda, byl jsem to já, kdo pod mikinou schovával vodku. Ilya byl pravděpodobně pořád v nějakým stádiu šoku, tak jsem se ujal slova. „My jsme si šli pro věci na uklízení. Napadlo nás, že by náš pokoj potřeboval trochu oprášit.“ Nemohl jsem se ubránit úšklebku. „A vy?“ Dodal jsem nevinně. Ivanovovi na čele naskočila tlustá žíla. „Přestaň se ke mě chovat jako k jednomu ze svých kamarádíčků, Ivaškove!“ Zaprskal. „Okamžitě se vraťte do postele, nebo se zejtra uběháte k smrti, jasný?!“ Chtěl jsem mu na to něco odvětit, ale přitáhnul si blíž nějakej hadr, co měl omotanej okolo pasu a zabouchnul nám dveře před nosem. Zůstali jsme tam stát jako zařezaný. Uchechtnul jsem se. Ilya taky. Podívali jsme se na sebe a vyprskli jsme smíchy. I když jsem si léčení jeho depky představoval trochu jinak, Ivanov s Charkovou dokázali, že se Dragomir po dlouhý době upřímně zasmál. A to, že nám pak Ivanov na měsíc napařil umejvání nádobí v kuchyni ten fakt nemohlo pokazit. ---- Náš malej večírek byl v plným proudu a Ilya pořád depkařil. Griša byla písklá snad ještě dřív, než jsme tam přišli a moc zábavy s ní nebylo, takže jedinej s kym se dalo bavit byla Irina. Liliya totiž vrhala roztoužený pohledy po Dragomirovi, kterej zase vrhal roztoužený pohledy na dveře. Moc vtipná parta. „Ilyo,“ zatáhnul jsem a dal mu ruku okolo ramen. „Dej si se mnou panáka a přestaň se chovat jako upejpavá slečinka.“ Zašklebil jsem se, aby to náhodou nevzal jako urážku. Byl v poslední době skoupej na slovo. Povzdychnul si. „Jediná slečinka seš tady ty, Ivaškove. A jo, včetně těch tří holek, co jsou s náma na pokoji.“ Zpražil mě. Zasmál jsem se a podal mu flašku. Loknul si celkem zdatně. Irina se ke mě připlížila zezadu a objala mě okolo pasu. Zamračil jsem se. Sice jsem s ní spal, ale tyhlety důvěrný dotyky si mohla odpustit. Vzal jsem její ruce do svých a jemně jí od sebe odstrčil. Na chvilku se zarazila, ale nakonec se zřejmě rozhodla, že to nebude komentovat. Setkala by se s chladnou tváří a moc dobře to věděla. Křečovitě se usmála a odtáhla mě trochu dál od Ilyi a jeho nový kamarádky vodky. „Ilya vypadá pořád nějak smutně.“ Zhodnotila. Vlastně jsem vůbec neměl náladu jí poslouchat, ale kejvnul jsem na souhlas. „Potřeboval by vzpruhu.“ Ušklíbla se a mrkla na mě. Povytáhnul jsem obočí. „Nabízíš se?“ Zeptal jsem se a přemejšlel jak dostat Grišu do postele dřív, než usne. Z úvah mě vytrhla dobře mířená rána do ramene od Badicový. Podíval jsem se na ní. Mračila se. „Seš debil.“ Zakroutila očima, zatimco já si rozmasírovával rameno. Měla docela páru. „Myslela jsem Lili. Už dlouho se jí líbí. Podle mě by si dala říct.“ Tentokrát byla řada na mě, abych obracel oči v sloup. „To je mi jasný, že by si dala říct. Spíš jde o to, jestli si dá říct on.“ O tom, že se Ilya rozhodnul držet celibát jsem si myslel svoje. Bylo mi jasný, že mu Beliková zlomila srdce, ale na to jsem znal jednoduchý léky, který si nenechal od doktora Ivaškova naordinovat. Amatér. Musel jsem vzít věci do vlastních rukou. Pohledem jsem se vrátil k Irině a usmál jsem se. Úplně jsem viděl, jak roztála. Vzal jsem jí okolo ramen. „Myslíš, že bys úplně nenápadně mohla Liliyu dostat k nám do pokoje? Dám ti klíč.“ Zašeptal jsem jí do ucha. Zatetelila se a rty se jí roztáhly v úsměvu. Nebylo těžký jí potěšit. Badicová se tvářila jako tvrďačka, ale trocha spiklenectví a už si myslela určitě na svatbu. Přišlo mi to maličko patetický. „Jasně. Dostanu jí tam. Budeš spát u mě?“ Zeptala se jakoby nic, ale pohled jí prozradil. Velkoryse jsem se ušklíbnul. „Když na tom trváš.“ Povzdychla si, jako kdyby po tom vůbec netoužila a šla nenápadně vylákat Liliyu z pokoje. Zůstali jsme tam s Ilyou sami dva. Grišu nepočítám, protože ta mezitim už zvracela v koupelně. Po tom, co za zvuky jsem slyšel skrz dveře jsem jí dva měsíce nebyl schopnej dát pusu. Ilya seděl na posteli a dopíjel flašku. Musel bejt namol. Sednul jsem si vedle něj a loknul si z vodky. Měli jsme zrovna omezený zásoby, protože nedávno byla šťára a Ivanov by asi nebyl moc nadšenej, kdyby nás při ní odhalil jako narušitele školního řádu. Bič by měl hody. „Nic neřekla. Ani se nerozloučila.“ Zamumlal najednou. Zamračil jsem se. Byly to tři měsíce od nástupu do školy a on pořád tesknil za Belikovou. Za takovou dobu už by s mým způsobem léčby přefiknul i Charkovou. Opřel jsem se dozadu a podíval se do stropu. Nevěděl jsem co na to říct. „Nemůžeš se k ní furt upínat. Musíš si najít náhradu.“ Nadechnul se, pravděpodobně aby začal další ze svých proslovů o tom, jak za ní žádnou náhradu hledat nechce, ale utnul jsem ho. O jeho nešťastný lásce k Belikový se mi poslouchat nechtělo. Hlavně proto, že jsem jí tak úplně nechápal. „Víš co? Je to tady zabitý. Co kdybysme šli? Je pozdě a měl by ses prospat.“ Předpokládal jsem, že za tu dobu už Irina Ilyovu budoucí holku dotáhla až k nám. Přikejvnul. Vstal jsem a pomohl mu na nohy. Trochu se motal. Jít s nim po chodbě tak, aby nás nikdo nenačapal byla fakt zábava. V každým stínu jsem viděl Ivaškova a jeho povedený tresty. Když jsme se konečně dostali do pokoje, klíč byl v zámku zvenku. Ilya si toho naštěstí nevšimnul, tak jsem se tvářil, že odemykám a pak jsem otevřel dveře. Postrčil jsem ho dovnitř. „Promiň, kamaráde. Musim se o tebe postarat.“ Zazubil jsem se omluvně a zabouchnul za nim dřív, než mu došlo, že se mu na posteli rozvaluje Liliya. Zamknul jsem na dva západy a potlačoval smích. Zpoza rohu vyšla Irina se zářivým úsměvem. „Myslíš, že to zabere?“ Zeptala se potichu a přitiskla ucho ke dveřím. Zasmál jsem se. „Já jenom doufám, že bude schopnej po vší tý vodce, co dneska vychlemtal.“ *** Zatnul jsem zuby, abych se ovládnul a nezačal po svým otci vřískat. ,,Je to studijní výměnnej pobyt, všichni tam jedou.” ,,Je to flákárna, Andrei.” Zavrčel. ,,Dobře vim, jak ses v posledních letech věnoval studiu. Myslel jsem, že z toho vyrosteš, ale ne. Ty se prostě poženeš do Londýna, abys tam mohl propít všechny peníze v hospodách a vrátit se jako ještě větší slaboch, než seš.” Nemělo smysl mu vysvětlovat, že nás tam budou trénovat. Ani, že jsem ve výcvikovým středisku, kam nás poslali málem vypustil duši, jak jsem se snažil. Nezajímalo by ho to. ,,Posílá nás tam Belikov, pane. Neni to z mojí iniciativy.” Pronesl jsem monotónně. Uchechtnul se. ,,Jistě. Co řekne Belikov, to je svatý.” ,,Je to můj vedoucí.” ,,A já jsem tvůj otec a říkám ti, že nikam nejedeš.” Pomalu ale jistě mi srdce začínalo bít rychlejc. Nenáviděl jsem ho tak moc. Potřeboval jsem vypadnout, na chvilku se dostat z jeho područí. ,,Je to studijní pobyt!” Málokdy jsem si dovolil zvýšit na něj hlas. Ale odjíždělo se další den ráno a já začínal vidět rudě. ,,Takhle se mnou nemluv.” Promluvil po chvíli varovným tónem. ,,Kdyby ses snažil dřív, nemusel bys jezdit na výcviky.” ,,Sám víš, že to neni pravda. Jedou tam nejlepší z ročníku, otče. Proč mě jednou nemůžeš nechat, abych udělal něco, co je pro mě dobrý?” Vypadlo to ze mě ani nevim jak. Zmlknul jsem, když po mě střelil pohledem. Přišel ke mě, vzal mě za vlasy a přitlačil ke stěně. Polknul jsem. Prostě neumim držet klapačku, když mám. ,,Jsi můj syn, platí pro tebe moje pravidla. Jestli s tim máš problem, ukážu ti kde je tvoje místo.” Moc dobře jsem věděl, jak to ukazování místa vypadá v praxi. Myslel jsem, že tim skončil. Ale ne. ,,Nemůžu uvěřit, že z tebe vyrostlo hovado, co si neváží vlastního otce.” Kdybych ho neznal, přišlo by mi, že mluví až smutně. ,,V životě jsem se v nikom tam nezklamal.” Chvíli jsem ho pozoroval a přemítal, jestli mě takhle psychicky zraňuje schválně. Pravděpodobně jo. A pak mě napadla úplně debilní myšlenka. ,,Nápodobně.” Prsknul jsem. Zůstal na mě zírat. Prvních pět sekund. Pak se mu v ruce objevila oblíbená hůl a švihnul mě s ní přes obličej. Tu noc soptil tak, že jsem měl pocit, že se nikdy neuklidní. Stálo mě to pěkných pár lektvarů na rychloléčení a dost velkou dávku energie, kterou jsem vložil do regenerace, abych ráno nevypadal jako po srážce s vlakem. Do Londýna jsem jel bez jeho souhlasu a s pocitem vítezství. A tak nějak jsem doufal, že než se vrátim, tak z něj počáteční vztek vyprchá. *** Svítalo, když jsem se došoural ke kasárnám, kde jsme se měli sejít. Do oficiálního odjezdu zbejvaly dvě hodiny, ale bylo mi jasný, že Ivanov už bude ve svojí kanceláři. Ten chlap byl neuvěřitelnej workoholik. Podezíral jsem ho, že nikdy nespí. Zaklepal jsem. „Andrei.“ Zamrkal překvapeně, když mě viděl. Pokus o regeneraci a léčivý lektvary zabraly. Alespoň co se obličeje týkalo. „Přišel jsem si pro klíče od šatny, pane.“ Když jsem přišel, seděl za stolem a něco si zapisoval. Teď vstal, přešel ke skříňce s klíčema a jeden svazek z ní vytáhnul. „Dochvilnost bych od tebe nečekal.“ Řekl to, jako kdyby vtipkoval, ale neusmál se. Ivanov se nikdy neusmíval. Přešel ke mě a předal mi klíč. Zároveň mě poklepal po zádech. Trhnul jsem sebou, než jsem se dokázal ovládnout. Regenerace je pěkně na pytel, když nedoplníte krev. Snažil jsem se to zamaskovat tim, že jsem se rukou poškrábal ve vlasech, ale nesežral mi to. Vzal mi tašku s věcma a položil jí na zem. „Andrei, otoč se.“ Řekl to s tak autoritativním hlasem, že jsem prostě musel udělat, co chce. Vyhrnul mi košili a odhalil tim to, co jsem se tak mermomocí snažil schovat před světem. Za tu dobu se už musely objevit i modřiny, takže to mohl bejt celkem zajímavej pohled. Dveře se v tu chvíli rozletěly. Zarazilo mě to jenom na chvíli a pak jsem se hned otočil a shrnul si košili dolů, ale když jsem se podíval Ilyovi do tváře, bylo mi jasný, že to viděl. „Dragomire, nenaučili vás doma klepat?“ Odtušil chladně Ivanov a otočil se k němu. Ilya ho absolutně nevnímal. Pohledem byl přikovanej k místu, kde jsem před chvílí stál. „Ven!“ Poručil mu Ivanov trochu ráznějším hlasem a dveře klaply. Zavřel jsem oči a na chvíli si představoval, že se nic z toho nestalo. Nechtěl jsem, aby na to přišel Ivanov, ale Ilya? To už bylo moc. „Máš problémy o kterých bych měl vědět?“ Promluvil na mě Ivanov vlídně. Nikdy jsem ho neslyšel takhle mluvit. S nikym. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že mě pozoruje neidentifikovatelným pohledem. Za ty roky jsem stejně nikdy nepochopil, co se v jeho hlavě děje. Napadlo mě, že hrát s nim poker, tak prohraju v prvních pěti minutách. „Jenom ty, za který si můžu sám.“ Odpověděl jsem potichu prostě proto, že jsem ze sebe nic víc nevykřesal. Chvilku mě spaloval pohledem a potom přešel ke skříňce, co měl vedle trezoru s klíčema. Vytáhnul odtamtud lahvičku a podal mi jí. „Dvacet kapek a mělo by to zabírat okamžitě.“ Kejvnul jsem hlavou. Nedíval jsem se mu do očí, protože jsem si nebyl jistej tim, co by v nich viděl. A bolest z toho, co mi otec dělal jsem si nemohl dovolit ukázat nikomu. „Uvidíme se venku.“ Řekl klidně a já se spakoval. Venku čekal Ilya a vlastně mě to ani nepřekvapilo. Probodnul mě pohledem. „Andrei.“ Oslovil mě a já v jeho hlase slyšel ten lítostivej tón. „Nechci o tom mluvit.“ Utnul jsem ho. Asi bych vypadal mnohem víc autoritativně, kdybych byl schopnej podívat se mu do očí. „Podívej se na mě.“ Všimnul si toho. Samozřejmě, že si toho všimnul. Zvedni hlavu a tvař se alespoň trochu jako chlap. Teď. Křičel na mě cizí hlas v hlavě. Silně jsem se podezříval z toho, že je otcův. Nedokázal jsem to, tak jsem tam zůstal stát jako debil. „To ti udělal otec?“ Zeptal se. Ponížení mnou projelo jako meč. Tak moc jsem se celý ty roky snažil, aby na to nikdo nepřišel. Zvlášť Ilya. Ne, že bych neměl chuť mu to říct. Pokaždý, když mě zmlátil jsem se musel přemáhat, abych nezdrhnul do Petrohradu. Dragomirovi by mě u sebe nechali, to jsem věděl jistě. Ale pokaždý mě zastavila myšlenka na to, jak by se na mě Ilya tvářil. Soucitně. S lítostí. Přišel bych si jako ubožák. Přesně jako teď. „To je moje věc.“ Prsknul jsem na něj. „Andrei, musíš to někomu říct. Udělá s tim Ivanov něco?“ Hořce jsem se zasmál. Znělo to štěkavě. Představil jsem si tu situaci. A pak to, co by se mi stalo, až by Ivanov odešel. Zádama mi projela tupá bolest, jako potvrzení mých představ. „A co myslíš, že by měl udělat? Nakráčet k nám domů a říct mu: přestaň Andreie třískat do krve, nebo tě nechám běhat, až umřeš? Nechám jednu z holek, aby tě na tréninku porazily? Nebo jak si to představuješ?“ Syčel jsem na něj. V hrudníku mě pálil vztek. Na otce, že mi tohle udělal. Na Ivanova, že mi vyhrnoval tu blbou košili. Na Ilyu, že to nemohl nechat bejt a na sebe, že jsem takovej slaboch a nedokázal se pořádně vyléčit. „Já nevim. Něco by měl udělat, tohle je přece... ubližuje ti často?“ Mlel pořád tu samou písničku dokola. V jeho hlase jsem slyšel podtón strachu. Nikdy by mě nenapadlo, že se o mě Ilya bude bát. Znechuceně jsem si odfrknul. „Dej mi pokoj.“ Zahučel jsem a vytrhnul se mu. V ranách na zádech mi prudce zaškubalo a kolena se mi podlomily. Tělo jsem měl vyčerpanější, než jsem předpokládal. Probděná noc a energie věnovaná regeneraci asi nebyly v souladu s potřebama mýho organismu. „Andrei!“ Ilya mě zachytil, abych se neskácel. Někde vzadu v mozku jsem mu za to byl vděčnej, ale větší část zabíralo ponížení z toho, že vidí, jakej jsem ubožák. „Brácho. Když to řekneme mýmu otci, určitě s tim dokáže-“ „-přestaň!“ Zavrčel jsem. Představil jsem si scénu z chodby, když si je oba dva zavolali do školy. Otec Maxima Dragomira z duše nenáviděl. Jestli by někdo neměl lobovat za to, aby mě přestal řezat jako psa, tak to byl pan elatior. „Copak to nechápeš? Jenom se to zhorší! Maxim Dragomir nakráčí k otci do kanceláře a začne mu vykládat o tom, jak je špatnej otec a on se mnou potom vysklí všechny okna v domě.“ Vzpomínky mi zaplavily mysl dřív, než jsem je stihnul zastavit. Tříštění skla. Matčin pláč. Všepohlcující ticho. Bolest v srdci na chvilku přerušila tu fyzickou. „Laskavě se do toho nepleť, jasný? Nepotřebuju ho ještě víc nasrat, zvládám to dostatečně.“ Odvrátil jsem se od něj a vydal se chodbou pryč. Potřeboval jsem vypadnout. Kamkoliv. Zastavil mě další jeho pokus nacpat mi trochu rozumu do hlavy. „Andrei, takhle přece nemůžeš žít.“ Prohlásil. Skoro jsem se v tu chvíli rozesmál. Žil jsem takhle už pár let, takže tahle jeho hláška byla vážně mimo mísu. Prudce jsem se k němu otočil. Záda se ozvaly s přesností na sekundu, tak jsem se opřel o stěnu, abych si trochu ulehčil. Victor tentokrát běsnil vážně pořádně. „Zvládnu to.“ Ujistil jsem ho, i když jsem si sám nebyl jistej, jestli je to pravda. Co se stane, až se vrátim z Londýna? Ta myšlenka mě trochu děsila. Na bolest jsem byl zvyklej a rozhodně jsem nečekal, že mě přijme s otevřenou náručí. Ale neuměl jsem si ani představit, co za cirkus mi předvede, až můj výměnnej pobyt skončí. „Podívej, je mi jasný, že tobě, jako milovanýmu synovi, kterýmu se vždycky všechno odpustí a všechno mu projde a nedostane přes držku pokaždý, když se špatně podívá, nebo nepodívá, nebo když něco řekne, nebo neřekne, to může připadat příšerný, ale já už jsem si zvyknul.“ Nebylo to vůči němu fér. Neměl jsem mu zazlívat, že jeho otec nepije a nerozdává rány. Ilya byl pro mě brácha, nikdy bych mu nepřál takovej život, jakej jsem vedl. Jenže se ve mě ozýval dvanáctiletej kluk, kterej dostal za to, že si zapálil v pokoji, zatimco druhej provinilec z toho vyváznul se slovním pokáráním. „Jsem rád, že ty sis zvykat nemusel, ale tohle je můj život a já vim, jak si chránit kůži, i když ti to tak nemusí připadat. Takže se jednou, Dragomire, nepleť do něčeho, do čeho ti nic neni a o čem nic nevíš, nech mě bejt a dělej, že se nic nestalo.“ Byla to spíš prosba, než cokoliv jinýho. Potřeboval jsem, aby se ke mě choval jako předtim. Nemohl jsem dovolit, aby mě začal brát jako nějakýho chudáčka, co si zaslouží speciální péči. Začal bych se utápět v bolesti, kterou mi otec způsoboval a přišel bych o rozum. Rozhodnul jsem se pro elegantní odchod a snažil se nedat najevo, že každej krok bolí, jako kdyby mě někdo přes záda švihnul rožhaveným pohrabáčem. Ilya mě doběhnul poměrně lehce, vzhledem k tomu, že jsem šel asi stejně rychle, jako želva. Opatrně mě podepřel. „Tak pojď, brácho.“ Zamumlal smířlivě. Věděl jsem, že mě poslechne a úleva, kterou jsem v tu chvíli cejtil se ani nedá popsat. „Najdeme ti nějakou krev.“ To znělo jako ta nejlepší věc na světě. Trvalo asi hodinu, než z jeho hlasu zmizel starostlivej tón a mám pocit, že to mělo něco společnýho s tim, že mě dostatečná dávka krve trochu nakopla a regenerace začala fungovat, jak má. Ilya se k tomu, co se stalo už nevracel. Ale v jeho pohledu to zůstalo už navěky zakořeněný. *** Královská akademie v Londýně byla mnohem honosnější než sv. Vasiliya. I když, co nebylo. Ušklíbnul jsem se na Ilyu, když jsem přinesl klíče od našeho pokoje ze sekretariátu a jeden mu podal. Povytáhnul obočí a překvapeně se na mě podíval. „Kdes to tak rychle sehnal?“ Zeptal se a já nahodil nevinnej kukuč. Pokrčil jsem rameny. „Zatahal jsem za pár nitek.“ Podíval jsem se do mapky areálu a vykročil směrem, kterým mělo bejt naše bydliště pro budoucí měsíce. Ilya mě následoval s podezíravým výrazem. „Balil jsi sekretářku?“ „Možná.“ „Je jí šedesát, Andrei.“ Ušklíbnul se. „To je právě nejlepší, na ty se stačí jenom podívat.“ Zasmál se a zakroutil hlavou. Pak mě drcnul do ramene. „Seš nenapravitelnej.“ To už jsem slyšel. „Počkej, až ti nějakej žárlivej manžel udělá scénu.“ Protočil jsem očima. „Dobře víš, že bych ho sundal.“ Povzdychnul si. Nikdy jsem se mu nesnažil vysvětlovat, proč mě baví, když si někoho můžu omotat okolo prstu. Znamenalo by to vysvětlovat všechny ty věci, který ze mě udělaly navenek tak trochu bezcitnou svini a na to jsem nebyl připravenej. Možná, že kdyby se objevila nějaká, co by za to stála, stal by se ze mě taky poslušnej chlapeček jako z něj. Jenže žádná nebyla v dohledu, tak proč mu to věšet na nos? „Jsem rád, že si to o sobě myslíš.“ Dobíral si mě. I když věděl stejně dobře jako já, že z našeho ročníku byl jedinej, kdo by mě dokázal porazit on. Když jsem neměl kocovinu. Rozhodnul jsem se na to nereagovat, protože se mi začalo zdát, že chodíme v kruhu. Z jedný učebny vyšlo pár studentů a já si přečetl na vývěsce vedle dveří, že je to učebna Transfigurace. Podíval jsem se na plánek a zpátky na ten zdráp papíru, co mi trochu pošramotil sebevědomí. Šli jsme na druhou stranu. „Hm. Tak já vim, že budeš nadávat na moje navigátorský schopnosti-“ otočil jsem se na něj a zjistil, že to je jako mluvit do zdi. Vůbec mě nevnímal. Na chvíli mě to zmátlo, ale pak jsem vysledoval jeho pohled až k jedný moc známý zrzce. Ilya se vzpamatoval. „Beliková!“ Vydoloval ze sebe a už byl u ní. Ani jsem jí nešel pozdravit. Zčásti proto, že jsem jim diplomaticky nechal takový soukromí, jaký jde jenom získat na školní chodbě plný studentů a zčásti proto, že se mi zalíbila jedna roztomilá blondýnka, za kterou jsem se šel zeptat na cestu. *** „To po mě nechtěj.“ Vyhlásil jsem rozhodně, když na mě Ilya upíral prosebnej pohled. Jeho drahá mladší sestřička za nim na pár dní přijela a on jí nechtěl vzít na rande s Belikovou. Předtim se mu tam vždycky nacpala, ale pravděpodobně jim dělala křena. „Můžeš si sem přivést Lauren kdy budeš chtít.“ Lauren byla ta blondcka, co mi ukazovala cestu. Zjistil jsem, že to neni jediná věc, se kterou mi může pomoct. „Ta holka mě udusí igelitkou.“ Poznamenal jsem suše na Tashinu adresu a vůbec mi nedělalo problémy, že by mě třeba mohla slyšet. Ilya mě spražil pohledem. Lollita povytáhla obočí a posměšně se na mě zadívala. „Bojíš se dvanáctiletý holky, Ivaškove?“ Řekla mnohem tišším hlasem. Ohlídnul jsem se za sebe a pohled mi padnul na malou Dragomirovou. Byla neskutečným mixem jejich matky a Ilyi. Občas hodila takovej pohled, že... jo, byla trochu děsivá. „Vždyť je to ďábel.“ Povzdychnul jsem si, protože mi bylo jasný, že se z toho nevykroutim. Měl jsem za sebou dvouhodinovej trénink boje se sečnýma zbraněma a jediná věc, kterou jsem chtěl udělat bylo zahřát si ztuhlý svaly ve sprše a zaplout do postele. Určitě se mi nechtělo hlídat malý dítě, co mě bytostně nenávidí. Ilya protočil očima a vlepil mi mírnej pohlavek. „Nebudem pryč dlouho. Nějak to vydržíš.“ A byli pryč. Hodil jsem tašku na stůl a sundal ze sebe promočenej svetr. Jestli mě něco na Londýně vytáčelo, tak to byl neustálej déšť. Otočil jsem se na Tashu. Seděla na gauči s nohama pod sebou a rukama překříženýma na prsou. Měla asi nejnačuřenější výraz, jakej jsem kdy v životě viděl u dítěte. Zhluboka jsem se nadechnul. „Půjdu se osprchovat. Bude to jenom chvilka. Prosim tě nezdrhni. Ani mi nehoď zápalnou láhev do koupelny.“ Ani se na mě nepodívala. Jenom semkla rty do úzký čárky. Pokrčil jsem ramenama a přesunul se do koupelny. Když jsem o deset minut pozdějc vyšel ven v ručníku a s lepší náladou, seděla tam pořád. V tý samý poloze. Výdrž měla asi po bratrovi. „Bavila ses dobře?“ Zeptal jsem se trochu výsměšně a ona po mě střelila pohledem. Zarazila se s očima přikovanýma k mý horní polovině těla. Něco v její tváři se trochu uvolnilo. Šokovaně jsem pozoroval, jak zrůžověla a otočila se k mě zády. Radši jsem vycouval do ložnice a hodil na sebe první oblečení, co jsem uviděl. Ilyova sestra si mě právě změřila hodnotícím pohledem. Kam ten svět spěje. Už oblečenej jsem se vrátil do tý místnosti, kterou jsme s Ilyou nazývali obývákem. Snažila se tvářit, že čte časopis. „Chceš něco k pití? Jídlo?“ Zeptal jsem se nenuceně a přešel k malý kuchyňce. Vytáhnul jsem z ledničky flašku s krví a napil se. Žádná odpověď. Otočil jsem se k ní. „Jak se ti líbí Londýn?“ Sklonila hlavu a vlasy jí zakryly obličej. „Až doteď byl skvělej.“ Prohlásila po chvíli. Musel jsem se usmát. Ten tón mi byl dobře známej. Občas mě napadlo, jestli Ilyu kopírovala, nebo to fakt byla genetická informace. „Musíš uznat, že Ilya s Nikitou si zaslouží trochu soukromí.“ Položil jsem flašku krve na stůl a opřel se rukama o linku. Otočila ke mě hlavu a v jejím skoro ještě dětským obličejíku to hrálo všema různýma emocema. „Narážela jsem spíš na tvojí přítomnost.“ Řekla potom. Tak strašně se nechovala jako dvanáctiletý dítě. Bylo to komický. Ušklíbnul jsem se a přiložil si ruku na srdce. „To bolelo.“ Zamračila se na mě a zakryla si s časopisem obličej. Podezíral jsem jí, že ještě ani neumí latinku. Dopil jsem pomalu krev a prohrábnul si vlhký vlasy. Věděl jsem, že je Tasha naštvaná hlavně kvůli tomu, že jí tady nechali. Že jsem jí měl hlídat já, to už byl jenom takovej Černej Petr. „Chceš si něco zahrát? Karty?“ Navrhnul jsem, když deset minut neotočila stránku v tom svým časáku. Povzdychla si, jako kdybych jí hrozně otravoval a já se kousnul do jazyka, abych se nezačal smát. Odložila časopis na stůl a vrhla po mě zkoumavej pohled. „Umíš poker?“ Zeptala se. Poker jsem vyučoval všechny spolužáky na Akademii. A obíraj je tak o peníze. „Samozřejmě.“ Přešel jsem k poličce a vzal z ní balíček karet. „Ale hraju jenom o peníze.“ Tohle prohlášení už se nedalo neobdařit mírným smíchem. „Výborně.“ Zatáhnul jsem a sednul si naproti ní. „Kolik nabízíš?“ Zašátrala v kapse a hodila na stůl pětilibrovku. Zatvářil jsem se zamyšleně a nakonec jsem dorovnal. Rozdal jsem karty a začali jsme hrát. „Chci zvýšit sázku.“ Pronesla po chvíli. Zamračil jsem se. Měl jsem dost dobrou kombinaci a nerad bych, aby vyprávěla svýmu staršímu bráškovi, že jsem jí obral o prachy. Něco mi říkalo, že by se s tim úplně neztotožnil. „Nemyslim si, že bychom měli hrát o víc peněz.“ Řekl jsem a mrknul na ní. Nedívala se do karet, ale na mě. „Neřekla jsem, že chci přidat peníze.“ Na rtech jí pohrával úsměv. To bylo snad poprvý, co se na mě usmívala. Mělo mi dojít, že je to jeden z těch, co znamenaj: směju se tvojí bolesti. „Tak co?“ „Kdo prohraje, tak proběhne celej areál jenom ve spodním prádle. A přinese muffin z kavárny.“ Nápad hodnej dvanáctiletý holky. „Platí.“ Ušklíbnul jsem se. Ilya mě zabije. Vyložil jsem karty. Dva páry. Neměla šanci – nebo to jsem si alespoň myslel. Ani teď se nedívala na karty. Jenom se na mě sladce usmála. „Na tvou počest. Královská fleš. A neber ten čokoládovej muffin. Borůvkovej je lepší.“ Čelist mi trochu spadla. Vyklepla mě v pokru Tasha Dragomirová. Nebudu se vůbec vyjadřovat o tom, jak ponižující bylo čekat v trenkách na borůvkovýho muffina. I když jsem z toho vytěžil pár nabídek, takže to vlastně nebylo až tak hrozný. Smála se mi celej zbytek večera. Po pár hodinách mi to už celkem kvalitně lezlo na nervy. „Umíš vůbec latinku?“ Zeptal jsem se, abych jí nečim spražil. Podívala se na mě s těma zlomyslnýma jiskřičkama v očích a zakroutila hlavou. „V tom časopise byly hezký obrázky.“ Aha. Cejtil jsem se tak neschopnej. Zívla. „Chceš si jít lehnout?“ „Ne. Počkám na Ilyu. Jestli tam neusnul.“ Nevěděl jsem, jaká byla Ilyova krycí historka, ale určitě ne něco, kde se dá spát. „V kavárně určitě neusne.“ Řekl jsem opatrně. Protočila očima. „Jasně. Protože jsou určitě v kavárně.“ „Kde jinde by byli?“ „Je mi dvanáct. Nejsem blbá, Ivaškove.“ Prohlásila rozmrzele a zamračeně se podívala ke dveřím. Občas mi přišla mnohem, mnohem starší než jak vypadala. „Chceš, abych ti přečetl ten článek?“ Zeptal jsem se po chvíli. Pokrčila ramenama. „Stejně mu nebudu rozumět. Je anglicky.“ Zdálo se mi, že jí přestávám štvát já. Spíš jí začala... rozesmutňovat bratrova nepřítomnost. Rozhodnul jsem se bejt projednou k nějaký holce gentleman. „Můžu ti ho přeložit.“ Zamračeně se na mě podívala, ale potom přikejvla. Nedostal jsem se ani do poloviny a už spala jako špalek. S hlavou na mým rameni. Chvilku jsem seděl, abych si byl jistej, že jí neprobudim, když se pohnu. Potom jsem co nejtišším způsobem vstal a opatrně jí vzal do náruče. Odnesl jsem jí do postele a ona se tam zamlela. „Děkuju, Andrei.“ Zamumlala v polospánku. Pousmál jsem se. Ráno si to nebude pamatovat. „Nemáš zač, maličká.“ Chvilku byla zticha. Už jsem se zvedal, že půjdu pryč. „Nejseš takovej idiot, jak mi přišlo.“ Mluvila jako ze sna. „A máš hezký tělo.“ Dodala. Rychle jsem vstal a odešel, protože by jí ten výbuch smíchu zcela určitě probudil. *** „Jseš si jistá?“ Probodnul jsem Tashu nedůvěřivým pohledem. Ilya mi jí opět svěřil do péče, aby se mohli s Belikovou někam zašít. Mektal něco o výročí, což jsem automaticky vypouštěl. Jenom mě napadlo, jestli si uvědomuje, že jeho malá sestřička mu jednou za tohle zanedbávání píchne tužku do oka. Hlavně pokud jí vždycky strčí ke mě. Zvedla ke mě pohled naznačující, že mám místo mozku rozmixovanou žábu. „Jsem si naprosto jistá.“ Odtušila. Stáli jsme před pokladnou v kině a čuměli na vývěsní tabuli. Navrhoval jsem jí, že s ní půjdu na Shreka. Nakrčila znechuceně nos, odvětila, že na to je velká a že chce vidět Silent hill. Její jistotu jsem jí moc nevěřil. „Určitě?“ „Nevěděla jsem, že máš tak rozsáhlý poškození mozku, že to zasahuje i tvůj sluch, Ivaškove.“ Rozesmál jsem se. Na svůj věk byla moc velká rozumbrada. „Jenom jsem se chtěl ujistit, že neutečeš s křikem, maličká.“ Zazubil jsem se. Nesouhlasně zamlaskala. „Neříkej mi maličká.“ Tohle vyhlášení mě vždycky umělo pobavit. Došli jsme k jedný pokladně. „Tři lístky na Silent hill.“ Objednal jsem. Holka u počítače se nejdřív zadívala na Tashu, pak na můj zářivej úsměv, začervenala se a zamumlala, že to stojí třicet liber. Zatimco jsem lovil peníze, Tasha se vztekala. „Tři lístky? Já, ty a tvoje ego?“ Zaplatili jsme, mrknul jsem na prodavačku a otočili jsme se. Stála za náma Lauren. „To snad ne.“ Zaprskala Tasha a vydala se k pokladnám, kde prodávali popcorn. Názor na Lauren přebrala od Ilyi a Belikový. I když... ani já jsem nebyl vyloženě přesvědčenej, že má v hlavě něco jinýho, než make up. Jenže mě to nepřekáželo. Ušklíbnul jsem se a políbil jí. „Neříkal jsi, že s náma půjde ona.“ Zamračila se Lauren. „Vadí ti to?“ Pohledem jsem přejel dav lidí, co se prohnal okolo a našel Tashu, jak otravuje kluka, co prodával u pokladny. Z jeho nechápavýho výrazu jsem pochopil, že mu pokládá otázky rusky. Lauren spustila řadu důvodů, proč by s náma Tasha neměla jít do kina, ale moc jsem jí neposlouchal. Ilya by mě zabil, kdybych mu jeho malou sestřičku ztratil a mezi tolika lidma to nebylo právě nepravděpodobný. Když jsem k nim dorazil, Tasha to zkoušela lámanou francoužštinou. „Co to tady zkoušíš, maličká?“ „Chci vědět, jestli mi namíchá šunka sýr, slanej a karamelovej.“ Zvednul se mi žaludek. „Cože?“ Musela vidět můj znechucenej výraz, protože se zachmuřila. „Zapomeň na to, Ivaškove.“ Zavrčela a založila si ruce na hrudi. „Vlastně vůbec nemám hlad.“ --- Prvních deset minut filmu jsem musel volně překládat do ruštiny, aby Tasha pochopila, o co jde a pak už překlad nebyl potřeba, protože sirény, monstra s kladivama a vraždy jsou mezinárodní hororovej jazyk. Při první siréně, po který se Silent hill propadlo do pekla, mě Tasha bezděčně chytla za ruku. Viděl jsem, jak se jí v lesknoucích se očích odráží scény z plátna, tak jsem jí vzal okolo ramen. „Neboj se, maličká.“ Zamumlal jsem. Spražila mě pohledem. „Nemám strach.“ Odsekla a začala mi mačkat ruku o trochu víc. Potichu jsem se zasmál. Lauren mi poklepala na rameno po dalších dvaceti minutách. Otočil jsem se na ní s tázavým výrazem. Upřímně, zapoměl jsem, že je tam s náma. „Hm?“ „Nudim se.“ Zalamentovala. „A?“ Snažil jsem se koutkem oka sledovat děj. Bylo to na mě nějak moc rychlý. Z reproduktorů se ozvalo šourání a Tasha se trhaně nadechla. „A chci jít pryč.“ Zamrkal jsem. „Díváme se.“ Lauren zakroutila očima a povzdychla si, jako kdybych byl retardovanej. Dneska mi to naznačovalo víc lidí, než by mi bylo příjemný. „Prosim tě, ten spratek se na tebe jenom lepí a ty na to můžeš jít kdykoliv jindy.“ Osobně jsem preferoval, když Lauren nemluvila. Byla tak nějak... snesitelnější. „Chci to vidět teď.“ Utnul jsem její stěžování chladným hlasem. „Fajn.“ Odsekla mi a začala si sbírat věci. Odmítal jsem to komentovat. Na rozmazlený princezničky, u kterých muselo bejt vždycky všechno po jejich, jsem neměl náladu. Radši jsem měl, když bylo po mým. Když Lauren odešla, Tasha na mě na chvilku upřela zkoumavej pohled. „Nepůjdeš za ní?“ Zeptala se zmateně. „A nechat tě tady, aby sis zahrála na tu holku a vyděsila celý kino? O to nechci přijít.“ Ušklíbnul jsem se. Myslim, že jsem na její tváři zahlídnul náznak úsměvu, než přišla scéna s ohořelým tělem a ona mi zaryla prsty do bicepsu. Až do konce filmu se střídavě dívala a zakrejvala si oči mým ramenem. --- Když jsme vyšli z kina, klasicky pršelo. Zůstali jsme stát pod stříškou venku, jako kdybysme čekali, že to za chvilku přejde. Tasha se schoulila do svojí bundy a když vydechla, od pusy jí šly obláčky páry. „Máš hlad?“ Zeptal jsem se. Nadskočila. Dělalo mi trochu problém, abych se nerozesmál. Mohla mluvit jako dospělá a tvářit se jako dospělá, ale hororů se bála jako malý dítě. „Ne.“ Odsekla mi povýšeně přesně ve chvíli, kdy jí zakručelo v břiše. „Možná trochu.“ Přiznala zamračeně. Ušklíbnul jsem se. „A co by sis dala?“ Ohlídnul jsem se za sebe dovnitř. „Nejsem si jistej, jestli tvojí nechutnou popcornovou kombinaci vydolujeme z toho kluka, ale možná jo.“ Nakrčila nosík, zamračila se a mezi obočím se jí vytvořila vráska. Byla pravděpodobně jediným dítětem na světě, který bylo rozkošný, když se vztekalo. „Teď už to nemá cenu.“ „A kdy to mělo cenu?“ „Ilya by to pochopil.“ „Ilya slaví výročí.“ Odvrátila ode mě pohled a soustředila se na lidi stojící před jednim pubem. Kouřili a smáli se. Přimhouřila oči. „Vždycky si dáváme závody, komu se dřív povede vyjíst všechny, co nejsou karamelový. Většinou prohrává.“ Vysvětlila. Snažila se znít stejně, jako vždycky, ale bylo mi jasný, že si o mě myslí, že jsem za bratra chabá náhražka. Byla naštvaná, že jí se mnou nechal. Zase. „Nemám rád popcorn, takže mě bys porazila určitě.“ Pokrčil jsem ramenama. Zvedla ke mě hlavu. „Tebe bych porazila v čemkoliv, Ivaškove.“ Zasmál jsem se a pocuchal jí vlasy, na což zareagovala rychlým přikrčením a odskočením. Začala si uhlazovat vlasy k hlavě. „Chtěla bys čínu? Ilya má oblíbenou restauraci blízko kampusu.“ Rozhodnul jsem se, že budu gentleman a nechám jí najíst se. „Nemám ráda čínu.“ Ulevilo se mi. „To je dobře. Já taky ne.“ Zazubil jsem se na ní. Tasha si vrazila ruce do kapes a vzdychla. „Co kebab?“ Navrhnul jsem. „Znám jeden stánek v Soho, kde dělaj nejlepší kebaby v Londýně.“ Chvíli na mě nechápavě mrkala. „Kebab?“ Zeptala se nakonec bezradně. „Tys nikdy nejedla kebab? V Petrohradu neprodávaj kebaby?“ Upřímně mě to překvapilo, ale asi to bylo logický. V Dragomirovic sídle zřejmě vařili honosnější jídla. „Nejsme barbaři, jako v Moskvě.“ V očích se jí zalesklo pobavení. „Proboha, maličká.“ Zakroutil jsem očima. „Pojď. Uvedu tě do velkýho světa.“ Vykročil jsem a až po pár metrech jsem zjistil, že mě nenásleduje. Otočil jsem se. „Kde vězíš?“ Rozhlídla se okolo a vystrčila bradu. „Je mlha.“ Chvilku jsem nechápal, co to s tim má společnýho a pak jsem si vybavil scény ze Silent hillu. Zašklebil jsem se. „Maličká.“ Začal jsem pobaveně. „Když se ozvou sirény, postrčim tě před sebe. Sama jsi říkala, že nejlíp jsou na tom všichni, co umřou jako první.“ Vyplazila na mě jazyk a doběhla mě. „Jsi idiot, Ivaškove.“ Prohlásila načuřeně. Zasmál jsem se a srovnal s ní krok. „Jako kdybych to už někde slyšel.“ Chvilku jsme šli v tichosti. Potom se Tasha zhluboka nadechla a zakroutila hlavou. „Taky ti přišlo, že se ten chlápek podobal na mýho otce?“ Vybavila se mi jedna z hlavních postav. Celej film jsem přemejšlel, jestli má ruskej elatior dvojníka, nebo si natáčení filmu vzal jako vedlejšák. „Mělas bejt agentka, maličká.“ Vzal jsem jí za loket a potáhnul, aby zatočila do správný uličky. „Máš dobrej pozorovací talent.“ „Jednou ti nakopu zadek i tak, jestli mi nepřestaneš říkat ‚maličká‘.“ Zamumlala rozmrzele. *** To balení se mi ani trochu nelíbilo. Zvyknul jsem si na pohodlnej pokoj a relativní svobodu, kterou jsme v Londýně měli. I na to, že mě uprostřed noci nikdo nebudil ránama holí, protože jsem zase něco zmršil. A najednou mě chtěli poslat domů. Jenom tak. Lusknutím prstu, protože Úřad se rozhodnul, že jsme dostatečně způsobilí na to, aby se z nás stali Agenti. Ne, že bych to nechtěl. Připravoval jsem se na tu chvíli odmala. Chtěl jsem jezdit na mise a bránit vlast a bejt v tom zatraceně dobrej. Jenže to automaticky znamenalo návrat do sídla Ivaškovů, ze kterýho jsem prakticky zdrhnul. Jenom pomyšlení na to, jak bude otec reagovat mě uvádělo do podivnýho stavu rezignace. Dostanu přes hubu. Jako už tolikrát. Proč by mě to vlastně mělo stresovat? Přes tuhle povznesenou myšlenku jsem si všimnul, že se mi ruce trochu třesou, když jsem bral za kliku vstupních dveří do domu. Slaboch. Vešel jsem dovnitř a přivítalo mě ticho. Dům ani nedutal, jako kdyby v něm nikdo nežil. Napadlo mě, že se otec odstěhoval a neoznámil mi to. Ta myšlenka mi nebyla tak nepříjemná, jak by asi měla bejt. A potom jsem koutkem oka zahlídnul postavu. Olga se pomalu šourala z kuchyně s podnosem plným nově doplněných karaf s otcovým oblíbeným alkoholem. „Pane Andrei.“ Oslovila mě překvapeně a zastavila se, když mě uviděla stát uprostřed haly. „Olgo.“ Pozdravil jsem jí kejvnutím hlavy. „Je tady?“ Proti mojí vůli mi hlas maličko přeskočil. Pousmála se na mě a zakroutila hlavou. „Odjel na dvoutýdenní služební cestu do Kyjeva. Včera. Nečekali jsme vás. Mám vám nechat připravit něco k jídlu?“ Úleva, která mě po jejím vyhlášení zaplavila se nedala s ničim srovnat. Dva tejdny. Znamenalo to, že na slavnostní ceremonii, kdy mě prohlásí za Agenta nebudu kulhat, ani nic podobnýho. Zhluboka jsem se nadechnul. Dva další tejdny bez bolesti. „Ne, v pořádku. Vybalim si a půjdu na večeři ven.“ Odpověděl jsem. Ilya byl u Bonifáce, takže jsem se rozhodnul jít s nim oslavovat. I když jsem pochyboval, že bude mít bůhvíjak dobrou náladu. Měl zlomený srdce z toho, že ztratil Belikovou. Zase. Ty dva byli trochu tragická dvojka. Olga kejvla hlavou a položila tác s karafama na stůl. Zkoumavě si mě prohlídla a usmála se. „Je dobře, že jste zpátky.“ Trochu přimhouřila oči a pak se ušklíbla. V tak dobrý náladě jsem jí nikdy neviděl. Zřejmě jsem nebyl jedinej, kdo byl nadšenej z otcovy nepřítomnosti. „Moc vám to sluší.“ Pochválila mě. Zasmál jsem se. „Jako kdyby tomu někdy bylo jinak.“ Zašklebil jsem se na ní a šel si vybalit. *** ,,Nevěděl jsem, že dáváš soukromý hodiny." Prohlásil jsem pobaveně, když jsem byl svědkem toho, jak Ilya odrazil celkem dobře mířenej útok svojí malý sestřičky. Otočila se ke mě a musel jsem trochu přehodnotit ten přídomek ,,malá". Co jsem jí viděl naposled, vyrostla v pořádnej kus a rysy se jí změnili z dětských na... sexy. Její zamračenej výraz mi ale okamžitě připoměl, že narozdíl od vzhledu, její postoj ke mě se vůbec nezměnil. Ilya ke mě přešel, aby mě přivítal. Pozval mě k nim na pár dní na prázdniny a já byl rád, že můžu vypadnout z domu. Dragomirovic rodinka byla tak poklidná, že mi to léčilo nervy. ,,Když budeš chtít, dám nějaký hodiny i tobě. Hodilo by se, aby Tasha viděla boj." Řekl s uchechtnutím. Vůbec jsem nechápal, proč se studentka Carský Akademie chce učit bojovat, ale na druhou stranu... Tasha byla vždycky tak trochu jiná než ostatní. ,,Ne, ne díky. Vždycky jsi byl nejlepší a nesnesl bych, kdybys mě položil na lopatky tady před slečnou." Usmál jsem se a mám pocit, že ona si v tu chvíli odfrkla znechucením. Pohnula se směrem ke stolu. ,,Hej! Co to děláš?" křiknul na ní Ilya. Překvapilo mě, jak přísně to znělo. ,,Co asi? Jdu odložit meč. Nemám zájem přetrvávat v týhle... společnosti." Probodla mě pohledem a byla u toho snad ještě roztomilejší. ,,Ale nepovídej. Já si naopak myslim, že bys tu měla zůstat. Jsem tvůj brácha, takže na tebe nejsem dostatečně tvrdej. A sama říkáš, že nejsem dobrej učitel. Myslim, že jeden souboj s Andreiem tvůj postoj změní." Natáhnul ke mě ruku s mečem a já viděl její výraz. Na chvilku jsem tu možnost zvažoval. ,,Ilyo, nemyslim si, že je vůči tý maličký fér, abych jí nakopal do toho zadku k nakousnutí." Za tohle prohlášení mi přilítnul pohlavek. ,,Pozor na slova!" ,,Ok, ok!" Ušklíbnul jsem se a vybral si jeden meč z Dragomirovic nabídky. Střelil jsem pohledem po Tashe a ona nasadila Ilyův klasickej výraz, když jsem ho nečim naštval. Zaútočila na mě tak rychle, že jsem si mohl všimnout hned několika chyb. Složil jsem jí na zem prakticky okamžitě. Sledovala mě z podlahy naštvaným pohledem, až jsem se musel usmát. Přiložil jsem jí meč ke krku. ,,Nevyplatí se konat unáhleně. Máš se ještě co učit, maličká." Odtlačila můj meč a posbírala se na nohy. ,,Neříkej mi maličká." Prskla a odkráčela z tělocvičny. Potichu jsem se zasmál a vybavila se mi matčina historka o tom, že mi dala jméno Andrei podle postavy z Vojny a míru. Říkávala mi, že si jednou musim vzít holku jménem Natasha a neumřít mladej, abych jí trochu vylepšil pocit z jejího oblíbenýho románu. ,,Vypadá to, že ti ještě neodpustila epizodku s cigaretama." Ušklíbnul se na mě Ilya a já nemohl nic než souhlasit. *** Ceremonie při který nás prohlásili za oficiální Agenty Ruský federace byla dlouhá a nudná, jako všechny obřadný sešlosti. S tim rozdílem, že teď jsme ještě museli stát v pozoru. Nebylo mi dobře. Nejenom proto, že mi v uniformě bylo neuvěřitelný vedro. Očima jsem lítal po davu diváků, zatimco Ivanov vyhlašoval jména spolužáků. Díval jsem se na jejich rodiče, kterým se vždycky obličeje rozzářily pýchou, když jejich drahocenná ratolest vystoupila na podium a dostala frčku na klopu kabátu. Každej jeden z nich tam měl někoho, kdo se na ně přišel podívat a komu na nich záleželo. Můj otec byl pravděpodobně doma ve svým salónku a dával si do nosu. „Ilya Maximovič Dragomir.“ Pohled mi zaběhnul k Dragomirovic rodince v čestný lóži. Maxim Dragomir vypadal nanejvýš spokojeně, jeho manželka hrdě a ustaraně a Tasha... patnáctiletá Natasha Dragomirová se mračila stejně jako ta dvanáctiletá v Londýně. Sledovala Ilyu s trochu přimhouřenýma očima a když jsem na ní čuměl pár sekund, otočila hlavu ke mě. Povytáhla jedno obočí. Poslal jsem jí jeden úšklebek a i na tu dálku jsem viděl, jak nakrčila nosík. Musel jsem se potichu zasmát, jak byla rozkošná. Vysloužil jsem si za to šťouchnutí do žeber od Jablonskyho, kterej stál přede mnou a tvrdej pohled od Ivanova. Zatvářil jsem se způsobně a rozhodnul se dívat radši před sebe. Výčet Ilyových zásluh byl nekonečně dlouhej a čekání na to, než přijdu na řadu ještě delší. „Andrei Viktorovič Ivaškov.“ Vystoupal jsem na podium a poslechnul, co všechno se mi během studia povedlo. Proti Ilyovi jsem byl nuzák. Ale to my všichni. Ivanov mi připnul frčku a kejvnul na mě hlavou. „Díky, pane.“ Zamumlal jsem. Když jsem scházel druhou stranou pódia, na chvilku jsem ztuhnul uprostřed pohybu. Victor Ivaškov seděl v horní řadě sedadel a vypadal přítomně. Vůbec mě nenapadlo, že se tady objeví. Ale pravděpodobně si myslel, že by to vypadalo jako urážka vlasti. A tu si nesmí dovolit urážet nikdo. Už vůbec ne Victor Ivaškov. Sestoupal jsem dolů a připojil se k davu těch, co už byli oficiálně strážci vlasti. Stejně jako já. -------------------------- „Vážený agente, Ivaškove, co si mylíte o problému na ukrajinských hranicích?“ Zapitvořil se s úšklebkem Ilya. Od odjezdu z Londýna to bylo snad poprvý, co vtipkoval. Dlouhej rozhovor s jeho otcem, kdy mu určitě vykládal o tom, jak je jeho největší pýcha, mu zřejmě udělal dobře. Stáli jsme v chodbě úřadu, kde byl alespoň trochu chládek a Tasha se opírala o stěnu vedle nás. Za chvilku pro ty dva měl přijet kočár a odvézt je na večírek pro čerstvý absolventy. Já se tam hodlal dopravit až po zastávce doma. Musel jsem si promluvit s Ivaškovem starším. I když jsem tak nějak tušil, kam se náš rozhovor bude ubírat. Takže jsem zas tak moc nepočítal, že na tu velkou slávu dorazim. Nemluvil jsem s nim od svýho odjezdu do Londýna. Nadechnul jsem se, že mu odpovim něco úžasně vtipnýho, ale Tasha mě předběhla. „Já si myslim, že vás tam oba dva zabijou. I když v tvým případě, Ivaškove, by to zas taková škoda nebyla.“ Pronesla jízlivě. Musel jsem se ušklíbnout. Věděl jsem – nebo alespoň doufal – že to nemyslí vážně. „Au. Maličká, ty fakt umíš trefit lidi přímo do srdce.“ Ilya se zamračil a objal jí okolo ramen. „Ale Natashko.“ Dal jí pusu na tvář a palcem a ukazováčkem jí zvednul koutky pusy do úsměvu. Odtáhla se od něj a mávla rukou, aby ho odehnala, ale zasmála se. „Andrei.“ Nesnášel jsem reflex svýho těla. Jak jsem se instinktivně přikrčil pokaždý, když jsem slyšel tón jeho hlasu, kterým vždycky vyslovil moje jméno. Otočil jsem se. „Otče.“ Přivítal jsem ho a ignoroval zmatenej Tashin pohled. Stejně ho vrhla po Ilyovi, ne po mě. Prohlídnul si mě, jako kdyby mě neviděl přinejmenším deset let a pohledem se zastavil na frčce. Povytáhnul obočí. „Moc ses nevyznamenal, co?“ Protáhnul posměšně. Chvilku jsme se měřili pohledem a já potom sklopil ten svůj. Ztěžka jsem polknul. „Tady ne.“ Znělo to ode mě skoro jako prosba. Nechtěl jsem ho naštvat před Dragomirovýma. Táhnul z něj alkohol. To nikdy nešel pro ránu daleko. „Proč? Je ti trapně před tvým kamarádíčkem Dragomirem?“ Zhluboka se nadechnul. „Další důkaz toho, jakej seš slaboch.“ Zakroutil nade mnou hlavou. „Já byl nejlepší z ročníku. Vždycky.“ Zasyčel na mě. Možná se mi to zdálo, ale přísahal bych, že jsem viděl, jak zvedá ruku, aby mi mohl jednu natáhnout. Bylo už tak dost ponižující poslouchat před dokonalou Dragomirovskou dvojkou jeho opilecký kecy. Nemusel ještě vyzradit světu naše malý nejtemnější tajemství. „Nebyl.“ Ozvalo se za otcem ještě než mi stihnul vrazit. Ivanovův hlas se v chodbě rozlýhal a mě přišlo, že je nás tam najednou trochu moc. „Cože?“ Vicotr se k němu otočil s nevěřícným výrazem. „Nebyls nejlepší. To Maxim. Po něm já. A pak ty. Ve všem.“ Zdálo se mi, že se Ivanov ušklíbnul. Chvilku jsem si myslel, že se na něj otec vrhne, ale zřejmě věděl, že by prohrál, tak se radši vrhnul na mě. Přirazil mě ke stěně takovou rychlostí, že jsem si to ani neuvědomil, dokud jsem nezjistil, že nemůžu pořádně dejchat. „Otče.“ Zachrčel jsem a snažil se představit si, že Tashino zalapání po dechu bylo jenom v mojí mysli. Že tam se svým bratříčkem vůbec nestojí a nepozorujou mýho ožralýho fotra v akci. „Pusť mě.“ Ale Ivanov byl rychlejší. Stáhnul Victora za límec dozadu a mě se uvolnil krk. Trhaně jsem se nadechnul, zatimco profesor odváděl vyvádějícího otce z dohledu. Zřejmě si s nim chtěl promluvit. Už jsem věděl jistě, že na večírek nejdu. Dostanu přes hubu jen co překročim práh našeho domu. Bezva. Na rameni jsem ucejtil dotek. Otočil jsem hlavu a zjistil, že Tasha stojí vedle mě a křečovitě mi svírá ruku. Poprvý jsem měl pocit, že nemá co říct. Ani nemusela. Její zorničky byly dostatečně rozšířený a její výraz dost starostlivej na to, abych poznal, co si myslí. Její lítost byla ponižující snad ještě víc než otcovo chování. „Andrei.“ Oslovil mě Ilya opatrně. Nepodíval jsem se na něj. Věděl to. Viděl mě před odjezdem do Londýna a narozdíl od jeho mladší sestry věděl, jak pro mě bude dnešní večer pokračovat. Nebo to alespoň tušil. Zakroutil jsem hlavou. Vytrhnul jsem se Tashe a beze slova důstojně odešel. Nebo jsem se alespoň snažil, aby to tak vypadalo. *** Otevřel jsem oči. Byla hluboká tma, takže jsem usoudil, že je pořád noc. V ruce mi tepalo, jako kdyby mě do ní někdo bušil kladivem a každej nádech pálil a bodal v místě přeražených žeber. Victor byl vždycky drsnej, ale tentokrát jsem to asi přestřelil. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že na mojí posteli někdo sedí. Trhnul jsem sebou leknutím a zaúpěl. „Ššš.“ Bylo to zvláštně uklidňující. Zamrkal jsem. Tasha na sobě měla pořád ty šaty, co na ceremonii, který zdůrazňovaly každou její dokonalou křivku. „Co tady-“ Zachrčel jsem, ale nedokončil, protože mi položila prst na rty. Opatrně, jako kdyby i v tý tmě viděla, že mám obličej v katastrofálním stavu. Pohladila mě po tváři. Bylo to, jako kdyby mi do těla vypouštěla lektvar proti bolesti. „Neměl bys mluvit.“ Zašeptala, sklonila se ke mě a jemně přitiskla svoje rty na ty moje. „Jak ses sem dostala?“ Vypáčil jsem ze sebe, když se odtáhla. Uchechtla se. Rukou se přesunula tak, že mi konečkama prstů přejížděla po čele a pokračovala do vlasů. „Když ti říkám, že bys neměl mluvit, tak tim myslim, že bys neměl formulovat slova a vypouštět je z pusy, Ivaškove.“ Ve tmě zablýsknul její úsměv. Rty se mi zkroutily v úšklebku. „Maličká-“ Umlčela mě dalším polibkem a potom pomalu odhrnula peřinu a pokračovala líbací cestičku po hrudní kosti. Vzdychnul jsem. V žebrech mě nepříjemně bodlo. Zvedla hlavu a rukou mi přejela po vybarvujících se modřinách na boku. „Ublížil ti.“ Hlas jí zněl smutně. Dokázal jsem si ho přesně přiřadit k pohledu, co měla v očích, když jsme stáli na chodbě Úřadu. Slyšel jsem, jak ztěžka polkla. „To nic.“ Šeptal jsem. Její chladný prsty zkoumaly napáchanou škodu s takovou něhou, že to bylo až příjemný. Jako kdyby mě léčila. „Ach, broučku.“ Zamumlala. Na hrudník mi dopadla horká slza. Překvapeně jsem vydechnul, ale to už si ke mě lehala a zase mě opatrně přikrejvala. „Proč jsi tady?“ Zeptal jsem se přiškrceně, když vzala mojí hlavu do dlaní a políbila mě na čelo. „Nechceš, abych tady byla?“ Odpověděla otázkou. V ruce mi zaškubalo. Obličej se mi stáhnul v bolesti. Kloubama pravý ruky mi jemně přejížděla po čele, dokud se vrásky nevyhladily. „Chci.“ Vzdychnul jsem. Byla tak opatrná, tak něžná. Nikdy se ke mě nikdo takhle nechoval. „Pane Andrei?“ Držela mě za rameno. A ten stisk vůbec nebyl jemnej, jak bych čekal. „Maličká...“ Drmolil jsem. Stisk ještě trochu zesílil, než jsem otevřel oči. Tentokrát doopravdy. Seděla nade mnou Olga. Mírně se usmívala a jednou rukou mi rány na tváři chladila mokrým ručníkem. Druhou se mnou jemně třásla, abych se probudil. Když viděla, že jsem vzhůru, vzala ze stolku malou lahvičku a otevřela jí. „Tohle vypijte. Mělo by vám to usnadnit dýchání.“ Mluvila potichu, aby otec nezjistil, že mi přišla pomoct. Stejně jsem předpokládal, že je zlitej v tom svým blbým salónku a nevnímá svět. Nadzvedla mi hlavu, aby mi pomohla se napít. Zavřel jsem oči a okamžitě se mi vybavila Tasha. Zatimco jsem polykal, zakroutil jsem hlavou, abych se tý představy zbavil. Proč, sakra? „Mluvil jste ze spaní.“ Oznámila mi Olga, když vstávala a začala balit všechny věci do malý tašky. „Hm.“ Nevěděl jsem, co jí na to říct. Zvlášť, když jsem netušil, co jsem mlel. Poprvý v životě jsem byl rád za modřiny na tváři. Alespoň trochu skryly to, jak jsem se začervenal. Olga mě mírně poplácala po rameni a upravila mi peřinu a polštář. „Měl byste se prospat, budete se potom léčit líp.“ Na chvilku jsem v jejích očích zahlídnul něco jako mateřskou starost. Ale když jsem se podíval podruhý, bylo to pryč. Byla to jenom služebná. „Děkuju.“ Zamumlal jsem, počkal, až vyjde ven a potom zaklel. Tehdy jsem ještě netušil, že tohle byl jenom první z řady snů o Natashe Dragomirový.  *** Obchod s alkoholem v jedný zašitý uličce v Moskvě patřil k mým nejoblíbenějším. Na první pohled tak vůbec nevypadal, ale daly se v něm najít ty nejlepší značky alkoholu, jaký byly na trhu. Což se hodilo naprosto každej rok, když jsme s Vladimirem Pravdinem pořádali vzpomínkovou partii v pokeru a já potřeboval něco dobrýho za slušnou cenu. Nikde jinde jsem neviděl tolik druhů vodek. Rozhodně bych nikdy netipoval, že právě tam narazim na dvě dámičky z Carský akademie. A že jedna z nich bude mladší sestra mýho nejlepšího kamaráda. „Říkám ti, že tohle je limonádka. Sonya se z toho ani nepřiopije.“ Slyšel jsem ve chvíli, kdy jsem zacházel za roh jednoho regálu. A v další vteřině jsem stál přímo tváří v tvář Tashe. A jejím neuvěřitelně hlubokým šedým očím. Ztěžka jsem polknul, když se mi začaly vybavovat vzpomínky, který měly zůstat pohřbený hluboko, přehluboko v mojí podivínský mysli. „Neměl bys mluvit.“ Zašeptala, sklonila se ke mě a jemně přitiskla svoje rty na ty moje. „Jak ses sem dostala?“ Vypáčil jsem ze sebe, když se odtáhla. Uchechtla se. Rukou se přesunula tak, že mi konečkama prstů přejížděla po čele a pokračovala do vlasů. Musel jsem se hodně přemáhat, abych dokázal udržet jakž takž normální výraz. „Ivaškove.“ Odtušila a vůbec to neznělo tak jistě, jako kdykoliv předtim. Zřejmě nebyla ve svý kůži, protože jsem jí právě přistihnul, jak si vybírá alkohol na evidentně nepovolenou školní pařbu. Musel jsem se ušklíbnout. „Ale, ale, maličká.“ Zatáhnul jsem a vytrhnul jí z ruky flašku. Přejel jsem pohledem etiketu. „Broskvová Koskenkorva? Ježiši fuj.“ Zapitvořil jsem se. „To je pro spolužačku.“ Začala její blonďatá kamarádka Drozdovová až moc horlivě. Drozdovovi byli významná diplomatická rodina a tahle mi vždycky přišla trochu jako samorost. Ale věřil jsem, že schopnosti týkající se chlastu má dostatečný. Kdybych s ní chodil do školy já, zřejmě by se stala mojí partnerkou na plánování party číslo jedna. Povytáhnul jsem obočí a velkoryse kejvnul hlavou. „Pro spolužačku.“ „Jo. My máme tohle.“ Ukázala na jednu z ukrajinských vodek. Zděsil jsem se. Byla to značka, která jednou položila i Pravdina. „Buď zticha.“ Sykla Tasha těsně předtim, než jsem se na ní podíval. Oči měla sklopený k zemi, jako kdyby tam bylo něco neuvěřitelně zajímavýho. Přišla mi tak roztomilá. Měkký vlny jejích vlasů se trochu zahoupaly, když nechápavě potřásla hlavou. Pamatoval jsem si, jak voněly. „Když ti říkám, že bys neměl mluvit, tak tim myslim, že bys neměl formulovat slova a vypouštět je z pusy, Ivaškove.“ Ve tmě zablýsknul její úsměv. Rty se mi zkroutily v úšklebku. „Maličká-“ Umlčela mě dalším polibkem a potom pomalu odhrnula peřinu a pokračovala líbací cestičku po hrudní kosti. Tentokrát jsem to byl já, kdo musel potřást hlavou. Vzpamatuj se, Ivaškove! V duchu jsem si nadával, že jsem si nenechal udělat lobotomii. Bože. Vždyť to byla Natasha Dragomirová. Malá, otravná, rozkošná, vlezlá, přemoudřelá, dokonalá holka. „Nevypadáš, jako ukrajinskej dělník, maličká.“ Prohlásil jsem pobaveně a sám jsem se divil, jak jsem to dokázal. Drozdovová na mě upřela tázavej pohled a Tasha stáhla rty do úzký čárky. Rty, co mě líbaly a chutnaly tak sladce. Idiote! Byl to jenom debilní sen způsobenej obří ránou do hlavy, nech toho! Křičel jsem sám na sebe. Ne, že by to pomáhalo. „To je jediná sorta lidí, co dokáže tohle vypít a neoslepnout z toho.“ Dodal jsem pro vysvětlení a vrátil flašku na regál. „Jestli vám můžu něco doporučit, asi bych si na vašem místě vzal Finlandii. Je to jemnější chuť, než ruský značky.“ Blondýna se okamžitě vydala hledat zmiňovanou značku a já se uchechtnul. „Takže ty takhle rebeluješ, maličká?“ Zvedla ke mě pohled. Ty oči. Proboha... cejtil jsem se jako totální magor. Nedokázal jsem pochopit, jak můžu tolik bazírovat na něčem, co se nikdy nestalo. „Ach, broučku.“ Zamumlala. Na hrudník mi dopadla horká slza. Překvapeně jsem vydechnul, ale to už si ke mě lehala a zase mě opatrně přikrejvala. „Proč jsi tady?“ Zeptal jsem se přiškrceně, když vzala mojí hlavu do dlaní a políbila mě na čelo. „Nechceš, abych tady byla?“ „Neříkej mi maličká.“ Nakrčila nosík. Potichu jsem se zasmál. Čekal jsem, že v tu chvíli se jí v očích zlostně zaleskne a odkráčí pryč, ale zůstala nejistě stát na místě. Vypadala, jako kdyby chtěla něco říct a nedokázala se k tomu odhodlat. To mi k ní nesedělo. Ale tušil jsem, o co se asi tak může jednat. Nadechnul jsem se a zakroutil očima. „Neboj se. Ilyovi to neřeknu. Mlčim jako hrob.“ Naznačil jsem, že si zamykám pusu a odhazuju klíč. Pak jsem se na ní zazubil a přesunul se k pokladně. „Říká ti pořád maličká, to je tak sladký! No neni to sladký?“ Slyšel jsem za sebou Oksanin nadšenej hlásek a musel jsem se ušklíbnout. Další vzpomínka mě zasáhla ve dveřích, když jsem se naposledy nenápadně otočil, abych se ujistil, že si nevzaly tu ukrajinskou zblitinu. „Chci.“ Vzdychnul jsem. Byla tak opatrná, tak něžná. Nikdy se ke mě nikdo takhle nechoval. Vyšel jsem radši ven z obchodu a zhluboka se nadechnul zimního vzduchu. Trochu mi to pročistilo hlavu. Nebo mi to zabilo nějaký mozkový buňky, protože mi trvalo další půlhodinu, než jsem si uvědomil pravdivost poslední vzpomínky. Chtěl jsem, aby tam byla. Ach, panebože. *** Jestli by mě něco nenapadlo, tak že se ocitnu před Carskou Akademií. A že budu čekat jako trpělivej hlídací pes, až se malá Dragomirová uráčí vyjít z areálu školy. Ilya mě o tuhle malou službičku poprosil, protože měl pro svojí milovanou ségru přijet a na poslední chvíli mu nařídili jet hlídat nějaký diplomatíky na Ukrajinu. A protože jsem stejně musel do Petrohradu a moje velkorysost byla nezměrná (ha ha), padlo její hlídání zase na mě. Ne, že by se mi to líbilo. Pořád jsem měl v její přítomnosti špatnej pocit kvůli tomu snu. Uklidňoval jsem se sice tim, že jsem byl v delíriu, ale nijakým způsobem mi nepomohlo, když jsem si uvědomil, že probudit se a zjistit, že u mě neni, bylo zklamání. Z honosný budovy se začaly valit hloučky různě starých holek a já si s potěšením všimnul, že většina z nich si mě se zájmem měří. Tasha vyšla ven v krátkých šatech a ten pohled mi na chvilku - nevim proč - vyrazil dech. V tělocvičně jsem jí viděl unavenou a neupravenou (ne, že by jí to neslušelo), ale teď byla načančaná a objektivně nejkrásnější široko daleko. Sakra, Ivaškove! Co tě to napadá? „Dragomirová!“ Ten hlas mi příšerně připomínal Grišu. Stejná afektovanost asi. Tasha otočila hlavu směrem, ze kterýho se ozvalo její jméno a obličej se jí zachmuřil. Drozdovová vedle ní protočila očima. „Kdepak máš svýho milovanýho bratříčka? Zapoměl na tebe?“ Zatáhla holka s pisklavým hlasem. „Drž hubu, Morozová, buď tý lásky.“ Odpálila jí Oksana a Tasha se už nadechovala, že něco odsekne, když jsem k nim došel. „Ahoj, maličká.“ Vyseknul jsem svůj nejlepší úsměv. Jak Drozdovová, tak Morozová zůstaly zaseklý v půlce pohybu. Tasha přimhouřila oči. „Ivaškove.“ Odtušila rozmrzele. Střelil jsem pohledem po Tashině spolužačce na M. a samolibě jsem na ní mrknul. Pak jsem vzal Tashu okolo ramen a odváděl jí pryč. „Poděkuješ mi potom.“ Zabroukal jsem jí se smíchem do ucha, když jsem si všimnul, jak pod mým dotykem nepřirozeně ztuhla. „Pusť mě.“ Zavrčela. „Co tady děláš?“ „Ilya nemůže přijet. Takže jsme to jenom ty a já, maličká.“ Vymanila se z mýho sevření. „Neříkej mi maličká!“ V tu chvíli nás doběhla Oksana s úsměvem od ucha k uchu. Vždycky jsem jí podezříval, že se jí líbim. Jenže já jsem z nějakýho důvodu neměl potřebu čumět na nikoho jinýho, než na Tashu. „Ilya nepřijede?“ Zeptala se trochu zklamaně. Favoritů v řadách agentů měla asi trochu víc. Vždycky mi přišla trochu praštěná, ale sympatická. Byl jsem si jistej, že by si rozuměla s Pravdinem. Pokrčil jsem ramenama. „Odvolali ho na misi, takže tady maličká bude muset přetrpět mojí přítomnost.“ Ušklíbnul jsem se, když jsem viděl Tashin zachmuřenej výraz. „Ach, broučku.“ Na hrudník mi dopadla horká slza. Zavřel jsem oči, abych se tý vzpomínky zbavil. Ztěžka jsem polknul. Nepomohlo to. „Nemyslim, že jí to bude nějak extra vadit.“ Prohlásila Oksana a spiklenecky na mě mrkla. Překvapeně jsem povytáhnul obočí. Tasha jí zpražila pohledem, za kterej by se nemusel stydět naštvanej elatior. Zašklebil jsem se. „Něco, o čem nevim, maličká?“ Zeptal jsem se. Pečlivě se vyhejbala mýmu pohledu. Byla rozkošná, hlavně, když jí tváře zrůžověly. Oksana ignorovala její pohled a zazubila se na mě. „Asi vás nechám o samotě. Mám tady odvoz. Užijte si, vy dva.“ Pronesla rádoby tajemně. „Ozvu se ti, Dragomirová.“ Objala rozmrzelou Tashu, jakoby se nechumelilo, dala jí pusu na obě tváře a byla pryč. Zůstali jsme tam stát skoro sami, protože většina studentek se už rozprchla. „Je pořád tak energická?“ Snažil jsem se nějak navázat konverzaci. Zamračila se na mě, ale v jejím pohledu bylo něco, co mi říkalo, že jí vážně zas tak nevadí moje přítomnost. V očích jí blesknul výraz podobnej tomu, co měla ve snu. Jenom na sekundu. Pak se beze slova otočila a čapla svůj kufr. Vydala se úplně opačným směrem, než bylo nádraží a kufr pořád táhla za sebou. Chytil jsem jí za rameno, než stihla dojít moc daleko a nasměroval jsem jí správně. „Jak dlouho, že sem chodíš do školy, maličká?“ Dobíral jsem si jí, zatimco jsem jí z ruky vytrhnul madlo od toho jejího kufříku. Vrhla po mě zlej pohled. Na chvilku mi připoměla to dvanáctiletý děcko. Asi v ní něco zůstalo. „Ven nás moc nepouštěj. Existuje důvod, proč pro mě jezdí Ilya.“ Přestože se snažila, zdálo se mi, že mluví přívětivějc. Došlo mi, že to možná nebude nenávist až za hrob. --- V kupé bylo nedejchatelno. V duchu jsem zanadával na to, že ani první třída nemůže mít něco jako klimatizaci. Dostal jsem Tashin kufr nahoru a přitom si vyslechnul přednášku o tom, že mám dávat pozor, protože je od nějakýho vola na L. Konečně jsem se posadil a sundal si mikinu. Venku zas takový vedro nebylo, jenže slunce pařilo přes okno a ve vlaku se vzduch nehejbal. Tasha se způsobně posadila naproti mě, přehodila nohu přes nohu a zahleděla se z okna. Přišlo mi, že je smutná. „Vadí ti, že nepřijel Ilya, co?“ Zeptal jsem se mírně. Hořce se uchechtla, ale neodpověděla. Zavřel jsem oči a usadil se tak, abych se mohl trošku prospat. V poslední době mě tréninky vyčerpávaly víc než obvykle. Pocit, že mě někdo sleduje mě ale nenechal spát. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že mě probodává pohledem. „Co je?“ „Proč to děláte?“ Zeptala se úplně vážně s rukama založenýma na prsou. „Co proč děláme?“ Protočila očima, jako kdybych byl vypatlanej. „Proč nasazujete život za Rusko?“ Ta otázka mě úplně dostala. „Hm. Je to naše země. Někdo jí chránit musí.“ „Proč to děláš ty?“ Pokrčil jsem rameny. „Protože můžu.“ Chvilku byla zticha a tvářila se zamyšleně. Nakrčila ten svůj malej nosík a mezi obočím se jí vytvořila maličká vráska. „Ale Rusko ti to nikdy nevrátí. Když padneš do zajetí, nepřijdou pro tebe. Když umřeš, nepomstí tě. Zapomenou.“ Měl jsem pocit, že to mělo co dělat se zmizením pěti agentů v poslední době. A s bratrovou nepřítomností. Poprvý jsem si uvědomil, jak bezvýhradně ho zbožňuje. Ztěžka jsem polknul. Na tyhle konverzace jsem nebyl stavěnej. „Ilya bude v pořádku.“ Mírně se zamračila. „To nevíš.“ „Ne. Ale věřim mu.“ Prohlíželi jsme se navzájem. Pak se mi rty roztáhly do úsměvu. „Kromě hezkýho těla mám i mozek, co?“ Mrknul jsem na ní. Zrůžověla a zorničky se jí rozšířily. Pak rychle polkla a zavrtěla hlavou. „Ivaškove, ty seš neuvěřitelně namyšlenej sobec.“ Štěkla a já byl rád, že jsem zase na bezpečný půdě. *** Převalil jsem se v posteli na bok a zjistil, že ležim tváří v tvář Tashe. Z nějakýho důvodu mě to ani nepřekvapilo. „Ahoj.“ Pousmál jsem se. Rty se jí zvlnily v jednom z těch jejích roztomilých úšklebků. „Ahoj.“ Protáhla mazlivě a obočí se jí stáhlo, až se mezi nim vytvořila malá vráska. „Je ti líp?“ Zeptala se. Konečkama prstů mi jemně přejela po tváři, až jsem musel spokojeně zamručet. „Je mi skvěle.“ Vzal jsem její ruku do svý a přitisknul si jí ke rtům. Tashina kůže měla specifickou vůni, kterou jsem nedokázal nikam zařadit, ale rozhodně jsem věděl, že je lepší, než jakákoliv droga – i když jsem žádnou nezkusil. „Díky tobě.“ Dodal jsem popravdě. Nedokázal jsem jí lhát, ani nic zamlčet, stejně jako minule. Usmála se a odhalila tak svoje dokonalý bílý zuby. Přisunula se ke mě blíž, aby mi mohla dát pusu na čelo. „To je dobře, broučku.“ Objal jsem jí jednou rukou kolem pasu a přivinul si jí blíž, abych zase ochutnal sladkou chuť jejích rtů. Neznal jsem nic lepšího, žádnej pocit, kterej by se tak podobal absolutnímu štěstí. „Nejsi skutečná, že ne?“ Vydechnul jsem jí do úst. Položila mi teplou jemnou ruku na tvář a trochu se odtáhla, aby mi viděla do očí. „Ne. Bavíme se ve snu.“ „Proč jsi tady?“ Zeptal jsem se opatrně. Nechtěl jsem, aby si to vysvětlila tak, že má odejít. Asi to vycejtila, protože se přehoupla tak, aby mi seděla na klíně a skláněla se nade mnou. Vypadala jako bohyně, s lesklýma jemně rozcuchanýma vlasama, co jí padaly do tváře a s tajemným výrazem na perfektním výtvoru přírody, kterýmu se říká tvář. Políbila mě. „Minule jsem tady byla, protože jsi to potřeboval.“ Zamumlala, zatimco rtama přejížděla po mojí čelisti. Vzal jsem jí za boky a převalil jí pod sebe, takže jsem se teď skláněl já nad ní. „A teď?“ Hlas jsem měl zastřenej touhou, která převyšovala všechno, co jsem kdy cejtil. Jednou rukou jsem jí zajel pod tričko a pohladil jí po kůži na břiše. Zavrněla jako kočka, jedna ruka jí vystřelila a objala mě s ní okolo krku. „Teď proto, že chceš.“ Vysvětlila jednoduše. „A já taky.“ Dodala po chvíli a v očích jí zasvítily šibalský ohníčky. Rukou jsem pomalu putoval nahoru, až jsem se zastavil u lemu podprsenky. „Děkuju, žes přišla.“ Zašeptal jsem, protože jsem tu chvíli nechtěl ničim narušit. Tasha se prohnula, aby mi vyšla vstříc a zároveň mě mohla políbit. Rty jsem měl jako pod proudem, když jsme se dotýkali. „Děkuju, žes mě pustil.“ Vzdychla. Opatrně jsem zajel pod podprsenku a líbal jí na krku. Ze stenu, co jí uniknul jsem pochopil, že nejsem jedinej, kdo tohle považuje za vzrušující. A vůbec mi v tu chvíli nepřekáželo, že se jedná o mladší sestru mýho nejlepšího kamaráda. „Asi se nechám zmlátit častějc.“ Zakřenil jsem se. Bublavě se zasmála. „Osobně mám radši, když se můžeš hejbat.“ Políbil jsem jí do jamky mezi čelistí a uchem, potom na ucho, do vlasů... „Je pravda, že pohyb přináší jistý... výhody.“ Mumlal jsem. Rukou jsem zkoumal její sametovou pokožku pod tričkem, zatimco její rty mapovaly mojí tvář, krk a ramena. Chtěl jsem jí. Ne proto, že bych se spokojil s kýmkoliv. Chtěl jsem jí proto, že to byla Tasha. Protože mě vždycky uměla rozesmát. Protože jsem věděl, že někde v podvědomí jí na mě záleží. Viděl jsem to na chodbě úřadu, když jsem se jí musel vytrhnout, aby mě pustila. Chtěl jsem jí, protože byla tak zatraceně sexy. A rozhodnul jsem se jí to říct. „Chci tě.“ Vydechnul jsem těžce do jejích vlasů. Nikdy jsem to žádný z mých kamarádek s výhodama neřekl. Nebylo to potřeba. Trochu jsem se odtáhnul, abych jí viděl do očí. V těch jejích byly plamínky vášně, co mě rozpalovaly ještě víc. Nadzdvihla se pode mnou, aby mě mohla políbit. A ve chvíli, kdy se naše rty dotkly, jsem to uslyšel. Buch! Posadil jsem se. Tasha mě nechápavě následovala. „Co se děje?“ Křach! „Tasho, já...“ Buch! „...musim jít.“ Drmolil jsem, když jsem otevíral oči. Ležel jsem na posteli, venku svítalo a Tasha byla pravděpodobně v Petrohradě a vůbec nevěděla, že jsem si jí vysnil. Proboha, Ivaškove. Pomyslel jsem si, když jsem se potácel z postele. Tohle musí skončit. Předtim jsem si myslel, že jsem byl prostě v delíriu. Nedostatek kyslíku, horečka, úbytek energie kvůli regeneraci a tak. Nebyly by to první halucinace, co mě postihly. Ale teď už jsem se na nic z toho vymlouvat nemohl. Sakra. Zanadával jsem v hlavě a zaskřípal zubama. Natasha Dragomirová v mojí posteli. Ilyova mladší sestra v mý posteli. Proboha. Ilyova mladší sestra v mý posteli. Zatmělo se mi před očima při představě, že by se o tom někdy dozvěděl. Až pak jsem si uvědomil, že zvuky, který mě probraly ze sna jsou skutečný. A odehrávaj se pod mýma oknama. Vykouknul jsem ven, abych zjistil, co se děje, přestože jsem si byl skoro jistej, že vim přesně, co uvidim. Victor zuřivě gestikuloval a křičel na Olgu. Přitom dupal po obrazech s honosnýma rámama a házel je na jednu hromadu. Která hořela. Natáhnul jsem na sebe první košili, kterou jsem uviděl a nazul si boty. Byl jsem venku na zahradě v průběhu půl minuty. „Co se děje?“ Zeptal jsem se napůl naštvaně, napůl opatrně. Otec vypadal opile a v ráži, o čemž jsem ze zkušenosti věděl, že to neni vyloženě dobrá kombinace. Naštěstí mě nevnímal, protože něco řval na naší věrnou služebnou. Ta měla pohled přikovanej k zemi a svěšený ramena, ale vcelku to nevypadalo, že by se tvářila kajícně. Připomínalo mi to Tashu, když jsme jí a její kamarádku Oksanu načapali, jak kradou cigarety. Idiote. Vyštěknul jsem sám na sebe v hlavě. „Když ti dám rozkaz, splníš ho, je to jasný?!“ Victor rozlámal další rám s dalším obrazem. Poznával jsem ho. Kdysi nám visel na chodbě. Byl jsem na něm já. „Ano, pane. Omlouvám se.“ Nezněla, jako kdyby jí to bylo líto. Zachytil jsem její pohled. Povytáhnul jsem obočí a ona zakroutila hlavou. „Otče?“ Zkusil jsem to. Nevnímal mě. Jako kdybych byl vzduch. Což jsem asi byl, když mojí mladší verzi s takovým potěšením naházel do ohně. Olga se nenápadně přesunula ke mě, zatimco Victor likvidoval obří rodinnej obraz, co matka nechala pořídit, když mi bylo šest. „Přikázal mi, abych se jich zbavila, když-“ Zasekla se a zhluboka nadechla. Věděl jsem přesně kdy. „-když matka zemřela.“ Dopověděl jsem za ní věcně. Jenom kejvla hlavou. „Schovala jsem je do sklepa. Abyste je měl vy. Kdybyste chtěl. V případě, že by-“ Nikdy jsem neslyšel Olgu, že by se zadrhla tolikrát. „-že by on zemřel.“ Pomohl jsem jí. Ta představa mi najednou přišla podivně vysvobozující. Chvíli jsem pozoroval, jak olejomalby, fotografie a masivní dřevěný rámy olizuje oheň a jak můj otec vytahuje další a další obrazy připomínající matku a rodinu, kterou jsme kdysi tvořili. Pak jsem se otočil. „Nezastavíte ho?“ Pípla Olga. Sjel jsem jí temným pohledem. „Už se mě namlátil dost.“ Prohlásil jsem a vracel se zpátky do domu. Měl jsem lepší věci na práci. Nadávat si za sny, ve kterých figuroval jeden určitej objekt touhy. Například. *** ,,Přišla ti pozvánka na svatbu." Ozvalo se ve dveřích mýho pokoje. Zrovna jsem se balil na cestu do Petrohradu. Otec měl včerejší informace. Fakt, že se Ilya bude ženit se ke mě už donesl. Měl jsem pocit, že z toho neni dvakrát nadšenej. A taky že pořád nezapoměl na Belikovou. ,,Budu pryč jen týden." Otec po mě vrhnul temnej pohled. ,,Pane." Dodal jsem neochotně. ,,Nevěděl jsem, že se pořád bavíš s Dragomirem." ,,Je toho spousta, co o mě nevíš," pomyslel jsem si a tak trochu neúmyslně mu to poslal. Pohled se mu ještě víc zachmuřil. Přešel těch pár kroků ke mě a tyčil se nade mnou jako bůh pomsty. Dostal se ke mě závan alkoholu. Jak jinak. Hrubián a alkoholik byly jeho další jména. ,,Hubu si na mě otevírat nebudeš, Andrei," zasyčel. Chtěl jsem mu říct, že technicky vzato jsem nic takovýho neudělal, ale moje předchozí zkušenosti s odmlouváním mě zarazily. ,,Omlouvám se, pane." Zamumlal jsem, vzal si tašku do ruky a vypadnul dřív, než se po mě stihnul ohnat. *** Možná bych si jí nevšimnul, kdyby na sobě neměla stříbrný šaty. A nevisela půlkou těla přes zábradlí jednoho z tisíce balkonů, který sídlo Dragomirů mělo. Prostrčil jsem hlavu skrz škvíru ve dveřích a zamžoural do pološera. „Maličká?“ Zkusil jsem to. Trhla sebou, vydala něco jako vyděšenej skoro výkřik a zamávala rukama ve vzduchu, aby udržela balanc. Přiskočil jsem k ní, chytil jí za pas a odtáhnul od zábradlí. „Pusť mě!“ Zaječela a já se podvolil. Rozhodně bych nerad, aby přilákala Maxima Dragomira a ten mě viděl osahávat jeho dceru. Au. Otočila se ke mě s trochu šíleným leskem v očích. Zůstal jsem na ní zírat. Malá Dragomirová vypadala... dospěle. A co mě znepokojovalo mnohem víc bylo, že byla nádherná. Šaty měly podobnej střih, jako ty, co měla na ceremonii. Obepínaly její postavu přesně tak, jak měly. Dech se mi při tom pohledu trochu zrychlil. Idiote! O krok jsem ustoupil. „Co tady děláš?“ Prskala vztekle. Ušklíbnul jsem se. Hrozně jí to slušelo. „Zachraňuju tě, abys nespadla dolů.“ Protočil jsem očima. „Co tě to napadlo?“ Zakroutil jsem hlavou a povzdychnul si. Přimhouřila oči. „To tě nemusí zajímat.“ Odsekla mi namyšleně a schovala ruce za záda. Povytáhnul jsem obočí. „Co tady provádíš, maličká?“ „Neříkej mi tak, ty idiote.“ Zamračila se na mě. Zazubil jsem se a přiblížil se k ní. „Proč ne?“ Zeptal jsem se trochu zastřeně. „Nejsem žádná tvoje maličká. Nejsem vůbec maličká.“ Zvedla hrdě bradu. Musel jsem se smát. Pořád byla skoro jako to dvanáctiletý dítě, co se mnou hrálo poker. Zvednul jsem pravou ruku a vzal jí za bradu. „Já myslim, že seš.“ Zamumlal jsem a levačkou jí okradnul o to, co přede mnou schovávala. Byly to balónky. Naplněný vodou a převázaný provázkama. Zmateně jsem je prohlídnul a pak se na ní podíval. Měla výraz asi jako Garfield. Pak si teatrálně povzdychla. „Chtěla jsem je připevnit na zábradlí a očarovat tak, aby spadly, až pod nima půjde ta-“ Zmlkla, ale já přesně věděl koho myslí. Svojí nastávající švagrovou. „Chtělas jí zmáčet účes?“ Křenil jsem se. „Je v tom svěcená voda. Doufala jsem spíš, že by vybuchla.“ Přiznala. „Nebo něco takovýho.“ Vyvalil jsem na ní oči a pak mě přepadnul neovladatelnej záchvat smíchu. Založila si ruce na prsou a naštvaně mě sledovala. Pak se ke mě trucovitě otočila zády a zakroutila hlavou. „Ani jsem nečekala, že to pochopíš.“ Zavrčela. Pokusil jsem se to chechtání spolknout, ale bylo to zatraceně těžký. Zhluboka jsem se nadechnul. „Ale no tak.“ Pořád jsem se pochechtával. Natáhnul jsem ruku a jemně jí drcnul do ramene. Jenom úplně lehoulince, aby se nerozsypala. Vypadala křehce. Mnohem víc zranitelně, než Griša, Irina nebo jim podobný. Odtáhla se ode mě ještě víc. Povedlo se mi zaujmout vážnou tvář a přiblížil jsem se k ní. „Maličká?“ Zamumlal jsem trochu kajícně. Nechtěl jsem jí naštvat. Jenom mi přišla neuvěřitelně roztomilá. „Jdi pryč.“ Znělo to, jako kdyby natahovala. Popadla mě náhlá panika a pocit, že musim zdrhnout. Jestli jsem něco se ženskýma neuměl, tak utěšovat je, když brečely. „Tak promiň.“ Zahučel jsem. Zase zakroutila hlavou. „Ničí mu život. Jsou buď tak slepí, nebo tak sebestředný a já osobně sázim na to druhý.“ Zaprskala. Chvilku mi trvalo, než mi došlo o čem asi mluví. Povzdychnul jsem si. Uměl jsem si představit, jak je cepujou a krmí pravidlama. Já byl zchudlej aristokrat, neznamenal jsem teoreticky nic a stejně jsem se musel chovat. Oni byli děti jednoho ze čtyř nejvýš postavených upírů v celým Rusku. „Myslí si, že je to pro něj to nejlepší. Musí myslet na zachování rodu.“ „Kčertu s rodem.“ Podrážděně zamlaskala. „Těm kecům sám nevěříš.“ Pousmál jsem se. „Ne. Nevěřim.“ Zazubil jsem se a všimnul si, že se třese. Sundal jsem si sako a beze slova jí ho přehodil přes ramena. „Dívej se na to takhle. Máš rodinu, bohatství, nejlepší vzdělání, jaký můžeš dostat. Chtít ještě k tomu štěstí nebo svobodu je megalomanský.“ Uchechtla se. Pak ke mě otočila hlavu a vzhlídla, aby se mi mohla podívat do očí. Chvilku byla zticha. „Stejně jseš idiot, Ivaškove.“ Pronesla nakonec. „A ty maličká, Dragomirová.“ Zvednul jsem ruku a zatahal jí za jednu kudrlinku, co jí visela okolo tváře. Protočila očima a zapitvořila se. „Užij si svatbu.“ Sarkastičtější tón jsem už dlouho neslyšel. Počkal jsem, až dojde ke dveřím a pak jsem na ní zavolal. Otočila se s povytaženým obočím. „Dvě věci.“ Usmál jsem se. „Za prvé, máš moje sako.“ Zvednul jsem ruku s balónkama do vzduchu. „A za druhé, na tohle jsi zapoměla?“ Musim přiznat, že pohled na zmoklou Katjenku nás pobavil oba dva dostatečně. I když k Tashinýmu velkýmu zklamání jí svěcená voda neusmažila. A k Ilyovýmu pravděpodobně taky. *** Jediný, co se na tý svatbě dalo dělat bylo laškovat s Grišou. Byla sice už pár měsíců vdaná, ale její domluvenej manžel byl zrovna služebně ve Švédsku, tak si trochu obnovila svojí namotanost na mě. ,,Vůbec ses nezměnil." Vypískla trochu opile, když jsem jí dovyprávěl jeden z míň slušných vtipů. Samolibě jsem se usmál, ale byla to spíš taková univerzální odpověď, protože jsemjí vůbec nevnímal. Sledoval jsem Tashin rozbouřenej pohled, kterej upírala na bratra tancujícího se svojí novomanželkou. Chápal jsem, že se jí tahle maškaráda nelíbí. Podle toho co jsem o ní věděl byla za prvé citově navázaná na Ilyu (kterýho do týhle svatby uvrtali) a za druhé absolutně proti byrokratickým domluveným sňatkům. To jsme měli společný, ale já se nemusel obávat, že by mi tatík někoho našel. Jestli byl někdo absolutní sociopat, tak to byl on. ,,Andrei, ty mě vůbec nevnímáš." Zakvičela vedle mě Griša a já se zamračil. ,,Omluv mě na chvilku." Vstal jsem a přešel k baru. Z části proto, abych měl lepší výhled. Sledoval jsem, jak Tasha vstala a v těch nekřesťansky úzkých šatech (wow) se vydala pryč. U stolu s dortem popadla nůž a schovala se za stromy. Srdce mi vynechalo jeden úder. Co nejrychlejc jsem se prodral mezi svatebčanama a zaplul tam za ní. ,,Natasho," křiknul jsem na ní a sevřel jí pevně zápěstí, aby s tim nožem nemohla pohnout. ,,Co chceš proboha dělat?" Představa, že by si ublížila byla nesnesitelná. ,,Ivaškove, hrabe ti?" Odtušila. ,,Jestli mě hrabe?! Ty se tady oháníš s timhle." Vykroutil jsem jí nůž z ruky. ,,No a? Nechci se přece podřezat!" Zasyčela na mě. Něco se ve mě po tomhle prohlášení uvolnilo. ,,Ty sis vážně myslel, že si chci ublížit?" Zeptala se nevěřícně. ,,A já snad vim, jak budeš ty, maličká, reagovat? Vim jakej je vztah mezi tebou a Ilyou. A vim, že nesouhlasila..." mávnul jsem rukou tak neurčitě směrem k dobře se bavícím lidem ,,s timletim." ,,Neříkej mi maličká." Měl jsem pocit, že už jsem tohle někde slyšel. ,,A jo, nesouhlasila. Ale kvůli tomu se nepodřežu. To radši jí." Zatvářila se zamyšleně. Vytvořila se jí taková malá vráska nad tim roztomilým nosíkem. ,,Když už jsme u toho." Vytrhla mi nůž a vykročila směrem k tancujícímu páru. Chytil jsem jí za rameno a stáhnul zpátky. ,,Zbláznila ses?!" Jenom mi to potvrdilo, že Tasha se vymyká naprosto všem holkám, co jsem kdy viděl. Jít zabít novomanželku svýho bráchy, to se jenom tak nevidí. A to jsem si myslel, že já mám praštěný nápady, ale ona mě trumfla. ,,Pusť mě." Procedila vzpurně. Neměla šanci se dostat z mýho sevření. ,,Radši já ve vězení, než on s tou mrchou." ,,Přestaň!" Štěknul jsem po ní. Ta představa mi přišla... bolestná. Stejně jako výraz v jejích očích. Trápila se kvůli Ilyovi. Chtěl jsem jí obejmout a utěšovat jí. Přitáhnul jsem si jí blíž k sobě a k mýmu překvapení po mě nezačala vřískat. Dech se jí zrychlil a tep taky. Stejně jako mě. Jeden koutek jsem zvednul v úsměvu a sledoval jsem, jak se v jejím pohledu objevilo něco dalšího. Něco, co tam bylo už na balkóně, ale teď se to dostalo na povrch v plný síle. V hlavě mi proběhly obrazy ze snu. Byla tak něžná, tak opatrná, tak láskyplná. Chtěl jsem, aby to tehdy byla pravda a – zatraceně – chtěl jsem jí teď. Chtěl jsem jí strašně moc. Nejsem si jistej, jestli bych dokázal vysvětlit, jaká síla mě vedla k tomu, abych se sklonil a políbil mladší sestru svýho nejlepšího přítele, ale udělal jsem to. A ona mi překvapivě vášnivě polibek oplácela. *** Ani jsem netušil jak se to stalo a najednou jsem se tajně vykrádal s Tashou do altánku. Učarovala mi víc, než jakákoliv holka před ní. A celou tu dobu jsem si opakoval, že jsem totální idiot. Pouštět se do něčeho s Ilyovou sestrou mohlo mít celkem fatální následky, hlavně co se týče mýho fyzickýho zdraví. A jak už to tak v mým životě bejvá, nemýlil jsem se, když jsem odmítal přejít na něco víc než polibky. Zvlášť v altánku uprostřed zahrady. Nicméně Tasha mě doháněla k šílenství. Jediná holka, se kterou jsem nechtěl spát a ona se mě k tomu snažila vyloženě donutit. Políbila mě na krk. Trochu mě to paralyzovalo. Vyrostl jsem na místě, kde jsem si musel dávat pozor na to, co si myslet a co ne, abych náhodou nepřišel k úhoně, takže moje paranoia byla celkem kvalitní. Proto mě okamžitě napadlo, jestli je Tasha taky schopná číst mi myšlenky, když okamžitě rozklíčovala mojí největší erotogenní zónu. Políbila mě na tvář, na rty. Měl jsem dost velký problémy sám se sebou, abych si jí nevzal na tý pitomý bílý lavičce. Sedla mi na klín a objala mě okolo krku. Moje sebekontrola byla v háji. Přitisknul jsem si ji k sobě a naše rty se skoro spojily v polibku. Skoro. ,,Tasho, matka říkala, že-" Ilya se zarazil v polovině věty a zůstal na nás zírat. Jestli jsem předtim měl problém, tak teď to byla katastrofa. Ztěžka jsem polknul, posadil Tashu zpátky na lavičku a vstal. ,,Ilyo, já jsem-" Skočil mi do řeči. Doslova mě utnul tim ledovým tónem. Nikdy se se mnou takhle nebavil. ,,Co jsi?" Zasyčel a pohled mi padnul na dýku u jeho boku. Znal jsem ho dost dobře na to, že by byl schopnej mě zabít na místě. A tak nějak jsem měl pocit, že by mu všichni v čele s mým otcem pogratulovali. Možná až na Tashu. ,,Podívej, já ti to vysvětlim." Dostal jsem ze sebe a trochu jsem ustoupil. ,,Co mi chceš vysvětlovat?! Vždyť jsem to viděl! Právě jsi hanil čest mojí rodiny. To sis nemohl vybrat nějakou jinou? V domě je dost služek. Proč právě mojí sestru?!" Křičel. Na mě. Otevřel jsem pusu, že něco odpovim, ale Tasha se do toho vložila. ,,Ilyo, prosim tě, přestaň!" ,,Ty mlč!" Jestli mě překvapilo, že tenhle tón hlasu použil na mě, tak fakt, že ho použil na svojí milovanou sestřičku, mě položil. ,,Ty nevíš jakej je! S každou si jenom pohraje a potom jí odhodí jako nějakou použitou levnou hračku." Možná bych byl radši, kdyby do mě rovnou vrazil tu kudlu. Nechtěl jsem, aby Tasha poslouchala o těch ostatních holkách. Poprvý v životě mi záleželo na tom, co si o mě nějaká nositelka chromozomů xx myslí. ,,Přestaň!" Slyšel jsem její štěknutí po něm. Oba to byli horký hlavy. ,,Co je tobě do toho?! Co se staráš?! Neni mi dvanáct! Nemusíš mě chránit, postarám se o sebe sama!" Tohle vyhlášení pronesla jenom kvůli mě. Na chvilku jsem zvažoval možnost sám se jít zabodnout. Nechápu, že to Ilya neudělal. Ale asi na mě v tu chvíli úplně zapoměl. ,,Ilyo, promiň! Já jsem to..." Tashin hlas zněl přiškrceně. Oba dva jsme věděli, že toho bylo moc. ,,Nedotýkej se mě." Zavrčel na ní, když se dotkla jeho ramene. ,,Budu respektovat tvoje přání a už vůbec se nebudu starat. A ty se mi nepleť do cesty!" Celou tu dobu mě propaloval nenávistným pohledem. Přišel jsem o jedinýho skutečnýho přítele, co jsem kdy měl. Nohy mě přestaly poslouchat. Dopadnul jsem zpátky na lavičku a složil hlavu do dlaní. ,,Tohle jsem pohnojil." Zamumlal jsem a odpovědí mi byl jenom Tashin prázdnej pohled vyděšenýho zvířátka. Chtěl jsem jí obejmout, ale setřásla mě a přitáhla si kolena k sobě. *** Po incidentnu v altánku jsem odjel ze sídla Dragomirů rovnou na menší misi do Litvy. Nebyla to zrovna moje vysněná práce, ale potřeboval jsem si pročistit hlavu. A docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že mi do týmu přidělili Irinu. ,,Litva je zapadákov. Těšim se domů." Vyhlásila s panákem vodky v sobě a zasmála se. Vždycky jsem jí považoval za chytřejší, než byla Griša, což byl asi fakt. Líp se s ní povídalo. Pokrčil jsem rameny. ,,Neni to tak hrozný." Lhal jsem. Bylo to příšerný. Zvlášť když me sžíralo svědomí. ,,No když tady máš takovou společnost, tak se nedivim, že se dobře bavíš." Zamumlala a usmála se, jakoby nic. Zapomněla na fakt, že už jsem s ní párkrát spal, takže mi tenhle její pohled vůbec nebyl cizí. Zasmál jsem se. ,,Ty snad ne?" Místo odpovědi se na barový stoličce naklonila a přisála se na moje rty. Takhle rychlej útok jsem nečekal. Odtáhnul jsem se a chytil jí za ramena, aby náhodou nespadla. Co jsem si pamatoval, Irina nikdy neuměla vyloženě pít. ,,Co to děláš?" Zeptala se a vrhla po mě podezíravej pohled. ,,Myslel jsem, že už jsme se přes tohle přenesli." Vypadlo ze mě. Nemohl jsem znít jako větší idiot. ,,Ivaškove, neříkej, že..." Zarazila se a rozhihňala se. ,,Nemáš snad problém s tvým kamarádem tam dole, že ne?" Kdybych viděl svůj výraz, pravděpodobně by to byl ten nejchladnější, jakej jsem ze sebe kdy vykřesal. ,,Žádnej problém nemám. Prostě tě nechci, to je všechno." Neměl jsem problém říct jí to. Nebylo to poprvý. ,,Mě chce každej, Andrei." Prohlásila sebevědomě. Povytáhnul jsem obočí a rozhodnul se vybít si na ní frustraci ze sourozenců Dragomirových. A věděl jsem, že dělá tuhle práci jenom proto, že jí rodiče nebyli schopní najít manžela. Griša se o tom rozpovídala na svatbě. ,,Jo? Tak proč nejseš vdaná?" Do konce mise se mnou nepromluvila ani slovo. Což mě stálo pár nepěkných kleteb, když se rozhodla mě nevarovat o útoku zezadu. *** Seděl jsem v baru v centru Moskvy a připadal si jako puberťák, co se vykradnul ven z domu. Otec byl na služební cestě ve Vladivostoku, takže jsem měl na pár dní doma čistej vzduch. Jenže jsem měl tak špatnou náladu, že jsem si tu náhlou svobodu ani trochu nedokázal užít. Připadal jsem si uboze, když mi došlo, že jedinej můj společník je koňak. Alespoň, že to bylo V.S.O.P. Uskrnul jsem si toho tekutýho zlata a nechal ho volně sklouznout do krku. Pil jsem sice radši vodku, ale kopat do sebe panáky o samotě mi přišlo ještě víc ubohý. Přišel bych si jako můj otec. „Zdravim.“ Ozval se vedle mě cvrlikot jedný sexy upírky s bordovýma vlasama, co si mě prohlížela už pěknou půl hodinu. Vzhlídnul jsem k ní a povytáhnul obočí. Vykřesal jsem ze sebe něco jako úsměv. Svůdně na mě mrkla a rty se jí roztáhly v úšklebku. „Můžu tě pozvat na drink?“ Zeptala se trochu zastřeným hlasem. Tipoval jsem, že je tak o rok mladší než já. A rozhodně to nebyla malá ségra mýho nejlepšího přítele. Sklopil jsem oči ke svojí skleničce. Tasha, Tasha, Tasha. Tasha se se mnou ani nerozloučila, když jsem odjížděl. „Moje sklenička je plná.“ Zhluboka jsem se nadechnul a vstal. S koňakem v ruce jsem odkráčel tak do poloviny baru, když mi to došlo. Tasha je Ilyova sestra. Je Dragomirová. Možná je to první holka, se kterou bych si uměl představit něco víc než postelový výhody, ale... ale. Kopnul jsem do sebe celej obsah toho okrouhlýho skla v mojí ruce. Vrátil jsem se zpátky a naklonil se k tý krásce v proklatě krátký sukni. Irinu jsem možná odmítnul, ale tohle bylo něco novýho, nepoznanýho. Položil jsem skleničku na bar. „Právě se vyprázdnila.“ --- Taťjana vedle mě měkce oddechovala. Před chvílí svítalo. Nezamhouřil jsem oka. Vzdal jsem jakejkoliv pokus o nalezení polohy ke spánku asi tak před hodinou. Pomalu jsem vstal, abych jí nevzbudil a našel koupelnu. Zavřel jsem se tam. Opřel jsem se o umyvadlo a podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal jsem jako po tejden trvající kokainový pařbě. Fešák, vážně. Povzdychnul jsem si a odvrátil se od svýho odrazu. Nemohl jsem se na sebe dívat ani já sám. Vedle v pokoji spala neuvěřitelná kráska, co by mě brala všema deseti. A moje myšlenky se stejně celou noc točily okolo jistý hnědovlásky z Petrohradu. Roztřeseně jsem se nadechnul a promnul si obličej rukama. Tasha mě doslova děsila. Vyšel jsem z koupelny. Taťjana se protáhla na posteli a vrhla na mě unavenej úsměv. „Hm. Kam jdeš?“ Zamumlala, když jsem si začal sbírat věci rozházený po pokoji. „Pryč.“ Zavrčel jsem. Hnusila se mi. Představovala mojí slabost, skutečnost, že jsem se snažil zapomenout na něco tak strašně intenzivního, jako byl ten pocit na svatbě. Ve vlaku. V altánku. „Ozveš se mi?“ Byla ospalá. Na chvíli mě napadlo, jestli si to vůbec bude pamatovat. Ale tak nějak jsem tušil, že moje další reakce jí oči otevře. „Ne.“ Prohlásil jsem a bouchnul vstupníma dveřma. Změnil jsem se v mlhu a za chvíli byl doma. Zamračeně jsem se dokopal do sprchy a když jsem se došoural do svýho pokoje, zjistil jsem, že mi na stole sedí sova. Celá černá. Připomínala mi tu, která Ilyovi chodila na Akademii, čas od času. Přešel jsem k ní a sundal jí z nožky dopis nadepsanej úhledným ozdobným písmem. Přelítnul jsem obálku očima, až jsem se zastavil na adrese odesílatele. Srdce mi poskočilo. Byla to ta sova, co nosila Ilyovi na Akademii dopisy. Sova sourozenců Dragomirových. A ten dopis byl od Tashi. A já jí zradil. *** „Co je to?“ Díky tomu zavrčení jsem nadskočil hned, jak jsem vešel do pokoje. Otec stál u mýho stolu a přehraboval se v mojí poště. Zvednul ke mě oči a sjel mě znechuceným pohledem. „Dopisy.“ Odtušil jsem suše. „Moje dopisy.“ V očích se mu nebezpečně blejsklo. Jenže mě už nebylo osm, aby mě to dokázalo vystrašit. Hodil jsem prázdnou tašku na zem a začal si do ní pomalu balit věci. Ze zkušenosti jsem věděl, že ho moje ignorace pro něj byla daleko větší provokace, než kdybych se s nim hádal. A jedna moje část ho chtěla pořádně nasrat. „Píše ti Natasha Dragomirová.“ Oznámil mi, jako kdybych to nevěděl. Neodpověděl jsem a radši se věnoval tomu, jaký tričko si vezmu na misi. Bílý bylo pohodlnější a černý praktičtější. Přerušil moje soukromý dilema dalším vyhlášením: „Tohle okamžitě skončí.“ Zasyčel. Zhluboka jsem se nadechnul a otočil se čelem k němu. Poprvý po dlouhý době nevypadal zlitej na mraky. Na druhou stranu mohlo jít jenom o klam těla. A ne, že by byl za střízliva smířlivější. Povytáhnul jsem obočí. „To je moje věc.“ Snažil jsem se o věcnej tón. Jako kdyby o nic nešlo. Přimhouřil oči, jako když šelma číhá na kořist. Jako kořist jsem si přišel často. „Nedovolim, abys ponížil rodinu tim, že se budeš tahat s Dragomirovskou courou.“ Po tom vyhlášení jsem se upřímně rozesmál. „Je to dcera elatiora. Těžko bude ponížená naše strana.“ Viděl jsem, jak na chvíli zkameněl. Potom položil dopisy od Tashi na stůl a na chvíli se zahleděl z okna. Měl jsem jí odepsat a věděl jsem to. Strašně moc jsem to chtěl udělat. Ale po tom fiasku v altánku a po tom, jak jsem přefiknul v baru úplně cizí holku jsem měl pocit, že si jí nezasloužim. Byla krásná a sladká a nevinná a já byl totální vůl, že jsem se rozhodnul na tý svatbě odhodit zábrany. V konečným důsledku jí to jenom ublíží. „Andrei, zavři dveře.“ Řekl to skoro unaveně. Bylo mi podivně jedno, že dostanu přes hubu. Za prvé jsem to tušil a za druhé jsem měl neodbytnej pocit, že si to zasloužim. Udělal jsem, jak chtěl a otočil se zpátky k němu. Nechtěl jsem zůstat nepřipravenej. Ani se nepohnul. Otec byl plnej překvapení. „To, že seš kurevník je mi jedno. Když chceš chcípnout na syfilis, je to tvoje věc. Ale upozorňuju tě, že spojení s Dragomirovýma nebudu akceptovat. Stačí, že seš zamilovanej do jejího drahýho bratříčka.“ Prsknul najednou. Vztek ve mě bublal. Před očima se mi začala míhat rudá barva. Podíval se mi přímo do očí a pak najednou stál přede mnou. „Rozumíš?“ Mluvil potichu, ale jeho hlas zněl děsivě. Když mi bylo deset, použil na mě tenhle tón poprvé. Tehdy jsem z toho byl víc vyděšenej, než když na mě křičel. Za ty roky jsem natolik rezignoval, že mi bylo jedno, jak na mě mluví. Dokázal mi ublížit slovama, rukou i holí a bylo jedno, jakou formu zvolil. Hrdě jsem zvednul hlavu a opětoval mu bezcitnej pohled. „Budu si dělat, co budu chtít.“ Procedil jsem mezi zubama. Vypadal skoro potěšeně, jako kdyby mě přesně chtěl dostat do týhle pozice. Někdy jsem si myslel, že si prostě hledá důvod, proč si ze mě udělat boxovací pytel. „Tady, synu, se šeredně pleteš.“ Vrčel. „Budeš dělat, co ti řeknu. Ty se možná snažíš tvářit, jako drsňák, ale tvoje malá kurvička má křehký kosti.“ Zůstal jsem na něj zírat. Tasha byla dcera elatiora a on mi regulérně vyhrožoval, že by jí ublížil. U kohokoliv jinýho bych to považoval za planou výhružku... jenže tohle byl můj otec. Ten, kterej svýho osmiletýho syna mlátil do bezvědomí. Ten, kterej chladnokrevně zabil svojí manželku. „Ty hajzle.“ Dostal jsem ze sebe chrčivě. A pak se konečně dostal k hlavnímu bodu programu. Praštil mě. *** „Poslouchej, Ivaškove.“ Protáhla Abramova mazlivě. Seděli jsme v kanceláři Úřadu a dělali všechno to nudný papírování, co jsem na misích tolik nenáviděl. Vzhlídnul jsem od podrobnýho popisu úspěchů poslední mise a kouknul na ní. „No?“ „Hm... máš hlad?“ Zeptala se zcela nesmyslně. Svraštil jsem obočí. Vypadala trochu nervózně, což jsem u ní nikdy neviděl. Pobavilo mě to. „Zveš mě na rande?“ Vypadlo ze mě. Abramova byla kočka, o tom žádná. Jenže to nebyla Tasha. Tahle myšlenka mě štvala víc, než cokoliv jinýho. Nemohl jsem jí mít. Takovej kretén, jako já si jí ani nezasloužil. Byla krásná a dokonalá a já byl ubožák. Nebyl jsem pro ní dost dobrej. Věděl to Ilya a věděl jsem to i já. Vzpoměl jsem si na to, čim mi vyhrožoval otec. Ztěžka jsem polknul, když mi došla tíha jeho slov. Myslel to vážně. Ublížil by jí, kdyby měl tu možnost a měl dostatek alkoholu v krvi. To jsem nemohl dovolit. Nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo a už vůbec ne kvůli mě. Přeběhnul mi mráz po zádech, když jsem si to představil. „Jo.“ Pípla nejistě. Ušklíbnul jsem se a sám jsem byl překvapenej, že to svedu, když mi srdce bušilo zděšením nad tim, co by se Tashe mohlo stát. Musim jí nechat jít. Blesklo mi hlavou. Sklopil jsem pohled zpátky k lejstrům, aby v mých očích nezahlídla bolest. „Víš co? Dodělám to zejtra.“ Zahučel jsem. Zvednul jsem se, navlíknul na sebe kabát a uložil papíry zpátky do krabice. Cejtil jsem na sobě její vyčkávavej pohled. Přešel jsem těch pár kroků k ní a naklonil se tak blízko, že jsem slyšel, jak se jí rozbušilo srdce. Vydoloval jsem ze sebe arogantní úšklebek. Za ty roky přetvářky jsem se přece něco naučil. „Počkám na tebe venku.“ Zamumlal jsem a nechal jí tam stát. Vyšel jsem ven a přešel ulici, když se mi srdce zastavilo. Stála tam. Jako ztělesnění mých myšlenek. Vypadala tak elegantně, tak dokonale. Byla nádherná. Musim jí nechat jít. Bolest, která mi kolovala v žilách se znásobila. Nikdy bych nevěřil, že budu mít před sebou tak těžkej úkol. Jakákoliv mise byla proti tomuhle naprostá hračka. Obešel jsem jí zezadu a stáhnul do postranní uličky. Zacpal jsem jí pusu, aby nevykřikla a nepřitáhla tak na nás pozornost. Pracovníci Úřadu by asi trochu čuměli. Cejtil jsem její strach. „Psst. To jsem já.“ Ujistil jsem jí. Nejradši bych zdrhnul. Ale to si nezasloužila. Musel jsem jí to říct. Pustil jsem jí a Tasha se ke mě otočila. „Andrei.“ Nikdo nedokázal vyslovit moje jméno tak sladce, jako ona. Vrhla se mi okolo krku dřív, než jsem si stihnul uvědomit, co dělá. Bože. Tak moc jsem si jí k sobě chtěl přitisknout a líbat její roztomilý sladký rty. Musim jí nechat jít. „Tasho, co tady děláš?“ Zeptal jsem se chladně, když jsem se donutil jí od sebe odtáhnout. „Já...“ Zarazila se. Zůstala stát jako přikovaná. Trhalo mi srdce na kusy, když jsem si uvědomil, že jí způsobim bolest. Bude to tak lepší. Přesvědčoval jsem sám sebe, ale dělalo mi velkej problém tomu věřit. Vlastně jsem tomu skoro vůbec nevěřil. „Přišla jsem, protože jsi mi chyběl.“ Vypadlo z ní. Stejně tak mi mohla vrazit kudlu do srdce. Na chvilku jsem měl pocit, že se neovládnu. Že to prostě nedokážu. Pak se mi v mysli objevil obraz mýho rozzuřenýho otce tyčícího se nad její křehkou postavičkou. Musel jsem jí před nim chránit. Ten magor by byl schopnej všeho. „Aha.“ Zněla moje odpověď. Bylo to to jediný, co jsem dokázal vyslovit. „Aha?“ Zvýšila na mě hlas. V očích se jí vztekle zablesklo. „Podívej, Natasho, neměla bys-“ „-Natasho?!“ Přerušila mě. „Odkdy jsem Natasha?“ Zakroutil jsem očima. Proč to bylo tak nesnesitelně těžký? „To je jedno! Nemáš tady co dělat.“ Představil jsem si, jak se sem celou tu cestu táhla. Kvůli mě. Abych jí zlomil srdce. „Já jsem přijela za tebou.“ „Neměla jsi.“ Štěknul jsem na ní. Připomínal jsem si vlastního otce. Měl jsem chuť se ze sebe pozvracet. Musim jí nechat jít. Ta myšlenka nepomohla předtim a nepomohla ani teď. Odvrátil jsem se od ní, aby neviděla, co mi to způsobuje. Musel jsem pryč. „Co je to s tebou?“ Natáhla ke mě ruku a já se odtáhnul. Nemohl jsem dovolit, aby se mě dotkla. Nezvládnul bych si udržet nasazenou masku. „Nic se mnou neni. Jsem takovej, jako vždycky.“ Odseknul jsem jí. „Ale-“ „-ale co?“ Vyjel jsem na ní. Ustoupila před mým pohledem, jako kdyby se mě bála. V tu chvíli jsem se neuvěřitelně nenáviděl. „Bože, Tasho! Co sis myslela?! Byl jsem blbej, když jsem začal motat hlavu takový holčičce, jako jsi ty. Díkybohu za to fiasko v altánku. Nebejt toho, kdoví co by se stalo. Maličká,“ srdcem mi projela ostrá bolest, když jsem to vyslovil, „buď ráda, že nás Ilya nachytal.“ Mohl jsem polykat žhavý hřebíky a bylo by to příjemnější. Viděl jsem její pohled raněný laně a věděl, že už nemůžu ustoupit. Prostě nemůžu. Nebyl jsem pro ní dost dobrej, zasloužila si někoho lepšího. Ne zbabělce a slabocha, kterej nechal svojí matku zabít a sebe celej život mlátit. „T-t-to... to nemyslíš vážně!“ Vydechla nevěřícně. Nevim jak se mi povedlo dostat ze sebe arogantní úšklebek, kterým jsem častoval holky, když jsem je chtěl odkopnout. „Myslim to smrtelně vážně. Běž domů, maličká a dál,“ rukou jsem jí odhrnul pramen vlasů, abych svoje slova podtrhnul, „si poslušně hraj s panenkama.“ Vztekle mě praštila do ruky, což bylo dobře, protože jsem si vůbec nebyl jistej, že bych jí dokázal odtáhnout. „Jak to můž-“ „Ivaškove.“ Ozval se ženskej hlas za mnou. Záchrana přišla v pravou chvíli. Otočil jsem se na kolegyni. „Abramova.“ Zatáhnul jsem a došel k ní. Vzal jsem jí okolo pasu, přitisknul jí k sobě a drsně jí políbil. Byl to polibek naprosto bez citu a vzpomínka na něj mě bude bolet do smrti. Ale když jsem se podíval na Tashu, věděl jsem, že posloužil účelu. Něco ve mě v tu chvíli umřelo. Nenáviděl jsem otce, že mě zmlátil a já o ní snil. Sebe, že jsem nás dostal do týhle situace. Abramovou, že stála vedle mě a nechala mě, abych s ní jednal jako s hadrem. „Běž domů, Natasho. Takhle večer se malý holky nemaj co potulovat po cizím městě.“ Otočil jsem se k ní zády, aniž bych se snažil cokoliv dalšího vysvětlovat a odcházel pryč. „Kdo to byl?“ Zeptala se Abramova. Jako kdybych jí to hodlal vysvětlovat. „Nikdo zajímavej.“ Zalhal jsem. K mým uším se dostal Tashin přidušenej vzlyk. Proboha, ne. Zlomil jsem jí srdce. Nám oběma. Každej krok mi do mozku vysílal další a další signály bolesti, protože jsem se tak moc chtěl vrátit, vzít jí do náruče a donekonečna se jí omlouvat. Slíbat jí z tváří slzy, který jsem já zavinil. Jenže už to nešlo vzít zpátky. Bude mě nenávidět a tak to bude bezpečnější. „Třeseš se, Ivaškove.“ Oznámila mi Abramova. Uvědomil jsem si, že se mi tělo klepe jako v zimnici. Roztřeseně jsem se nadechnul. „Neni mi dobře. Půjdu si lehnout. Necháme to na jindy, dobře?“ Bez nějakýho dalšího slova jsem skoro zdrhnul a nechal jí tam stát. A už nikdy jí neodpověděl ani na jednu zprávu, až dokud jí nepřeveleli do Vladivostoku. Ale pocit viny jsem zdaleka neměl vůči ní. Celou mojí duši měla totiž v zajetí Natasha Dragomirová, aniž by to tušila. *** „Ilya Dragomir dneska odjel na misi do Gruzie. Infiltruje se do tamního odboje. Taková akce se nenaplánovala už od Mednikova.“ Oznamoval mi Eslajokv až moc nadšeně. Před dvěma lety naštval Belikova, protože podělal misi a od tý doby pracoval v archivu. Až moc prožíval každou novou misi. Zvlášť nebezpečnou. Snažil jsem se potlačit ten pocit provinilosti a prázdnoty, co se hlásil o slovo pokaždý, když jsem slyšel slovo Dragomir. Ztratil jsem je oba dva a byla to jenom moje chyba. „Mednikova?“ Zopakoval jsem po něm a pátral v paměti. Za dobu, co jsme byli na škole do nás sypali spoustu jmen a spoustu akcí, který jsme měli znát a já je tak trochu vypouštěl. Sundal jsem si kabát a přehodil ho přes židli. Potřeboval jsem si v archivech najít informace o výcvikovým středisku na Sibiři, kam mě hodlali poslat. Chtěl jsem si vydedukovat, jestli za tim mám hledat trest, odměnu, nebo jsem paranoidní. Napadaly mě myšlenky typu, že Maxim Dragomir přišel na to, co jsem Tashe udělal a teď mě chce potichu odeslat mimo dohled a tam mě narazit na kůl. Příjemná představa. „Vladislav Mednikov.“ Upřesnil Esljakov, zatimco mi přinášel krabice plný papírů týkajících se Sibiře. Proboha, nesnášel jsem papírování. „Zhruba před padesáti lety to byl elitní agent. V tý době byl problém na ukrajinských hranicích, začaly se formovat různý hnutí vystupující proti Úřadu. Poslali ho, aby se tam infiltroval.“ Vyprávěl mi to, jako kdybych to už někde slyšel. Usoudil jsem, že to musela bejt jedna z těch hodin, kdy jsem umíral na kocovinu, protože mi z toho ani jedno slovo nic neříkalo. „Hm.“ Přehraboval jsem se v plánech výcvikovýho centra a pomalu se uklidňoval, že to možná nebude moje poslední cesta. „A jak to dopadlo?“ Zeptal jsem se bez většího zájmu, prakticky jenom ze slušnosti. Esljakov trochu riskoval, když mě sem pustil. Ale na druhou stranu mi ještě od Akademie nedal prachy za všechny ty prohraný partie v pokeru, takže jsem byl v právu. Sednul si naproti mě a upřel na mě intenzivní pohled. Vzhlídnul jsem k němu. V jeho tváři nebyly ani stopy po předchozím nadšení. „Zaživa ho stáhli z kůže a domů ho další dva měsíce posílali v krabicích po kouskách.“ Prohlásil. Zůstal jsem na něj bez dechu čumět. Na Ukrajině to ještě bylo extrémně mírumilovný, oproti tomu, co se dělo v Gruzii. A Ilya si tam hrál na odbojáře. Ztěžka jsem polknul. Zlý tušení jako kdyby mi rozsekávalo mozek na dvě půlky. Rozbolela mě z toho hlava. „Skvělá historka, Esljakove.“ Zasípal jsem a dal mu najevo, že si s papírama vystačim sám. Jenže papíry mě nezajímaly. Zajímalo mě, co se stane, jestli se Ilya nevrátí domů. *** Její výkřik mi zazněl v hlavě zrovna uprostřed cvičnýho souboje. Její bolest se přese mě přelila jako tsunami a Igor mě okamžitě srazil na zem. ,,Andrei, kde jsi? Kruci! Já tě potřebuju a ty tady nejsi!" Vzlykala. Někde pod šokem z toho, že slyšim její myšlenky mi kvůli ní pukalo srdce. Zůstal jsem ležet na zemi. Bylo to bezpečnější, než dát Igorovi najevo, že může provádět další výpady. ,,Maličká?" Oslovil jsem jí myšlenkou. Ticho. Pravděpodobně si ani neuvědomila, že mě zavolala. ,,Tasho, slyšíš mě?" Igor na mě čuměl dost divně. Pravděpodobně si myslel, že mi něco udělal. Zavřel jsem oči a přitisknul si ruce ke spánkům, abych se mohl soustředit na spojení s Tashou. ,,Slyšim." Hlas jí zněl i v myšlenkách plačtivě. ,,Co se stalo?" Napadaly mě nejhorší scénáře. Snažil jsem se udržet si hlavu čistou, ale moc mi to nešlo. ,,Ilyu zajali. Úřady nad nim vynesly rozsudek." Jako kdybych v plný rychlosti narazil do betonový stěny. Žaludek mi sevřela ledová ruka. Ilyu zajali. Potlačil jsem vzpomínku na Mednikova, protože jsem si nebyl jistej, že by jí neviděla. A rozhodně jsem jí nehodlal ještě víc děsit. ,,Zítra jsem u tebe." Slíbil jsem jí a spojení se přerušilo. Sesbíral jsem se ze země a hodil meč zpátky do stojanu. Navlíknul jsem si kabát. ,,Kam jdeš?" Zeptal se mě Igor překvapeně. Naše hodina sotva začala. ,,Jedu do Petrohradu. Rodinná krize." Zamumlal jsem a šel jsem si sbalit věci. I když jsem pochyboval, že mi odjezd z tréninkovýho střediska na Sibiři projde jen tak. --- Zanadával jsem v duchu sám na sebe, že jsem se nenaučil ovládat levitaci a přitáhl jsem se blíž k balkónový římse. Když jsem se konečně dostal až nahoru, musel jsem se nejdřív vydejchat a až potom si kouzlem otevřít dveře. Vplížil jsem se dovnitř a zavřel za sebou. Kabát jsem přehodil přes taburetku u toaletního stolku a dřepnul si k její posteli. Byla nádherná dokonce i když spala. Neviděl jsem jí tak dlouho a stejně jsem si dokázal vybavit každej detail její tváře. Starostlivá vráska mezi obočím, křivka plných rtů, co tak dobře chutnaly. Srdce mi bolestivě bušilo, když jsem si uvědomil, co jsem jí způsobil. Měl jsem jí tehdy na Dušičkovým plese říct pravdu. Měl jsem bejt s ní. ,,Tasho." Oslovil jsem ji potichu. Vypadala vyčerpaně. Na tvářích měla zaschlý stopy slz, který jsem tentokrát nespustil já. Ne, že by mě to nějak extra těšilo. ,,Maličká," zašeptal jsem. ,,Probuď se." Sklonil jsem se a políbil ji na tvář. Zamlela sebou a konečně otevřela oči. ,,Andrei." Vydechla moje jméno. Na chvilku jsem ztratil pojem o tom, proč tu vlastně jsem. Pohladil jsem jí po vlasech. ,,Je mi to tak líto." Zamumlal jsem. Rozplakala se. Bylo to horší, než slyšet ji v myšlenkách. Sedl jsem si na postel a vzal ji do náruče. Odskočila ode mě, jako kdyby se popálila. ,,Počkat! Ty nejsi jenom přízrak!" Tohle prohlášení by mě mělo těšit. ,,Ne, nejsem." ,,Ale jak jsi věděl? A jak jsi se sem dostal?" Zmateně přeskakovala pohledem ke dveřím. Kdyby kontext nebyl tak tragickej, musel bych se zasmát její roztomilosti. ,,Zavolalas mě." Snažil jsem se jí obejmout. ,,A přišel jsem přes balkon." Dodal jsem a děkoval regeneraci za to, že spolupracovala tak rychle a vyléčila mi sedřený bříška na prstech. ,,Tvoji rodiče by mě rozhodně nepustili až k tobě." Představil jsem si, jak elatiorovi vysvětluju, proč chci jít k jeho dceři do pokoje. Jasně. Mohl bych přidat historku o tom, jak jsem jí nechal plakat na zemi uprostřed Moskvy bůhvíjak dlouho. Určitě by ho to potěšilo. A určitě bych teď byl naživu. ,,Já-já-já." Byla to nechutná bezmoc sledovat jí v tomhle stavu. ,,Umřel." Vzlykla. Samotnýmu mi dělalo problémy udržet slzy. Roztáhnul jsem ruce a Tasha mi padla zpátky do náruče. Začal jsem ji hladit po zádech. ,,Ššš. Jsem u tebe, maličká. Všechno bude v pořádku." Šeptal jsem jí do ucha a v hlavě vyvíjel plán, jak Ilyu dostat zpátky domů. Bylo mi jasný, že pro něj jít nemůžu. Úřady by mě odsoudily. Musel by to udělat někdo, na koho se zákony nevztahujou. Někdo, kdo má výcvik a přitom svobodu. Někdo jako Beliková. Ta myšlenka mě zasáhla jako blesk. Bezmoc se pomaličku odsouvala na druhou kolej. Přivede Ilyu zpátky. Jestli to někdo pro něj udělá, tak ona. Moc dobře jsem si pamatoval ty jejich pohledy. ,,Ilya neumřel. A já se postarám, aby se vrátil domů. Přísahám!" Zamumlal jsem jí do ucha, i když jsem neměl tušení kde Nikitu najít. Šel bych pro něj sám, jenom když by to Tashu uklidnilo. *** ,,Ilya Dragomir padl do zajetí." Stál jsem před Dimitrijem Belikovem a snažil se o formální výraz. Ve skutečnosti jsem hořel rozrušením a zoufale jsem potřeboval jednat. Okamžitě. ,,Slyšel jsem o tom. Tragická smrt. Velká ztráta pro Rusko." Ztěžka jsem polknul, abych se udržel. ,,Ještě není po smrti. Brzy bude, když někdo něco neudělá." Zkoumavě si mě prohlížel. ,,Nemůžu ti dát svolení k záchranný misi, Andrei. Úřady rozhodly, ani já nemám pravomoc to změnit." Bylo mi jasný, že mu to vadí. Všem nám to vadilo. Pokaždý, když se objevila zpráva, že někoho z nás zajali, každej si okamžitě představil sebe na místě toho chudáka. Dny ( týdny, když nemáte štěstí ) mučení a potom smrt, o kterou sami žadoníte. Bezva vyhlídky. ,,Nežádám o svolení, pane. Vaši dceru zákony nepoutají." Naklonil se na svojí židli dopředu a zorničky se mu trochu rozšířily. ,,Co tim chceš říct?" Zeptal se chladně. Slyšel jsem, že je na tohle téma citlivej. ,,Nikita má výcvik a nezodpovídá se úřadům. Jestli někdo může vytáhnout Dragomira ven, je to ona. Byl nejlepší v ročníku po celou dobu studia. Všechny jeho mise skončily stoprocentním úspěchem. Vážně si myslíte, že nestojí za to, abychom se pokusili ho zachránit? Jakkoliv?" Mám pocit, že ke konci už můj hlas zněl dokonce trochu zoufale. Nemohl jsem dovolit, aby tam Ilyu zabili, Tashe zlomili srdce a mě připravili bezesný noci do konce života, protože jeho poslední vzpomínka na mě bylo totální zklamání. ,,Proč se do toho tak angažuješ? Proč tady přede mnou nestojí jeho otec a nežádá mě o tuhle službu?" Protože jsem si začal s jeho sestrou a teď v tý rodině mám zájmy dva, pomyslel jsem si a upřímně jsem zadoufal, že jsem nenarazil na dalšího telepata. V poslední době se jich kolem mě pohybovalo až moc. ,,Je to můj nejlepší přítel. Maxim Dragomir pravděpodobně nemá ani ponětí o vztahu Ilyi a Nikity. Půjde pro něj. Když jí o tom řeknete, půjde pro něj." Stejně jako by šel on pro ní. Stejně jako bych šel já pro Tashu. Chvilku si mě měřil pohledem, zřejmě aby si ujasnil, jestli to myslim vážně. Rozhodnul jsem se neuhnout pohledem. ,,Vyrazím dnes večer." Řekl nakonec a mě se úlevou podlomily kolena. I když zdaleka nebylo vyhráno. *** ,,Je v pořádku. Vrací se domů." Poslal jsem zprávu Tashe a otočil jsem se na Belikova. ,,Takže Nikita s Dragomirem zůstane, dokud se nevylíže z nejhoršího?" Zeptal jsem se ještě jednou, abych měl jistotu. Belikov kývnul hlavou na souhlas a měřil si mě neidentifikovatelným pohledem. ,,Vypadá to logicky. Rodina už trpěla dost. Nemusí ho ještě vidět bezprostředně po pobytu v base." Pokrčil jsem rameny a uzlíček nervů, co se mi usadil v hrudníku za poslední týdny trochu povolil. ,,Jsi mi zavázán, Andrei." Promluvil Belikov po chvíli. Věděl jsem, že jeho laskavost nebude bez následků. ,,Ano, pane." Odpověděl jsem poslušně a doufal, že si na mě nevymyslí nějakou šíleně dlouhou misi. Chtěl jsem vidět Tashu. ,,Jednou si tuhle službu u tebe vyberu. Až přijde čas. Teď můžeš jít." Upřímně, bylo mi jedno, co znamená jednou, hlavně že se to nevztahovalo na blízkou budoucnost. ,,Jistě, pane." Vysekl jsem malou úklonu. ,,Děkuji, pane." Vyšel jsem ven z jeho kanceláře a nervozita pomalu odplouvala ve větších a větších kusech. Teď už stačilo jenom čekat, až se Ilya dostane z čehokoliv, co mu v zajetí udělali. *** Tasha mě volala každou buňkou svýho těla. Předpokládal jsem, že to nedělá úmyslně, protože mi v hlavě nezněl její hlas vyslovující moje jméno. Byl to spíš... pocit. Celá tahle záležitost s naší telepatií začínala bejt podivnější a podivnější. Věděl jsem, že je daleko a nedokázal jsem určit kde přesně, věděl jsem, že mě potřebuje a na druhou stranu jsem si nebyl jistej, jestli to náhodou neni tak, že potřebuju já jí. Bylo to matoucí a divný a ve spojení se skutečností, že Belikov se pořád neuráčil mi ohlásit, kdy jeho dcera propustí Ilyu ze svojí péče, to bylo taky pěkně na pytel. Slíbil jsem Tashe, že se jí bratr vrátí. Nechtěl jsem za ní přijít a vyklopit jí, že nevim, kdy to bude. Jenže dva dny mražení v zádech a absolutní nesoustředěnosti mě utvrdily v tom, že tohle vysvětlování budu muset podstoupit, jestli nechci přijít o rozum. Nebo o hlavu (po letech jsem začal trénovat s nunčakama a s pocitem, že bych měl okamžitě běžet za Tashou a poskytovat jí psychickou podporu to vypadalo, že mám obě ruce naprosto levý). Takže jsem udělal to, co jsem uměl nejlíp – porušil pravidla, zasklil večerní trénink a šel jí hledat. Měl jsem štěstí, že když jsem se vyšplhal na její balkon a zaklepal, byla tam Drozdová a ne služebná, nebo jeden z jejích rodičů. Nejsem si jistej, jak bych to vysvětloval. Už tak to bylo extrémně ponižující, když si mě Oksana začala dobírat, že ‚moc dobře chápe, proč jsem se hodlal vloupat do Tashina pokoje‘ a že ‚by za Tashu klidně tu povinnost přebrala, kdyby si nebyla jistá, že by jí rozsekala na kousíčky‘. Nakonec z ní vypadlo, že malou Dragomirovou najdu v Petrodvorcích. Stihnul jsem poslední loď a za půl hodiny jsem si to štrádoval po obřím mole a snažil se vyhnout frontě turistů, co se tlačila na loď zpátky do Petrohradu. Napadlo mě, že si nemohla vybrat lepší denní dobu. Navečer se mi vždycky líp schovávalo, nehledě na to, že čim míň lidí bylo okolo, tim pravděpodobnější bylo, že nás nevyhmátne někdo, koho známe. Našel jsem jí skoro neomylně, protože jsem zjistil, že čim víc se k ní blížim, tim palčivější a zřetelnější je její volání. Bylo to, jako kdyby mi někdo napovídal: ‚samá voda, samá voda, přihořívá, hoří‘. Seděla na jednom z kamenů na plážičce, kde by si nikdo ručník asi nerozložil, objímala si rukama kolena a vypadala, že nevnímá svět. Srdce mi sevřela ledová ruka, když jsem jí uviděl. Vypadala tak malá a ztracená. Vyjímečně na sobě neměla šaty – musel jsem ocenit její praktičnost – a ulevilo se mi ještě o trochu víc, když jsem si uvědomil, že by v ní většina fotografů vůbec nehledala Natashu Dragomirovou. Nepotřeboval jsem se s ní nechat vyfotit – nepřišlo mi, že by si to někdo z mých nadřízených nechal vysvětlit, už vůbec ne hlava Dragomirovský rodiny. S povzdychem jsem si začal rozepínat kabát, když jsem k ní vykročil. „Dobrý večer.“ Pozdravil jsem jí potichu, když jsem jí ho přehodil přes ramena. „Dobrý večer.“ Odpověděla huhňavě. V tu chvíli mi došlo, že se jí tváře lesknou od slz. Nevypadala ani trochu překvapeně, když jsem si sednul vedle ní. Jenom se trochu schoulila do mýho kabátu a odvrátila ode mě hlavu, aby si mohla utřít slzy. „Nebude ti zima?“ Zeptala se. Uchechtnul jsem se. „Osm let jsem chodil do školy na Sibiři, maličká. Zvládnu to.“ Tvářil jsem se jako chlapák, ale vítr vanoucí od moře moje polokošile zrovna dvakrát nezadržovala. Jenže já teď nebyl důležitej. „Proč jsi tady?“ Upřela na mě zničenej pohled. Proč jsem tam byl? Abych jí vysvětlil, že nemám tušení, kdy se její bratr uráčí vylézt z postele Nikity Belikový? Ne, Ilya by mě rozšestnáctil, kdybych jí prozradil tuhle informaci. „Volalas mě.“ Pokrčil jsem ramenama. Zhluboka jsem se nadechnul nosem, když sklopila pohled. „Tasho, neboj se, dobře? Ilya se vrátí hned, jak to bude možný.“ „A vrátí se?“ Pípla. Zůstal jsem na ní chvíli zírat. Vlasy jí lítaly okolo a tváře měla opuchlý od pláče a stejně byla to nejkrásnější stvoření, co jsem kdy viděl. „Jak to myslíš?“ „Třeba se nechce vrátit, víš? Třeba-“ Vzlykla. „-třeba už mě nechce vidět, protože mi neodpustil ten altánek.“ Slíbil jsem si, že jí dám prostor, aby si uvědomila, že neni žádná možnost, abychom byli spolu. Takže když jsem jí vzal okolo ramen a přivinul si jí do objetí, v duchu jsem si nadával, že jsem svůj slib tak rychle porušil. Ale na druhou stranu... vždycky mi bylo jasný, že ho moc dlouho držet nebudu. „Maličká, tomu přece sama nevěříš.“ Zamumlal jsem jí do ucha, když se v mým náručí trochu uvolnila po počáteční panický ztuhlosti. „Ilya tě zbožňuje. Pokaždý, když jsme se vrátili do školy, strávil měsíc tim, že mlel jenom o tobě. Vykládal, že jsi jeho nejoblíbenější holka na celým světě. Myslíš, že by to změnila jedna událost, za kterou stejně kompletně můžu já?“ Hladil jsem jí po vlasech a po zádech, dokud se jí ramena nepřestaly třást. Hřála ukázkově. „To říkal?“ Smrkla. „Jasně. Taky mi vyprávěl, jak sis ho hodlala vzít.“ Zašklebil jsem se. Odtáhla se ode mě rychleji, než bych čekal a zabodla do mě nevěřícnej pohled. „To neudělal!“ Zvolala ne zrovna nadšeně. Dalo mi velkou práci se při tý vzpomínce nerozesmát. „Ale jo. Vyprávěl, jak jste doma měli večeři se všema elatiorama ze střední Evropy a nějaká ženská se tě zeptala, jestli už máš snoubence. A ty ses na ní podívala jako na idiota a řekla-“ „-já si vezmu mýho bráchu Ilyu.“ Dokončila za mě se zaúpěním. „Nemůžu uvěřit, že ti to vykvákal!“ Hlavou začala bouchat o můj hrudník. Rozesmál jsem se naplno a přitisknul si jí k sobě blíž, abych jí zarazil. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se směje se mnou. Opatrně jsem jí políbil do vlasů, než se zase odtáhla a zahleděla se na vodu. Ruku jsem jí nechal okolo ramen, zčásti proto, že byla jako radiátor. Nejsem si jistej, jak dlouho jsme mlčeli, protože z transu mě probralo až to, jak vzala mojí pravačku do rukou a přitáhla si jí k obličeji. „Cos dělal?“ Poukázala na rozedřenou kůži na dlani. S nunčakama jsem byl vážně dřevo. „Trénoval.“ Odpověděl jsem jednoduše. Sledoval jsem, jak se začala přehrabovat v tašce a pak najednou vytáhla bílej látkovej kapesník a flašku s vodou. „Maličká, to ne-“ „Ššt!“ Utnula mě. Namočila látku a obvázala mi jí okolo ruky. Všimnul jsem si malý výšivky na rohu. Červená nitka tam vytvářela iniciály N.D. „Máš kapesníky s iniciálkama?“ Ušklíbnul jsem se. Pokrčila ramenama. „Matka si myslela, že bych se měla naučit vyšívat, tak jsem si jich pár vytvořila.“ Zamrkal jsem. „Tos vyšívala ty?“ Kejvla hlavou. „Jsem poctěn.“ Zakřenil jsem se. Protočila očima, ale usmála se. Pak sklopila pohled k našim propleteným prstům. „Co kdybys to byl ty?“ Zeptala se s patrnou úzkostí. Nakrčil jsem nechápavě čelo. Mohli jsme bejt oba dva telepati, ale v některých chvílích jsem neměl ani páru, co se jí honí hlavou. „Co kdybych byl já?“ „Na Ilyově místě. Co kdyby zajali tebe?“ Zhluboka jsem se nadechnul. Tahle myšlenka se mi honila hlavou od chvíle, kdy se to stalo. Vlastně bylo dost pravděpodobný, že se to jednou stane, vzhledem k životnosti, kterou většinou měli pěšáci jako já. „Asi bys už nemusela poslouchat moje rádoby vtipný kecy.“ Pousmál jsem se. Naproti tomu, ona se zamračila. „Takhle nemluv. Někdo by tě šel zachránit. Ne? Ilya-“ „-po tom, co mě našel, jak líbám jeho malou sestřičku v altánku? Pochybuju.“ Odfrknul jsem si. „Tvůj otec.“ Představil jsem si, jak pro mě otec hne prstem. Ne. To nebyla reálná představa. „Victor?“ Zasmál jsem se a znělo to trochu hořce. „Zřejmě by byl nadšenej, že se mě zbavil.“ Slyšel jsem, jak se prudce nadechla. Vzápětí mě objímala okolo krku tak pevně, až jsem měl pocit, že mě udusí. „Já.“ Ztěžka jsem polknul. Zajímavý, jak jedno slovo dokáže utnout veškerý myšlenky. Trochu jsem jí od sebe odtáhnul, abych jí viděl do očí a brnknul jsem jí po nose. „Maličká, kdyby se něco takovýho stalo, tak ty bys byla poslední člověk, kterýho bych chtěl ohrozit, protože mi nějaká mise nevyšla. Rozumíš?“ Zírala na mě bez pohnutí. Ani nemrkla. „Rozumíš?“ Zopakoval jsem důraznějším tónem. Váhavě kejvla hlavou. Dovolil jsem jí, aby si položila hlavu na moje rameno a celou jsem jí schoval ve svý náruči. „Kdy se to všechno tak... zeskutečnilo, Andrei?“ Zahuhňala. Povzdychnul jsem si. Někdy jsem se sám sebe ptal na to samý. „Vždycky to tak bylo, maličká. Jsme děti bojující válku dospělých, který sami tak úplně nerozumíme.“ „Ale proč? Proč nemůžeme milovat, koho chceme? Umírat, za co uznáme za vhodný?“ Hlas měla tichej a trochu pištivej, jako kdyby byla u konce s hlasivkama. Nevěděl jsem, jak jí na to odpovědět. Tak jsem tam seděl, objímal jí a doufal, že Ilya se objeví brzo. Protože jsem jí už nikdy nechtěl vidět tak nešťastnou. *** ,,Předpokládám, že poslat pro mě Nikitu byl tvůj debilní nápad." Zamumlal Ilya trochu unaveně, když jsem postý zkontroloval chodbu v hotelu a vrátil se do pokoje. Bylo to poprvý, co na mě promluvil, takže jsem trochu nadskočil a zamaskoval to podrbáním se na hlavě. Určitě mi to sežral. ,,Nikdo jinej pro tebe jít nemohl. Úřady nás držely v šachu." Nevim proč to znělo skoro jako omluva. Teoreticky vzato jsem mu zachránil život, takže by mi měl děkovat. Ale taky jsem mu oblejzal sestru v jejich vlastním altánku, což mě stavělo do celkem divný pozice. ,,Vždycky mě překvapí jak moc nabourává mojí sebekontrolu." Pronesl dutě a měl jsem pocit, že ani tak úplně nemluví ke mě. Přesto jsem se rozhodl odpovědět. ,,Ten pocit znám." Usmál jsem se. Střelil po mě pohledem. Odkašlal jsem si. ,,Poslyš, je mi líto... toho v altánku. Já... neměl jsem... neni pro mě stejná, jako ty před ní." Mektal jsem a připadal si jako v posledním stádiu demence. Někde uprostřed mýho proslovu mě napadlo, jestli mu Tasha řekla, co jsem udělal. Zranění nebo ne, teď už by mě Ilya asi mučil. Chvíli si mě měřil a potom vstal a přešel k oknu. Zadíval se ven. ,,Už jsem to říkal jí, ale myslim, že bys to měl taky slyšet. Požehnání ode mě nečekejte." V jeho hlase jsem slyšel mírnej úšklebek. Pousmál jsem se. ,,V to jsem ani nedoufal." Otočil se ke mě a z jeho pohledu bylo jasný, že mu Beliková zase zlomila srdce. Nevadilo mi to tak, jak by asi mělo. Lepší Ilya se zlomeným srdcem, než žádnej Ilya. ,,Díky." Řekl jednoduše a já jenom kejvnul. Ozvalo se zaklepání na dveře a já se k nim okamžitě přitočil, zatimco Ilya sebou plesknul zpátky do sedu. Otevřel jsem a škvírou se na mě vyvalily oči, co často figurovaly v mých ne zrovna slušných snech. Teda oči a... jiný části těla. Usmál jsem se přiblble a otevřel víc, aby Tasha mohla vejít. Vlítla mi do náruče. Pevně jsem jí k sobě přitisknul a políbil ji do nádherně vonících vlasů. Jak jsem se jí předtim mohl vzdát? ,,Moje sestra," ozval se Ilyův ostrej tón, ,,přišla za mnou. Tak jí pusť než tvoje tělo něčeho zbavim." *** Demonstrativně jsem za sebou prásknul dveřma a vyběhnul z domu. Otec měl vážně skvělou náladu. Zanadával jsem a nakopnul po cestě popelnici, která okamžitě odlítla o pár metrů. Ozval se nepříjemnej kovovej zvuk, když dopadla na zem. Ušel jsem pár bloků, než jsem se zastavil, abych se zhluboka nadechnul a uklidnil se. Nenávist mi spalovala hrudník jako kdybych spolknul ohnivou kouli. Tentokrát mi nestihnul ani vlepit, protože jsem vypadnul dřív, než se na něco vzmohl, ale tak nějak jsem tušil, že až se jednou vrátim, už se tomu nevyhnu. A jedný mojí části to bylo naprosto jedno. Pohnul jsem se dopředu, abych tam nestál jako debil. Nevnímal jsem, kam jdu. Počítal jsem s tim, že až se vztek odplaví a já začnu vnímat svět, tak se zorientuju. A najednou jsem se zastavil před stavbou z mramoru. Chvilku to trvalo, než mi došlo, že jsem na hřbitově. Před hrobkou. Prudce jsem se nadechnul. Naposledy jsem tu byl, když mi bylo čtrnáct. Tehdy jsem si slíbil, že už matku nebudu otravovat. Hlavně mi na moje návštěvy přišel otec a vyjádřil svůj nesouhlas. Stáhnul jsem rty do úzký čárky, když jsem si na něj vzpoměl, ale tvář se mi zase hned uvolnila. Nechtěl jsem se mračit. Kvůli ní. Zcela automaticky jsem zkusil, jestli dveře povolí. Byly zamčený. „Kruci!“ Skoro jsem kopnul do jedný stěny, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Andrei, co to děláš? Ptal jsem se sám sebe. Jako kdybych měl tušení. Všechno jsem maniakálním způsobem podělal. Nebyl to otec, na koho jsem měl vztek. Byl jsem to já. Nedokázal jsem se mu postavit, když ubližoval mámě, když ubližoval mě a ani když mě nutil, abych ublížil Tashe. Tasha... Její jméno ve mě vyvolávalo tupou bolest. Otočil jsem se a vyšel ze hřbitova. Potřeboval jsem jí vidět. Teď hned. Netušil jsem, co mě to popadlo, ale byl jsem rozhodnutej jít pěšky třeba do Petrohradu, jenom abych jí viděl. Po tom, co Beliková zachránila Ilyu a navrátila ho vlasti jsem se musel přesunout zpátky do Moskvy a nestihnul jsem jí říct to, co jsem jí měl říct už dávno. Nechal jsem instinkty, ať mě k ní dovedou a najednou jsem stál před sídlem Bonifáce Ozery. Trávila tam každý léto, mohlo mě to napadnout. Přeskočil jsem zídku, jako kdyby se nic nedělo. Taková prkotina jako plot mě nemohlo zastavit. Proboha. Seděla na houpačce a vůbec tam nevypadala nepatřičně. Vypadala jako bohyně. Moje prázdný krvácející nitro mě k ní táhlo silou, kterou jsem nedokázal vysvětlit. Otočila ke mě hlavu a oči se jí překvapením rozšířily. „Dobrý večer.“ Vydoloval jsem ze sebe pozdrav a ještě se přiblížil. Letní vánek ke mě donesl její jemnou vůni. V tu chvíli jsem nechápal, jak jsem se k ní mohl takhle zachovat. Vlastně jsem to nechápal ani když jsem před ní stál v tý uličce před Úřadem a říkal jí všechny ty věci. „Dobrý večer.“ Odpověděla trochu přiškrceně. Odkašlala si. Zíral jsem na její dokonalou tvář, jako kdybych jí viděl poprvé. Nevěděl jsem, co říct. Jak začít. Vztek jako kdyby ze mě vyprchal. Zůstala jenom protivná všepohlcující bolest z toho, co jsem jí udělal. „Co, ehm, co tu děláš?“ Zeptala se nakonec opatrně, jako kdyby se bála, že po jejích slovech zmizim. Co jsem to udělal? „Přišel jsem za tebou.“ Rty se mi zvlnily v úsměvu. „Jak jsi věděl, že jsem tady?“ To byla dobrá otázka. Prstem jsem si poklepal na spánek. „Tys byl v mojí hlavě?“ Hlas jí zněl trochu podezřívavě. Nedalo mi to, abych se neuchechtnul. „Ne. Jenom jsem tě cejtil. Nešpehuju tě, jestli-“ „-to mě ani nenapadlo.“ Přerušila mě a vyskočila na nohy. Sklopil jsem pohled na svoje roztrhaný džíny. Proti ní jsem vypadal jako šupák. Jak jsem si mohl myslet, že by mě pořád mohla chtít? „Andrei, proč jsi tady?“ „Já...“ Hlas mi přeskočil, tak jsem ztichnul. Nechtěl jsem jí říct, že jsem se nedokázal dostat k rakvi mý matky a vyklopit jí, co trápí mojí zbabělou dušičku, tak jsem šel za ní. Hlavně proto, že to nebyla pravda. Ale když to nebylo tohle, tak co? „Já ani nevim.“ Vydechnul jsem a promnul si rukou oči. „Prostě jsem tě musel vidět. Já vim, žes říkala, že už ti nemám lézt na oči, ale myslel jsem, že když jsme se minule k sobě chovali tak normálně, tak bychom mohli bejt spolu jako přátelé. Já vim, že jsem to tehdy celý podělal.“ Drmolil jsem a přišel si jako kretén. Nedokázal jsem bez ní bejt, proto jsem tam byl. Vzpoměl jsem si na její polibky, na to, jak křehce působila, když Ilya zmizel. Nikdy jsem jí neměl nechat jít. „Ani nevíš, jak je mi to líto, ale,“ odhodlal jsem se k ní zvednout pohled a podívat se jí do očí, „Tasho, já už nedokážu žít bez toho, abych tě viděl. A to spojení v hlavě je-“ „-Oksana říkala, že jsme dvě poloviny stejný duše.“ Skočila mi zase do řeči. Ztratil jsem nit. Tyhle báchorky se tradovaly, co jsem si pamatoval, ale jenom málokdy se objevil případ, kterej by je dokazoval. Vlastně jsem si nedokázal vybavit nikoho, kdo by byl prokazatelně spojenej takovým poutem. Vzpoměl jsem si na její pohled, když ode mě Ivanov odtáhnul rozzuřenýho otce. Na doteky plný něhy, když se mi objevila ve snu. Její přítomnost mě uklidňovala. Tišila bolest, i tu, která nebyla způsobená fyzicky. S ní jsem se cejtil víc jako já. „Už jsem o tom slyšel.“ Vypadlo ze mě. „Ale,“ prudce jsem se nadechnul, „nemyslel jsem si, že je to náš případ. Myslel jsem, že je to jenom náhoda. Ale teď, když nad tim uvažuju... Asi to tak bude.“ Dostával jsem to ze sebe ztěžka. Neviděl jsem důvod, proč by jí cokoliv na světě mělo přimět k tomu, aby mi odpustila. Ale bál jsem se slyšet od ní odmítnutí naplno. „A? Co s tim chceš dělat?“ Zeptala se a v jejím hlase jsem slyšel naději. Překvapeně jsem zamrkal. Bylo možný, že by... po tom všem... „Tasho, potřebuju tě.“ Přiznal jsem. Musel jsem s pravdou ven. „Nedokážu si představit, že bych tě už nikdy neviděl.“ Nedokázal jsem nic jinýho, než šeptat. Trvalo to sekundu, než mi vlítla do náruče. Automaticky jsem si jí k sobě přivinul a nadechnul se její omamný vůně. Odpustí mi... Podívala se nahoru na mě. „Polib mě.“ A já jsem to udělal. Se vší naléhavostí, kterou jsem cejtil od chvíle, kdy jsem sám sobě v jedný postranní uličce rozdrtil srdce na prach. *** Mise u Ladožskýho jezera bylo peklo. Jestli jsem si na Akademii myslel, že nás moc proháněj, tak jsem netušil co je to pořádná vojna. Poslali mě tam, protože jsem nedokončil výcvik na Sibiři, když jsem odjel dřív. Chvílema jsem měl pocit, že bych snad radši Tashu tehdy neslyšel. A pak jsem si další dva dny chtěl nafackovat, že mě něco takovýho jenom napadlo. Byl večer a svěží vánek mě osvěžoval. Ležel jsem u jezera a vybavoval si Tashu v nejmenších detailech. Možná mě tak pobláznila proto, že sama byla bláznivá. ,,Možná bych mohla zabezpečit, aby na ní spadnul lustr v jídelně. Je dost těžkej, možná by jí připravil o hlavu." Ozvaly se mi v mysli její myšlenky a následně se objevil obrázek Katjenky běhající po dvoře bez hlavy jako slepice v posledních záškubech. Pousmál jsem se nad jejím škodolibým pobavením. Vůbec si neuvědomovala, že se mnou navázala spojení. ,,To ať tě ani nenapadne." Promluvil jsem na ní a slyšel jsem, jak vyjekla. Chvilku bylo ticho. ,,Seš na mě zlej. Baví tě strašit mě?" Rozesmál jsem se. Přesně jsem si dokázal vybavit její výraz. ,,Neskutečně." ,,Kde jsi?" ,,U Ladožskýho jezera." ,,A co tam děláš?" Zamračil jsem se, když jsem si vzpoměl na dnešní trénink. Celý tělo mě bolelo. ,,Rozhodně neoddychuju. Ale večer si představuju, že si jdeme zaplavat nahí a..." Podělil jsem se s ní o moje večerní představy s úšklebkem. Rozesmála se tim svým bublavým smíchem. ,,Seš zvrhlej." ,,To říká ta pravá. Ale dobře. Změňme téma. Je všechno v pořádku?" Zeptal jsem se. Odpovědi se mi nedočkalo. ,,Maličká?" Zkusil jsem to pro jistotu. Napadlo mě, jestli se spojení nepřerušilo. Už tak bylo dost divný, že jsme se dokázali bavit na takový vzdálenosti. Zvlášť, když v tom Tasha byla nováček. ,,Jo, jo, promiň." Pousmál jsem se. „Ilya?“ „Myslim, že se právě vítá s manželkou.“ Odsekla vrčivě. Musel jsem se ušklíbnout, když jsem si to představil. „Doslova vidim, jak se tváříš? Ale nechme to tak. A co ty?“ ,,Co co já?" Zeptala se nechápavě. ,,Jak se máš? Co děláš? Myslíš na mě?" Doufal jsem, že to vyznělo víc frajersky. Pro mě to znělo dost uboze. ,,Dobře, flákám se a ani ne." Odpověděla, aby mě potrápila, ale její myšlenky mi prozradily, že je to jedna velká kecka. ,,Fajn, to jsem rád. Protože ani já na tebe." Rozhodl jsem se hrát její hru. ,,Před chvílí jsi prohlašoval, že si představuješ, jak se koupeme nahí." Odpálkovala mě. Ale nehodlal jsem se jenom tak vzdát a přisoudit jí první místo. Tohle natahování s ní mě bavilo. Svět se tak zdál jako mnohem lepší místo. ,,Jsem zvrhlej, pamatuješ? Představuju si tě vždycky jenom nahou. To je ta mužská mysl." ,,Hlavně, žes mě ani neviděl." ,,Dobrá fantazie." Skrz spojení se ke mě dostaly pochybnosti. A iritovanost. ,,To jistě." Odsekla mi. Napadlo mě, že jí jde moje zdrženlivost proti srsti. S ní jsem nechtěl nic uspěchat. Spěchal jsem se všema před ní a nakonec se mi samy znechutily. ,,Všechno jednou přijde. Když bude správnej čas." Slíbil jsem. Odmlčela se. Zase představa Katjenky, ale tentokrát s hlavou a jejím debilním úsměvem. ,,Asi budu zvracet." Její ztřeštěnost bylo to, co se mi na ní zalíbilo jako první. ,,To bych byl nerad. U toho si tě nechci představovat." Ale když už bych byl u toho, ochotně bych jí držel vlasy. Měla mě omotanýho víc, než jsem si předtim byl ochotnej připustit. ,,Andrei, musim jít." Posmutněl jsem. Nechtěl jsem se loučit. ,,Chápu." ,,Přijdeš zase?" I kdyby to mělo bejt uprostřed výcviku. ,,Samozřejmě." ,,A kdy se vrátíš?" Bylo na ní slyšet, že se jí taky nechce se loučit. Imponovalo mi to. ,,Brzy." ,,Tak... ahoj." Došlo mi, že když to neřeknu teď, možná se k tomu nedokopu dalších pár měsíců. A ten pocit, co mě uvnitř spaloval musel ven. ,,Tasho?" Oslovil jsem jí rychle, aby mi neutekla. ,,No?" ,,Miluju tě!" Vyrazil jsem ze sebe a aniž bych počkal na odpověď, ukončil jsem spojení. Byla ve mě malá dušička. Nikdy bych netipoval, že se budu bát odmítnutí. *** Ležel jsem na žíněnce pokrytý vyčarovanou dekou, prudce oddechoval a snažil se utřídit si myšlenky. Sex z lásky pro mě byl absolutně novej zážitek. Nemohl jsem se nabažit vůně jejího těla, když se ke mě tiskla. Byla jiná, než kterákoliv před ní. Chtěl jsem jí líbat, pořád dokola, mluvit, smát se s ní a udržovat oční kontakt, protože její oči byly tak nádherný a výraz v nich mě přiváděl k šílenství. Přišlo mi, jako kdybych měl hlavu někde u stropu, když se ke mě přitiskla ještě blíž a líbla mě na krk. Rukou jsem jí začal přejíždět po sametový pokožce, abych jí trochu zahřál. I když jsme měli přes sebe přehozenou další deku, v tělocvičně byla celkem zima. Prstama jsem jí začal počítat obratle. Zapředla a protáhla se jako kočka. Připomělo mi to, jak se před pár minutama prohýbala a tělem mi projela další vlna vzrušení. Žádná holka na mě nikdy takhle nepůsobila. Najednou jsem neměl potřebu se zvednout a jít pryč. Chtěl jsem s ní zůstat ležet na žíněnce, schovanej za švédskou bednou, až navěky. Políbil jsem jí do vlasů. Hlavu měla položenou na mým hrudníku a se zaujetím poslouchala, jak mi buší srdce. V tu chvíli jsem se cejtil nefalšovaně naživu. „Od čeho máš tu jizvu?“ Zeptala se najednou a na pravým rameni mě zalechtal její prst přejíždějící po svraštělý kůži. Z nebe jsem spadnul na zem hodně rychle. Ztěžka jsem polknul. Na těle jsem měl jizev podstatně dost a z nich ze všech ona musela vybrat zrovna tu, ke který se nevázala žádná vtipná historka ze školy, nebo pobouřená diskuze o neschopnosti léčitelů v armádě. Bylo mi šestnáct, když jsem k ní přišel. Poprvý a naposledy, co na mě Victor použil moc. Nadzvedla se na lokti a zadívala se na mě. Ruku mi položila na tvář. Tak příjemně hřála, že jsem na chvilku přivřel oči. A pak jsem se na ní podíval. O tom, kde jsem přišel k většině zranění ve svým životě moc lidí nevědělo. A nebo jestli jo, tak to na sobě nedali znát. Věděl jsem, že Tasha je zasvěcená, protože viděla Victora v ráži. A stejně se ty dvě slova zdály jako to nejtěžší na světě. „Od otce.“ Zasípal jsem a znělo to absolutně cize. Neodtáhla se ode mě, jak jsem předpokládal, že to udělá. Ani se mi nezačala vysmívat, nebo nade mnou brečet, což byly další možnosti. Jenom se trochu roztřeseně nadechla a pohladila mě po vlasech. Sklonila se k mýmu rameni a zlíbala každej milimetr tý debilní jizvy. Prudce jsem vydechnul zadržovanej vzduch. Přesunula se po klíční kosti, přes krk až na tvář a čelo a druhou tvář a rty. Vzal jsem jí okolo pasu a přivinul si jí blíž. Byla tak dokonalá. A její doteky byly láskyplný a něžný, jako kdyby vážně milovala mě. Irina, Griša a všechny holky, co jsem kdy měl milovaly moje cynický kecy, to jak vypadám a skutečnost, že jsem byl dobrej v posteli. Tasha věděla, co se děje a milovala mě stejně. Trochu jsem nadzvednul hlavu, když mi ovinula ruce okolo krku a objala mě. „Miluju tě.“ Potvrdila mi moje úvahy a mě se tělem rozlila vlna tepla. Už jsem jí chtěl odpovědět, když mi zamumlala do ucha další věc: „Měl bys to někomu říct.“ Ztuhnul jsem. „Že mě miluješ?“ Zkusil jsem to s lehkým úsměvem. Zvedla hlavu tak, aby mi viděla do očí. Rukou neomylně našla jizvu na rameni. „Tohle.“ Přejela po ní prstem tak jemně, jako kdyby se bála, že mě to pořád bude bolet. Odvrátil jsem od ní pohled a zavřel oči. „Nechci se o tom bavit.“ Hlesnul jsem. Čekal jsem, že bude tlačit. Místo toho zopakovala svůj líbací manévr zahrnující můj obličej a když jsem se na ní podíval, na rtech měla mírnej úsměv. „Jenom... můžeš. Víš to?“ Hladila mě po hrudníku a po rukou. „Vim.“ Dostal jsem ze sebe, natáhnul se a spojil naše rty v polibku. Věděl jsem to. „Miluju tě.“ Nikdy bych nevěřil, že tyhle dvě slova ode mě někdy nějaká holka uslyší. A že je budu myslet upřímně.  Přejel jsem uhlem po papíru a zamračil se. Vytrhnul jsem stránku z bloku a zmačkal jí do kuličky. Spustil jsem ruku přes okraj postele a hodil zmuchlanej papír na zem. Otočil jsem hlavu a zadíval se na Tashu. Pravidelně oddechovala a i ve spánku byly koutky jejích rtů zvedlý v mírným úsměvu. Povzdychnul jsem si a přiložil uhel na čistej bílej papír. Snažil jsem se soustředit, abych dokázal znázornit všechny její rysy. Malej roztomilej nosík na kterým se při bližším pohledu dalo najít pár pih. Elegantně klenutý obočí mezi kterým se jí vždycky objevila vráska, když se zamyslela, nebo se zlobila, nebo byla nervózní. Křivku jejích plných rtů. Jako vždycky, když jsem se věnoval kreslení jsem tak trochu přestal vnímat realitu. Vypnul jsem Oksanin hlasitej smích, ozývající se na chodbě i Pravdinův hlubokej hlas, evidentně vyprávějící historky ze služby. Dotáhnul jsem ho sem, aby zabavil Oksanu, zatimco si budu užívat Tashu a její přítomnost. Byl jsem jí sice vděčnej, že přišla na to, jak se můžeme vídat mimo altánku na Dragomirovic zahradě, ale to neznamenalo, že bych jí dokázal poslouchat pořád. Uměla vykecat díru do hlavy. A já chtěl s Tashou strávit to málo času, co jsme měli v klidu. Relativním. Svraštil jsem obočí a prstem rozmazal jednu linii, abych docílil realističtějšího vzezření jemných vln jejích vlasů. „Co to děláš?“ Ozval se vedle mě její rozespalej hlas, až jsem leknutím nadskočil. Zamračil jsem se. Jako agenta by nemělo bejt lehký mě tak překvapit. Rychle jsem položil uhel na noční stolek a zavřel blok. „Nic.“ Zalhal jsem a pokusil se věrohodně usmát. Že si občas kreslim do bloku jsem nehodlal nikomu věšet na nos. Nechtěl jsem vypadat jako citlivá umělecká dušička. Nadzvedla se na loktu a unaveně se usmála. „Co to máš?“ Schoval jsem blok za záda a narovnal se. „To je jedno.“ Zhluboka se nadechla a posadila se. Potom se ke mě otočila a rychle po bloku chňapla. Chvilku jsem se s ní přetahoval, ale když se na mě zamračila, s rezignovaným povzdychem jsem ho pustil. Opřela se o nadejchaný polštáře v černým saténovým povlečení (Oksana si asi myslela, že to je vtipný, ustlat nám jako v pornu) a otevřela ho. Nadechnul jsem se a odvrátil od ní pohled. Nechtěl jsem vidět její výraz, až zjistí, že jsem jí kreslil ve spánku. „To jsem já!“ Vyjekla. Pokejval jsem hlavou a čekal, až si ze mě začne utahovat. „Nevěděla jsem, že umíš tak krásně kreslit... bože, jsem kočka.“ Překvapeně jsem k ní zvednul pohled. Pozorovala mě nadšeným pohledem. V očích jí tančily jiskřičky štěstí, co jsem tak miloval. Vždycky mě ten její vnitřní optimismus povzbudil. „Ve skutečnosti seš mnohem větší kočka.“ Ujistil jsem jí. Zasmála se zvonivým smíchem, odložila blok na stranu a sedla mi obkročmo na klín. Obtočila mi ruce okolo krku a políbila mě. „Můžu si to nechat?“ „Chceš?“ Zeptal jsem se překvapeně. Zazubila se. „Jistě.“ Nakrčila nos, jako kdyby mi vysvětlovala něco úplně očividnýho. „Je to můj nejhezčí portrét.“ „Je to čmáranice.“ Zamračil jsem se. Nedokázal jsem zachytit nic z její dokonalosti. Položila mi ruku na tvář a palcem mi přejela přes rty. „Když ti nevyjde kariéra agenta, odstěhujem se do Paříže a budeš pouliční malíř.“ Zašklebila se. Rozesmál jsem se. „Určitě, maličká. A ty budeš sedět v kavárně přes ulici, pít pravý šampaňský a pozorovat mě při práci jako správná ženuška.“ Zakřenila se na mě. „Takovej plán se mi líbí.“ Zvednul jsem ruku, pohladil jí po tváři a zanechal na její alabastrový pokožce černou šmouhu. „Mě taky.“ Přitáhnul jsem si jí blíž a objal jí. Položila mi hlavu na rameno a dala mi pusu na krk. „Miluju tě, Andrei.“ Zamumlala. Silně jsem jí sevřel v náručí, jako kdybych už tehdy věděl, že mi jí zanedlouho vezmou. *** Stál jsem před sídlem Drozdovových a snažil se nepřipouštět si zimu. Moskva byla v zimě lepší než Sibiř, ale s ohledem na to, že jsem byl v tričku s krátkým rukávem, který bylo navíc nacucaný vodou, to stejně nebylo ono. Vydechnul jsem do noci obláček páry a v duchu zanadával na celou tu pitomou regeneraci. Člověk by si myslel, že po letech s mým otcem už budu mít tuhle schopnost v malíčku. A teď jsem nedokázal dost rychle vyléčit ani blbou modřinu. Nepamatoval jsem si, že by kdy otec byl ak vynalejzavej, když mě chtěl ‚potrestat‘. Možná to bylo tim, že jsme se do sebe nikdy nepustili venku. Protože nikdy nezačal vyhazovat moje věci do jezírka. Povzdychnul jsem si. Alespoň, že u sebe neměl hůl, takže mě akorát otřískal o strom a vymáchal ve vodě. Kdyby se rozhodnul použít ten zatracenej kus dřeva, tak bych se na setkání s Tashou mohl vybodnout rovnou. Jenom jsem musel počkat, až mi zmizí modřina na tváři. Nechtěl jsem, aby se zbytečně strachovala. „Andrei?“ Překvapeně jsem se otočil za jejím hlasem. Stála ve dveřích a mžourala do tmy. „Co tam děláš?“ Přitáhla si kabát blíž k tělu a přeběhla těch pár kroků ke mě. Otočil jsem hlavu tak, aby mi neviděla na pravou stranu obličeje. „Ehm. Díval jsem se, jestli bych ti tady neutrhnul nějakou kytku.“ Plácnul jsem první, co mě napadlo. Bylo to asi stejně věrohodný, jako výmluva, co jsem použil, když jsme s Ilyou nachytali Ivanova s Charkovou v kumbálu. Hlavně s ohledem na to, že právě v tu chvíli začalo sněžit. Vybral jsem si holt blbý roční období. Tasha se zasmála. „Jsi blázen.“ Zhodnotila a pak najednou její smích utichnul. „Proč jsi jenom v tričku? Vždyť mrzne.“ Dotkla se mýho ramena a ucukla. „A proč jsi tak mokrej?“ Neodpověděl jsem. Z části proto, že jsem nevěděl, jak bych jí to vysvětlil a z části proto, že jsem tušil, že na to stejně přijde sama. „Andrei?“ Zasípala. Vzala mě rukou za bradu a otočila si mě k sobě. Viděl jsem, jak se jí zorničky rozšířily, když jí pohled padnul na mojí lícní kost. Prudce vydechla. „Pojď dovnitř, nebo tady umrzneš.“ Obtočila mi paži okolo pasu a zatlačila, aby mě donutila jít. Protáhla mě domem, aniž bychom se zpovídali její ztřeštěný kamarádce Oksaně, za což jsem byl vcelku vděčnej. Když jsme se dostali do pokoje, potichu za náma zavřela dveře. „Ukaž. Sundej si ty mokrý věci.“ Vyzvala mě vlídně a vzala za okraj trička, aby mi ho pomohla stáhnout. „Maličká-“ Začal jsem s omluvou, že jsem se neobjevil dřív. „-lehni si.“ Přerušila mě a já udělal, jak mi řekla. Přikryla mě peřinou a začala se svlíkat. „Co to děláš?“ Procedil jsem překvapeně skrz drkotající zuby. Ušklíbla se... a byla přitom úplně nahá. Zíral jsem na ní, zatimco si vlezla ke mě pod peřinu a přitiskla se ke mě co největší plochou svýho dokonalýho těla. „Co myslíš?“ Protočila očima a usmála se. „Snažim se tě zahřát.“ Fungovalo to. Do rukou se mi vracel cit a tělem se mi rozlejvalo její životodárný teplo. „Mhm.“ Spokojeně jsem si jí přitáhnul blíž. „Že jsem na tenhle trik nepřišel dřív.“ Rozesmála se a konečkama prstů mě opatrně pohladila po zraněný tváři. „Děláš, jako kdybys to potřeboval.“ Přisála se svýma sladkýma rtama na ty moje. ---- „Takže,“ začala zadejchaně a přehodila mi ruku přes hrudník, „tys mě hodlal zasklít a stát venku na mrazu?“ Pronesla laškovně a nosem mi přejela po krku. Zalechtalo to. „To bych si nedovolil, slečno.“ Odpověděl jsem s přehnanou horlivostí a přetočil jí na záda, takže jsem se tentokrát skláněl já nad ní. „Říkal jsem ti, že jsem se snažil najít kytku.“ Prstama jsem začal lehce přejíždět po klíční kosti. Zachichotala se. „Jsem zvědavá jakou bys pod těma závějema našel.“ „Ale já jí přece našel.“ Zazubil jsem se a rukou se přesunul níž. Tentokrát jí do smíchu moc nebylo. Zavzdychala. „Vážně?“ Zatáhla. „A kde jí máš?“ „V náručí.“ Odpověděl jsem jednoduše. Nadechla se překvapením a oči se jí zaleskly. Upřímně jsem zadoufal, že štěstím, ne lítostí nad mojí patetičností. Sklonil jsem se, abych jí políbil a rozzářenej výraz v jejích očích se změnil. Najednou v nich byl smutek. Svraštil jsem obočí a pak mi došlo, že jsem se dostal ze stínu. Pohled upírala na zatim nezahojenou podlitinu a mračila se. Povzdychla si a prstem mi přejela po čelisti. „Broučku.“ Oslovila mě něžně. „Proč odtamtud neodejdeš?“ Zhluboka jsem se nadechnul a odtáhnul se od ní do sedu. Prohrábnul jsem si vlasy. Nechtěl jsem jí vysvětlovat, proč se od otce nechám mlátit. Nepochopila by to. Nikdo by to nepochopil. Já sám bych to nepochopil, kdyby se jednalo o někoho jinýho. Posadila se a vrhla po mě nevinnej pohled. Svěsila ramena a sklopila pohled. „Promiň.“ Pípla. Nechápavě jsem na ní zíral a pak jsem zvednul ruku a pohladil jí po tváři. „Za co?“ „Že jsem... že všechno zkazim.“ Vypadlo z ní. Přivinul jsem si jí do náruče a políbil jí do vlasů. „Ty přece nic nekazíš, maličká.“ Zamumlal jsem. „Ale jo.“ „Ale ne.“ Ušklíbnul jsem se. Odtáhnul jsem jí od sebe, abych se jí mohl podívat do očí. „Je to můj otec.“ Pěkně debilní vysvětlení. Ale lepší jsem neměl. Povzdychla si a pohladila mě po rameni. „Ale on-“ „-nemám nikoho jinýho.“ Skočil jsem jí do toho. „Je to... můj otec.“ Vydechnul jsem. „Nemůžu se mu postavit a ukázat všem, že si ho nevážim.“ Tasha zamrkala. „Jako láskyplnej otec se zrovna nechová.“ Její hlas zněl drsně a hořce. Bála se o mě. A někde hluboko uvnitř mě to podivně těšilo. Uchechtnul jsem se. „Na to už jsem si zvyknul.“ I když jsem se hrozně moc snažil, hlas mi zněl cynicky. „Ale ty by sis neměl zvykat. Nemůže se k tobě chovat takhle.“ „Musim a může.“ Zavrčel jsem a odvrátil se od ní. Cejtil jsem se tak... poníženej. Nepotřeboval jsem zase slyšet, jakej jsem slaboch. Poslouchal jsem to moc často. „Andrei.“ Oslovila mě potichu. Zakroutil jsem hlavou. „Ty to nechápeš. Nemůžu se prostě sbalit a odjet, jasný? Jsem všechno, co má.“ „Kdyby to tak bral on, tak ti tohle nedělá.“ Zněla trochu přidušeně. „To já přece vim.“ Prsknul jsem. Hlavou jí bleskla vzpomínka na chodbu Úřadu, kde si na mě otec vylejval zlost. Přikrčil jsem se. „Tasho, prosím. Nech to plavat.“ Dodal jsem potichu. Zezadu mě objala a přitiskla mi rty na krk. „Omouvám se. Mám o tebe strach.“ Rty se mi zrkoutily v mírným úsměvu. „To nemusíš. Zvládám to.“ Nevim, jestli jsem přesvědčoval sebe, nebo jí. Otočil jsem se k ní a políbil jí. Vzdychla mi do úst. „Miluju tě.“ Pohladil jsem jí po nahých zádech a usmál se. Snažil jsem se, abych alespoň vypadal, že je všechno v pořádku. I když jsem pochyboval, že jí o tom přesvědčim. „Pak je můj život naprosto perfektní.“ Nebyl. *** „Říkal jsem ti, že máš tu kurvu nechat!“ Zahřměl otec. Srdce mi bušilo jako splašený. Dovolil jsem si nechat jednu fotku. Jednu jedinou, protože jsem předpokládal, že jí budu schopnej schovat tak, aby jí nenašel. A on jí teď přede mnou pálil. Podcenil jsem ho. „Takhle o ní nemluv!“ Prsknul jsem a sledoval, jak se naše pitvořící se obličeje seškvařily v modrozelených plamenech. Zaskřípal jsem zubama, ale neměl jsem šanci nějak dál vyjadřovat svůj nesouhlas, protože otec najednou stál přímo přede mnou. Chtěl mě zastrašit. „Nenechám si od tebe rozkazovat, koho mám a nemám milovat.“ Konstatoval jsem věcně. Bylo mi jedno, jestli mi obličej rozmlátí na krvavý vlákna. Tasha byla moje. Byla jediná, kterou jsem kdy miloval a už jsem ho nehodlal nechat, aby mě od ní odloučil. Vzal mi toho tolik. Jí jsem se odmítal vzdát. Štěkavě se zasmál. „Nemáš u ní šanci. Dragomir tě nikdy nenechá, aby ses mu nacpal do jeho vznešený elatiorský rodiny. Jsi pro ní chvilková zábava.“ Teď byla řada na mě, abych se smál. „Já nejsem hovno na botě, jako ty.“ Vyhlásil jsem. Samotnýho mě překvapilo, že jsem to vypustil z pusy. Byl to můj otec. Ať byl jakýkoliv, měl jsem k němu respekt a nikdy bych nečekal, že ho dokážu něčim urazit. On zřejmě taky ne. Chvíli mě pozoroval, jako kdyby nevěděl, jestli slyšel správně. Potom mi přilítla rána. Spustila se mi krev z nosu, ale než jsem to mohl začít řešit, vzal mě za vlasy a vytáhnul do kleku. Sklonil se, aby mi viděl do očí. V těch jeho byla jenom agrese a krutost. Jako vždycky. „Tohle bylo naposledy, rozumíš?“ Zasyčel mi do tváře. Proti svý vůli se mi tělo třáslo, ale spíš to bylo nedostatkem kyslíku, než strachem. Už mi nebylo osm. Vždyť co se mi mohlo stát nejhoršího? Že mě zmlátí do bezvědomí? Jako kdyby to nikdy neudělal. „Tasha je jiná.“ Zachrčel jsem vzpurně. V očích se mu nebezpečně zalesklo a rty se roztáhly v krutým úsměvu. „Tvoje coura si bude brát Volodyu Szelskýho. Je to v dnešních novinách.“ Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Ale rozhodně by se jí domlátil. Čekal jsem ránu, ale pustil mě a narovnal se. Pohledem přejel hromádku popela na zemi, beze slova se otočil a zmizel. Jako kdyby mě chtěl tentokrát potrápit jenom psychicky. Samozřejmě, že se mu to povedlo. *** Volala mě. Plakala, abych přišel. A co jsem udělal já? Gesto hodné muže, samozřejmě. Bloknul jsem jí. A jako na potvoru mě práce držela v Petrohradu. Celej život jsem se snažil vypadnout z Moskvy, abych se vyhnul otci a teď bych tam nejradši zdrhnul. Ale ne. Věděl jsem, že nic z toho neni její chyba. Dokonce jsem nějakou částí svojí mysli počítal s tim, že se to jednou stane. Ale bylo to samozřejmě jako se všim v životě. Pořád si myslíte, že máte víc času... Viděl jsem v jejích myšlenkách fontánu, náměstí a flašku vodky. A taky most, kterej jsem moc dobře znal. Nebylo mi úplně jasný, jak se tam objevil, ale věděl jsem, že to nevěstí nic dobrýho. Zvlášť ne po tom, co jsem ignoroval její zoufalý zprávy. Pospíchal jsem nočníma ulicema Petrohradu a doufal, že jsem si obrazy z její mysli vyložil správně. Stála na rantlu tý pitomý kašny a měla na sobě jenom košilku. Chvíli mi nebylo úplně jasný co chce dělat, ale nejasnosti se rozplynuly, když sebou plácla do vody. Lidi, co stáli okolo ji šokovaně pozorovali. Zaklel jsem a rozeběhl se k fontáně. Nebyla sice už zima jako roční obodbí, ale kosa byla dostatečná. Vlezl jsem za ní do tý zatracený fontány. ,,Do hajzlu, Tasho. Co to děláš?" Křiknul jsem na ní, zatimco jsem si k ní kleknul, abych jí mohl líp vytáhnout. Voda byla ledovější, než jsem si myslel. ,,Ta voda to fakt smyla." Zašeptala Tasha a rty se jí roztáhly v opileckým úsměvu. Promodralý rty, podotýkám. ,,Tasho, prober se!" Přikázal jsem jí přísně, ale srdce mi bilo jako splašený. První poznatek - i jako promočená a opilá a chovající se jako čtyřletá byla proklatě sexy. ,,Ne. Protože potom mi odejdeš." Napadlo mě proč si pořád myslí, že nejsem skutečnej. Pravděpodobně to bylo tim, že jsem se vždycky objevil v tu nejnevhodnější chvíli po odmlce způsobený mým ignorováním. Pomyslel jsem si, že možná nemá tušení, proč jsem se jí vyhýbal. Někde za náma cvaknul blesk foťáku. ,,Hloupá huso." Štěknul jsem a zvednul ji do náruče. Dolní polovina těla mi mezitim zmrzla na led. Říkal jsem si, že až bude střízlivá, musim jí oznámit, že jestli nebudu moct mít děti, budu z toho vinit její maličkost. To jsem ještě neměl tušení, že jí vidim naposledy... na hodně dlouhou dobu. Konečně otevřela oči a podívala se na mě s tou svojí klasickou nevinností. Opřela si o mě hlavu. ,,Určitě je to jenom sen. Ale chci, aby trval navěky." Zamumlala. Podrážděně jsem zamlaskal. ,,Jasně, je to jenom sen! Kdyby byl, byl bych mnohem radši. Alespoň bych se o tebe nemusel bát." Zavrčel jsem a ignorujíc hlouček lidí postávající okolo jsem ji posadil na lavičku. Jestli z něčeho bude pořádný pozdvižení, tak z mladý slečny Dragomir skákající do fontány. Zakňučela jako štěně. ,,Přestaň se chovat jako malá." Sundal jsem si kabát a přehodil ho přes ní. Už jí naskočila husí kůže. Nebude to trvat dlouho a svaly se jí začnou stahovat zimou. ,,Cos to tam ksakru dělala?" Sedl jsem si vedle ní a přitáhl si ji do náruče. Musel jsem jí zahřát, aby neupadla do šoku. ,,Mu-mu-musela js-s-sem se to-toho zzzbavit." Zuby jí jektaly, ale stejně ke mě zvedla pohled. Výraz v jejích očích mě bodnul u srdce. ,,Čeho?" Zeptal jsem se mnohem mírněji. ,,Tý špí-špíny, tý byr-byrokracie, těch lží, co nám rrrodiče cpou do hlavy. Já tě mi-miluju a nemůžu sss tebou bejt? Co je to za svět?" Přestávala se v mým náručí klepat jako ratlík, ale mě vnitřnosti zmrzly tak, že kdybych se pohnul, roztříštily by se. V očích se jí objevily slzy. Cejtil jsem, jak se mi barva vytrácí ze tváří a chřípí nosu mě začalo pálit. Neměl jsem v očích slzy od matčiny smrti. ,,To je reálnej svět, maličká. A nám nezůstává nic, než se s tim smířit." Lež, kteoru jsem si opakoval od chvíle, kdy jsem se o jejím domluveným zasnoubení dozvěděl. ,,Ale já ne-nechci! Chci tebe." Tohle prohlášení bylo jako rozpálenej pohrabáč rovnou skrz hrudník. Myšlenka na to, že ji mít nebudu. Už nikdy. Že bude patřit podělanýmu Szelskýmu. Sklonil jsem se a políbil ji. Věděl jsem, že je to naposledy, protože jestli mě nepřijde zabít její otec, rozhodně to udělá ten můj.  *** Otevřela mi nějaká služebná. Chvíli na mě nechápavě zírala a pak si všimla Tashina bezvládnýho těla u mě v náručí. Upřímně jsem doufal, že jenom usnula. Služka zalapala po dechu, potom se otočila na podpatku a vběhla zpátky do domu, nechala mě tam stát jako magora. Vešel jsem dovnitř. Tasha ze spánku vzdychla, sevřela v ruce kus mojí košile trochu křečovitějc, jako kdyby tušila, že jí hodlám odevzdat. Přivinul jsem si jí blíž, sklonil se a políbil jí na čelo. „Miluju tě, maličká.“ Zašeptal jsem jí do ucha. Nechtěl jsem říkat sbohem, protože jsem tak nějak tušil, že bych to ani nedokázal. Přitulila se ke mě blíž. Neuměl jsem si představit, že to je naposledy, co jí vidim. Naposledy, co je moje. Vezme si toho pitomce Szelskýho. Sbohem. Ztěžka jsem polknul, ale nestihnul udělat nic jinýho, protože se ke mě přihnal Ilya. „Andrei!“ Křiknul na mě rádoby potichu a sjel mě nechápavým pohledem. „Skočila do fontány.“ Vysvětloval jsem rozmrzele. Sbohem, maličká. „Opila se a skočila do fontány. Musíš jí rychle dostat do tepla, byla studená jako led.“ Mluvil jsem rychle, zadejchaně, jako kdybych právě doběhnul třicátý kolo Ivanovova okruhu. Ilya mi ani nestihnul odpovědět, když se ze schodů ozval rozzuřenej hlas Maxima Dragomira. „Co tady děláš?!“ Nadskočil jsem. Bylo až k neuvěření, jak moc se jeho hlas podobal otci, když byl v tomhle stadiu zuřivosti. „CO děláš s mojí dcerou?! Vypadni od ní!“ Ječel. Naposledy jsem sklopil pohled k Tashine nádherný tváři. Sbohem, maličká. Opatrně jsem jí předal Ilyovi a narovnal se. Čekal mě výprask. Dragomir s mladší zkontroloval sestru a něco zamumlal elatiorovi. Potom se s ní vydal nahoru po schodech. Doufám, že budeš v pořádku, lásko. Stihnul jsem si pomyslet, než se na mě Maxim vrhnul. Vzal mě za límec a zaklepal se mnou. „Cos jí udělal?!“ Křičel mi do tváře. Stál jsem tam klidně, skoro rezignovaně. I kdybych se hodlal bránit, bylo by mi to k ničemu. A ne, že bych to měl v plánu. Byl to elatior. Míra respektu, kterou jsem k němu přechovával byla dostatečná na to, abych na něj nevztáhnul ruku, i kdyby mi trhal vnitřnosti zaživa. „Byla to nehoda, pane. Bude v pořádku.“ Odpověděl jsem. Bylo to zbytečný. Jako kdyby mě neslyšel. „Ty zasraná špíno! Okamžitě mi vysvětli, co se jí stalo, Ivaškove, nebo tě na místě zabiju!“ Praštil mě. Skoro mi ulítla hlava. Měl mnohem větší sílu, než otec. Překvapením z toho zjištění se mi z hrdla vydral výkřik. Tvář mi poškrábalo něco kovovýho. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že je to elatiorskej prsten. Bylo mi jasný, že ho nic neuklidní. Zalapal jsem po dechu, když mě vzal pod krkem. „Spadla do fontány. Potřebuje teplo a spánek.“ Zachrčel jsem. Znechuceně mi plivnul k nohám. Byl jsem moc rád, že nemířil do tváře. Některý lidi ho možná brali jako boha, ale pochyboval jsem, že jeho sliny budou nějak extra vznešený. Přitlačil mě ke stěně. „Ty jeden debilní parchante! Jak se opovažuješ sahat na mojí dceru?!“ V ruce se mu objevil meč. Aby mě nepodříznul obstaral Ilya. Jenže já bych byl milionkrát radši, kdybych o hlavu přišel. Alespoň v tu chvíli. *** Pustil jsem na stůl výtisk ranních novin a zanadával. Kdybych byl ten večer trochu víc při smyslech, všimnul bych si těch blbých foťáků a šel je rozdupat. Nebo je kouzlem odeslal do Tijuany. Měl jsem v sobě čtvrtý kafe a ruce se mi třásly buď zimou, nebo předávkováním kofeinem. Odvrátil jsem se od novinovýho článku s palcovýma titulkama o mě a Tashe. Nazývali mě „rozkošným neznámým“. Bulvární novináři byli k popukání. Ale tentokrát jsem jim byl vděčnej, že v tý tmě nepoznali, kdo jsem. Nemusel jsem si proti sobě poštvat i druhou elatiorskou rodinu. Ozvalo se klepání na dveře. ,,Dále." Jestli na mě starej Dragomir poslal svoje vrahouny, byl jsem smířenej s osudem. Dovnitř vešel Ilya. To bylo snad ještě horší. Změřil si mě pohledem a zavřel dveře. ,,Tohle jste pěkně podělali." Kejvnul hlavou směrem k novinovýmu výtisku, jako kdybych nevěděl o čem mluví. ,,Je v pořádku?" Zeptal jsem se ochraptělým hlasem. Odkašlal jsem si. Ilya mlčel. ,,Stalo se jí něco?" Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, i když jsem neměl tušení, že rozervaný na kousky dokáže vůbec bít. ,,Mluv!" Křiknul jsem na něj, když se pořád neozýval. Zamračil se a zvednul ke mě pohled, ve kterým jsem bezpečně poznal jenom smutek. ,,Je pryč, Andrei. Včera večer jsem jí odvezl do Witchwoodu. Otec vysloveně odmítnul povolit vám sňatek." Nenáviděl jsem svůj život. Otce. Sebe. Maxima Dragomira. Na setinu sekundy i Ilyu, že mi to oznámil. Otočil jsem se k němu zády a rozhodl jsem se upírat pohled netečně z okna. Jinak bych se pravděpodobně složil. A moje sebekontrola musí bejt dokonalá za každých okolností. To mě Victor učil už od dětství. Ilya se pohnul. Přiblížil se ke mě a položil mi ruku na rameno. Nikdo z nás neřekl ani slovo, ale v tu chvíli jsem věděl, že on jedinej pochopil, jak přesně jsem se cejtil. --- Otcova pracovna mě začínala štvát. „Kvůli tobě,“ zavrčel na mě, „se jméno Ivaškov ocitne v nemilosti hned dvou elatiorů.“ Při každým slově bodal prstem do výtisku novin na stole. Mlčel jsem. Fotka, na který jsem se líbal s Tashou byla nepopiratelná, takže jsem se rozhodnul to nekomentovat. Jenom bych to zhoršil. „Můžeš mi vysvětlit, jak si to představuješ?“ Vztek z něj doslova sálal ve vlnách. Radši jsem se díval někam za něj na holou stěnu. Byl tak rozzuřenej, že by ho můj pohled akorát rozhodil. „Mluv!“ Okřiknul mě nečekaně, až jsem sebou trhnul. „Nemohl jsem jí nechat Szelskýmu.“ Můj hlas zněl potichu. Jako kdybych se slyšel z velký dálky. „Ale tos kurva měl!“ Divil jsem se, že mi doteď nevrazil. Ale předpokládal jsem, že si to schovává až po přednášce. Hůl ležela na stole, takže jsem si nedělal iluze, že by mi to prošlo. Praštil pěstí do stolu, až se pár papírů zdrbalo dolů. Ani si toho nevšimnul. „Nejenom že se rozhodneš přefiknout debilní malou couru Dragomirovou. Ty se s ní veřejně promenáduješ, aby vás měl každej na očích pár dní po tom, co jí zasnoubí s Volodyou Szelským, děláš si ze mě prdel, Andrei?!“ Soptil. Na chvilku jsem měl neuvěřitelnou touhu říct mu, že jo. Poškrábal jsem se na hlavě a konečně k němu obrátil pohled. Obličej mu začínal brunátnět. „Nechtěl jsem nikoho ponížit, pane.“ Možná až na Szelskýho. „Jenom jsem jí prostě nemohl nechat jemu.“ Dopověděl jsem popravdě. Cejtil jsem se prázdnej, jako kdyby to, že můj otec za chvíli vypění ani nehrálo roli. Byla pryč. Kvůli mojí debilitě. Kvůli tomu, že jsem si nepohlídal blbý foťáky. I když existovala možnost, že kdyby nevyšel v novinách článek o našem malým nočním dobrodružství ve fontáně, tak by Tasha teď byla vdaná. Těžko říct, co je horší. „Ty patetickej parchante.“ Zasyčel na mě. „Jak si dovoluješ mluvit se mnou takovým tónem po tom, cos mi připravil za ostudu?“ Asi chtěl, abych se před nim plazil a prosil za odpuštění. To jsem nehodlal udělat nikdy. Obešel stůl a postavil se přede mě. „Máš vkus po svojí matce. Na kurvy.“ Vypadalo to, jako kdyby si na mě chtěl plivnout. Neudělal to. „Matka nebyla kurva.“ Prohlásil jsem pevně. Nikdy jsem ho o tom nemohl přesvědčit. „A Tasha je to nejlepší, co mě v tomhle posraným životě potkalo, takže si jí neber do huby.“ Chvilku jsem sledoval, jak se vzteklej výraz mění na překvapenej a pak na nepříčetnej. „Pane.“ Dodal jsem. Tolik k mýmu plánu zůstat zticha, abych si nepřihoršil. Přilítla mi taková facka, že kdybych se nechytil o křeslo, skončim na zemi. A bylo to tady. Známej rituál. „Takhle se mnou už nikdy nebudeš mluvit.“ Hlas měl najednou ledovej. Což byl u něj vyšší stupeň vzteku. „Tu Dragomirovskou špínu necháš.“ Přikázal mi. „Já z tebe tu tvojí velkou lásku vymlátim. Synu.“ Prsknul ironicky. Zabolelo to. Jeho slova bolely vždycky víc, než rány. Nikdy jsem nevěděl, čim jsem ho tak strašně štval, že si mě znenáviděl. Nebyl jsem si jistej, kde byla ta hranice, kdy se to všechno zlomilo. Byl jedinej koho jsem měl a nenáviděl mě. To už o něčem vypovídá. Podíval jsem se mu zpříma do očí a ignoroval fakt, že se mi do tváře ještě úplně nevrátil cit. „Ne.“ Odpověděl jsem jednoduše. Chvilku mě pozoroval planoucím pohledem a potom ukázal na stůl. Co to znamená jsem věděl až moc dobře. Zhluboka jsem se nadechnul, zatimco zase obešel stůl. „Miluju jí.“ Pronesl jsem přes zaťatý zuby, zatimco jsem si přes hlavu přetahoval tričko. „A žádný bití světa to nezmění.“ Byl jsem o tom přesvědčenej. Přistoupil jsem ke stolu a zapřel se rukama o hranu. Obešel mě skoro se stoickým klidem a vzal do ruky hůl. „Uvidíme.“ Prohlásil ledovým hlasem. Hůl zasvištěla a první rána dopadla. Zatnul jsem zuby a snažil se udržet ruce v klidu. Když dopadla druhá rána, bylo mi jasný, že dneska to skončí jedině v případě mýho bezvědomí. Přišlo o pár desítek ran pozdějc. *** Co Tasha odjela, šlo to se mnou z kopce. Stal se ze mě workoholik, což mi sice vyneslo pracovní uznání, ale bylo mi to platný jako mrtvýmu zimník. Občas jsem se s ní telepaticky spojil, ale díra v hrudníku, co mi zůstala místo srdce se tak jenom zvětšovala. Navíc za předpokladu, že jsem se nacházel v blízkosti otce, bylo dost možný, že naše konverzace budou vyslyšeny třetí stranou. A protože jsem si po tom posledním fiasku s fontánou musel dávat pozor, abych se na Victora ani zle nepodíval, je celkem jasný, že se naše rozhovory v takových případech musely omezit na minimum. Chyběla mi tak moc, že jsem se nepoznával. Ilya se snažil mě uklidnit a když to nezabralo, sebral se a odjel na misi. Pro okolní svět jsem se ale musel dát dohromady. Tak svět plynul dál, já chodil jako tělo bez duše a snažil jsem se zatraceně tvrdě, aby na mě nikdo nic nepoznal. *** ,,Pořád s ní mluvíš." To zavrčení způsobilo, že jsem stáhnul hlavu mezi ramena a přikrčil jsem se. Už mi nebylo dvanáct, abych se ho musel bát, ale instinkty byly silnější než zdravej rozum. Navíc když jsem mu dokázal jeho dominanci, většinou mu to stačilo. Dneska ne, ,,Ano. Otče." Stál jsem uprostřed svýho pokoje a nadával v duchu na to, že blokuje jediný dveře ven. A dával jsem si sakra pozor, abych mu to tentokrát neposlal. ,,Přikázal jsem ti, abys ji nechal. Chceš mi snad do očí říct, žes mě neposlechl?!" Zahřměl. Svaly v těle se mi napnuly v očekávání útoku. Než jsem stihl cokoliv říct, stál těsně přede mnou. ,,Nehraj si se mnou, Andrei. Špatně skončíš." Hlas měl najednou nebezpečně tichej. Vzpoměl jsem si na noc, kdy mi bylo osm a schovával jsem se pod postelí. Matka si s nim pravděpodobně chtěla hrát. A skončila pět stop pod zemí. ,,Nedokázal jsem to." Zasípal jsem. Vrazil mi facku a chytil mě dřív, než jsem spadnul jenom aby mi mohl ubalit ještě jednu. Tvář mi hořela. ,,Seš takovej nanicovatej slaboch. Nemůžu uvěřit, že mi ta kurva do očí tvrdila, že jsi můj syn." Bolelo to víc než ty facky. Strčil do mě. ,,Odpověz mi!" Ustoupil jsem a narazil do stěny. Zahnal mě do kouta. ,,Miluju jí. Nic, co uděláš, nebo řekneš to nezmění." Nehodlal jsem mu dělat ústupky. Na to už jsem byl velkej. Ale pořád ve mě byla zakořeněná jakási forma úcty, která mi říkala, že bojovat s vlastním otcem je holá nemožnost. Vzal mě za krk a praštil se mnou o zem. Nikdy jsem nepochopil, jak alkoholik třicet let ze služby může mít takovou sílu. Telekineticky zabouchnul dveře, až se z nich rozsypalo sklo. ,,Ty nevděčnej kreténe! Já," prudce mě švihnul přes záda holí, kterou jsem znal až moc důvěrně, ,,tě," další rána, ,,naučim o čem je život!" Každý z jeho slov doprovázela další rána. Zakňučel jsem a snažil se dostat z jeho dosahu. Zase mi bylo blbých čtrnáct. Věděl jsem, že musí bejt úplně namol, jinak by ho fakt, že se pořád bavim s Tashou tak nerozlítil. ,,Otče, prosím." Opřel se o stěnu a pozoroval mě rozzuřeným pohledem. ,,Nejseš nic, Andrei. Stejně jako já pro ně nikdy nebudeš dost." Prohlásil najednou. Prudce jsem oddechoval a snažil se vyškrábat na nohy. Podíval jsem se mu do očí. ,,Vybrala si mě." V tu chvíli mi vůbec nedocházelo, že ho dráždim, vytáčim do nepříčetnosti. Potřeboval jsem mu to jenom vysvětlit. Potřeboval jsem to říct komukoliv. ,,Pro ní jsem dost. Víc než to." Prohlásil jsem hrdě. Rozesmál se. A vrazil mi pěstí. Čelist mi explodovala, dáseň se mi rozedřela o zuby a do pusy se mi vyvalia krev. Rozkašlal jsem se a plival jí okolo sebe jako tuberák. Měl jsem toho akorát tak dost. Před očima se mi zatmělo. Všechny ty roky jeho neustálýho vyhrožování, ponižování a týrání mi proběhly v hlavě jako půlsekundovej film. Vzhlídnul jsem k němu a on se mi vysmíval. Sebral jsem v sobě každej kousíček energie, každou tu hodinu s Ivanovem, kdy nás nutil běhat okolo pozemků, protože ,,vytrvalost je síla" a porušil jsem poslední neporušený pravidlo. Praštil jsem otce pěstí do spánku. S takovou razancí, že přepadnul dozadu a cestou se jeho hrudník potkal s poměrně ostrým sloupkem mojí postele. Myslim, že byl na místě po smrti. Šok mnou projel jako nůž. Nohy mě přestaly poslouchat. Seknul jsem sebou přímo před ten výjev a začal dávit žaludeční šťávy, protože se mi všechny vnitřnosti zmítaly v řezavých křečích. ,,Tasho!" Moje zoufalá mysl to jméno vykřikla ze setrvačnosti. V tu chvíli byla jediná, kdo dokázal zmírnit tu bolest. ,,Andrei, co se stalo?" Její odpověď byla okamžitá a vyděšená. Z hrdla se mi vydralo něco jako vzlyk. Pevně jsem sevřel rty. Sebekontrola. Za každých okolností. Dík za lekci, táto. Poslal jsem jí obrazy, vzpomínky, protože jsem nebyl s to to vyslovit ani v mysli. Dejchal jsem přerývavě, protože panika ve mě rostla každou pikosekundou. ,,Vydrž, broučku. Přijedu." Začal jsem kroutit hlavou, aniž bych si uvědomoval, že mě nevidí. ,,Andrei, jsi v poř-" Ilya pospíchal ze schodů do mýho pokoje hned, jak viděl rozražený dveře. Někde vzadu v mozku jsem si matně uvědomoval, že jsme měli jet na misi na Ukrajinu. Můj nejlepší přítel samozřejmě okamžitě rozklíčoval události večera po prvních dvou vteřinách. Úplně nenápadně zkontroloval Victora a s až stoickým klidem si vedle mě dřepnul. ,,Andrei, jsi v pořádku?" Jeho hlas ke mě přicházel jako kdyby přes vodu a ze strašný dálky. Vůbec jsem ho nedokázal vnímat. V šoku jsem zíral před sebe a snažil se představit si, že to neni pravda. Že se nic z toho nestalo. Ale bolest, která mi tepala v ranách na těle byla až moc reálná na to, aby tohle všechno byla jenom noční můra. *** Dost nevybíravě jsem zaklel a odhodil jsem nesložitelnou krabici na stůl. Chtěl jsem sebou praštit do křesla v otcově pracovně, ale v polovině pohybu jsem se zarazil. Vzpomínka na to, jak v něm otec seděl a měřil si mě zuřivým pohledem pokaždý, když mě vyslýchal, protože jsem se nechoval podle jeho představ byla příliš silná. Kdybych se posadil, cejtil bych se jako on. Kopnul jsem do toho blbýho krámu a ono se převrátilo. Jedno opěradlo uletělo do rohu. ,,Páni. To křeslo tě muselo naštvat." Ozval se Tashin hlas. Ne v mojí hlavě. Ode dveří. Prudce jsem se otočil s pocitem, že mi nedostatek spánku spustil halucinace. Stála ve dveřích v tom svým zeleným kabátku a kromě svojí éterický krásy působila celkem reálně. ,,Co tady děláš?" Vypadlo ze mě. Přešla těch pár kroků ke mě a objala mě. Obtočila mi ruce okolo krku. Opřel jsem se bradou o její rameno a pevně si ji k sobě přivinul, takže mezi náma nebylo místo ani na hedvábnej šátek. ,,Nechtěla jsem, abys zařizoval všechny ty smutný věci okolo pohřbu sám." Zamumlala. Trochu jsem se odtáhnul a podíval se jí do očí. Nebyla výplodem mojí fantazie. Byla tady - skutečná, hmatatelná, moje. Položila mi chladnou ruku na tvář, stoupla si na špičky a políbila mě úplně stejně jako tehdy v tělocvičně. Moje rozbouřená duše na chvilku našla bezpečnej přístav. Na okamžik jsem dokonce zapoměl na skutečnost, že mě Maxim Dragomir roztrhá na nejmenší kousíčky, když na tohle přijde. ,,Neměla bys tady bejt." Pokusil jsem se protestovat, ale zarazila mě tim, že mi položila ukazováček na rty. ,,Nech mě, abych se jednou starala já o tebe, ješito." Zvuk jejího hlasu byl ta nejhezčí věc, jakou jsem za poslední dny slyšel. ,,Vypadáš jako-" Zarazila se. Napadlo mě, že hodlala můj výzor přirovnat k mrtvole, ale nechtěla mi zbytečně připomínat důvod svojí návštěvy. Jako kdyby mi ta informace nerozežírala mozek už dva dny. ,,Kdys naposled spal?" Zeptala se a jak bylo jejím dobrým zvykem, ani nepočkala na odpověď. ,,Celej hoříš. Měl by sis odpočinout." Zakroutil jsem hlavou. ,,Umřel v mým pokoji." Hlas mi zněl samotnýmu přiškrceně. Beze slova mě vzala za ruku a odtáhla mě do obýváku ve druhým patře. Byl podstatně útulnější než ten v přízemí. Mávla hůlkou a před honosným krbem se objevilo identický dvojče její postele. Nebo to možná byla dokonce ona. Zadoufal jsem, že se v jejím pokoji nerozhodne nikdo uklízet. Zatáhla závěsy, rozdělala hůlkou oheň v krbu a posadila mě na postel. ,,Nemůžu jít spát. Musim zařídit tolik věcí. Nevyklidil jsem pracovnu... a jeho ložnice. Bože. Jeho ložnice." Přestože se ze mě stala tak trochu mumlající troska, sedla mi na klín, objala mě jednou rukou okolo krku a druhou mi zajela do vlasů. ,,Postarám se o to. Proto jsem tady." ,,Já myslel, že sis chtěla užít moje vypracovaný tělo." Vypadlo ze mě. Když byla takhle blízko, otcova smrt se zdála až nereálná. ,,Typickej Ivaškov. 48 hodin bez spánku a sex je pořád všechno na co myslíš." Řekla káravě a protočila očima, ale zasmála se. Strčila do mě, abych si lehnul a posadila se vedle mě. ,,Nenáviděl jsem ho." Vydoloval jsem ze sebe, zatimco mi sundávala košili a navlíkala mnohem pohodlnější tričko o kterým doteď nemám tušení kde ho vzala. ,,Já vim." Zahučela. ,,Tak jak-" Zarazil jsem se. ,,Jak to, že..." Nedokázal jsem tu myšlenku doříct, ale nevadilo to, protože ona to stejně věděla. Věděla všechno. Povzdychla si a sklonila se ke mě. ,,Děti svým rodičům odpustí všechno." Řekla smutně a políbila mě na čelo. ,,Spi." Přišel jsem si tak neschopnej. Všechno se propadalo do šíleně otravný mlhy. ,,Budeš tady?" ,,Samozřejmě." --- Vzbudily mě hlasy z chodby. Tasha s Ilyou mluvili potichu, ale frekventovaně. ,,Neměla bys tady bejt." ,,Dík za informaci, bráško." Na chvilku se odmlčela. ,,Nikdy jsem ho neviděla tak... smutnýho." Ilya si povzdychnul a pak jsem slyšel šustění oblečení. Předpokládal jsem, že se objali. ,,Když jsem ho našel, vypadal hůř. Pomáhá mu, že jsi tady." ,,Nemám ten pocit." ,,Měj trochu sebevědomí." Ilya se ušklíbnul. ,,Mám pocit, že tě v tom Witchwoodu přetvořili. Jseš si jistá, že to neni klášter?" Dobíral si ji. Záviděl jsem jim tu bezstarostnou konverzaci. ,,Moc vtipný." Ozvala se Tashina kousavá odpověď. Ilya se potichu zasmál, ale Tasha se k němu nepřidala. ,,Zvládne to. Neboj se." Neodpověděla. Rychle se rozloučili a Ilya odešel. Sedl jsem si na posteli a čekal, až Tasha vejde. Oheň v krbu už dávno dohořel a zbyly po něm jenom žhavý uhlíky. Přistihnul jsem se při tom, že závidim žhavým uhlíkům jejich nudnej život. ,,Jsi vzhůru." Její hlas byl podezřele blízko. Otočil jsem se a zjistil, že stojí přímo za mnou. Pousmál jsem se. Sedla si vedle mě, položila mi ruku na záda a začala s ní pomalu kroužit. ,,Jak je ti?" ,,Líp. Když jsi tady." Zdálo se mi, že se trochu začervenala, ale byla tam taková tma, že to dost dobře mohl být můj výmysl. ,,Měl by ses napít. Ilya říkal, žes nepil od... tý doby." Natáhla se za sebe a ze stolku vzala číši s krví. Zakroutil jsem hlavou. Obracel se mi žaludek. Pozorovala mě skoro prosebně. ,,Musíš pít, Andrei. Umřeš, když do sebe nedostaneš trochu energie." Dobrej nápad, blesklo mi hlavou. ,,Na to zapomeň!" Zavrčela přísně. Určitě mě slyšela. Odložila pohár zpátky na stůl a postavila se přede mě s rukama v bok. ,,Ať tě už nikdy, ani jednou nenapadne taková kravina, jasný?" Zamračil jsem se. ,,Proč ne? Je to přece logický. Co jsem komu dal dobrýho, hm?! Tebe kvůli mě vykázali z Ruska, Ilya musí lhát úřadům! Ale nejlíp to vyhrál můj otec! Samozřejmě, kdo by nechtěl syna, co ho zabije?!" Nikdy předtim jsem na ní takhle nekřičel. Během svýho monologu jsem vstal a teď jsem se nad ní tyčil jako kdybych byl můj otec a ona já. ,,Andrei, přestaň." Znělo to jako prosba. Ale já se hodlal vyžívat ve svojí sebenenávisti. ,,Je to ještě lepší!" Vyšlo ze mě něco mezi zakašláním a hořkým smíchem. ,,Chceš vědět, jak zemřela moje matka?! Umlátil jí tady v tom zasraným baráku když mi bylo osm! Slyšel jsem to, věděl jsem, že jí zabije a nic jsem neudělal! No neni tohle dokonalá rodinka?!" ,,Andrei, prosím, přestaň křičet." ,,Proč, hm?! Řekni mi jeden zatracenej důvod, proč bych měl přestat křičet!" ,,Protože mi to láme srdce!" Vyprskla na mě a já si teprve teď všimnul, že jí po tváři teče slza. Zarazilo mě to. Ztratil jsem nit. Nechápal jsem, jak jsem na ní mohl takhle vyjet. Nemohla za to, co jsem udělal. Oči mě pálily. Ustoupil jsem od ní. ,,O-omlouvám se." Dostal jsem ze sebe. Uvědomil jsem si, že se třesu po celým těle. Zakroutila hlavou, přiblížila si ke mě a vzala moje ruce do těch svých. ,,Tak za prvé: z Ruska mě vykázali, protože jsem nebyla ochotná nechat si zničit život debilní svatbou s magorem, co je snad ještě menší než já. A za druhé: to, co se stalo, byla nehoda. Hrozná, nešťastná nehoda, jasný?" Její tón zněl tak přesvědčeně, že bylo těžký jí nevěřit. ,,Praštil jsem ho. To se těžko dá klasifikovat jako nehoda." ,,Nechtěl jsi ho přece zabít!" Nadechla se nosem a vydechla pusou, jako pokaždý, když byla netrpělivá. Přitáhla si mě blíž za límec trička. Podívala se mi zpříma do očí. ,,Ubližoval ti, Andrei. Každá normálně uvažující osoba by udělala to samý. Že to dopadlo tak, jak to dopadlo neni tvoje chyba." Dopadnul jsem zpátky na postel a složil hlavu do dlaní. Objala mě. Rukou mi zajela do vlasů a nechala jí tam. ,,Bude to v pořádku, víš?" Zašeptala mi konejšivě do ucha. ,,Slibuju. Musíš se napít, broučku." Měla pravdu. Hrdlo mi žízní hořelo. Vymanil jsem se z jejího objetí a natáhnul se po číši na stole. Chytla mě za ruku, sedla mi na klín a odhrnula si vlasy na jednu stranu. Prstem si poklepala na krční tepnu. Ztěžka jsem polkl. ,,Jsi si jistá?" Naklonila se blíž ke mě. Její vůně mě ovanula jako svěží vítr. Všimnul jsem si, že jí na rtech hraje mírnej úsměv. ,,Miluju tě." Řekla místo odpovědi. Sklonil jsem hlavu k jejímu krku a políbil ji na křivku šíje. Prudce vydechla. Vysunul jsem tesáky a zabořil se do její hebký kůže. Odpovědí mi bylo její vzrušený zasténání. --- Seděl jsem na posteli a pozoroval, jak si tiskne ke dvěma rankám na krku vatu, aby zastavila poslední zbytky krvácení. Měl jsem z toho špatný svědomí. Nechtěl jsem jí ublížit ani na chvilku. Podívala se na mě. „Copak?“ Zašveholila a usmála se. Byla ze mě oficiálně troska. Pokusil jsem se pousmát, ale asi mi to moc nevyšlo, protože se zachmuřila. Odložila vatu a přisunula se blíž ke mě. „Na co myslíš?“ Zeptala se. Za normálních okolností by to věděla, ale vystavěl jsem si v mysli tu nejlepší bariéru, jakou jsem uměl. Nehodlal jsem jí posílat další vzpomínky, který se mi tak frekventovaně objevovaly v hlavě. Zakroutil jsem hlavou a sklopil pohled. Položila mi ruku na tvář a jemně mi zvedla hlavu, abych se na ní podíval. Povytáhla obočí v očekávání odpovědi. Nehodlala se nechat jenom tak odbýt. „Jak mě můžeš milovat po tom, co jsem udělal?“ Neuhnul jsem pohledem. Její tvář přitáhla mojí pozornost a já se ztratil někde mezi obdivováním nejjemnější pokožky světa a jiskrou v šedých očích. Zatvářila se zmateně. Byla v tu chvíli až neuvěřitelně dokonalá. Vypadala jako nakreslená panenka. Hlavně když trochu našpulila rty. „Upřímně? Obdivuju tě za to, žes to neudělal už dávno.“ Zamrkal jsem. Jestli jsem něco nečekal, tak tenhle věcnej konstatující tón. Hlavně spojenej s takovou větou. Vzdychla a posunula se ještě blíž. Vzala mojí hlavu do dlaní a políbila mě na tvář, pak na druhou a nakonec na rty. „To myslíš vážně?“ Přišel jsem si jako slaboduchej. „Naprosto.“ Podívala se mi do očí a palcem mi přejela přes rty. „Victor byl tyran. Kdybych mohla, zabila bych ho za tebe.“ Proti svojí vůli jsem se musel potichu zasmát. „Moje malá bojovnice.“ Zamumlal jsem. Objala mě okolo krku a přivinula si mě do náruče. „Prosím, už si to nevyčítej.“ Zašeptala. Zavřel jsem oči a vychutnával si její blízkost, teplo jejího těla a vůni její kůže. Bylo to víc, než jsem si zasloužil. „Byl to můj otec. Neměl jsem právo ho praštit.“ Otcovrah. Znělo to tak absurdně. Nikdy jsem si nemyslel, že to vygraduje až do tohohle. Rukou sklouzla k mýmu rameni a přejela prstem po jizvě jako tehdy v tělocvičně. „Myslim, že ti to právo udělil.“ Zněla trochu dutě. Přejel mi z toho mráz po zádech. Vzal jsem její ruku do svojí a políbil jí na klouby. „Nezasloužim si tě.“ Vydechnul jsem. Zasmála se. „Taky si myslim.“ Tentokrát byla řada na mě, abych se smál. Pohladil jsem jí po vlasech a políbil jí. Zvedla ke mě pohled a nakrčila nos. „Že už se nebudeš obviňovat?“ Zamumlala. Ledová ruka mi sevřela srdce. Nechtěl jsem jí lhát a slíbit jí to. Dal jsem jí pusu na čelo. „Děkuju, žes přijela.“ Řekl jsem místo odpovědi. „Přišla bych kvůli tobě i pěšky, kdyby to bylo nutný.“ Najednou jsem se cejtil vyčerpanej, jako kdybych doběhnul maraton. „Měl bys odpočívat, broučku.“ Špitla mi do ucha a odtáhla se ode mě. Opřela se dozadu do polštářů. Vypadala jako bohyně. Sklonil jsem se k ní a líbnul jí na klíční kost. Oči se mi zavíraly. „Jenom na chvilku. Nechci ztrácet čas, když můžu bejt s tebou.“ Zamumlal jsem unaveně. Pohladila mě po tváři. Položil jsem si hlavu na její bříško a objal jí rukama okolo pasu. Zajela mi rukou do vlasů a odhrnovala mi je z tváře dozadu. „Spi, lásko. Budu tady, až se probudíš.“ Slíbila svým medovým hlasem a já se propadnul do bezesnýho spánku. Projednou. --- Prudce jsem otevřel oči a posadil se na posteli. Měl jsem za sebou další dávku ne moc hezkých nočních můr o mým podělaným dětství. Victorova tvář, jeho slova a rány mě pronásledovaly a připravovaly o zdravej rozum. Prohrábnul jsem si vlasy, složil hlavu do dlaní a snažil se uklidnit přerývavej dech. Vždycky, když jsem zavřel oči, tak se mi vybavil pohled na jeho bezvládný tělo. Chtělo se mi zvracet. „Andrei?“ Ozval se Tashin tichej hlas. Matrace postele se trochu prohnula, když se posadila. Přesunula se do kleku a zezadu mě objala. „Copak je, miláčku?“ Zamumlala mi do ucha a políbila mě na tvář. Její dotek mě uklidňoval. Nebyl jsem schopnej jí odpovědět. Přišel jsem si jako když mi bylo osm a měsíce jsem se budil v noci na zvuky tříštícího skla a matčin pláč ozývající se v mých snech. Jenže tehdy tam nebyla, aby mě držela. „Jsem v pohodě.“ Zachrčel jsem. Vzala mě za zápěstí a odtáhla mi ruce. Přesunula se tak, že mi teď obkročmo seděla na klíně, aby se mi mohla podívat do očí. Děsilo mě, co si v nich může přečíst. „Zase zlej sen?“ Zeptala se potichu a pohladila mě po tváři. Srdce mi bušilo jako splašený. S každou jinou holkou bych už dávno odešel. Nikdy bych nedovolil, aby viděly mojí slabost. Ale Tasha byla jiná. Starala se, skutečně se starala. Přesunula ruku do mých vlasů a pak zase zpátky. „Vzpomínky.“ Přiznal jsem dutě. Zamračila se a přivinula si mě do náruče. Líbala mě na tvář z který už zmizela modřina. Rány po otcových zákrocích se mi hojily rychle, ale bolest zůstávala pořád stejná. Jenom když jsem jí měl takhle blízko se mi povedlo to trochu zmírnit. „Je mi tak líto, že sis musel prožít tolik bolesti, broučku.“ Zašeptala a já se zachvěl. Hladila mě po vlasech a po zádech a její vůně byla tak opojná, že jsem se na chvíli přistihnul, že si to užívám. Obtočil jsem ruce okolo ní a pevně jí objal. „Řekni mi, jak to mám zlepšit. Řekni mi cokoliv a já to udělám, když ti to pomůže.“ Její hlas zněl zoufale. Bála se o mě. Byla jediná na světě, v jejíž přítomnosti jsem se cejtil skutečně kompletní. Potřeboval jsem jí tak moc. Chtěl jsem, aby mě utěšovala a uklidňovala, ale moc se to neshodovalo s mojí snahou chovat se alespoň trochu chlapsky. Takhle jsem se cejtil slabej. Měl jsem pocit, že měl otec pravdu. Zakroutil jsem hlavou. „Buď u mě.“ Vypadlo ze mě nakonec. Zapřela se mi do hrudníku a donutila mě lehnout si na záda. Sklonila se nade mnou a rukama mi začala přejíždět po tvářích. Její pohled vyjadřoval jedinou lásku, co jsem kdy zažil. „Jsem u tebe, miláčku.“ Zašveholila uklidňujícím tónem a pousmála se. „Postarám se o tebe.“ Políbila mě na čelo, na nos, na rty. Její blízkost byla všechno, co jsem chtěl. „Už bude dobře.“ Zamumlala mi do ucha. Na chvilku jsem si dovolil bejt zranitelnej, protože jsem věděl, že mi neublíží. Přitáhnul jsem si jí do náruče a prudce vydechnul. „Děkuju.“ Řekl jsem to skoro neslyšně. Lehla si vedle mě, aniž by přerušila naše objetí. Nepřestávala mě hladit po tváři. „Ty blázínku.“ Usmála se hřejivě a trochu mě to ukonejšilo. „Nikde bych nebyla radši.“ Zavřel jsem oči. Natáhla se a políbila mě na víčka. „Spi.“ Zamumlala konejšivě a pohrávala si s konečkama mých vlasů. Příjemně to lechtalo. „Budu u tebe.“ Slíbila a já se nechal uchlácholit až k něčemu, co by se dalo nazývat jako bezesnej spánek. --- Natáhnul jsem na sebe čistý tričko, který mi Tasha připravila na postel, zatimco jsem byl ve sprše. Bože, nenáviděl jsem ten dům. Nemohl jsem se ani podívat na oprýskaný zdi a koberce nasáklý alkoholem, kterej tam otec tisíckrát vylil. Nesnášel jsem dřevěnou podlahu, která se v noci rozpínala a praskala, jako kdyby po ní někdo chodil. Budil jsem se na ten zvuk pravidelně a v žaludku jsem měl stejnej pocit, jako pokaždý před tim, než mě otec praštil. Tasha už mě kvůli tomu musela uklidňovat nejmíň stokrát. Nevěděl jsem, co bych dělal, kdyby tam nebyla. Pravděpodobně by mi hráblo, nebo bych se užíznil k smrti. Krev mi musela doslova lejt do krku, abych se napil. Vyšel jsem z pokoje a ocitnul se v chodbě. O dvoje dveře dál vlevo byl můj pokoj. Napadlo mě, jestli někdy budu schopnej tam vkročit. Asi ne. Vpravo byla otcova pracovna. Dveře byly zavřený, za což jsem byl rád. Otevřený dveře vždycky znamenaly, že dostanu, protože ho rušim při práci. Jeho práce spočívala zřejmě v ochutnávání různých druhů alkoholu. Vydal jsem se ke schodům vedoucím nahoru, protože jsem tušil, že tam někde Tashu najdu. Tohle patro už bylo vyklizený. Kdyby se do toho nepustili Ilya s Tashou a Belikovou, asi bych se ve všech těch věcech plácal měsíce. Nebo bych je spíš nezabalil nikdy, kdybych pokaždý dostal panickej záchvat, jak jsem měl v posledních dnech ve zvyku. Našel jsem jí v matčině knihovně. Její věci odvezli Daškovi hned po pohřbu, ale knihy nechali a ve vzduchu se pořád vznášela její vůně. Nebo jsem si to jenom namlouval. Nikdo tady nebyl už roky. Tasha seděla na křesle, ve kterým mi matka předčítala, když jsme se chtěli schovat před světem. Na kolenou měla krabici, která kdysi asi byla růžová. Čas barvu změnil na neurčitou. Vzhlídla ke mě, když jsem vešel a usmála se. „Páni.“ Zhodnotila, odložila krabici na stolek a vstala. „Tobě to nějak sluší.“ „Chceš říct, že předtim mi to neslušelo?“ Zeptal jsem se dotčeně. Zakroutila očima. „To ne. Jenom, že ti to sluší jiným způsobem.“ Zašklebila se. Pokrčil jsem ramenama. „Oholil jsem se.“ Osvětlil jsem jí svojí proměnu. Přešla těch pár kroků ke mě a objala mě okolo pasu. Obtočil jsem ruce okolo ní a políbil jí do vlasů. Zabořila mi obličej do hrudníku a prudce se nadechla. „Mhm. Nádherně voníš.“ Zamumlala. Slyšel jsem v jejím hlase úsměv. „Jak dlouho mi bude trvat, než tě toho oblečení zase zbavim?“ Vzhlídla ke mě s nevinným pohledem. Uchechtnul jsem se a zvednul jí. Chytla se mě jako opička. Opřel jsem jí o stěnu a spojil naše rty v polibku. Fuh, byla tak dokonalá. Byla druhou polovinou mojí duše. Znala mě tak dobře, jako nikdo. Věděla věci, o kterých jsem jí nikdy neřekl. Uměla bejt něžná a láskyplná, když jsem se v noci probudil a potřeboval cejtit něco jinýho, než bolest. Byla vášnivá, roztomilá, vtipná i starostlivá. Byla všechno, co jsem kdy chtěl. Když jsem se odtáhnul, oba dva jsme dejchali jako po maratonu. Usmála se a hladila mě po tváři a po vlasech, až se mi chtělo vrnět jako kočka. Spustil jsem jí na zem, načež si stoupla na špičky a objala mě okolo krku. „Děkuju.“ Špitla. Překvapeně jsem zamrkal. „Za co?“ „Žes mě tenkrát na svatbě políbil.“ Zíral jsem na ní. Srdce se mi svíralo láskou. Bože. Přivinul jsem si jí k sobě. Doplňovala mě. S ní jsem tu tepající bolest plynoucí z toho, že jsme v nejoblíbenější místnosti mojí matky, skoro necejtil. Skoro. Dokud mi pohled nepadnul na tu krabici. Pak mě zasáhla plnou silou, až jsem se trochu zapotácel. Pustil jsem Tashu a seknul sebou do křesla. Stoupla si ke mě a pohladila mě po vlasech. „Našla jsem to za knížkama v horní polici.“ Řekla potichu. Oči jsem neodtrhnul od krabice, ale poklepal jsem si rukou na koleno. Pochopila a sedla mi na klín. Objal jsem jí okolo pasu, abych jí cejtil blíž. Vzala krabici ze stolku. Byla plná fotek. Vzpomínky se mi pomalu vynořily ze zadních mozkových závitů a bodaly jako nože. „Andrei, stůj rovně a netvař se jako kakabus.“ Napomínala mě máma s úšklebkem. Snažila se mě vyfotit tak, abych vypadal jako normální dítě už asi hodinu. Načuřeně jsem sklopil pohled k zemi. „Nechápu, proč mě fotíš.“ Vyhlásil jsem. Zasmála se, sklonila se ke mě a vtiskla mi pusu na tvář. „Chci mít vzpomínku na mýho malýho chlapečka, až mi vyrosteš.“ Vzala do ruky přesně tuhle fotku. Bylo mi sedm, měl jsem na sobě baseballovou čapku a ruce zaražený v kapsách. Tehdy jsem si vůbec neuvědomil, že se tvářim tak stydlivě. Tasha pohladila toho malýho kluka na fotce po tváři. Podíval jsem se na ní. Vypadala soustředěně a v očích měla neidentifikovatelnej výraz. „Bože. Tys byl tak nádherný dítě.“ Odlepila pohled od fotky a pohladila mě po skutečný tváři. Láskyplně se usmála. Zvedla fotku, aby nás porovnala. „Mít takovýho syna, tak ho samou láskou umačkám.“ Zašklebila se. „Byls tak roztomilej. Kriste. Úplně dokonalej chlapeček. Takový krásný děťátko.“ Zasmál jsem se. „Teď už to neni tak slavný, co?“ Za tohle vyhlášení jsem si vysloužil pusu na čelo. „Tohle mi někdo měl ukázat, když mi byly čtyři. Zamilovala bych se do tebe mnohem dřív.“ Řekla naprosto vážně. Ušklíbnul jsem se a odfrknul si. „Prosim tě. Stejně jsi pro mě měla slabost.“ Položila mi ruku přes ramena a otočila hlavu zpátky ke krabici. Vzala další fotku. V žaludku mi přistál pořádně velkej šutr. Tentokrát jsem se usmíval jak měsíček nad hnojem a matka mě zezadu objímala, sama se zářivým úsměvem na rtech. Bylo to dva tejdny před její smrtí. Ztěžka jsem polknul. Tasha se trochu roztřeseně nadechla. „To je...“ Hlas se jí vytratil, ale ani to nemusela doříct. Kejvnul jsem. „Moje matka.“ Znělo to dutě. Vzpoměl jsem si na její černou rakev, na zvuk tříštícího se skla. Na noci, který jsem proležel v horečkách ze žalu nad její smrtí. Tashina ruka mě sevřela pevnějc. Nedíval jsem se na ní, věděl jsem, že by jí bolelo, kdyby viděla můj výraz. Pohladila mě po ruce. „Byla krásná.“ Skoro to zašeptala. Pousmál jsem se. „Líbila by ses jí. Vlastně by tě zbožňovala.“ Byl jsem si tim naprosto jistej. Matka by byla štěstím bez sebe, kdyby zjistila, že jsem si našel někoho takovýho. Lítost nad tim, že je nikdy nebudu moct seznámit mnou projela a Tasha to musela cejtit, protože ztuhla. Rychle vrátila fotku do krabice a vzala další. Zase já. Tentokrát šestiletej v novým obleku od Armaniho. Matka ze mě chtěla mít malýho gentlemana. „Tys byl to nejúžasnější dítě na světě.“ Zhodnotila můj nabubřelej výraz s mírným úsměvem na rtech. Přejel jsem jí rukou po křížích a povzdychnul si. „Byl jsem pěknej lump. Ten oblek byl do dvou minut zašpiněnej.“ Zasmála se a přivinula si mě blíž. Chvíli pozorovala fotku, jako kdyby čekala, že se na ní něco změní. Pak zakroutila hlavou a vyměnila jí za další. Byli jsme tam všichni tři. Otec zachmuřenej, matka elegantní a já se pitvořil. Rozesmála se. „Tys neměl rád focení, co?“ „Nenáviděl jsem to.“ Potvrdil jsem s přikejvnutím. Kouknul jsem na ní a zjistil, že posmutněla. Nechápal jsem proč. „Jak tě mohl uhodit?“ Vydechla. K prvnímu kameni v žaludku se přidal další, větší. Vzpoměl jsem si na jeden z výprasků a přejel mi mráz po zádech. Ruce se mi rozklepaly, jako když jsem byl malej a věděl, že lítám v průšvihu. Všimla si toho asi o sekundu pozdějc. Hodila fotku do krabice a odložila jí na stůl. „Promiň!“ Vyrazila ze sebe potichu. „Za co?“ Zamrkal jsem překvapeně. „Nechtěla jsem... ti to všechno připomínat.“ „Maličká.“ Oslovil jsem jí něžně a odrhnul jí vlasy z tváře, abych jí viděl. „Celej tenhle dům mi to všechno připomíná. Ty se mi nemáš za co omlouvat.“ Vzal jsem jí za bradu a zvednul jí hlavu. Podívala se na mě. Síla toho pohledu mě zasáhla přímo do srdce. Byl v něm smutek a bolest a tolik lásky, že jsem si zase pomyslel, že si jí nezasloužim. Objala mě a prsty zamotala do vlasů na mým zátylku. „Jak to můžu zlepšit? Chci, aby ti bylo líp, víš?“ Šeptala mi do ucha. „Řekni mi, co mám udělat. Vezmi si všechnu lásku, kterou v sobě mám, je jenom tvoje.“ Zhluboka jsem se nadechnul její svěží vůně a zavřel oči. Přitisknul jsem jí k sobě, jako kdyby mi jí chtěl někdo vytrhnout. „Už to zlepšuješ. Jsi u mě.“ Zamumlal jsem. „Léčíš mě. Zbláznil bych se, kdybych tě neměl.“ Trochu se ode mě odtáhla, vzala mi hlavu do dlaní a zasypala mi tvář polibkama. Slastně jsem přivřel oči. „Miluju tě.“ Vydechnul jsem. Bylo to slabý vyjádření toho, co jsem k ní cejtil. Oči jí zářily, když se přesunula k mým rtům a spojila je s mýma v dalším dokonalým polibku. Opřel jsem se dozadu do křesla a Tasha si položila hlavu na můj hrudník. Zaposlouchala se stejně, jako tehdy v tělocvičně. Dělala to často a mě se to líbilo. Opřel jsem se tváří o její vlasy. „Andrei, měl bys něco sníst.“ Snažila se mě o tom přesvědčit už od chvíle, co přijela, ale měl jsem tak staženej žaludek, že jsem si ani nedokázal představit, že bych něco pozřel. Povzdychnul jsem si. „Nemám hlad.“ Vzhlídla ke mě. „Miláčku, zbytečně ztrácíš sílu.“ Zopakovala svůj častej argument. Nadechnul jsem se, že jí na to něco odpovim, ale předběhla mě. „Nakrmim tě. Jako miminko.“ Zazubila se. Pohled mi okamžitě zalítnul na její hrudník a zpátky. Povytáhnul jsem obočí. „Vážně, maličká?“ Zakřenil jsem se. Sklonil jsem se k jejímu výstřihu a líbnul jí na jedno prso. „Mhm, o tom budu přemejšlet.“ Rozesmála se svým nádherným smíchem, ke kterýmu se nedalo nepřidat. „Takhle ti naservíruju zákusek.“ Ušklíbla se na mě. Stáhnul jsem jí pod sebe a začal jí líbat. Nikdo by mě nedokázal přivést zpátky z temnoty, do který jsem se po smrti otce propadnul tak, jako ona. --- Opláchnul jsem si obličej vodou a zhluboka se nadechnul. Věděl jsem, že Tasha je ve vedlejší místnosti a stejně jsem si přišel nepopsatelně sám. Celý to debilní sídlo jako kdyby na mě padalo. Nechtěl jsem tam zůstat už ani minutu. Vzhlídnul jsem ke svýmu odrazu v zrcadle a připadal si jako sketa. Slaboch. „Mám prostřít k večeři dole, slečno, nebo budete s panem Andreiem jíst v prvním patře?“ Slyšel jsem ten hlas i přes dveře. Olga byla naše nejstarší služebná. Co si pamatuju, vždycky u nás pracovala ona, i když se ostatní služebnictvo střídalo. Věděla o všem, co se v domě šustlo a nikdy o tom nemluvila. Možná proto vydržela tak dlouho. „Nejsem si jistá, že Andrei bude chtít něco jíst. Možná spíš kdybyste ho podržela, až mu jídlo budu cpát do krku.“ Zvonivej Tashin hlas byl jako pohlazení. Usmál jsem se na sebe do zrcadla, ale přišlo mi, že z toho vzešel divnej deformovanej škleb. Jako kdybych to ani nebyl já. Trhnul jsem sebou, když se Olga zasmála. Bylo to zvláštní. V našem domě se nikdo nikdy nesmál. Dokázal jsem si představit naše vlastní sídlo. Moje a Tashino. Naplněný jejím smíchem a klidem, ne zatuchlýma závěsama, odérem alkoholu a vzpomínkama na otce. Zavřel jsem oči a na chvilku mi přišlo, že je to možný. Ale realita je svině. „Pořád nespí, slečno?“ Ozvalo se najednou. Zamračil jsem se. Odraz v zrcadle se zachmuřil a ten chlap v něm vypadal najednou mnohem starší. A mnohem víc jako otec. „Je to lepší.“ Tasha si povzdychla a mě zabolelo u srdce. Nechtěl jsem jí trápit. Narovnal jsem se a natrénoval si klidnej výraz. Nebo spíš jsem se o to snažil. „Vypadá to, že pan Andrei je klidnější, co jste přijela.“ Zajímalo mě, kam Olga míří. Nikdy jsem jí neslyšel s návštěvou mluvit tak dlouho. Vlastně jsem jí nikdy neslyšel mluvit tak dlouho s nikym. Otci šla z cesty a já... ke mě se většinu času chovala, jako kdybych byl vzduch. Až na pár vyjímečných případů, kdy se rozhodla pomoct mi s léčbou ran. „Snažim se.“ Zněla obezřetně, jako kdyby se jí chování služebný taky nepozdávalo. Zkontroloval jsem, jestli mám psycho bariéru dostatečně pevnou. Nikde nebyla ani skulinka. „Dívá se na vás jinak, než na Lenu.“ „Lenu?“ A do hajzlu. Rychle jsem strhnul ručník z věšáku a usušil si obličej. „Jste dcera Maxima Dragomira?“ Klika jako kdyby se zasekla. Přišel jsem si neuvěřitelně neschopnej, když jsem s ní zápasil. Nikdy jsem tak nenadával na zastaralý vybavení našeho domu. „Co je vám do toho?“ Nasadila povýšeneckej hlas. Dokázal jsem si představit její povytáhlý obočí. „Už dává smysl, proč byl kvůli vám pan Andrei tolikrát bit.“ Chtěl jsem jí přerazit. Konečně se mi povedlo skoro vykopnout dveře. Obešel jsem roh a zabodnul do Olgy planoucí pohled. „Mlč!“ Okřiknul jsem jí. Vypadala, jako kdyby mluvila spíš pro sebe. Trhla sebou. „Nemáš nic lepšího na práci, než otravovat návštěvu?“ Zavrčel jsem na ní a na Tashu jsem se radši ani nepodíval. Vlna jejích výčitek směřovaných na vlastní osobu byla patrná i bez spojení. Olga sklopila pohled a beze slova se otočila a odešla. Dalo mi hodně práce, abych se za ní nevyřítil a nevykřičel jí všechno špatný, co se mi kdy stalo. „Je to pravda?“ Podíval jsem se na Tashu, když jsem uslyšel ten přiškrcenej, skoro dětsky nevinnej hlas. Vztek vyprchal. „Maličká-“ „-bil tě kvůli mě?“ Pousmál jsem se a doufal, že jí to trochu uklidní. Zvednul jsem ruku a zasunul jí jeden uvolněnej pramen vlasů za ucho. „Dělal to kvůli mě. Provokoval jsem.“ Odpověděl jsem jednoduše. Rozklepala se jí brada. Zase jsem musel potlačit touhu jít drahý Olze vyráchat hlavu v záchodě. „Ale no tak.“ Zatáhnul jsem a palcem přejel po její lícní kosti. Svraštila obočí. „Jak?“ „Cože?“ „Jak jsi ho provokoval?“ Byla dobrá. Říct jí, že chozením s ní jsem jí nemohl a lhát jsem jí nikdy nechtěl. Přitáhnul jsem si jí do náruče. Opřela si hlavu o můj hrudník a já jí políbil do vlasů. „Poslouchej mě.“ Zamumlal jsem, ale natolik důrazně, aby si to uvědomila. „Victor byl jakej byl a dělal co dělal ještě dřív, než ses vůbec narodila. To, že si tě vybral jako jednu ze záminek neznamená, že za to můžeš. Rozumíš, maličká?“ Kejvla hlavou. „Ale bylo to kvůli mě.“ Ztěžka polkla. Trochu jsem se odtáhnul. Jednou rukou jsem jí pořád objímal a druhou jí zvednul bradu, aby se na mě podívala. „Kvůli tobě bych se nechal i umučit a vůbec by mi to nevadilo.“ Zašklebil jsem se. „Tohle neříkej.“ Smrkla. Sklonil jsem se k ní a políbil jí. Zavzdychala, objala mě okolo krku a přitiskla se ke mě blíž. „Miluju tě.“ Dostala ze sebe zadejchaně, když jsme se od sebe odtrhli. Usmál jsem se a slastně zavřel oči. „Za tohle stojí vážně cokoliv.“ Hladil jsem jí konečkama prstů po tváři až dokud se nevyhladily starostlivý vrásky. S ní v objetí mi bylo najednou úplně volný celý Ivaškovic sídlo. Důležitá byla jenom její osoba. „Broučku?“ Vydechla, když jsem se od hlazení vlasů přesunul k zádům. „Ano?“ Zabroukal jsem. „Kdo je Lena?“ Zeptala se úplně nevinně. Sakra. --- ,,Nebudu moct jít na pohřeb." Ležela mi v náručí a hrála si s mýma prstama. V duši jsem měl podivnej klid, jako kdyby za pár hodin vůbec nemělo bejt poslední rozloučení s mým otcem. ,,Já vim." Bylo to jasný. Asi bych si to u jejího otce moc nevyžehlil. Přesto jsem doufal, že tam nějakým zázrakem bude se mnou. Jistě. Mohla bejt v mojí hlavě. Ale to hřející sametový tělo, který tak dokonale padlo do mýho objetí (až jsem si občas myslel, že jsme byli jeden pro druhýho navržený) mi její hlas nevynahradí. ,,Chtěla bych tam bejt. Nesnesu pomyšlení na to, že tam budeš sám." Řekla potichu. Přitiskl jsem si ji blíž k sobě. Otočila se v mým sevření, aby se mi mohla dívat do očí. ,,Nebudu sám. Bude tam Ilya." Odpověděl jsem nepřesvědčivě. Pohladila mě po tváři a vytáhla se trochu vejš, aby mi na ní mohla dát i pusu. ,,Možná bych se mohla scho-" ,,-v žádným případě." Utnul jsem její nápad hned v zárodku. ,,Riskovala jsi dost už jenom tim, že jsi sem přijela." Chvilku mě pozorovala a prohrabovala mi čupřinu. ,,Stálo to za to, udělat si čas na tvoje vypracovaný tělo." Ušklíbla se a já se potichu zasmál. ,,Seš potvora, víš o tom?" Zatvářila se zamyšleně. ,,Už mi to pár lidí řeklo." Zazubila se. Políbil jsem jí. ,,Děkuju." Zamumlal jsem. Zamračila se na mě. ,,Nepůjdu na pohřeb, ale do Witchwoodu nepojedu. Nenechám tě tady samotnýho. Budíš se tisíckrát za noc, i když jsem tady." Zvednul jsem jeden koutek v úsměvu a pohladil jí po spánku. ,,Jsem velkej kluk. Zvládnu to. Kdyby tě tady našli, odtáhnou tě do kláštera. A to bych nezvládnul." Vážně jsem srovnával její pobyt v klášteře s vraždou otce? Její přítomnost na mě působila tak uklidňujícím dojmem. ,,Miluju tě." Vydechnul jsem. Oči se jí rozzářily. Chvilku jsme tam leželi a užívali si ticho a přítomnost toho druhýho. ,,Budu muset vstát. Za pár minut začnou jezdit... hosti." Hlas jsem měl dutej. Věděl jsem, že přijde loučení a nebyl jsem na něj připravenej. Tasha se ze mě odkutálela, takže mi umožnila volnej pohyb. Vstal jsem z postele a nabídnul jí ruku. Elegantně jí přijala a vstala. Okamžitě jsem si jí přivinul do objetí. Opřel jsem si čelo o její a díval se jí do očí. ,,Nevim, jak se rozloučit." Zašeptal jsem. Usmála se tim svým roztomilým úsměvem. ,,Zavři oči." Zamumlala. Udělal jsem to. Vzala mojí tvář do dlaní a políbila mě na rty. ,,Miluju tě." Dvě slova, který jsem v životě slyšel jenom od ní.,,Navždycky." Zašeptala. A když jsem otevřel oči, byla pryč. --- Pohřeb probíhal stejně tak, jako všechny klamlivý hovadiny. Všichni za mnou chodili, aby mi řekli, jak je jim líto otcovi náhlý smrti. Jak to byl skvělej chlap. Až na to, že nic takovýho nebyl a věděl to každej, kdo se s nim alespoň jednou v životě bavil. Slova o tom, jak byl vždycky ochotnej pomoct mě ani nerozesmála. Srdce mi při nich jenom pukalo o to víc. „Andrei.“ Oslovil mě Ilya, když jsem už několik minut zaujímal strategickou pozici u balkonových dveří. Kdyby na mě někdo chtěl promluvit, stačilo jim zdrhnout ven. Nevnímal jsem ho a dál jsem si kroužil se skleničkou whiskey. Nikdy jsem jí nepil rád, stačilo mi cejtit jí z otcova dechu a dělalo se mi z ní blbě. Ale byla to dobrá ozdůbka. Chytil mě za zápěstí a skleničku mi vzal. „Leješ to na zem.“ Promluvil na mě mile. Podíval jsem se pod sebe a až teď mi došlo, že jsou pode mnou cákance, jak jsem kroužil moc vehementně. „Jak je?“ Otázka za milion. Sám jsem netušil. Chyběla mi Tasha, protože její přítomnost zmírňovala ten všepohlcuící pocit viny. Pokrčil jsem rameny a byl jsem v polovině cesty pohledem k němu, když se mi zarazil na jedný určitý osobě. Zavrčel jsem tak, až se Ilya vedle mě překvapeně odtáhnul. „Co tady dělá?“ Přímo přede mnou se Irina Badicova vybavovala s chlápkem z úřadu, jako kdyby měla jakýkoliv právo vstoupit do mýho domu. Ilya sledoval můj pohled. „Její rodina byla mezi pozvanýma. Anton Badica pracoval s tvým otcem na oddělení.“ Vysvětlit, absolutně netušíc co ta falešná šlapka udělala. Zamračil jsem se a vydal se směrem k ní. „Irino.“ Oslovil jsem jí chladně. „Můžu s tebou na chvíli mluvit v soukromí?“ Zeptal jsem se úplně klidně, ale uvnitř jsem šílel vzteky. V hlavě mi to šrotovalo. Kdyby nejela do Witchwoodu a nenapadla Tashu, tak bychom spolu nemluvili. A otec by mě neslyšel. A možná bych tady teď nestál v nepohodlným obleku a nepřijímal kondolence od lidí, kterým je to stejně šumák. „Jistě.“ Odpověděla jednoduše a nemám pocit, že tušila moje rozpoložení. Buď byla tak blbá, nebo jí Tasha neinformovala. Odvedl jsem jí do salónku, ve kterým si nepamatuju, že bych někdy byl, protože se tam nacházel otcův soukromej bar. Ve vzduchu pořád byla cejtit jeho kolínská. Vzadu na krku mi z toho naskočila husí kůže. Zavřel jsem za náma, otočil jsem se k ní a rovnou jí vrazil. Byla trénovaná, ale rozhodně byla slabší než já, takže když se na mě insktinktivně vrhla, okamžitě skončila přitlačená ke stěně, znehybněná. „Poslouchej mě, ty prolhaná sebestředná mrcho.“ Zasyčel jsem. „Ještě jednou v životě půlkou chodidla překročíš hranice Witchwoodu a je mi jedno s jakým úmyslem. Nebo se – chraň tě ruka Páně – přiblížíš k Tashe s jiným pocitem, než absolutní pokorou. Tak ti utrhnu hlavu a pověsim si jí na lustr jako trofej.“ Pozorovala mě rozšířenýma očima. Polkla a otevřela pusu, že mi odpoví, ale někdo mě odtáhnul. Upřímně mi v tu chvíli bylo jedno kdo to je. Právě mi totiž došlo, proč se Ilya tehdy kvůli Nikitě nechal zbičovat. Ani trest smrti by mi v tomhle nezabránil. Byl to Ilya. „Andrei, sakra, co to děláš?!“ Vyjel na mě polohlasně, aby nás nikdo neslyšel. Střelil jsem temným pohledem po Irině, která se jednou rukou držela za krk a lapala po dechu. „Irina se ti asi nepochlubila, že nedávno navštívila Witchwood, co?“ Prsknul jsem. „A hádej, co tam naše drahá bejvalá spolužačka prováděla? Vytáhla na Tashu meč.“ Mluvil jsem tak ironicky, jak jsem to u sebe nikdy neslyšel, abych nezačal křičet. „Zabila by jí, kdyby jí Nikita nezastavila.“ Dodal jsem na dotvoření atmosféry a sledoval jsem, jak Ilya ztuhnul. Jeho ruce na mých pažích ale zůstaly pořád jako přikovaný. Asi podvědomě tušil, že využiju příležitosti, abych pokračoval v nedokončeným díle. Jeho pohled byl asi podobně zuřivej jako ten můj. Jenže Ilya vždycky projevoval spíš tichou nenávist. Až na tu příhodu s Rakovem. „Vypadni odsud.“ Zasyčel nakonec směrem k Irině. „Z tohohle domu, ne pokoje.“ Dodal ještě, ale nejsem si jistej, že ho Badicova úplně slyšela. Když bouchly dveře, ještě chvíli jsme tam stáli. Potom mě pustil a povzdychnul si. Promnul si unaveně obličej. „Uvědomuješ si, co by se stalo, kdybych to nebyl já, kdo vás našel?“ Zeptal se a kroutil hlavou. Ale bylo mi jasný, že má sám chuť jí několik přidat. „Je mi to jedno.“ Štěknul jsem vzpurně. Teď, když mě opouštěl počáteční slepej hněv na mě v tom pokoji všechno začalo padat. Stojan, kde měl tu blbou hůl jako kdyby se mi vysmíval. „Měla si rozmyslet dřív, jestli pojede do Witchwoodu vyhrožovat Tashe, protože ona neni schopná najít si chlapa!“ Chápal mě. Viděl jsem to. Zvednul ruku a jemně mě poklepal po rameni. Chvilku jsme byli ticho. Jediný zvuky, co se ozývaly byly hlasy doléhající k nám z vedlejší místnosti. „Ilyo, můžu tě o něco poprosit?“ Zeptal jsem se unaveně. Najednou mi bylo zatěžko i přemejšlet. „Samozřejmě.“ Vlastně si nepamatuju, kdy naposled se ke mě Ilya choval několik dní v kuse tak vstřícně. „Vyhoď odsud ty lidi. Nemůžu se na ně ani podívat.“ Zamumlal jsem. Nic neřekl, prostě odešel a já věděl, že to zařídí. Ilya Dragomir byl vždycky diplomat. Zůstal jsem sám v místnosti, ze který můj drahoušek otec jednou nevylezl týden. Rozhlídnul jsem se okolo sebe. Nad krbem visel jeho portrét. „Neodpustil jsem ti. Ani po tom, co jsem udělal. Neodpustil.“ Zašeptal jsem tomu obrazu a cejtil se v tu chvíli jako úplnej magor. *** Služebnictvo nebylo zrovna zroněný, když jsem jim oznámil, že si maj hledat nový zaměstnání. Nesnášeli ten dům stejně jako já. Na druhou stranu to byla výhodná práce. Otec toho moc nepotřeboval, já byl skoro pořád pryč a dostávali příplatky za to, že drželi pusu o otcových výchovných praktikách. Typický pokrytecký Rusko. Nechal mě jezdit do školy s modřinama a jizvama, ale hlavně, že se nikdo neprokecnul. I když to nebyla hodinová výpověď, odjeli skoro okamžitě. Olga – naše komorná – se mě ještě zeptala, jestli něco nepotřebuju takovým starostlivým babičkovským tónem. Byla to sympatická postarší upírka. Měl jsem jí jako jedinou z personálu docela rád, protože jednou vzala na sebe mnou rozbitý okno. A občas mi nenápadně podstrčila nějakej účinnej lektvar. Poslal jsem jí pryč. Než se setmělo, všichni byli v tahu. Procházel jsem chodbama a stěny, jako kdyby na mě mluvily. Vysmívaly se mi. Přehrávaly mi okamžiky mýho pokoření v nejjasnějších detailech. Vešel jsem do salónku. Venku už byla skoro tma, ale nerozsvítil jsem. Nebylo to potřeba. Přešel jsem k baru, kde si otec udržoval svojí nejoblíbenější výstavku. Karafy z broušenýho křišťálu s dostatkem alkoholu, aby to sťalo armádu. Vzal jsem jednu z nich do ruky a prudce s ní hodil o zeď. Roztříštila se. Nejdražší cognac na světě se rozprsknul na rodinnej gobelín a na zem. Byl to až podezřele dobrej pocit. Vybral jsem si další karafu a udělal s ní to samý. A zase. Rozmlátil jsem je všechny, až se stěna promočila a omítka začala opadávat. Přešel jsem ke stojanu s holí. Ve večerním šeru vypadala zlověstně. Byla z tvrdýho černýho dřeva s vyřezávanou rukojetí, leštěná a při dopadu na záda nekompromisně bolestivá. Ztěžka jsem polknul a vzal jí do ruky. Nikdy jsem jí nedržel. Z mýho pokoje jí sem musel odklidit Ilya. Byla překvapivě těžká. Mlátit mě s ní musela bejt pro otce fuška. Chudák, tak se nadřel. Vlastně jsem nic z toho neměl v plánu, prostě to vyplynulo ze situace. Otočil jsem se k otcově obrazu. Probodával mě pohledem, jako kdyby byl naživu. Švihnul jsem do něj holí. Něco se ve mě definitivně zlomilo. Měl jsem takovej vztek. Švihnul jsem podruhý. Kolikrát mě s ní zbil, aniž bych si zasloužil trest? Potřetí, počtvrtý... Nemám tušení, kolikrát jsem do toho obrazu praštil, než se ozvalo zapraskání a hůl se zlomila. Obraz v tu chvíli byl už jenom matnej pozůstatek někdejšího plátna a rámu. Hodil jsem ten nenáviděnej nástroj na zem. Okamžitě vzplála jasným ohněm. Alkohol rozlitej po podlaze pomalu chytnul. Stál jsem tam a pozoroval, jak se oheň šíří. Za chvíli byl v plamenech gobelín i těžký tmavý závěsy. Pomalu jsem se otočil, vzal si u dveří sbalenou tašku a zavřel za sebou. V obýváku bylo ticho přerušovaný jenom praskáním ohně z vedlejší místnosti. Idylka. Napadlo mě, že se vrátim zpátky a uhasim to. Jenže pocit, že všechny otcovi věci (a s nima i vzpomínky na něj) se za chvíli změní na prach, byl tak osvobozující. Pod dveřma se začal plížit kouř. Pohnul jsem se směrem ke vstupním dveřím a cestou jsem zapaloval všechny závěsy. Vyklouznul jsem ven ještě než těžký dveře salónku vypadly z pantů a z třískotem dopadly na zem. Otočil jsem se až v dostatečný vzdálenosti. Spodní patro bylo kompletně v plamenech a šířilo se to jako mor. Moje dědictví. Jediná věc, která mi kromě jizev na těle i na duši po otci zbyla. A já to hodlám spálit na uhel. „Andrei.“ Ozval se něžně její hlas. Věděl jsem, že to vidí. Ani mě nenapadlo zablokovat si myšlenky. Neodpověděl jsem. Bylo to tak ponižující, mstít se na domě, kterej generace Ivaškovů přede mnou opečovávaly a velebily. „To je dobře.“ Řekla jednoduše. V hlavě se mi objevily její myšlenky jako obrazy. Držela mě v nich za ruku, ale nebyla to vzpomínka. Jenom to, co by chtěla dělat. „Vypálil jsem si dědictví.“ Zamumlal jsem jí. Její přítomnost mě uklidňovala. Bylo to jako lepidlo chránící moje tělo před rozpadnutím. „Prostě se otoč. A běž odtamtud.“ Řekla opatrně. A já poprvý v životě udělal přesně to, co se po mě chtělo. *** Seděl jsem naproti Belikový a snažil se přijít na to, jak sakra řeknu Ilyovi tu radostnou novinu. Bylo mi jasný, že ve chvíli, kdy použiju slovo „těhotná“ a jméno jeho mladší sestry v jedný větě, dostanu od něj do držky. Bylo to celkem i pochopitelný. Ovšem pokud bych přežil mladšího Dragomira – a Belikovou jsem si vzal s sebou hlavně proto, abych to dokázal – budu se nevyhnutelně muset postavit staršímu Dragomirovi. Elatiorovi Dragomirovi. Proti mý vůli jsem se trochu otřásl a byl jsem rád, že jsem si vystavěl stěny proti Tashinu čtení mých myšlenek už ve chvíli, kdy jsem vyšel z Lollitina domu. Tohle nemusela vidět, i když si myslela, že jo. „Beliková.“ Zahučel jsem. Vzhlídla ke mě s absolutním nezájmem. A rozhořčením. Slíbil jsem jí, že se nebudeme bavit až dokud nedorazíme do Ruska. Jenže před náma byla pekelně dlouhá cesta, takže můj slib trochu ztrácel váhu. „Máš pocit, že ho dokážeš zpacifikovat?“ Ušklíbla se. „Proč? Bojíš se o svojí tvářičku, Ivaškove?“ Popíchla mě. Protočil jsem očima. „Už jsem přes ní dostal tolikrát, že ani ne.“ Odvětil jsem. „Spíš mi jde o to, jak dlouho to bude trvat. Nechci nechávat Tashu samotnou dýl, než to bude nezbytně nutný.“ A to jsem ještě nepřišel na to, jak budu vysvětlovat Belikovi z jakýho důvodu jsem se odebral do Witchwoodu. I když s trochou Ilyova temperamentu nebudu mít co vysvětlovat. Pokrčila ramenama. „Nemám tušení.“ Její hlas zněl nepříjemně. A já nebyl ten důvod, což byla novinka. Otočila hlavu a zahleděla se z okna. „Proč mám pocit, že ti při tom setkání půjde o krk skoro stejně jako mě?“ Nemohl jsem si pomoct a zašklebil jsem se. Ty dva byli občas k popukání. Zamračila se na mě. „Do toho ti nic neni.“ Prskla. Povzdychnul jsem a rozhodil rukama, přičemž jsem se snažil ze sebe vydolovat něco jako kajícnej výraz. Nevzala to a já nic jinýho ani nečekal. Byla to přece Beliková. Podepřel jsem si hlavu a zavřel oči. Budu táta. Ty dvě slova mi běhaly před očima, jako nějakej film. Skutečnost, která by pro mě byla tragédie s jakoukoliv jinou holkou. Ale ne s Tashou. S tou to bylo, jako většina věcí, úplně obráceně. Přistihnul jsem se, že se na tu malou těšim, což byl u mě dost neobvyklej pohnutek. Jediný, co mi kazilo tuhle dobrou zprávu bylo pomyšlení na to, co se stane, jestli se změnim v mýho otce. *** Jak jsem si myslel, Ilya tu zprávu nenesl zrovna dobře. Stálo mě to trochu sebezapření, abych se nebránil a jeho pořádnou vlnu výčitek svědomí, když se mezi nás připletla Beliková a on s ní hodil přes celou místnost. Když se trochu uklidnil, rozhodnul se dojet pro Tashu, abychom se mohli vrhnout do jámy lvový – sídla Dragomirů. Na to veselý shledání jsem se zrovna netěšil, abych se přiznal. „Jsem těhotná.“ Vypálila hned, jak jsme se postavili před stůl jejího otce. Ta rychlost mě trochu zarazila, ale na co si brát servítky? Možná to bylo lepší takhle. Maxim se naklonil a probodnul nás pohledem, co mě přimrazil k podlaze. „A předpokládám, že otcem je tady pan Ivaškov.“ Vyplivnul moje jméno, jako kdybych byl písek v jeho zubech. Po těch letech jsem asi byl. Kejvnul jsem hlavou a přistoupil jsem o krok blíž. Potřeboval jsem ukázat dostatečnou sílu. „Pane, přiznávám se k tomu a chci si vaši dceru vzít.“ Prohlásil jsem, zatimco jsem mu vracel pohled z očí do očí. Nebyl jsem si jistej, jestli mu to nebude připadat jako přílišná provokace. Ve chvíli, kdy se objevil přímo přede mnou a mečem mě přímo ohrožoval na životě, jsem si už byl jistej. „Řekněte mi jeden důvod, proč bych vás neměl zabít tady a hned.“ Syčel. Nepříjemně mi to připomělo otce a tón, co nasazoval pokaždý, když jsem lítal v maléru. „Zneuctil jste mou rodinu. Vlastně už několikrát.“ Napadlo mě, že hádat se s nim o tom, že si za všechno může sám by asi nebyla ta správná věc, kterou bych měl udělat. „Otče, prosím...“ Tashin hlas se při těch slovech zlomil, jak se postavila vedle mě. Tak moc jsem jí chtěl obejmout a říct jí, že se nezlobim a že jí v tom nenechám, i kdyby mi měl Dragomir useknout hlavu. Jenže kdybych to udělal, bylo víc než pravděpodobný, že bych o hlavu skutečně přišel. „Natasho, ty do toho nemáš co mluvit.“ Odbyl jí tvrdě, jako kdyby to nebyla jeho dcera. Projela mnou vlna vzteku. Jak se opovažoval takhle s ní mluvit? V mysli se mi objevila vzpomínka na matku. Na to, jakým způsobem s ní mluvil Victor a musel jsem potlačit touhu vpálit elatiorovi do tváře, aby laskavě držel hubu. Něco mi říkalo, že bych byl jedinej, komu by potom sklaplo. Permanentně. „Otče.“ Ozval se najednou Ilya, poprvý od chvíle, kdy jsme vstoupili, a položil otci ruku na rameno, jako kdyby ho to mohlo zastavit, kdyby se rozhodnul mě podřezat. „Kdyby jste ho zabil, tak vás úřady můžou soudit.“ Dost jsem o tom pochyboval. On byl elatior. Já pěšák, co zbouchnul jeho dceru a navíc Ivaškov. Uměl jsem si představit, na čí stranu by se úřady postavily. „Stalo se, co se stalo. Andrei se o ně chce postar-“ „-nikdy. Nikdy nedovolím, aby se k Dragomirům vetřel nějaký Ivaškov.“ Periferně jsem viděl, jak sebou Tasha plácla do křesla. „Pane, při vší úctě zvysoka seru na vaši rodinu.“ Procedil jsem skrz zuby a otočil hlavu k Tashe, abych se přesvědčil, že je v pořádku. Tyhle otřesy pro naší malou holčičku nemohly bejt nic dobrýho a já odmítal dovolit, aby se jednomu ze dvou největších zázraků mýho života něco stalo. Udělal jsem to naprosto automaticky, takže mě ani nenapadlo, že mám meč přitisknutej k hrudníku. Když mi ostří prořízlo kůži, trochu mě to překvapilo. A pak mi po hrudi začal téct proužek teplý krve. „Proboha.“ Tashe jsem tim moc nepomohl. Chtěl jsem si nafackovat. „Otče, zdá se vám, že tenhle upír je pro vaši dceru špatný?“ Zkusil to zase Ilya. Vzhledem k tomu, jak nadšeně se tvářil, když jsem mu tuhle novinku oznamoval, jsem ani nečekal, že se bude tak snažit. A elatior kupodivu po těch slovech spustil meč. Cejtil bych se míň jako idiot, kdyby mi tak neodlehlo. Nastalo hrobový ticho. Bolestně se mi ozvala v hlavě vzpomínka na noc matčiny smrti. Na stejný hrobový ticho, který tehdy panovalo v našem sídle. „Smířím se s tím, že budu mít v rodině bastarda. Ale nikdy nedovolím, abys byl ty,“ kejvnul ke mě hlavou se znechuceným výrazem, jako kdybych byl extrémně odpornej šváb, „mým zetěm. Už nikdy nepřekročíš hranice Ruska, abys jel za mou dcerou. Je ti to jasné? Belikov se postará, abys měl víc než dost povinností.“ Na to bych si klidně vsadil. „Nebudeš stíhat myslet na Tashu. A ty,“ otočil svůj tvrdej pohled na maličkou a já musel přemáhat fakt, že se mi automaticky sevřely ruce v pěst, „doporučuji ti, aby ses od něj držela dál. Když ne, tak ti vezmu toho spratka a už ho nikdy v životě neuvidíš.“ Skutečnost, že nazval naší dokonalou budoucí dceru spratkem. Naše děťátko. Malou dokonalost, která bude celá po Tashe. Skoro neslyšně jsem zaskřípal zubama, ale mám pocit, že mě slyšel. „Ilyo, vyprovoď pana Ivaškova z našeho domu. Natasho, běž se připravit na večírek. Dnes tu bude maškarní bál.“ Oznámil, jako kdyby nám dvěma vůbec nerozšlapal zbytky naděje, co jsme měli, na prach a zmizel. Asi bych se nevzpamatoval tak rychle, kdybych neslyšel Tahsino chrčivý lapání po vzduchu. Přivinul jsem si jí do náruče. Naposledy... „Maličká, dýchej.“ Vyzval jsem jí opatrně a hladil jí po zádech. Trhaně se nadechla, ale pořád to nebylo ono. Panikařila a já se jí ani nedivil. Kdyby do mě odmala nebušili to, jak se má chovat chlap, taky bych v týhle situaci taky panikařil. „Už tě nikdy neuvidim.“ Vyrazila ze sebe obtížně. Zaťala mi prsty do košile, jako pokaždý, když jsme se museli rozloučit. A tentokrát jsem vůbec nebyl tak přesvědčenej, že odtáhnout jí od sebe a nechat jí jít je pro ní to nejlepší. *** Ležel jsem na úzký tvrdý posteli a doufal, že mám ještě chvíli, než mě přijdou probudit do služby. Dragomir dodržel svůj slib a nechal mě pracovat jako otroka. Ve většině případů mi to nevadilo, protože když už se rozhodnul, že Tashu už nikdy neuvidim, byla práce to jediný, co mi zůstalo. Pokoušel jsem se nemyslet na ní, ani na naše malý dokonalý děťátko, který nikdy nepoznám. A práce mi to na chvíli umožňovala. Pokud jsem zrovna nedělal stráž kasáren a neměl pauzu. Pak se mi až nepříjemně lehce vklouzávalo do Tashiny hlavy. Jako třeba teď. „Je nádherná.“ Vydechnul jsem, když mi dovolila, abych se jejíma očima podíval na naší dceru. „Dokonalá.“ Pro ten malej zázrak vlastně neexistovalo žádný označení. Byla tak perfektní, že to nešlo vyjádřit slovem. Zoya měla chumáč tmavých vlásků a nádherný malý prstíky a dokonalou rozkošnou tvářičku. Chtěl jsem si to tělíčko k sobě přivinout a už jí nikdy nepustit. Chtěl jsem jí chránit, bejt otcem, kterýho si zaslouží a ne trčet v Rusku, zatimco Tasha musela všechno zvládat sama. Prudce jsem se nadechnul. Srdce jako kdyby mi krvácelo. V hlavě mi zazněl Tashin smích. „Měla by bejt dokonalá. Trvalo jí to nekonečný hodiny, než se upravila natolik, aby mi dovolila přivést jí na svět.“ Slyšel jsem v jejím hlase pobavení a smutek. Zoye se její smích nelíbil, protože skřivila svojí pořád ještě pomačkanou tvářičku a rozbrečela se. I její křik mi zněl jako rajská hudba, kterou bych se klidně nechal budit každou noc, každou hodinu. Děkoval jsem všem genům za to, že zařídily naše spojení, ale představa, že už Tashu neobejmu... že Zoyu nepovedu do školy, nikdy jí nevezmu do náruče, nikdy jí nepohladim po hlavičce, nikdy jí nebrnknu po nose a nebudu si s ní moct hrát. „Je pěkně rozmrzelá.“ Oznámila mi Tasha, když dceru vzala do náruče a začala jí konejšit. „Hm. Někoho mi připomíná.“ Poškádlil jsem jí. „Ale, vážně? Je to nějaká Ivaškovská specialitka?“ „To ani ne. Za pár let bude předstírat, že si čte časopis, ve kterým nebude rozumět ani slovu, jenom aby vypadala nezávisle a nad věcí.“ Tasha se zase rozesmála a Zoya na to odpověděla po svým. Pak zvedla hlavu, malou ručkou chytla mámu za vlasy, zatahala a otevřela oči. Zalapal jsem po dechu. „Má tvoje oči.“ Ozvala se Tasha něžně. Ta bolestná prázdnota se ještě prohloubila. Bylo mi jasný, že to neni jenom můj případ. „Má. Že jo?“ Zašeptal jsem. Sevřel jsem ruce v pěst, když mnou projela vlna vzteku. Nikdy jsem neměl dovolit, aby nás rozdělili. Měl bych tam bejt a postarat se o ně. Zoya se uklidnila natolik, že usnula Tashe na rukou. Tak strašně rád bych jí uložil do postýlky a celý hodiny nad ní seděl a rozplýval se. Byla to tak dokonalá kopie Tashi. Až na Daškovský oči. „Jsem si jistá, že po tobě bude mít i úsměv a Nikita tvrdí, že po tobě zdědila náturu. Říkala, že se jí taky snaží přivést do blázince.“ Zasmál jsem se. „Vyřiď Zoye, že jí to tatínek schvaluje.“ „Vyřídim.“ Chvíli bylo ticho. Když jsem měl zavřený oči a viděl skrz Tashu, bylo to skoro jako kdybych tam byl. Skoro. „Ivaškove!“ Esljakov vpadnul dovnitř jako velká voda. Trhnul jsem sebou a posadil se. „Padej.“ Vykázal mě z postele a sám se do ní svalil. Esljakov se před chvílí dostal z archivu a hned skončil tady. Musel to bejt pro nadřízený vyloženě nasírací typ. „Maličká-“ Vypotácel jsem se na chodbu a navlíkal si kabát k uniformě. „-musíš jít.“ Přerušila mě s povzdechem. Zasáhnul mě její smutek a přidal se k tomu mýmu. Její trápení bylo s tim mým starej kamarád, takže jsem tušil, že se chvíli zdrží. „Miluju tě.“ Ujistil jsem jí, jako kdyby jí to mohlo pomoct. „Vás obě. Najdu způsob, jak se k vám dostat, slibuju.“ Neslibuj nic, co nedokážeš splnit. Další z řady pravidel, kterýma jsem se nikdy neřídil. „Taky tě miluju.“ Už jsem se díval svýma očima, ale cejtil jsem osten strachu, co jí bodnul do srdce. „Dávej na sebe pozor, dobře?“ Musel jsem se její starosti o mojí osobu pousmát. Hřálo mě uvnitř, že jí za to stojim. „Nic se mi nestane, maličká. Hodili na mě nejnudnější práci, jakou mohli.“ „Nezapomeň, že vim moc dobře, jakou máš schopnost dostávat se do problémů.“ Ušklíbnul jsem se. „Když budu v průšvihu, přijedeš mě zachránit. O to nemám strach.“ Prohlásil jsem a naše spojení se přerušilo.  *** Úřad byl vždycky nepříjemný místo. Byla to stará funkcionalistická budova, kde se mi nikdy nechtělo zdržovat se dýl, než pět minut, protože mi evokovala vzpomínky na nekončící hory papírů. Papírování nikdy nepatřilo k oblíbeným aspektům práce Agenta – ne v mým žebříčku hodnot. Mnohem radši jsem nakopával zadky. Jenže na Úřad jsem musel vždycky, když mi zadávali nový instrukce k misím. To byly vlastně jediný chvíle, kdy mi pobyt na tom místě nevadil. Pokud mi zrovna nezadávali úkol, za kterej bych se jim nejradši vysmál. „Osobní ochrana Yaromira Szelského?“ Vyrazil jsem ze sebe nevěřícně. Belikov seděl v křesle za svým stolem a probodával mě svým typickým arogantním pohledem. Přišlo mi to až moc absurdní na to, aby to byla pravda. Kejvnul hlavou. „Plukovník Dragomir tě navrhl jako jednoho z vhodných agentů na tuto práci.“ Přitakal klidně. Málem jsem se rozesmál. „Tvůj otec má vážně zvrhlej smysl pro humor, maličká.“ Poslal jsem jí zprávu dřív, než jsem se stihnul zastavit. V duchu jsem si sám zanadával. „Plukovník Dragomir zřejmě ví, o čem mluví.“ Poznamenal jsem hořce. Belikov přimhouřil oči. „Dávej si pozor na jazyk, Ivaškove.“ Napomenul mě chladně, ale v očích se mu zalesklo pobavení. Nebo jsem to alespoň tak zhodnotil. „Budeš chránit Szelskýho?“ Překvapilo mě, že to ví. A potom se v jejích myšlenkách ozvala Drozdovová. Fakt, že po Szelským jde Gruzínskej odboj byl veřejně známej. „Přesně.“ Prsknul jsem víc vztekle, než jsem chtěl. „Omlouvám se, pane.“ Procedil jsem skrz zuby. Belikov vstal a podal mi formulář, kterej jsem musel vyplnit. Zběžně jsem si prolítnul otázky. Na co byla Szelskýmu informace o mých stravovacích návycích jsem fakt netušil. Asi aby mi mohl flusnout do talíře. „Začneš hned.“ Oznámil mi, jako kdyby se nechumelilo. Byl jsem po noční směně v kasárnách, takže se mi to vážně moc zamlouvalo. „Vyplň to a za půl hodiny se hlaš u Titova.“ Liliyin otec byl jeden z mých míň oblíbených nadřízených. „Ty a zbytek agentů se přesunete do Petrohradu hned, jak to bude možné.“ „Doufám, žes to odmítnul.“ Ozval se Tashin hlásek plnej naděje. Občas byla roztomile naivní. „Nebuď směšná, maličká. Belikov by mi utrhnul hlavu. A co by mi na neuposlechnutí rozkazu řekl tvůj otec, nad tim nechci ani přemejšlet.“ „Jistě, pane.“ Odkráčel jsem z jeho kanceláře a vydal se chodbou do zasedačky, abych vyplnil ten zpropadenej formulář. Přišlo mi to směšný. Nebo by mi to přišlo směšný, kdyby ke mě naše pouto nedoneslo Tashiny obavy. „Neboj se, maličká. Dokud se Szelský nedozví, že jsem to byl já, co překazil zásnuby jeho syna, tak je to v pohodě.“ Našel jsem prázdnou zasedačku a zapadnul dovnitř. Zavřel jsem za sebou dveře, přešel k oknu a podíval se ven. Probíhala výměna stráží. Trochu jsem těm nováčkům záviděl, že si proti sobě nepoštvali elatiora. „A když jo?“ Úzkost v jejím hlase mě zabolela. Vůbec jsem jí s tim neměl zatěžovat. Už tak jsem jí nadělal dost starostí, nemusel jsem přidělávat další. Provinilost je mrcha. „No.“ Odpověděl jsem a na tváři se mi zjevil úšklebek. „Jednu vraždu už mám za sebou. Zase jednou jsem si vynadal za to, jakej jsem idiot. Protože Tashe to nepřišlo ani z poloviny tak vtipný, jako mě. *** Před hotelem, ve kterým se měl Szelský sejít s kamarádem, bylo naprosto prázdno. A my jsme stejně čekali, schovaný jako idioti, až se uráčí přijet (o hodinu pozdějc, než měl), abychom se ujistili, že bude mít bezpečnej průchod. Na chvíli jsem si myslel, že bych byl dneska radši s nim v kočáře, ale potom jesm si vzpoměl na jeho typický kecy ohledně rodu a krve a na to, že bych zase musel přežít jeho syna. Volodya byl třasořitka, kterou bych okamžitě nakopal do prdele. Jenže jsem paradoxně měl nakopávat ty, který ho chtěli nakopat. Život umí bejt ironickej. Kočár byl přistavenej, my jsme všichni vyskákali z úkrytů a dovedli jsme je oba dva až dovnitř. Upřímně bych byl radši, kdyby někdo zabil každýho ze Szelskýho šílený familie, než abych to za ně schytal já, ale práce je práce. Byl jsem v polovině červenýho koberce, kterej vedl ke vchodu jednoho z nejlepších hotelů v Petrohradu, když se mi v hlavě ozval Tashin výkřik. Zapotácel jsem se. „Andrei!“ V jejím hlase znělo zoufalství a strach. Nebylo to stejný, jako když mě poprvý zavolala, protože Ilya zmizel. Tentokrát to byl absolutně jinej druh strachu. Syrovější. Čerstvější. Strach o vlastní život. „Tasho, co se děje?“ Zeptal jsem se, aniž bych se pohnul. Jako bych se bál, že se spojení mezi náma přeruší. „Ivaškove!“ Slyšel jsem hlas jednoho z dalších bodyguardů. Měl jsem Szelskýho krejt zezadu, ale stál jsem tam jako idiot, neschopnej pohybu. Tashiny myšlenky a vzpomínky přicházely tak rychle a tak zmateně, že jsem musel celý svoje soustředění obětovat tomu, abych pochopil, co se mi snaží říct. Viděl jsem bar a flašku vodky a Belikovou. A slyšel bouchnutí dveří a něčí křik. Objevili se tři postavy. Rakov. Skřížený meče. Rakov a jeho arogantní úsměv. Rakov a jeho debilní ksicht. Beliková na zemi a Rakov vlekoucí Tashu ven. „Do hajzlu.“ Vydechnul jsem bez toho, abych sám věděl, jestli jsem to vážně řekl nahlas. Cejtil jsem, že mě někdo drží za rameno a třese se mnou, ale nevnímal jsem to. „Kde jsi?“ „Já... já nevim, Andrei.“ Zněla roztřesená odpověď. Vypadalo to, jako kdyby chtěla něco dodat, ale v hlavě se jí ozval Rakovův hlas. Jeho šeptavej ráčkující slizkej hlas. Nepochytil jsem přesně, co jí říkal, zřejmě hlavně proto, že Tasha nechtěla, abych to slyšel. Uměl jsem si jeho kecy živě představit. Stejně jako to, co mu na to odsekla Tasha. A pak jí praštil. Zapotácel jsem se, jako kdyby vrazil mě. V první chvíli jsem tu informaci vůbec nebyl schopnej pořádně vyhodnotit. Prostě mi nedocházelo, že se něco takovýho stalo. Dotknul se jí. Ublížil jí. Mojí Tashe. „Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se a ani jsem nevnímal, že jsem se otočil a pohnul se směrem od hotelu, od svojí práce, od elatiora, kterýho jsem měl chránit. Bylo mi jedno, že se za mnou ozývá volání mýho jména a že z toho bude kolosální průser. Musel jsem pro ní. „Jsem v pohodě, Andrei. Nic to neni.“ Ujišťovala mě, ale já věděl, že lže. Snažila se mě udržet v klidu, abych neudělal nějakou kravinu. Jediná věc, která mi v tu chvíli připadala, jako kravina, byla možnost nechat Rakova naživu. „Vydrž, maličká.“ Chtěl jsem znít jistě, trochu jí uklidnit. Místo toho jsem zoufale vrčel a hrudník mi svírala až iracionální bolest. „Najdeme tě, dobře? Neboj se. Přijdu pro tebe.“ Slyšel jsem za sebou kroky. Někdo šel za mnou, aby mě zastavil, než se zdejchnu úplně. Odmítal jsem se nechat přitáhnout zpátky. A bylo mi absolutně jedno, jakej trest si na mě Szelský vymyslí a vydupe. Změnil jsem se v mlhu dřív, než mě dotyčnej pronásledovatel mohl chytit za límec kabátu a strhnout zpátky. A stejně to bylo pět sekund po tom, co ke mě dolehla Tashina myšlenka. „Já vim, že jo.“ --- Vpálil jsem do Ilyovi kanceláře jako kdyby hořelo. I když, v takovým případě bych možná byl klidnější. „Tasha je v nebezpečí.“ Vyplivnul jsem na něj hned, jak jsem za sebou zabouchnul dveře a Ilya ke mě překvapeně zvednul pohled od papírů. Od doby, co se vrátil z výcvikovýho střediska a přidělili mu kancelář, se spíš zdržoval tam, než kdekoliv jinde. Což mi dost usnadnilo jeho hledání. Bylo by těžší ho najít na Dragomirovic tříhektarovým pozemku. Nehledě na to, že by se jeho otec netvářil zrovna nadšeně, kdybych jim vpadnul do domu a už vůbec ne v dobu, kdy jsem se měl starat o to, aby si Szelský neskřivil ani vlásek na hlavě. „Cože?“ „Je v nebezpečí.“ Zopakoval jsem netrpělivě. „Unesli jí. Agenti. Rakov.“ Musel jsem se přemáhat, abych ze sebe vyrazil něco, co by znělo alespoň trochu kloudně. Podle Ilyova výrazu jsem pochopil, že se mi to moc nepodařilo. „Andrei, zpomal. Co to meleš?“ Vstal od stolu a přešel ke mě. Položil mi ruku na rameno, aby mě trochu uklidnil. Jako kdyby se mu to mohlo podařit. Prohrábnul jsem si rukou vlasy a zjistil, že se třesu jako v zimnici. Vztek, strach, bezmoc a frustrace se ve mě střídaly v nepravidelných intervalech, narážely do mě ve vlnách. Setřásl jsem Ilyovu ruku. „Nechápeš to?! Musíme jít! Tasha je v nebezpečí!“ Křiknul jsem na něj naštvaně. Zakroutil hlavou, jako kdybych si to vymyslel. „Uklidni se, dobře? Podívej, vim, že je to špatný a že jí chceš vidět. Chápu to. Ale přijdeme na způsob, jak přesvědčit otce, aby vám dovolil-“ „-seru na vašeho otce!“ Zavrčel jsem. „Tashu unesli agenti, Ilyo! Unesl jí Rakov!“ „Rakov?“ Zasmál se. Nevěřícně jsem na něj čuměl, když mě poplácal po zádech. „Je na misi v Bělorusku, Andrei. Proč by unášel Tashu?“ Znovu zakroutil hlavou. Začínal ve mě bublat vztek silnější, než kdy předtim. „Klid. Tim, že si vymyslíš takovou historku, ničeho nedosáhneš.“ Vytrhnul jsem se mu, abych se dostal ke dveřím. „Fajn! Půjdu sám.“ Otočil jsem se k němu zády, ale stáhnul mě za ruku zpátky. Držel mě pevně. Vážně si myslel, že je to můj výmysl. „Andrei, nech toho!“ Prsknul. „Nechovej se jako idiot, jenom se zbytečně dostaneš do problémů.“ Vysvětloval mi, jako malýmu spratkovi. „Pusť mě.“ „Ne.“ „Pusť mě!“ „Ne!“ Dřív, než jsem se dokázal zarazit, jsem mu vpálil pěstí. Jeho sevření povolilo, když jsem ho zasáhnul absolutně nepřipravenýho. Spadnul na stůl a štosy papírů, ve kterých se předtim přehraboval, se rozlítly všude kolem. Ani jsem se na něj nepodíval, když jsem rozrážel dveře, abych se dostal ven. V tu chvíli pro mě Ilya Dragomir neznamenal nic víc, než překážku. *** Krčil jsem se za polorozpadlou zídkou u jedný z bejvalých základen agentů. Stála na hranicích Ruska a Ukrajiny a nikdo jí nepoužíval už dvacet let. Byla to dokonalá schovka, protože by nikoho nenapadlo tam hledat únosce. A už vůbec ne, když rukojmím byla Natasha Dragomirová. „Andrei...“ Ozval se mi v hlavě její hlas. Byla slabá, zvedal se jí žaludek a byla vyděšená. A Rakov z toho měl nehoráznou prdel. Chtěl jsem toho kreténa zabít. Ne. Mučit a potom mu vyrvat srdce a nakrmit ho s nim, dokud bude ještě bít. „Maličká, jsi v pořádku?“ Snažil jsem se znít tak, abych jí trochu uklidnil, ale i hluchej by v mým hlase slyšel napětí a vztek a bezmoc. Rychle jsem zkontroloval terén. Rakov nepředpokládal, že po něm někdo půjde a že bude vědět, kde ho hledat tak rychle, proto měl jenom dva kumpány. Nebo to taky bylo proto, že to byl naprostej idiot a nikdo jinej nebyl dostatečně blbej na to, aby s nim lezl do kšeftu. Násilím jí políbil. „Andrei!“ Byla zoufalá. Tak vyděšená a křehká a on... měl rozeplou košili. Z hrdla se mi samovolně vydralo vrčení. Musel jsem se tam dostat co nejdřív. Zatimco jsem se plížil k agentovi, co hlídal venku, Tasha ho kousla do jazyka a plivla mu do tváře. Zalila mě vlna hrdosti. „To je moje holka.“ Pochválil jsem jí a vrhnul jsem se na jednoho z Rakovových chlapů. Padnul mrtvej k zemi dřív, než stihnul zjistit, co se děje. Byla to ubožejší akce, než jsem si myslel. Vzal si na pomoc zelenáče! „Snaž se mu neukázat, že máš strach. Maličká, prosím, vydrž.“ Dostal jsem se dovnitř s pomocí klíčů, který jsem sebral mrtvole na zemi. Byl jsem v polovině schodů, když jí uhodil. Její bolest mě zasáhla, jako kdyby mi taky vrazil. Zapotácel jsem se pod vlnou bezmoci a frustrace. Než jsem se z toho vzpamatoval, sklonil se k jejímu krku a hrubě zabořil tesáky do její dokonalý sametový pokožky. Chvíli jsem si myslel, že to se mnou sekne. „Prosím. Prosím, přijď pro mě.“ Její zoufalá žádost mě probrala z transu. Pohyboval jsem se rychlejc, než myšlenky, protože myslet mě bolelo. Druhej zelenáč padnul bez toho, aby stihnul vykřiknout. Lapal jsem po dechu, když jsem ramenem rozrazil první dveře a blížil se k těm druhým. „Vydrž maličká, už budu u tebe.“ Musel jsem jí zachránit. Co bych bez ní dělal? Hlavou se mi honila spousta katastrofických scénářů, ale nehodlal jsem si je připouštět. Jedinej scénář, kterej přicházel v úvahu byl ten, ve kterým vymlátim Rakovovi duši z těla. Druhý dveře jsem vyrazil, jako kdyby tam ani nebyly. Až opadne adrenalin, bude mě bolet rameno, ale v tuhle chvíli mi to bylo srdečně ukradený. Narazil jsem do Rakova, abych ho dostal od Tashi. „Dej od ní ty pracky pryč!“ Tasha zasténala. Zasténala! Bublina vzteku, co mi v hrudníku překážela, abych normálně dejchal, praskla. Rakovovi z držky odkapávala její drahocenná krev. „Ivaškove.“ Odtušil s úšklebkem. „Doufám, že ti nevadí, že jsem si nabídnul.“ „Andrei!“ Nikdy v životě mi její hlas nezněl tak sladce. Žila. Zavrčel jsem jako zvíře. „Nech si ty kecy, Rakove. Oba dva víme, že seš v loji, tak si nevyskakuj.“ Ohnal jsem se po něm mečem, ale uskočil. „To si ani nezkontroluješ tu svojí malou šlapku?“ Vysmíval se mi, zatimco udělal výpad. Odrazil jsem ho. „Vybral sis dobře. A víš co? Hned, jak tě zabiju, jí vysaju do dna. Ale ještě předtim,“ v očích se mu zalesklo, „jí ukážu, jak se chová správnej chlap.“ Zařval jsem a vyrazil dopředu. Trvalo chvilku, než jsem mu vyrazil meč z ruky (vždycky byl slabší na útoky zleva) a dalších pár sekund, než jsem ho přirazil na stěnu. „Takhle o matce mojí dcery mluvit nebudeš.“ Zasyčel jsem mu do toho debilního ksichtu. A přidal jsem pozdrav od svojí pěsti. „Jsem si jistej, že existuje spousta věcí, kterýma bys mě dokázal nasrat. Ale tohle? Tohle byl. Vážně. Debilní. Nápad. Hodnej. Vola. Jako. Jsi. Ty.“ Každý slovo jsem zdůraznil úderem pěstí. Hlava mu kinklala mezi zdí a mojí rukou. „Ale slibuju ti, že tohle byla poslední posraná chyba v tvým posraným životě.“ Zavrčel jsem a něj, než jsem mu mečem prorazil hrudník. Zachrčel, jako kdyby se nedokázal normálně nadechnout. Vzhledem k tomu, že jsem mu probodnul plíce, tak to asi bylo normální. Sesunul se na zem, jako pytel brambor. V mysli se mi vybavil poslední pohled na matku. Každá rána, před kterou jsem jí neochránil. Kopnul jsem do něj. Znovu. A znovu. Bušil jsem do něj, dokud jsem neměl klouby rozmašírovaný a kalhoty postříkaný jeho krví. Až potom ke mě dolehlo Tashino volání. „Andrei! Andrei, přestaň! Je mrtvej!“ Poslední slovo jsem skoro neslyšel, jak ho zašeptala. Otočil jsem se k ní a setkal se s jejím vyděšeným pohledem. Možná by mě to dostalo míň, kdybych si v její mysli nepřečetl, že se bojí o mě a ne... mě. Prudce jsem oddechoval. V hlavě jsem měl vymeteno zuřivostí, kterou ve mě vzbuzoval pohled na její tvář. Její dokonalá tvář, perfektní obličejík, kterej jsem tak zbožňoval, na sobě nesl podlitinu, která se tam ani trochu nehodila. Neměla tam bejt. Bylo to strašně špatný. Vytáhnul jsem záložní dýku, dostal se k ní dvěma krokama a přeříznul lana, co jí poutaly k židli. „Bože.“ Vydechnul jsem roztřeseně, když jsem si jí přitáhnul do náruče a pevně jí sevřel, abych jí ujistil, že už mi jí nikdo nikdy nevezme. „Žiješ.“ Líbal jsem jí do vlasů, pořád dokola a na košili mi dopadaly její horký slzy. Měl jsem pocit, že se rozbrečim s ní. „Jenom se vyplač.“ Šeptal jsem jí do ucha. Přivinul jsem si jí ještě blíž k sobě a rukou jemně kroužil po jejích zádech. „Už jsem u tebe, maličká. Dostanu tě odsud pryč. Omlouvám se. Promiň, že jsem nedokázal přijít dřív. Promiň, že jsem tomu nezabránil.“ Mumlal jsem pořád dokola a pokaždý jsem se setkal s tim, že zakroutila hlavou. „T-ty-s p-pro m-mě p-p-přišel.“ Dostala ze sebe mezi vzlykama. Tisknul jsem jí k sobě a líbal jí na mokrý tváře a tepající spánky. „Samozřejmě, že jsem pro tebe přišel.“ Ujišťoval jsem jí něžně. Zvedla ruku, aby mě pohladila po tváři a když se mě dotkla, málem jsem ucuknul. Jako kdyby se mě dotkla kostka ledu. Vzal jsem její ruce do svých. „Jsi úplně promrzlá. Musíme tě zahřát.“ Sundal jsem ze sebe kabát a zabalil jí do něj. Rukama jsem jí třel ramena a záda, aby se zahřívání urychlilo, i když jsem neměl páru o tom, jestli to vůbec funguje. „A ukaž mi tu ránu.“ Přikázal jsem jí opatrně. Potřeboval jsem se přesvědčit, že se to spraví. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když zakroutila hlavou. „To nic.“ Zasípala. Chvíli jsem na ní civěl, potom jsem vzal její hlavu do dlaní a přitisknul svoje čelo k tomu jejímu, abych jí viděl přímo do uplakaných očí. Trhalo mi srdce, že jsem něco takovýho vůbec dopustil. „Maličká, nemáš se za co stydět. Jasný? Miluju tě. Vždycky tě budu milovat. Rakov ani nikdo jinej už ti nikdy neublíží. Ale potřebuju se přesvědčit, že budeš v pořádku, dobře? Tak mi, prosím, ukaž tu ránu.“ Mluvil jsem potichu, ale jasně. Sklonil jsem se, abych svoje slova potvrdil polibkem a donutil jsem se k mírnýmu úsměvu. Zírala na mě s rozšířenýma zorničkama. „Neopustíš mě.“ Vydechla a oči se jí zase zalily slzama. Ztěžka jsem polknul. „Nikdy.“ Slíbil jsem přiškrceně. Sklopila pohled, snad aby se na mě nemusela dívat. Naklonila hlavu, odhrnula si vlasy a odhalila kousnutí od Rakova. Kůže byla potrhaná a rány hluboký a neopatrný. V tu chvíli jsem litoval, že je mrtvej. Chtěl jsem ho zabít znovu. Bez toho, abych se dokázal zastavit, jsem zavrčel. Tasha se přikrčila, jako kdyby si myslela, že se zlobim na ní. Opatrně jsem jí pohladil po zdravý tváři a políbil jí na čelo. „Potřebuješ krev.“ Oznámil jsem jí a zvednul jí do náruče. Chytla mě křečovitě za košili a se zavřenýma očima si opřela hlavu o moje rameno. Pochopil jsem, že se nechce dívat na Rakovovu mrtvolu a nijak jsem jí to nezazlíval. Nebyl to příjemnej pohled. Odnesl jsem jí do vedlejší místnosti, která měla sloužit jako pokoj na odpočinek. Posadil jsem jí na jednu z postelí. Pamatoval jsem si takový z Akademie. „Napiješ se.“ Poznamenal jsem věcně a rychle jsem ze sebe stáhnul košili. Šokovaně na mě hleděla. „Co?“ Vypískla. „Ne! Neni to tak zlý. Vážně.“ Začala mě rychle ujišťovat. „No jasně!“ Odfrknul jsem naštvaně. Klesnul jsem na kolena vedle postele a nastavil jí svůj krk, aby měla volnej přístup. Přitom jsem jí dal pusu na rameno. „Maličká, potřebuješ se uzdravit natolik, abychom se dokázali přenést. No tak. Zoya se těší na maminku.“ Podíval jsem se na ní zezdola. Jeden uvolněnej pramen vlasů jsem jí dal za ucho. „Buď hodná holka a udělej to. Dovol mi, abych ti taky jednou dal krev.“ Zamumlal jsem. Přes spodní víčka se jí přelily další slzy, který jsem rychle palcema setřel a nastavil se tak, aby se jí sálo co nejlíp. Slyšel jsem, jak vzdychla a přitiskla rty k tepně na mým krku. Objala mě rukama, prsty zapletla do vlasů na zátylku a potom opatrně, jemně zaryla tesáky dovnitř. Prudce jsem vydechnul úlevou a nechal jí pěkně sát. Potřebovala sílu, aby všechno mohlo bejt v absolutním pořádku. Nebo... relativním pořádku. *** Držel jsem jí v náručí a měl absolutní pocit bezmoci. Tělo se jí otřásalo pod náporem srdcervoucích vzlyků, který se v sobě snažila dusit, protože nechtěla vzbudit Zoyu. Nemohla se smířit s tim, že by jí nechala v jiným pokoji, takže jsme Zoyinu postýlku přesunuli do ložnice. Jenže dcera narozdíl od Tashi spokojeně spala, jako kdyby věděla, že všechno je v pořádku. I když nebylo. Políbil jsem Tashu do vlasů a přivinul si jí k sobě ještě blíž, aby prostě musela vědět, že jsem u ní. Štkavě se nadechla. „Od-odpu-pusť m-mi.“ Dostala ze sebe namáhavě. Svraštil jsem obočí. „O čem to mluvíš, maličká?“ Zeptal jsem se opatrně. Odhrnul jsem jí vlasy z tváře, abych na ní zezhora trochu líp viděl. Oči měla pevně zavřený, jako kdyby se za nic na světě nechtěla dívat kolem sebe. Srdce se mi svíralo úzkostí. Neochránil jsem jí. Nebyl jsem tady pro ní, stejně jako jsem tam nebyl pro matku a oběma ublížili. „Já... já...“ Hlas jí přeskakoval od dlouhýho pláče. Pořád byla studená jako led, jako kdyby vůbec neležela pod dvěma peřinama a nelepila se na mě jako klíště. Sevřel jsem její křehký tělo pevnějc. „On mě... po-pokousal... a tys to viděl... tys to musel vidět... ne-nechala jsem se-“ Její monolog byl přerušenej vzlykem, ale bylo to jedno, protože nitro se mi už tak roztrhalo na kusy. Vyčítala si to. Vyčítala si, co jí ten hajzl udělal. Trochu jsem jí od sebe odtáhnul, abych se jí mohl dívat do očí. „Maličká, to přece nebyla tvoje chyba.“ Zachrčel jsem. Sklopila pohled a něco ve mě v tu chvíli umřelo. Měl jsem tady bejt. Měl jsem se o ně starat. Měl jsem zabránit tomu, aby se jí něco stalo, aby se jí kdokoliv dotknul takovým způsobem, jako to udělal Rakov. „Ale tys to viděl. Neměla jsem mu dovolit... nechat se... měla jsem-“ „-přestaň!“ Přikázal jsem jí hlasitým šeptem, ale vyznělo to spíš jako prosba. Její slova a vzlyky, bolest, která z ní vyzařovala, mnou pulzovala a já měl pocit, že se už nikdy nebudu schopnej nadechnout. Přitáhnul jsem si jí blíž k sobě, až naše obličeje byly od sebe jenom pár centimetrů. Viděl jsem hojící se modřinu na její tváři. Uhodil jí. Dvakrát. Dovolil jsem, aby se to stalo. „Ukaž mi to.“ Vyzval jsem jí tiše a rukou jsem jí začal odhrnovat vlasy na jedný straně. Tam, kde měla rány po Rakovově tesácích. Žaludek se mi zase obrátil vzhůru nohama. Vydala tichej vyděšenej zvuk a odtáhla se ode mě. „Ne.“ Vydechla. Pomalu jsem se k ní přiblížil, abych jí nevyplašil a vzal jí do náruče. „Maličká.“ Oslovil jsem jí vlídně. Pohled mi padnul na její odhalenej krk. Rána se zacelovala. Pohladil jsem jí po tváři. „Hojí se to. Dohlídnu na tebe, abys poslušně pila krev a zejtra večer nebudeš mít ani jizvičku.“ Ujistil jsem jí s vynuceným úsměvem. Pomalu ke mě vzhlídla. „Nezlobíš se?“ Skoro to zapištěla. V hrudníku se mi ozvala tupá bolest. „Nemohla ses bránit, ty bláznivá.“ Zakroutil jsem hlavou. Přiblížil jsem se k ní ještě víc a slíbal jí slzy z tváří. „Prosím, nemysli si o mě, že bych se na tebe dokázal zlobit kvůli čemukoliv.“ Zamumlal jsem. Vzdychla a přitulila se ke mě. „Andrei, miluju tě.“ Smrkla. „Děkuju, žes mě zachránil.“ Hlas jí pořád zněl plačtivě. Přitisknul jsem si jí k sobě a hladil jí po vlasech a po zádech, dokud se jí dech neuklidnil. „To tys zachránila mě, maličká.“ Zašeptal jsem a myslel to naprosto vážně.  |
|||||
Ocenenia
Inventár |
|||||
