|
Meno: Ilya Dragomir Funkcia: RPG postava Fakulta: RPG Rasa: Upír Ročník: 0. Vek: 0 Body: 0 Peniaze: 1800 |
||||
 Ilya Nazar Maximovič Dragomir Byl jsem vytoužené dítě Maxima Dragomira a jeho choti Anastasiye Ozera. Za prvé jsem byl syn, což ocenil můj otec a za druhé jsem se narodil živej, což bylo zase nejdůležitější pro matku. Rodina Dragomir byla jednou z nejvlivnějších a nejmocnějších v celým Rusku, vzhledem k tomu, že můj otec byl jeden ze čtyř ruských Elatiorů. A zároveň byl taky jedním z vysoce postavených agentů, což nám nevynášelo zrovna malý jmění. Ne. Nedostatkem jsme netrpěli. Rodiče mě nikdy nerozmazlovali, ne tak jako některý z mých vrstevníků. Ale jejich láska k mojí osobě byla patrná a mě to tak stačilo. Pamatuju si, že mi otec vyprávěl o potřebě chránit vlast od chvíle, kdy jsem byl schopnej vnímat. Těžko by se našel větší vlastenec, než on. Chránit zemi bral jako poslání a já měl kráčet v jeho stopách. Očekávalo by se to i od mého bratra, kdybych nějakého měl. Ale když mi rodiče rozzářeně ohlásili, že budu mít sourozence, jediný, co jsem chtěl, bylo mít sestru. Možná se v mým osmiletým mozečku uskupilo to, že jednou budu hlava rodiny, nebo to, že jsem jeden ze dvou mužských nositelů příjmení Dragomir na světě a nechtěl jsem, aby mi to někdo vyfouknul. Ale když jsem o tom někomu vyprávěl, vždycky jsem to sváděl na to, že holky jsou mnohem roztomilejší. A Natasha Dragomirová byla neuvěřitelně roztomilá. Nejkrásnější dítě, co jsem kdy viděl. Zbožňoval jsem jí od první chvíle, kdy její malinkatá ručička obemkla můj ukazováček. Vždycky jsem věděl, že budeme do konce života spojený neviditelným poutem spřízněnosti. „Ilyo! Ilyo!“ Ozval se za mnou dětskej hlásek mý malý sestřičky a vzápětí zvonivej smích. Otočil jsem se a zjistil, že na sebe navlíkla mojí nejoblíbenější košili (nebo spíš se do ní zabalila) a teď se snaží obout si moje boty. Byli jí dva roky, mě deset, takže je celkem jasný jak komicky to vypadalo. Zasmál jsem se a zvednul jí do náruče. „Ty jedna malá potvůrko. “ Brnknul jsem jí po nose. Rozjařeně mě objala okolo krku a dala mi slintavou pusu na tvář. S ušklíbnutím jsem se utřel rukávem. „Ta košile ti docela sluší, víš o tom?“ Zavískla a rozesmála se. Nedalo mi to a musel jsem se zasmát s ní. Zdola se ozval matčin hlas. Volala nás ke slavnostní večeři. Jako děti Elatiora jsme se museli zúčastnit všech těch nudných akcí, kde jsme se měli tvářit jako malí dospělí. Pro Tashu to bylo obzvlášť složitý, protože byla od přírody divokej malej ďábel. Zrovna v tuhle chvíli už měla bejt dávno navlečená do slavnostních šatiček. „Musíme tě oblíknout.“ Udělal jsem na ní grimasu a vysloužil si neohrabaný pohlazení po hlavě. „Jinak si to oba vypijem.“ Zakřenil jsem se. Napodobila mě. „Já nechči, bláško.“ Zažvatlala a obličej jí trochu posmutněl. Ušklíbnul jsem se a nenápadně s ní přecupital do jejího pokoje, aby si nás nikdo nevšimnul. „Dám ti svůj čokoládovej koláč.“ Slíbil jsem velkoryse a ona se zase rozzářila. Tehdy jí nebylo těžký potěšit. Otec se dmul pýchou, když mi přišel dopis z Akademie sv. Vasilyia. Chodili tam generace synů z rodu Dragomir a bylo nepředstavitelný, že bych měl dělat něco jinýho. Všichni synové z dobrých rodin tam nastupovali, aby se naučili bránit vlast. Vlastně nikdo z nás neměl na výběr, ani kdyby nám odmalička nevštěpovali, že vlast je důležitější než náš vlastní život. Já se do školy těšil. Byl jsem zblblej řečma o tom, že bejt voják je úžasný. Na mojí obranu musim poznamenat, že jsem rozhodně nebyl sám. Jediný, co mi vadilo na odjezdu na Sibiř byl fakt, že jsme na sebe byli s Tashou tak navázaný. Neuměl jsem si ani představit ráno, kdy ze mě její malý ručičky nebudou stahovat peřinu, abych si s ní šel hrát než se probudí guvernantka. Byla tak malá, že jsem si myslel, že to nebude vnímat, ale večer před mým odjezdem se mi schoulila na klíně u krbu a oficiálně mě požádala, abych se nenechal zabít ve službě. Myslel jsem, že se udusim smíchy. Vypadalo to tak nepatřičně, když používala slova jako „vládní reforma“ (o čemž si myslím, že doteď neví, co to znamená). Pevně jsem jí objal a vysvětlil jí, že nejedu do války. A byl jsem donucenej slíbit, že jí budu posílat dopisy minimálně každej tejden. Sice neuměla číst, ale to jí evidentně vůbec nepřekáželo. A tak jsem se druhej den ráno rozloučil s matkou i s mojí malou sestřičkou a vydal se s otcem dostavníkem na vlak na Sibiř. Tehdy by mě ani nenapadlo, že mi škola takovým způsobem bude formovat život. Ilya Dragomir, Andrei Ivaškov. Stálo na cedulce na dveřích pokoje, ve kterým jsem měl strávit následujících deset měsíců. Strohý vybavení ložnice se diametrálně lišilo od honosnýho skoro-paláce rodiny Dragomir, ale nevadilo mi to. Byl jsem nadšenej, že se ze mě stane student prominentní Akademie, takže by mi asi nepřekáželo ani kdyby mě ubytovali v kumbálu. Andrei dovnitř vpadnul přesně dvacet devět minut po mým příchodu a přesně patnáct minut před nástupem. „Uh, zdravim.“ Vypadlo z něj překvapeně, když mě uviděl. Pravděpodobně si cedulku na dveřích nepřečet. Vypadal roztěkaně a trochu zdrchaně, jako kdyby mu cesta sem trvala nejmíň tři dny. Usmál jsem se a natáhnul k němu ruku. „Ahoj. Jsem Ilya Dragomir. Ty budeš Andrei, předpokládám.“ Potřásnul mi rukou a na jedenáctiletýho kluka měl docela pevnej stisk. Bylo mi jasný, že si budeme rozumět. Nesnášel jsem, když mi někdo potřásal rukou jako leklá ryba (třeba další elatiorskej synáček Volodya Szelský – to byl takovej chcípáček). „Vypadá to, že budem spolubydlící.“ Dveře se zabouchly průvanem a oba dva jsme nadskočili. Podíval se na mě omluvným pohledem a ušklíbnul se. Rozesmáli jsme se. Zjistil jsem, že je ze začátku školy stejně nervózní, ale pravděpodobně i stejně nadšenej jako já. Trvalo to asi tak pět minut, než se z nás stali nejlepší kamarádi. Andrei se překvapivě nenuceně dokázal bavit se staršíma studentama. Postupem času jsem zjistil, že s nima kšeftoval. Nebyl dealer, jenom je obral o spoustu peněz, který neměli v pokeru. Vzhledem k tomu, že mu neměli jak splatit dluhy, tak si od nich vybíral službičky. Tyhle službičky zahrnovaly hlavně přístup k alkoholu a dalším neřestem. Proto, když jsem se jednou ve druhým ročníku přišel do pokoje po úmorným tréninku s Lermontovem a našel ho, jak si hraje s krabičkou cigaret, ani mě to vlastně nepřekvapilo. „Kdes to vzal?“ Zeptal jsem se přesto a hodil tašku na postel. Pokrčil ramenama a zakřenil se. „Pravdin měl jednu ulitou z poslední oslavy narozenin. Nikdy jsem to neochutnal, tak jsem si říkal, že bysme to mohli zkusit.“ Andrei nikdy neměl problém se zkoušením takových věcí. Bylo nám dvanáct a už dvakrát jsem ho tahal do pokoje úplně namol. Většina našich spolužaček na tenhle jeho defekt ale reagovala překvapivě nadšeně. Přišlo jim, že je dekadentní, asi. „My?“ Právě mi přišlo, že se už nikdy nenadechnu normálně, takže jsem fakt neměl kapacitu na to, abych si ještě plíce svinil kouřem. Andrei se rozzářil. „Jasně. No tak, Dragomire. Odvaž se trochu.“ Zakroutil jsem očima. Z pravidel si toho nikdy moc nedělal, narozdíl ode mě. Už párkrát jsem mu vysvětloval, že nechci zklamat otce a nechat se vyhodit ze školy. Vždycky se zatvářil divně a nic na to neodpověděl. „Doufám, že máš vymyšlený, kde si zapálíme, protože jestli nás někdo chytne, seš mrtvej.“ Vydechnul jsem rezignovaně. Posadil se na posteli a na tváři se mu rozzářil úsměv. „Věděl jsem, že se umoudříš.“ Nevim, jestli bych to nazval právě umoudřením se, ale povzdychnul jsem si a odevzdaně si od něj vzal cigaretu. Otevřel okno a k mýmu překvapení se z něj do půl těla vyklonil a rozhlídnul se. Pak si zkušeně vyvolal plamen na ukazováčku a zapálil si. „V pokoji?!“ Křiknul jsem na něj přidušeně a zakroutil hlavou. „Seš normální?!“ Pokrčil ramenama. „Je to menší pravděpodobnost, že nás chytnou, než kdyby sme byli venku.“ Potáhnul si, jako kdyby kouřil roky. Otočil jsem se ke dveřím a v duchu zanadával, že jsme nedostali klíče k zámkům. Zamračil jsem se, ale nechal jsem se strhnout Andreiovou bezstarostností a přesunul se k oknu. Zapálil jsem si stejně jako on a natáhnul kouř do plic. Rozkašlal jsem se a Andrei se rozesmál. Poklepal mě po zádech. Časem mi svěřil, že dost dlouho studoval, jak se šlukuje od Vladimira Pravdina a jeho party, se kterou se občas tahal. „Musíš se uvolnit, brácho.“ Přišlo mi, že mu porušování pravidel dělá mnohem větší radost, než cigareta samotná. Po pár šlucích už mi to začalo jít. Cejtil jsem se jako hroznej machr, že jsme si dovolili zapálit si v pokoji. Až dokud se nerozrazili dveře. „Dragomire-“ Ivanovův hlas rozříznul vzduch a ve mě zatrnulo. Vypadal potěšeně, jako kdyby mi chtěl říct něco příjemnýho, ale ve chvíli, kdy do sebe natáhnul vzduch obohacenej o cigaretovej kouř a pohled mu padnul na nší ubohou snahu típnout to dřív, než si všimne, že kouříme, jeho obličej zbrunátněl. „Co si myslíte, že děláte?!“ Zahřměl. Bylo mi jasný, že máme kolosální průser. Andrei vyfouknul poslední zbytky kouře, co měl v plicích a zatvářil se provinile. Já prostě neměl slov. „Pane-“ Začal Ivaškov, ale profesor ho okamžitě zastavil. Vrhnul se k němu a stáhnul ho za ucho z okenní římsy. Andrei trochu zkrabatil obličej, ale nic jinýho nenaznačovalo, že by ho to bolelo. „Mám tě akorát tak dost, Ivaškove.“ Zavrčel Ivanov. „Nestačí, že seš drzej arogantní fracek! Ty budeš ještě kouřit v pokoji?! Děláš si ze mě srandu?!“ Přikrčil jsem se. Tohle vypadalo nejmíň na vyhození ze školy. Nechtěl jsem si ani představit, co mi řekne otec, když mě vylejou. Andrei byl zticha. Čuměl na Ivanova s neidentifikovatelným pohledem a vteřiny ubíhaly. „Jenom jsme to zkoušeli.“ Pípnul nakonec. Tim Ivanova ještě víc rozzuřil. Popadnul ho a praštil s nim na postel. „Tohle si vy dva vypijete!“ Zasyčel na nás. „Zejtra se oba dva budete hlásit u ředitele v kanceláři, je to jasný?!“ S těma slovama za sebou pořádně zabouchnul dveře. Chvilku bylo hrobový ticho. „Já tě zabiju.“ Zavrčel jsem nakonec a padnul na postel. Pro jednou Andrei neměl žádnou odpověď. Tasha zachmuřeně pozorovala mýho nejlepšího kamaráda, zatimco jsme všichni tři čekali před ředitelnou, až se odtamtud dostanou naši otcové. Andrei seděl zkroušeně na lavici a vypadal ještě bledší, než obyvkle. Nedivil jsem se mu. Jestli Maxim vypadal naštvaně, tak Victorovi Ivaškovi z očí šlehaly blesky.Vypadal dost drsně, takže se mi Andreie zželelo a přestal jsem ho za ten debilní nápad peskovat. Ale Tasha mu to neodpustila. „Ploč se s nim kamaládíš?“ Pronesla káravě a zněla v tu chvíli úplně stejně jako naše matka. Ušklíbnul jsem se. Uměla bejt zlá, když se jí chtělo. V tuhle chvíli její žvatlání dokonce ani neznělo roztomile. „Nemám tušení.“ Pokrčil jsem ramenama a ona nakrčila nosík. Přejela ho hodnotícím pohledem od hlavy až po paty. Našpulila rty. „Nelíbí se mi.“ Vyhlásila rozhodně. Zasmál jsem se, ale pak mi úsměv na rtech zamrznul. Andrei, kterýho jsem znal by na Tashu dělal opičky a natahoval se s ní o tom, že on je přece úžasnej. Tenhle Andrei se na nás ani nepodíval. Pohledem byl přikovanej ke dveřím ředitelny a přesto, že se to snažil skrejt jsem z něj cejtil jako kdyby byl... zlomenej. Odevzdanej. „Si zlej.“ Obvinila ho moje malá roztomilá sestřička, zřejmě proto, že jí štvala jeho ignorace. Odmalička potřebovala zpětnou vazbu. Andrei po ní podrážděně střelil pohledem, ale než mohl něco odseknout, dveře se otevřely. Otec z nich vyšel jako první a kroutil nade mnou hlavou. Tasha mi dala demonstrativně ruce okolo krku a přitlačila si svojí dětskou baculatou tvář na tu mojí. Asi aby ukázala, že je na mojí straně. Otec ke mě přistoupil a povzdychnul si. „Ředitel pro tentokrát nebude vyvozovat žádný kázeňský postih.“ Prohlásil a ani se neotočil, když se z ředitelny vynořil Victor Ivaškov. Pohled zabodnul do Andreie, kterej se mi v tu chvíli zdál mnohem menší. Ale v očích mu jiskřilo. Nikdy předtim jsem u něj takovej výraz neviděl. Nebyl jsem schopnej identifikovat všechno, protože to trvalo jenom chvilku, ale určitě tam byla rebélie. Napadlo mě, že možná chtěl, aby nás chytili. „Andrei.“ Victorův hlas zněl zlověstně. Vzal syna za rameno a vytáhnul ho na nohy. „Půjdeme se projít.“ Byl tak ledově klidnej, až mě zamrazilo. Vyslechnul jsem si otcovo kázání a poobjímal se s Tashou, která zase začala natahovat, že mě tam musí nechat. Z toho šílenýho maléru jsem nakonec vyváznul úplně lehce, co mě trochu překvapilo, ale ne natolik, abych si stěžoval. Když odjeli, vrátil jsem se pomalým krokem do pokoje (hodně pomalým, protože jsem cestou procházel okolo tělocvičny, kde se právě trápila Beliková na tréninku a mě se ta holka už tehdy líbila). Andrei ležel na posteli a čuměl do stropu. Když jsem vešel, ani se na mě nepodíval. „No. To byl teda idiotskej nápad.“ Zašklebil jsem se, jako že všechno dobrý. Přišlo mi, že mě Ivaškov ani moc nevnímá. Svraštil jsem obočí a pořádně si ho prohlídnul. Levou tvář mu zdobila vybarvující se podlitina. Když jsem se ho na to zeptal, s úšklebkem mi povyprávěl, jakej je náš spolužák Grockij vůl a že neumí házet s nunčakama. Ani bych ho netipoval na tak dobrýho herce. Ale oblafnul mě. „Dragomire.“ Ozval se Ivanovův hlas a já odrazil Andreiův útok. Otočil jsem se na něj a svraštil obočí. Vedle něj stála Nikita Beliková se svěšenýma ramenama a výrazem, za kterej bych jí zatáhnul někam do malý temný místnosti a... Usmál jsem se na ní a ona se zapýřila. Nebo možná byla jenom tak rozlítaná z tréninku, že byla takhle červená přirozeně. Červený vlasy jí neposedně poletovaly okolo tváře, přestože se je asi snažila zkrotit v ohonu. Beliková mi vždycky přišla roztomilá, ale tohle byl vrchol. Neměla na sobě ani trochu make-upu a byla zpocená a uhnaná, jako my všichni, ale nějakým způsobem pro mě byla krásná. Vyzařovala z ní síla. Ivanov jí pěkně proháněl. Já už bych mu s tim dávno seknul a odkráčel pryč. A vůbec nechci vědět, co by udělal Andrei, kdyby ho takhle peskoval. „Dragomire, ukažte jí, jak se má správně ohánět mečem. A potom jí trochu prožeňte.“ S těma slovama jí podal meč a odplul. Rozhodně jsem neměl v plánu jí prohánět. Vypadala, že už jí Ivanov sám prohnal dost. Ale na druhou stranu mi profesor právě dal důvod s ní mluvit, takže jsem to ani nehodlal hodit za hlavu. Přešel jsem k ní, aniž by mě zajímalo s kym teď bude trénovat Andrei. Když jsem viděl co za pohledy na sebe házeli s Grišou, tak jsem si musel přiznat, že v nouzi asi nebude. „Unavená?“ Zeptal jsem se trochu pobaveně. Kejvla hlavou. Vzal jsem jí za rameno a teplo sálající z její pokožky mě dráždilo. Člověk by si myslel, že ve čtrnácti se mnou ještě nebudou tak mlátit hormony. Ale v její přítomnosti bylo extra těžký se udržet. Odtáhnul jsem jí dál od ostatních a hlavně tak, aby nás neviděl Ivanov. Postavil jsem se do útočný pozice a ona mě za chvilku následovala. Zaútočil jsem na ní asi tak desetinou síly, kterou bych mohl vynaložit a ona mě snadno odrazila. Takhle jsem si s ní hrál ještě chvilku, ale potom jsem se rozhodnul, že bych jí přece jenom měl něco naučit. Odrazil jsem její další útok a přiblížil se k ní. Vzal jsem jí za zápěstí ruky, ve který držela meč. „Musíš meč držet pevně, ale pořád bejt uvolněná.“ Trochu jsem jí stisknul. „Zápěstí a rameno musíš mít pohyblivý a toho nedosáhneš, když budeš takhle křečovitá.“ Znělo to trochu víc jako kárání, než jsem chtěl. Vzhlídnul jsem k jejím očím a pousmál se, abych to zmírnil. Pozorovala mě s trochu rozšířenýma zorničkama a tak jsem úsměv roztáhnul. Naklonil jsem se k ní. „Prozradim ti můj osobní trik, chceš?“ Zamumlal jsem jí přímo do ucha a byl rád, že jsem se rozhodnul pro polohu, kde na nás Ivanov neuvidí. Hnal by mě, kdyby viděl, že jí místo výcviku balim. Připadal jsem si v tu chvíli trochu jako Ivaškov, ale s tim rozdílem, že já neměl v plánu zkoušet to i na někoho jinýho. Přikejvla. „Trik je v tom, že musíš dejchat. Což ty neděláš.“ Připomenul jsem jí líně a potichu se zasmál. Tentokrát jsem si byl jistej, že zčervenala kvůli mě. A byl to sakra rozkošnej pohled Tělocvična by byla ve večerním klidu tichá, kdyby nebylo narážení kovu na kov a našeho unavenýho supění. Cvičili jsme s Nikitou už minimálně hodinu a půl a svaly na ramenou mě pálily jako čert. Zlepšovala se trénink od tréninku a rozhodně mě nešetřila. Z nějakýho důvodu mě to ještě víc přitahovalo. Udělala výpad. Snažil jsem se ho odrazit, ale její meč se sklouznul po tom mým a než jsme se stihli vzpamatovat, ostrej kov mi proříznul kůži na předloktí. Zasyčel jsem bolestí a samovolně upustil meč na zem. Ucuknul jsem a Nikita taky. „Kčertu!“ Zvolala vystrašeně. „Promiň! To jsem nechtěla!“ Hodila meč na zem a bezradně se začala rozhlížet okolo sebe. Nakonec si neohrabaně utrhla pruh z tílka, co měla na sobě a přiskočila ke mě. Přitiskla kus trička na ránu, aby zastavila krvácení. Rozesmál jsem se. „Měla sis ho rovnou svlíknout.“ Zhodnotil jsem její odhalený vypracovaný břicho. Nehodlal jsem se tvářit, že bych nechtěl vidět víc. Pobaveně jsem sledoval, jak zčervenala. Možná to bylo tim, že byla zrzka. Andrei mi jednou dělal přednášku o tom, že jsou nejlepší v posteli. Jsem zvědavej, jak to zjistil, když Lollita byla jediná zrzka v našem Společenstvu. Hm. A možná jsem to ani vědět nechtěl. „Přestaň.“ Znělo to spíš jako prosba. Přitlačila tričko víc k ráně. Nebolelo to tak moc, ale stejně jsem syknul, abych jí trochu potrápil. „Bože! Bolí to moc? Moc se omlouvám, já-“ „-to je dobrý.“ Utnul jsem jí. Postrašil jsem jí trochu moc. Zvedla ke mě hlavu a vypadala zkroušeně. Usmál jsem se. „S takovým ošetřováním to ani nebolí.“ Zvednul jsem druhou ruku a zasunul jí uvolněnej pramen vlasů za ucho. Skoro nepozorovatelně se zachvěla a dech se jí trochu zrychlil. Nebudu lhát, že mi to nepohladilo ego. „Měl bys s tim zajít na ošetřovnu.“ Odfrknul jsem si. „Ale prosim tě. Takový škrábnutí mě nezabije.“ Ušklíbnul jsem se. Naklonil jsem se trochu blíž k ní a nenápadně si přivoněl k jejím vlasům. Z nějakýho důvodu vždycky voněly jako jasmín. „Dostalas mě, Beliková.“ Zamumlal jsem a sám jsem nevěděl, jestli mluvim jenom o tom, že mě poprvý porazila. Ostře se nadechla a sklopila pohled k našim rukám. Nadzvedla pruh trička a nakrčila čelo. „Přestává to krvácet.“ Snažila se změnit téma. Líbil se mi pach nervozity, kterej jsem z ní cejtil. I to, jak mě její malá ručka hřála na předloktí. Musel jsem se strašně přemáhat, abych jí nezačal líbat. „Řekl bych, že dneska zbytek tréninku odpískáme, co ty na to?“ Nešťastně se pousmála. „Moc mě to mrzí.“ Zopakovala. „Přestaň se mi omlouvat.“ Povzdychnul jsem si a zakroutil očima. „Měl jsem bejt víc ve střehu. Asi jsem tě podcenil.“ Zazubil jsem se. Rty se jí roztáhly v úsměvu. Byla tak nádherná. Omotala mi pruh látky okolo předloktí tak, aby držel sám a šla posbírat naše meče. Uložila je do stojanu a vrátila se. „Můžu ti to nějak vynahradit?“ Zeptala se nevinně. Och. Věděl jsem přesně, jak by mi to mohla vynahradit. Andrei na mě měl špatnej vliv. Měl bych ho přestat poslouchat. „Nevim, jestli dojdu do pokoje.“ Vydechnul jsem s hranou slabostí a zkrabatil obličej, jako kdybych se svíjel v bolesti. „Doprovodíš mě?“ Upřel jsem na ní psí pohled. Zasmála se zvonivým smíchem a natáhla se, aby mi dala mírnej políček. „Když jinak nedáš.“ Zakřenila se a položila mi ruku na záda. Přeběhnul mi po nich mráz. Prohrábnul jsem si vlasy, abych se trochu uklidnil a společně jsme opustili ztmavlou tělocvičnu. I když bych byl možná radši, kdybychom zůstali. A zamkli dveře na dva západy. „Už jsi s Belikovou nějak pokročil?“ Zeptal se mě Andrei s úšklebkem jemu vlastním a prohrábnul si vlasy, aby vypalay rozcuchanější. Vysvětlil mi už dávno, že na holky zapůsobí jeho „nedbalá elegance“. Já jsem si prostě myslel, že je ukecal. Zasmál jsem se. „Jestli čekáš nějaký podrobnosti, tak se jich nedočkáš.“ Pronesl jsem lehce. Zamračil se, ale poznal jsem, že je to jenom na oko. „Upíráš mi všechny tvoje nejlepší historky, Dragomire.“ Zakřenil se. Protočil jsem očima a otevřel dveře našeho pokoje. „A mám na to důvod.“ Ušklíbnul jsem se, vyšel ven a zabouchnul za sebou. Andrei byl můj nejlepší kamarád. Ale ani za svět bych mu nepřiznal, jaký city jsem přechovával k Belikový. Niki byla jenom moje. Moje tajemství. Moje chráněnka. Moje láska. Zastavil jsem se uprostřed pohybu, když jsem si to uvědomil. Láska. To slovo na pět písmen pro mě najednou znamenalo víc. Věděl jsem, že mě rodiče milujou rodičovskou láskou. Věděl jsem, že mě moje malá sestřička miluje tak, že by mi nikdy nedokázala ublížit. Jenže pak tady byla Nikita Beliková, kterou jsem miloval já. Bezmezně. Vroucně. Tak, jak by láska mezi mužem a ženou měla vypadat. Jako kdybych jí přivolal, stála na chodbě. S rukama plnýma knih a naštvaným výrazem. „Hej, Beliková.“ Zavolal jsem na ní. Ale ani se neotočila. Od incidentu, kdy mi vynadala, že jsem stejnej debilní sukničkář jako Andrei její vřelost vůči mojí osobě ochladla. Ani jsem se nedivil. Tehdy jsem jí nabídnul svojí postel náhradou za tu, co jí zabrali Andrei s Liliyou. Jenže jsem nevěděl, že si to vezme úplně jinak. Nemyslel jsem to zle. Ale když jsem si to zrekapituloval, vyznělo to příšerně. Pokračovala v chůzi, skoro jako kdyby mě neslyšela. Doběhnul jsem jí a srovnal krok s jejím. „Dobrý večer.“ Pozdravil jsem jí formáně a doufal v další z jejích úsměvů. Ale toho jsem se nedočkal. Jenom se ke mě natočila a kejvla hlavou. A šla dál. Srovnal jsem s ní krok. Neuteče mi. Ne kvůli Andreiovým prohřeškům. „Vezmu ti to.“ Nabídnul jsem se, abych alespoň trochu vypadall jako gentleman a natáhnul jsem se, abych jí pomohl s hromadou učebnic. Zastavila se a zahleděla se na mě hodnotícím pohledem. Byl tak intenzivní, až jsem cejtil, jak mi tváře začínaj hořet. Ušklíbnul jsem se, ale tušil jsem, že to nebude nic platný. Už jsem jí vystašil. Za dobu, co jsme spolu trénovali, jsem se naučil spoustu věcí. Nikita Beliková nebyla slabá nátura. Nikita Beliková se nenechala nikdy zesměšnit. Nikita Beliková byla hrdá, nespoutaná a krásná. Nikita Beliková nechtěla bejt za slečinku. Za žádných okolností. Narovnal jsem se. „Chtěl jsem ti ukázat, kam patříš.“ Prohlásil jsem pobaveně, když mi to všechno došlo. Byla to sice silná, dokonalá holka. Ale pořád byla holka. A já si už dávno vyhradil právo jí chránit, když mi Andrei prozradil, že by jí přibral do ůsvojí smečky ovcí, co z nim furt lezly. Jenže já věděl, že Niki je jiná. Byla totiž moje. „Mezi slečinky.“ Dopověděl jsem a ušklíbnul se. Naštvaně se nadechla. „Dragomire-“ Přerušil jsem jí. „Čekám tě v osm v tělocvičně.“ Prohlásil jsem samolibě. „Ale já nemám čas.“ Odpověděla, ale mě to bylo jedno. Chtěl jsem jí mít zase jenom pro sebe. Alespoň na chvíli. Alespoň v tělocvičně. „To mě nezajímá.“ Už jsem se vzdaloval, když jsem to vyhládil přes rameno. Slyšel jsem její výraz „Skvělý!“ ale nehodlal jsem na to reagovat. Moje Niki si může říkat co chce. Stejně pro mě bude dokonalá. Stejně o ní pořád budu snít. A stejně si budu myslet, že je lepší, než většina studentů. Vlastně už jsem jí nemusel doučovat. Ale... bohové... já chtěl. Chytnul jsem její pěst ve vzduchu, aby mě nemohla praštit. Teoreticky to byla moje vina, neměl jsem se za ní plížit. Ale to neznamenalo, že si od ní nechám nabančit. Sevřel jsem v ruce její zápěstí a tlačil jí ke zdi. Druhou ruku jsem jí obtočil okolo krku, takže byla uvězněná. Zírala na mě, jako kdybych nebyl při smyslech. Sakra. Nebyl jsem. „Dragomire.“ Zachroptěla. Její krev mi zpívala. Cejtil jsem její tep pod rukama a mohl se zbláznit. Tak moc jsem jí chtěl ochutnat. Nic na světě jsem nechtěl víc, než aby byla moje. Teď hned. „Ano, Beliková?“ „Pusť mě.“ To mě pobavilo. Neměl jsem v plánu jí vyděsit. Cejtil jsem její strach, ale byl to bezpečnej strach. Kdyby se vážně bála, pustil bych jí. Možná. „Ne.“ „Dragomire, nevim, co hodláš dělat, ale-“ „-pst.“ Zastavil jsem jí. Její hlas rušil tlukot jejího srdce a zvuk jejího dechu. O to jsem nechtěl přijít. Bylo to moc vzrušující, než abych si to nechal ujít. Přiblížil jsem se k ní. Vůně její kůže způsobila, že mi tělem projela vlna vzrušení. Zakazoval jsem si to celý tejdny. Říkal jsem si, že na ní nebudu tlačit. Ale ten večer jsem to nedokázal vydržet. Když jsem jí viděl cvičit v tělocvičně bez mojí přítomnosti, zvedla se ve mě vlna iracionálního vzteku. Žárlil jsem na ní samotnou a moc dobře si u toho uvědomoval, že jsem pěkně majetnickej blb. Ale představa, že by se na ní díval i někdo jinej. Nebo že by naše tréninky skončily. Nebo, že by... Ne, to jsem si ani nechtěl představovat. S nikym jiným by si nezačala. Byla moje. Jenže to jsem věděl jenom já. „Nemyslim si-“ Začala a já cejtil, jak se jí hlas třese. „Ano, Beliková.“ Zamumlal jsem zastřeně. „Radši nemysli.“ Vzal jsem jí za vlasy na zátylku a stáhnul k sobě. Když se naše rty poprvý dotkly, věděl jsem, že tohle je dokonalost. Nic na světě nemohlo bejt lepšího. Kompletnějšího. Sladšího. Beru to jako ukázku mojí silný vůle, že jsem z ní v tu chvíli nestrhal oblečení a nevzal si jí rovnou tam. Odtrhnul jsem se od ní, abychom se mohli oba dva nadechnout. Díval jsem se jí do očí a viděl to. To, co jsem si chtěl dokázat. Že to chtěla. Že skutečně BYLA moje. Navždycky bude. „Chci tě.“ Dostal jsem ze sebe a přišel si, že znim jako roztřesenej idiot. Ale jí to pravděpodobně bylo jedno. Protože když jsem se potom sklonil a políbil jí na krku, jenom naklonila hlavu. A já poprvý v životě ochutnal její krev. Už nikdy jsem nechtěl pít nic jinýho. „Budu muset jít. Mám Základy Legilimencie.“ Zamumlala skoro nešťastně, ale já jí umlčel polibkem a přitisknul se k ní trochu víc. Leželi jsme na posteli v mým pokoji. Bylo skoro teplý jarní odpoledne a pokoj osvětlovalo příjemný oranžový světlo z venku. V tu chvíli se všechno zdálo tak nějak... dokonalý. Rty jsem přesunul na její čelist a potom na krk.Vysunul jsem tesáky a přejel jí po jemný pokožce napínající se na tepně tak, abych neproříznul kůži. Museli jsme si dávat trochu pozor, aby na to lidi nepřišli. Nesnesl bych, aby jí z toho dělali peklo. Byla to naše věc, nikoho jinýho. Zavzdychala mi do ucha a potichu se zasmála. „Myslim to vážně, Ilyo.“ Znělo to chabě. Taky se jí nechtělo pryč, viděl jsem to. Ušklíbnul jsem se a trochu se nadzvednul, abych se na ní mohl podívat. Odhrnul jsem jí pár vlasů z obličeje a políbil jí na tvář. „Morotov to přežije. Já ne.“ Zamumlal jsem, ale nemyslel jsem to úplně vážně. Yakushkin by vyváděl, kdyby zjistil, že nepřišla na hodinu. Možná by jí dokonce vyhodil ze školy a to jsem rozhodně nechtěl. „Morotov možná, ale Yakushkin ne.“ Odpověděla, jako kdyby mi četla myšlenky. Trochu jsem se od ní odtáhnul a posadil se. „Máš pravdu.“ Zachmuřil jsem se a sklopil pohled. Hrát si na zroněnýho většinou fungovalo. Zasmála se a vrhla se mi okolo krku, až mě zase povalila na postel. Byli jsme zrovna uprostřed skoro-polibku, když najednou vykřikla a stáhla se až do rohu postele v obranným postoji. Zmateně jsem na ní čuměl, když ukázala někam na stěnu za mnou. Nadzvednul jsem se na loktu a otočil hlavu. Po zdi se pomalu spouštěl černej pavouk. „Niki?“ Svraštil jsem obočí. „Vyhoď ho!“ Rozesmál jsem se. „Ty se bojíš pavouka?“ Otočil jsem se k ní s úšklebkem. V očích měla nefalšovanej děs a hrůzu. „Vyhoď ho,“ zaprosila. Potlačil jsem chuť si jí k sobě přitáhnout a políbit jí, jak byla roztomilá. S povzdechem jsem se natáhnul a vzal pavouka do ruky. Pak jsem otevřel okno a vyhodil ho ven. „Spokojená?“ Zeptal jsem se se smíchem. Nabručeně seděla na posteli a vypadala, jako kdyby se bála, že na ní teď pavouci vylezou odevšud. Přešel jsem k ní a chtěl jí obejmout, ale odtáhla se ode mě. „Nedotýkej se mě.“ Kníkla. Zamračil jsem se. „Proč?“ „Držels ho v ruce.“ Vyhlásila. Zaklonil jsem hlavu a rozesmál se naplno. „Beliková, Beliková.“ Zakroutil jsem nad ní hlavou. „Hodláš bejt agentka a bojíš se pavouků?“ Vysunula bradu a trochu mi tim připoměla Tashu. „No a?“ Ušklíbnul jsem se, spojil ruce za zádama, sklonil jsem se a políbil jí. „Jsi úžasná, víš o tom?“ Zamumlal jsem, když se začala zvedat z postele. „Proto, že se bojim pavouků?“ Zeptala se zamračeně. Pokrčil jsem ramenama. „Vždycky mě něčim překvapíš.“ Zazubil jsem se a zase jí políbil. „Musíš jít na hodinu.“ Dostal jsem ze sebe, když jsme se odtáhli. „Jasně.“ Odpověděla zastřeně a objala mě okolo krku. „Za chvilku.“ Celý ráno jsem měl pocit, že mě všichni pozorujou. Jako kdybych byl ryba v akvárku. Nechápal jsem, co se děje až do druhý hodiny pyrokineze, kdy se ke mě donesla novinka. O nás. O mě. O Nikitě. O pití krve. Myslel jsem, že to se mnou sekne, když jsem zjistil, že o tom ví pravděpodobně úplně každej na škole. Hledal jsem jí po všech čertech, ale jako kdyby se propadla do země. „Uklidni se, brácho. Víš, jak to je, za tejden na to každej zapomene.“ Ujišťoval mě Andrei, když jsme si sbírali věci a vycházeli ze třídy. Jo. Jemu se to kecalo. Na žádný z jeho holek mu nikdy nezáleželo, bylo mu jedno, co se o nich říká. „Nechápu, že zrovna dneska nemůžeme mít alespoň jednu společnou hodinu.“ Vrčel jsem spíš sám pro sebe. Ivaškova jsem ignoroval. Moc dobře jsem znal jeho prchlivou povahu, takže by to akorát vyústilo v hádku. Prošli jsme okolo běžecký dráhy, na který můj nejlepší kamarád už párkrát málem vypustil duši. Poplácal mě po zádech. „Kdybych tě nepodezíral, že bys mi rozbil hubu, asi bych si z tebe utahoval.“ Zašklebil se na mě. Vytáčelo mě jeho pobavení. Celej mě vytáčel. Všechno mě vytáčelo. „Seš ohromně vtipnej, Ivaškove.“ Zasyčel jsem na něj, setřásl jeho ruku a přidal do kroku. Chodba internátu byla přeplněná a lidi ještě debilnější než obvykle. Nemusel jsem je slyšet, abych věděl o čem mluví. V duchu jsem si nadával, že jsem takovou kravinu po ní kdy vyžadoval. Kdybych jí nenutil, nevyprávěla by si teď o ní celá škola, že je děvka. Bezmoc a frustrace z celý týhle situace ve mě každým krokem narůstaly. Chtěl jsem chránit Nikitinu čest. Nějakým způsobem zastavit tohle debilní drbání. Jenže jsem věděl, že je to beznadějný. Pomluva je jako mor a šíří se sakra rychle. „Hele, Dragomire!“ Když jsem uslyšel Rakovovův ráčkující idiotskej hlas, všechny vnitřnosti jako kdyby mi právě zmrazila neviditelná síla. Věděl jsem, že se to dřív nebo pozdějc stane. Jenom Rakov byl natolik debilní, že si myslel, že mu za to nerozmlátim držku. „Co říkáš, myslíš, že bys mi Belikovou na pár akcí půjčil?“ Vysmíval se mi. Jí. Vlastně jsem nevěděl, co dělám. Jako kdybych byl vedenej nějakou vnitřní sílou, která mi zatemnila mozek. I když bych jednal pravděpodobně stejně i kdybych neměl v hlavě vymeteno jako po lobotomii. Praštil jsem s nim o zeď. A ještě jednou. A zase. Dělalo mi to podivně dobře. „Ještě jednou něco takovýho vypustíš z huby a zbyde ti z ksichtu jenom krvavá kaše, jasný?“ Zavrčel jsem na něj výhružně. Chtěl jsem pokračovat v seznamování Rakova se stěnou, ale najednou mě nabral a oba dva jsme zakopli o něčí tašku. Na zemi jsem měl výhodu, protože jsem se nezvedal tak těžkopádně, jako ten upocenej zoufalec. Povalil jsem ho a začal do něj bušit vší silou, kterou jsem v sobě našel. Někde v dálce jsem slyšel Andreiův hlas, říkající mi, abych přestal. Moc dobře jsem věděl, co se stane, až někdo ze spolužáků přivede nějakýho profesora, aby nás odtrhnul. A bylo mi to upřímně absolutně jedno. Dokonce mě ani nezajímalo, že tim ztratim body u Ivanova. Jediný, co jsem chtěl bylo vybít si všechnu zlost, co jsem na sebe měl. Rakovovův ksicht mi vlastně jenom posloužil jako živej boxovací pytel. „Co se to tady děje?!“ Přišlo mi to jako dvě sekundy, než se k nám dostal Ivanov a odtrhnul nás od sebe. Zůstal na mě čumět jako na zjevení. Snažil jsem se nadechnout, ale z celý týhle záležitosti jsem byl rozhicovanej, tak jsem pro jistotu alespoň držel klapačku. „Dragomire! Rakove!“ Ivanovovi v hlase znělo zklamání a pořádná dávka vzteku. To ale nebylo nic divnýho. Vztekal se často. Jenom terčem jeho prskání byl většinou Andrei, ne já. „Deset ran! Každej!“ Vyhlásil nakonec a vysmahnul. Rakov vypadal, že se rozbrečí. Někde uvnitř mě zalila vlna zadostiučinění. Asi si myslel, že dostanu jenom já. Sklonil jsem se a zvednul ze země knihu o Transfiguraci. Trochu jsem si oprášil svetr, abych nechodil jako vagabund a beze slova prošel ztichlou chodbou. A těsně za rohem jsem se potkal s rozšířenýma zorničkama Nikity Belikový. Sevřel jsem ruce v pěst. Ne proto, že bych někomu chtěl vrazit. Prostě jsem předpokládal, že to potom bude míň bolet. Byl jsem naivní. Ivanov mě znovu šlehnul bičem přes záda a já se musel sakra snažit, abych se udržel a nevykřiknul. Rozhodnul jsem se, že nevydám ani hlásku. Nehodlal jsem udělat radost Rakovovi (i když jsem pochyboval, že by ho rozveselilo cokoliv, vypadal spíš, že sebou zanedlouho sekne) a už vůbec jsem nechtěl vidět, jak by to nesla Nikita. Stála přímo přede mnou. Byla to snad nějaká forma mučení. Celá se třásla a oči se jí leskly. Měl jsem chuť přivinout si jí k sobě a ujistit jí, že je to v pořádku. Věděl jsem, co se stane, když jsem praštil Rakova. Stálo mi to za to. Jenže to se jí nedalo vysvětlit. Považovala se za viníka celýho tohohle divadla a nebylo nic, co bych mohl říct, abych jí to vyvrátil. Prásk. Trhnul jsem sebou a zatnul zuby. Už takhle sebou škubala při každý ráně. Měl jsem před sebou ještě jednou tolik ran, když se davem prodral Andrei a vzal jí okolo ramen. Překvapilo mě to. Niki ho nesnášela a on jí taky neměl dvakrát v lásce, takže jsem nepředpokládal, že by měl potřebu starat se o její duševní stav. Nehledě na to, že jsem si za tohle mohl sám a kdyby role byly obrácený, asi bych mu ještě vyčítal, že porušuje pravidla. V mnoha ohledech jsem někdy měl pocit, že přes jeho aroganci a schopnost zesměšnit prakticky cokoliv, je lepší přítel než já. Prásk. Zase sebou trhla a Andreiova ruka se okolo ní ovinula pevnějc. Byl jsem mu vděčnej, jako nikdy v životě. Niki vypadala, že se jí za chvilku podlomí kolena. Kdyby sebou sekla, tak by mi to moc nepomohlo. Už tak jsem se víc bál o ní, než o sebe. Prásk. Prásk. Skoro jsem zaskučel. Ale nakonec jsem se ovládnul. Silou vůle, protože jinak to nechápu. Poslední dvě rány jsem skoro nevnímal. Pohledem jsem byl přikovanej k místu, kde stála a v duchu jí prosil, aby zůstala silná a neskácela se. Dejchal jsem přerývavě a mělce a když mě přišli odpoutat, museli mi pomoct na nohy. Ale narovnal jsem se a rozhodnul se důstojně odkráčet. Ten trest jsem si zasloužil a počítal s nim, takže jsem se teď nehodlal nechat připravit o poslední zbytky hrdosti, co ve mě zůstaly. Cejtil jsem, jak mi z otevřených ran po zádech tečou pramínky krve. V hlavě mi hučelo a ani jsem si nevšimnul, kdy se to stalo, že ke mě Andrei s Nikitou doběhli. Ale bylo to dobře, protože jsem zakopnul o nějakej nastraženej šutr a kdyby mě Andrei nechytnul, tak se svalim na zem a už tam zůstanu. „Tak pojď, brácho.“ Zamumlal a podepřel mě. „Dostanem tě dovnitř.“ Z lehkýho polospánku mě probudil povzdych. Věděl jsem přesně čí povzdych to byl, ani jsem nemusel otevřít oči. Patřil zrzce, co mi už dávno pomotala hlavu. Pohnul jsem víčkama a otevřel oči. Pousmála se, ale pořád vypadala ustaraně. Kdyby mi to tak nevadilo, musel bych si přiznat, že je roztomilá. Pohladila mě konečkama prstů po tváři a já jí chytnul za ruku. Přitáhnul jsem si ji blíž a políbil jí na klouby. „Jaká byla hodina? Morotov vás dusil?“ Zeptal jsem se vesele, ale podivně potichu. Byl jsem ještě trochu otupělej spánkem a tou věcí, co mě Andrei přinutil vypít, že mi to prej pomůže. Ušklíbla se. „Ani ne. Badicova ho celou dobu zahrnovala otázkama a ukazovala výstřih, takže měl jiný problémy, než výuku.“ Zasmál jsem se a zádama mi projela ostrá bolest. Snažil jsem se nedat to na sobě znát, ale nevyšlo mi to. Naklonila se ke mě blíž, pohladila mě rukou po vlasech a její pohled se změnil na ustaranější. „Promiň mi to!“ „Co? Že mě rozesmíváš?“ Zněl jsem sám sobě trochu vrčivě. Nelíbilo se mi, jak se pořád dokola obviňovala. Podstoupil bych mnohem horší trest, než tohle a stejně by mi to bylo jedno, jenom ona by se užírala vinou k smrti. Zakoulel jsem očima. Sklopila pohled. „Asi.“ Tentokrát jsem to byl já, kdo si povzdychnul. Vymanil jsem se z pod jejích rukou a pokusil se nadzvednout na rukou, abych se dokázal posadit. Ztuhla. „Ilyo, přestaň!“ Přikázala mi, jako kdyby věřila, že mě tim zastaví. Stálo mě to pevný nervy, ale nakonec jsem se do sedu dostal a přitáhnul si jí do náruče. Prudce vydechla, ale nebránila se. „Nikitko.“ Zatáhnul jsem. „Kdybych mohl vrátit čas a udělat to znovu, zachovám se stejně. Tohle, nic z toho, neni tvoje chyba.“ Ztěžka polkla a zabořila si hlavu víc do mýho ramene. „Jenže já byla spouštěč. Měla jsem si dávat větší pozor.“ Obrátil jsem oči v sloup a zhluboka se nadechnul. „Jsem zvědavej, jak dlouho ti to bude trvat, než to pochopíš.“ Zabroukal jsem. „Bylas předmět, ne příčina sporu a už se o tom nechci bavit, protože mě akorát mrzí, že tě vidim nešťastnou.“ Mluvil jsem trochu jako dítě, nebo mi to alespoň tak přišlo. Zasmála se. Zvedla ke mě pohled a než stihla něco říct, zarazil jsem jí polibkem. V tu chvíli jsem jí měl říct, že jí miluju. Políbil jsem jí na čelist až přímo pod uchem a odpovědí mi byl tichej smích. Odtáhnul jsem se od ní, abych jí viděl do očí. „Co se směješ, Beliková?“ Zeptal jsem se s úšklebkem. Hravý jiskřičky v jejích očích mě zase jednou vtáhly do sebe a já cejtil, jak se mi rozbušilo srdce trochu rychlejc. Všechno na ní bylo tak dokonalý. Nedokázal jsem se jí nabažit. „Lechtá to.“ Odpověděla jednoduše a rty se jí roztáhly v dalším z těch úsměvů, pro který bych udělal cokoliv na světě. Zůstal jsem se držet na jednom lokti a druhou rukou jsem jí pohladil po tváři. Pak jsem se sklonil a políbil jí. Přitiskla se ke mě snad ještě víc než předtim, pokud to šlo a obtočila mi ruce okolo pasu. V tu chvíli jsem si strašně přál, abychom na sobě neměli oblečení. Andrei zřejmě ne. „Vy se od sebe nemůžete odtrhnout ani na chvíli, co?“ Prsknul, když vrazil do pokoje a uviděl nás ležet na posteli. Rozhodnul jsem se si ten polibek užít a chvilku ho nevnímat, takže když jsem se na něj otočil, už byl jeho výraz víc než jenom popuzenej. „Jako kdybys ty někdy dokázal skončit.“ Zašklebil jsem se a myslel si, že mi to oplatí. Andrei málokdy bejval namíchnutej. Zvlášť pokud se jednalo o to, co jsme s Niki právě provozovali. Jenže tentokrát se jenom zamračil a praštil s taškou na postel. Svraštil jsem obočí a tázavě se podíval na Niki. Jenom zmateně pokrčila ramenama. Odvalil jsem se z ní, ale zůstal jsem ležet a jemně jí hladit po vlasech. Skutečně jsem se nedokázal odtrhnout. Potichu zavrněla a přitulila se ke mě se zavřenýma očima. Andrei znechuceně zamlaskal. „Nemůžete s tim počkat, až budu pryč?“ Začal do tašky házet oblečení z naší ubohý napodobeniny skříně jenom tak nazdařbůh. Vůbec se mi to nelíbilo. Zvednul jsem se do sedu. „Andrei, nemáš horečku?“ Zeptal jsem se lehce, abych trochu uvolnil atmosféru. Ale Nikita mu to zřejmě nechtěla nechat jenom tak. „Neměla jsem pocit, že ty by ses obtěžoval skončit, když jsem vás o to s Liliyou několikrát prosila.“ Řekla to sice trochu dotčeně, ale pořád pobaveně. Andrei se prudce otočil a upřel na ní planoucí pohled. Znal jsem ho. Už jsem ho viděl tehdy před ředitelnou, když nás chytli kouřit a večer, když jsem se vrátil do pokoje. „Buď tý lásky, Beliková a pro jednou sklapni.“ Zavrčel na ní. Vyskočil jsem na nohy. „Andrei, co máš za problém?!“ Vyjel jsem na něj a po snaze uvolnit atmosféru nebylo ani stopy. Jeho náladička mě začínala vytáčet. Zvlášť když si otevíral hubu na Niki. Ta se posadila na posteli a sledovala nás. Zřejmě se bála, že se to schyluje k další rvačce. Pořád se jí těžko dejchalo, když náhodou zahlídla jizvy na mých zádech, který mi vynesla poslední bitka o její čest. „Můj problém je, že v tomhle zatraceným baráku neni jediná místnost, kde by mi všichni dali pokoj a vaše patetický cukrování mi leze na nervy.“ Jeho vyhlášení mi na chvilku vyrazilo dech. Vrčel na mě, jako kdybych byl Rakov. Vztek ze mě vyprchal. Tohle nebylo v pořádku. Andrei se vždycky snažil maskovat emoce. Byl jsem si jistej, že ho štve něco úplně jinýho. Natáhnul jsem ruku a chytil ho za paži. „Jsi v pořádku?“ Vážně jsem o něj měl starost. Vyškubnul se mi, jako kdybych ho popálil a naházel poslední várku oblečení do tašky. Zazipoval jí a hodil si jí na rameno. „Jsem v naprostý pohodě. Sluníčko svítí, ptáci zpívaj a mé srdce plesá.“ Zaprskal sarkasticky a sjel nás namíchnutým pohledem. „Asi se půjdu vyspat do tělocvičny, vzhledem k tomu, že vy dva se odsud pravděpodobně nehnete.“ Vyhlásil nakonec a otočil se k nám zády. „Užijte si, hrdličky.“ S těma slovama vyšel z pokoje a bouchnul za sebou dveřma, až se skříň zatřásla. Chvilku jsme byli potichu. Posadil jsem se na postel a zakroutil hlavou. „Co ho žere?“ Zeptala se Niki nechápavě a já pokrčil ramenama. „Netušim. Před prázdninama je většinou každej naopak šťastnej.“ Vypadlo ze mě, jako kdyby to byla nějaká nová převratná myšlenka. Zamračil jsem se. Pohled v Andreiových očích byl něco mezi naštváním, strachem a bolestí a stejně jako vždycky předtim, i teď trval tak krátkou chvilku, že jsem to nedokázal dostatečně analyzovat. Něco mi ale říkalo, že bych se měl spíš soustředit na situace, kdy jsem ho viděl, ne na pohled samotnej. Pozvání našich otců do ředitelny. Večer, kdy odjeli. Dva dny před prázdninama. „Myslim, že to má něco společnýho s jeho otcem.“ Zamumlal jsem nakonec. „Z toho, co vim si moc dobře nerozumí.“ Kouknul jsem na Niki a z výrazu její tváře jsem najednou nedokázal nic vyčíst. „No.“ Zatáhla nakonec. „Ani se nedivim, když je to taková osina v zadku.“ Zazubila se. Potichu jsem se zasmál a znovu jí políbil. Možná kdybych tehdy věděl, proč přesně vztah otce a syna Ivaškových tak haproval, udělal bych něco jinak. Možná bych ten samej den večer neseřval Andreie, že se chová jako idiot. Možná bych ho pozval, aby na prázdniny bydlel se mnou a Tashou u strejdy Bonifáce. Možná bych k němu byl prostě milejší. A nebo možná... jenom možná... bych svýho nejlepšího kamaráda šel před tim, co ho čekalo doma zachránit jednou provždy. Ale já o tom neměl tušení. Tasha nabubřele stála uprostřed haly v našem sídle a ruce měla položený na bocích. Vypadala v tu chvíli mnohem starší. Měla výraz jako náš otec. Vztekala se, protože jí navlíkli do šatů s volánkama a dušovala se, že krajka kouše. Pohladil jsem jí po vlasech. „Máš to jednoduchý.“ Povzdychla si a útrpně se na mě zadívala. Dělalo mi velkej problém zachovat vážnou tvář. „Jak to?“ Zeptal jsem se a ze všech sil se snažil udržet svoje cukající koutky v klidu. Matka byla nahoře a horečně se snažila sehnat větší kufr, aby mohla sestře zabalit další serepetičky o který nestála. Otec měl jednání ve svojí pracovně a tak jsme tam zůstali stepovat sami dva a čekali na objednanej kočár, co by nás odvezl na nádraží. K Bonifácovi jsme jezdili každý prázdniny od chvíle, co Tashe byli dva roky a matka se rozhodla pustit jí se mnou, ale tentokrát to bylo jiný. Moskva mi znělo jako nejlepší město na světě. Byl jsem bez Nikity dva tejdny a nemohl jsem se jí dočkat. Lítal jsem v tom až po uši. „Nemusíš se pařit,“ rukou mávla na svoje šaty „v tomhle.“ Zamračila se a já už jenom čekal, kdy mi začne vyprávět o tom, jak to měli ženský jednodušší tehdy v šedesátym pátym. Zakřenil jsem se na ní. „To víš. Jsi dáma, musíš něco vydržet.“ Imitoval jsem matčin tón. Odfrkla si a zakroutila hlavou. „Jsi zatracen.“ Oznámila mi se smutným výrazem, jako kdyby nade mnou udělala kříž. To už jsem nevydržel a potichu jsem se zasmál. Sklonil jsem se k ní, vzal jí do náruče a zatočil s ní ve vzduchu. Zavískla, jako to dělala když byla menší a zasmála se. „Zatracen, huh?“ Ušklíbnul jsem se. Kejvla hlavou a nahrála perfektní tragickej výraz. „Jasně. Posloucháš je na slovo.“ Potřásla se zklamaným povzdechem svojí dětskou hlavičkou. Měla to určitě nacvičený z jejích návštěv otcovi pracovny. Bylo mi řečeno, že se z ní stalo ještě mnohem větší číslo, než jsem předpokládal, takže tam byla doslova pořád. Někdy i víckrát za den. Zatvářil jsem se kajícně a pokrčil ramenama. „Někdo musí.“ „Jedinej způsob, jak se vyrovnat s nesvobodou je stát se tak moc svobodným, že se ze samotný tvojí existence stane akt rebélie.“ Zacitovala. Zůstal jsem na ní čumět. „Cože?“ „Albert Camus.“ Pokrčila ramenama. „Co myslíš, že dělám, když mám pořád domácí vězení?“ Doslova mi tim vyrazila dech. Najednou mi bylo líto, že jsem celej rok v háji. Neužil jsem si dostatečně její dětství. Rozesmála se svým zvonivým smíchem a cvrnkla mě do nosu, jako jsem to vždycky dělal já jí. „Netvař se tak tragicky, bráško.“ A přitulila se ke mě. Zasmál jsem se a dal jí pusu do vlasů. „Jsi nejchytřejší dítě na světě, už ti někdo řekl?“ „Ne. Seš první. Ale vim to už dost dlouho.“ Ušklíbla se. „Jak to myslíte: spálila?!“ Ozval se matčin nervózní hlas nad schodama. „Jak mohla spálit úplně nový klobouk od Givenchy?! Co jste to za guvernantku, když ji necháte, aby... Natasho!“ Povytáhnul jsem obočí. Nevinně na mě zamrkala. „Hups.“ Jako kdybych jí měl věřit, že šlo o nehodu. Stáli jsme v jedný z uliček vedoucích k Červenýmu náměstí a já se snažil Tashu udržet jakž takž na místě, aby nepobíhala kolem. Andrei měl čtvrt hodiny zpoždění a nemohl jsem jí zazlívat, že se nudila. Já jí sem totiž dotáhnul o deset minut dřív, než jsme měli domluvenej sraz. Prvních pět sekund jí bavilo komentovat lidi, co šli okolo („Vidíš toho chlápka s červeným nosem? Rýma nebo kokain?“ – rozhodnul jsem se, že jí budu muset udělat cenzuru knížek, co může a nemůže číst, děsila mě). Potom se rozhodla sednout si na zem, což nepotěšilo její nový šaty a ani mě, protože jsem neměl nejmenší tušení, jak budu vysvětlovat matce, jestli se to bláto nebude dát vyprat. „Nechápu, proč na něj vůbec čekáme.“ Prohlásila znuděně. Andreie od chvíle, co nás načapali kouřit viděla jenom párkrát a nikdy nevynechala příležitost, aby mu dokázala, jak ho nesnáší. On si z ní většinou utahoval, takže v očích mý malý sestřičky zrovna nestoupnul. Rozhlídnul jsem se okolo a stisknul Tashe rameno trochu pevnějc. Okolo chodily stovky lidí, nechtěl jsem, aby se mi ztratila. „S Andreiem je sranda. Nemůžeš popřít, že tě to vaše špičkování baví.“ Dobíral jsem si jí. Zamračila se a nakrčila nosík. „V žádným případě.“ Vyhlásila rozhodně a pohled se jí zachmuřil. „Čekáme na tebe dvě hodiny, Ivaškove.“ Napadla Andreie místo pozdravu. Vynořil se z davu vedle nás a ušklíbnul se. Ale znal jsem ho dost dobře na to, abych viděl, že ho něco žere. „A stejně tady seš, špunte. Moje přítomnost je pro tebe cennější než tvůj čas.“ Popíchnul jí. Zasmál jsem se, když si založila ruce na prsou a vyplázla na něj jazyk. „Chození včas nikdy nepatřilo k tvým kvalitám, jenom si na to ještě nezvykla.“ Podali jsme si ruku. „Všechno v pořádku?“ Nedalo mi to a musel jsem se zeptat. I přes ten úsměv jsem mu dobrou náladu nevěřil. Celou cestu ze školy nemluvil a když, tak spíš vrčel. A teď měl v očích jiskru zlosti, jako pokaždý, když si nějaká jeho holka vysvětlovala noční zábavu jinak, než on. Nebo když ho Ivanov péroval na hodině, že má sílu úderu jako podprůměrná holka. „V naprostým.“ Uhnul pohledem a zadíval se na Tashu. „Vidim, žes vyrostla, maličká.“ Mluvil s ní vždycky vlídně. Měl jsem pocit, že mu imponuje její schopnost ho stírat stejně, jako stíral on jí. „Zato ty seš pořád stejnej ubožák.“ Zavrčela naštvaně a zatahala mě za rukáv. „Co budeme dělat, Ilyo?“ Andrei se rozesmál. Pak sáhnul do kapsy a vytáhnul tři lístky. „Mám lístky do cirkusu, říkal jsem si, že by se Tasha mohla podívat na svoje sestřičky.“ Zůstala na něj civět s povytáhlým obočím. „Opice.“ Zasmál jsem se a on dostal pořádnou bombu do břicha. „Páni.“ Dostal ze sebe, když se hraně pokoušel popadnout dech. „Máš sílu.“ Poklepal jsem sestru po rameni a pyšně se na ní usmál. „Buď rád, že nemířila níž.“ Věděl jsem, že Andrei s Nikitou nejsou úplně kompatibilní dvojka, tak jsem si dal tu práci a domluvil schůzky tak, aby se nepotkali. Stačilo jak na sebe štěkali ve škole, nemusel jsem je poslouchat i o prázdninách. Navíc už mě začínala bolet hlava z Tashiných hlasitých vyjadřování antipatie vůči Ivaškovi. „Máš sraz s Belikovou?“ Byla to nevinná otázka se spoustou nemravných skrytých podotázek. Nejsem si jistej, jak si Andrei představoval žhavý rande s mladší ségrou po boku. „Vlastně, myslíš, že bys mohl pohlídat Tashu?“ Zeptal jsem se jenom ze srandy, protože bych svojí drahou sestřičku nenechal ve spárech takovýho blba. Nedivil bych se, kdyby jí vzal do hospody, nebo tak něco. Ale pobavil mě naprosto identickej výraz hrůzy v jejich obličejích. Rozesmál jsem se. „To bys neudělal!“ Vypískla Tasha a uraženě se ke mě otočila zády. Andrei vypadal, že nemůže přijít na správný slova. Stáhnul jsem Tashu k sobě do náruče a zezadu jí objal. Pokusila se mi vytrhnout, ale neměla šanci. „No tak, Natashko. Víš, že bych tě s nim nenechal samotnou.“ „Jí se mnou! To dítě by mě uhnalo k smrti. Nechápu, kde bere tolik energie.“ Kroutil Andrei hlavou a ušklíbal se. Teď, když bylo nebezpečí zažehnáno. „Asi po nocích nepaří a neběhá desítky trestných kol.“ Zazubil jsem se na něj, zatimco Tasha se mi přestala zmítat pod rukama. „Andrei je taky rebel, sestřičko.“ Tasha se napřímila a upřela na něj jeden ze svých nejlepších hodnotících pohledů. Napadlo mě, jestli to má vrozený, nebo otce zdatně kopíruje. „On neni rebel, ale blbeček.“ Vyhlásila nakonec přesvědčeně a já i můj nejlepší kamarád jsme se tomu hlasitě zasmáli. „Líbí se mi, že si stojíš za svým, maličká. Až vyrosteš, kluci, co se okolo tebe budou motat budou vážně chudáci.“ Cvrnknul jí do nosu a vysloužil si zaprskání, jako od kočky. „Budu muset jít.“ Podíval se na mě a přišlo mi, že mu přes tvář přeběhnul stín. Rozhodně se trochu zachmuřil, ale tehdy jsem tomu nepřikládal moc velkej význam. Myslel jsem si, že se bude doma prostě nudit. Narovnal jsem se a podali jsme si ruce. „Vidíme se pozejtří? Bonifác nebude nic namítat, když si půjčíme jeho tělocvičnu. Myslim, že mi začínaj měknout svaly.“ Už ve škole jsme se domlouvali, že si budeme muset zatrénovat. Nebylo možný se dva měsíce válet a pak zase naběhnout do Ivanovova režimu. Andrei se zasmál. „Rozumim, Beliková by si stěžovala.“ Zakřenil se. Drcnul jsem ho pěstí do ramene. „Ozvu se, jestli budu moct. Starej pán v poslední době nemá dobrou náladu, tak nevim, jestli mě pustí.“ Vůbec to neříkal způsobem, kterej by naznačoval, že jeho příchod závisí na tom, jestli mu otec nezlomí žebra. Andrei byl v některých věcech vážně přeborník a herectví bylo jednou z nich. Kejvnul jsem hlavou. „Jasně. Musíme běžet. Měj se, brácho.“ Pocuchal Tashe vlasy a ona ho za to štípla do ruky. „Měj se, maličká.“ Zasmál se a byl pryč. Tasha se na mě otočila. „Proč se usmíváš?“ „Neusmívám se.“ „Ale usmíváš! Vypadáš zasněně.“ Obvinila mě. „To kvůli tý kamarádce?“ Neodpověděl jsem jí. Ale usmívat jsem se nepřestal. Nemohl jsem se dočkat konce prázdnin. Do Petrohradu jsme se vrátili na poslední dva tejdny, aby si mě užila i matka a aby mě Tasha mohla využít na podávání knih z horních polic naší knihovny, kam se neuměla dostat. Podezíral jsem jí, že o jejích aktivitách v době domácího vězení nemá nikdo tušení. Tak nějak mě nadchlo, když jsem si uvědomil, že je to jedna z těch věcí, který říká jenom mě. Přišel jsem si kvůli tomu jako lepší bratr. Nicméně dva tejdny, kdy jsem neviděl Nikitu byly peklo. Ne, že bych nebyl rád za čas strávenej s rodinou, jenže moje srdce zůstalo v Moskvě. Tasha mě často napomínala, že ani pořádně nevnímám. V tu chvíli jsem si totiž přehrával vzpomínky, nebo si naopak představoval, co všechno udělám, až se konečně dostaneme někam do soukromí. V předvečer odjezdu do školy jsem byl rozechvělej jako malej kluk. Sám sobě jsem nemohl uvěřit, že mě takovým způsobem dostala. Pak jsem si vzpoměl na její oči a úsměv a tělo a musel jsem si přiznat, že dostat se do takový pozice nebylo zas tak těžký. „Ilyo.“ Zatahala mě Tasha za okraj peřiny. Svraštil jsem obočí. Měl jsem pocit, že je nejmíň jedna hodina ráno. Už vůbec neměla bejt vzhůru. Otočil jsem se k ní čelem. Stála u mojí postele v bílý krajkovaný noční košili (určitě byla značková) a se dvěma dlouhýma copama, aby se moc nerozcuchala. A s výrazem raněný laně. „Co se děje, Natashko?“ Zamumlal jsem a posadil se na posteli. Probudila mě ze snu o Nikitě, takže jsem se sám sobě divil, že nevrčim. Slyšel jsem, jak si zhluboka povzdechla. „Zejtra odjíždíš.“ Fňukla. Zabolelo mě u srdce, když mi to došlo. Přestože jsem se snažil, musel jsem si přiznat, že jsem jí trochu zanedbával. Určitě poslední tejdny. Zabejval jsem se Andreiem a Nikitou, ale s těma jsem byl celej rok. Nadzvednul jsem peřinu, aby si ke mě mohla vlézt a ona to udělala. Přitulil jsem si jí k sobě. Byla úplně ledová. Napadlo mě, jak dlouho stepovala na chodbě, než se mi vplížila do pokoje. Bláznivá holka. „Promiň, že jsem byl tak trochu mimo.“ Zamračila se. „To se stává, když se adolescent zamiluje.“ Prohlásila zkušeně. Potichu jsem se rozesmál. „A co ty o tom můžeš vědět, hm?“ „Seš dobrej studijní materiál.“ Pokrčil ramenama. „Ilyo.“ Oslovila mě potichu. Čekal jsem, že hned spustí otázku, ale mlčela, jako kdyby čekala na povolení. „Ano?“ Pobídnul jsem jí. Přestala si hrát s mýma prstama a zahleděla se do stropu. „Máš je radši než mě?“ Tim mě dokonale odzbrojila. „Koho?“ Dostal jsem ze sebe. „Nikitu a toho blba.“ Ani nemusela vyslovit Andreiovo jméno a znechuceně se zamračila. Asi bych se minimálně ušklíbnul, kdybych neměl tak špatný svědomí. Objal jsem jí pevnějc a dal jí pusu na čelo. „Natashko.“ Oslovil jsem jí a jednou rukou jí zvednul bradu, abych jí donutil podívat se na mě. „Nikdy nebudu mít nikoho radši než tebe.“ Slíbil jsem jí. Oči se jí trochu rozzářily. „Slibuješ?“ „Slibuju.“ „I když mám pořád domácí vězení a otravuju tě, abys mi sundal knížky v knihovně a pálim klobouky a otec o mě říká, že jsem nepoučitelná?“ Zeptala se úplně vážně. Zasmál jsem se. „Právě proto. Bez všech těch věcí bys nebyla moje malá sestřička.“ Zazubil jsem se na ní. Oplatila mi to. Chvilku bylo ticho. „A Ilyo?“ „Ano?“ „Můžu dneska spát u tebe? V mým pokoji je klaun z toho Ivaškova cirkusu.“ Usmál jsem se už skoro v polospánku. Mrška jedna. „Samozřejmě. Hned zejtra ho odtamtud vyhodim.“ Vystoupil jsem z kočáru, co mě dovezl až před školu a nadechnul se sibiřskýho vzduchu. Chybělo mi to. Chyběly mi chladný stěny Akademie, Ivanovův smysl pro disciplínu a komandování, pozorování Andreiových průšvíhů i moje tvrdá úzká postel, na který se mi po celodenním vyučování stejně spalo jako miminu. A ze všeho nejvíc mi chyběla Nikita Beliková, její smích a naše tréninky v tělocvičně. „Ivaškove!“ Zavolal jsem uvolněně na Andreie, když jsem ho viděl vystupovat z jednoho z kočárů a zašklebil jsem se. Nadhodil si na rameni tašku, trochu se zapotácel a mávnul na mě. Když se ke mě vydal, všimnul jsem si vybarvujícího se monoklu pod pravým okem. „Co se ti stalo?“ Zeptal jsem se zamračeně. Neurčitě se pousmál a mě v tu chvíli došlo, že úsměv vypadá moc křečovitě na to, aby byl pravej. „Schody kluzký, taška těžká.“ Vysvětlil jednoduše. Něco mi říkalo, že se v tom nemám nípat. Představil jsem si, že kecá, protože se mu to stalo nějakou trapnou cestou, jako že ho zobákla labuť a nechal to plavat. „Holky pěkný.“ Pokračoval s hvízdnutím, když okolo něj prošla Griša. Musel jsem uznat, že za prázdniny vyrostla – nebo spíš zkrásněla. Jenže já měl oči pro někoho jinýho. Griša se uraženě ohlídla a když zjistila, že na ní hvízdnul Andrei, obličej se jí rozzářil. Otočila se ke svýmu doprovodu – chlápkovi, co se tvářil jako kakabus a podle způsobu, jakým s nim mluvila se asi jednalo o sluhu – a začala udílet poslední rozkazy, než půjde a vrhne se Andreiovi okolo krku. Nikdy jsem úplně přesně nepochopil podstatu její důstojnosti. Andrei se zhluboka nadechnul, když jsem se začal rozhlížet okolo, abych našel zářivou hřívu rudých vlasů. „Ilyo, poslouchej... něco se stalo.“ Zněl vážně. Mockrát jsem ho neslyšel mluvit takovým tónem, takže jsem se zamračil. „Co?“ „Víš, když jste odjeli z Moskvy-“ „-už jste slyšeli, že Beliková se do školy nevrátí?“ Vypískla Griša, když k nám přiběhla a přesně podle mýho očekávání se vrhla Andreiovi okolo krku. Zamlaskal a odtáhnul jí od sebe. „Mlč, ty hloupá!“ Zavrčel na ní. Ale jí to zřejmě bylo fuk. Byla plná drbů a chtěla se o ně s náma podělit. „Cože?“ Ledová ruka mi sevřela srdce. Na chvilku mi zlý tušení vyrazilo dech. „Její otec jí odhlásil ze školy a ona pak utekla. Zmizela. Beze slova. Nikdo neví, kam se poděla. Nikdy bych do ní neřekla, že má koule na to, udělat něco takovýho. Její rodina musí bejt úplně ponížená.“ Mlela Griša a mě její slova splývaly. Odhlásil ze školy. Utekla. Zmizela. Beze slova. „Grišo, prokrista, drž hubu!“ Okřiknul jí Andrei a upřel na mě omluvnej pohled. Chtěl mi to říct. Šetrně. Jenže to bylo jedno, protože ta informace se nemohla nějakým způsobem stát lepší, nehledě na způsob podání. „Ilyo-“ Začal trochu přiškrceně. Byl jsem mu svým způsobem vděčnej, že má o mě takovou péči, ale jediný, co jsem chtěl bylo zalézt někam do kouta a umřít tam. Srdce jako kdyby se mi rozpadlo na milion kousků, o kterých jsem věděl, že je už nikdy nedám dohromady. Zakroutil jsem hlavou, zvednul svojí tašku a vydal se ke škole. Tak jako ona. Beze slova. Už mě trochu otravovala Andreiova křížová výprava proti mojí špatný náladě. Snažil se o to všemožně a já na něj vrčel, nebo ho ignoroval. Pozdějc, když jsem se dostal se svýho stavu věčnýho zachmuření, jsem se divil, že mě nevzal po hlavě lopatou. Měl jsem pocit, že v mnoha ohledech byl mnohem zarytější a trpělivější, než by se na první pohled zdálo. Ani jednou mi nevpálil, že se chovám jako idiot. A při vší úctě ke mě samotnýmu, já se k němu tak choval dost často. Uvědomil jsem si to, když jsem mu málem vrazil za to, že mi svěřil svůj plán vloupat se v noci do jednoho z kumbálů a udělat tam ročníkovou pařbu. Vyjel jsem na něj, že si o sobě myslí, že je mistr světa a že to dopadne úplně stejně jako s jeho skvělým nápadem zakouřit si v pokoji a že jestli si myslí, že se kvůli němu nechám vyloučit ze školy, tak se plete, protože za to mi nestojí. A prásknul jsem za sebou dveřma. Když jsem si potom v tělocvičně vybil svůj iracionální vztek na figuríně, dostavil se pocit provinilosti. Dal jsem si extrémně dlouhou sprchu a vrátil se do pokoje s kajícným výrazem. Andrei ležel na posteli a četl nějakou knížku, o který jsem věděl jenom to, že jí napsal Albert Camus. Napadlo mě, jestli podobnost mezi nim a Tashou neni důvod, proč ho tak nesnáší. Když jsem vešel, ani se na mě nepodíval. Nemyslel jsem si, že je naštvanej, jenom se mi snažil klidit z cesty. Přišel jsem si, jako ten nejhorší kamarád na světě. Nebyla to jeho chyba, že Nikita utekla a nic neřekla, ani nevysvětlila. „Takže.“ Začal jsem, když jsem hodil mokrej ručník na postel a šel otevřít okno, abych si užil jeden z posledních podzimních teplých večerů. „Kdy začíná ta tvoje pařba?“ Posadil se zprudka na posteli a zaklapnul knížku s nadšeným výrazem. „Věděl jsem, že se umoudříš, brácho.“ Zašklebil se. Musel jsem si přiznat, že měl výdrž. „Plán je následující. Ve dvanáct už budou všichni profesoři tuhí jako špalky, takže se vykradem z pokoje, půjdem do kumbálu ve třetím patře – klíče mám – zduníme se a počkáme na ostatní. A pak se zduníme i s nima.“ Povykládal mi svůj mistrovskej plán a já se musel ušklíbnout. Nikdy jsem u nikoho neviděl takový nadšení pro porušování pravidel. Kromě svý mladší sestry. Založil jsem si ruce na hrudi a opřel se o okenní rám čelem do pokoje. „Výborný. Když nás chytnou, tak se Ivanov zjančí. Ale celej ročník nevyhoděj.“ Přemejšlel jsem nahlas. A na chvilku mě napadlo, že by mi to možná bylo i jedno. Kdyby mě vyhodili, mohl bych vypadnout z Ruska, najít Nikitu a pěkně od plic jí říct, co si o ní myslim. Že je dokonalá, že jí miluju a že mi zlomila srdce. Výbornej proslov hodnej důstojnýho Dragomira. Byl jsem troska. Sklopil jsem pohled. „Andrei, ohledně toho, jak jsem se choval předtim...“ Odmlčel jsem se a snažil se najít ty správný slova. Nebyl jsem zrovna zvyklej se omlouvat. „To je dobrý.“ Přerušil tok mých myšlenek a poplácal mě po rameni. „Chápu, že když máš krámy, tak ti to moc nemyslí, Dragomire.“ Dodal s předstíraným soucitem a zašklebil se. Vlepil jsem mu mírnej pohlavek. „Blbče.“ „Netykavko.“ Vyplížili jsme se z pokoje jako špioni v černých mikinách a s flaškama vodky, o kterých jsem ani nechtěl vědět, jak k nim Andrei přišel. Šli jsme skoro po špičkách, aby nás náhodou někdo nechytnul a ten adrenalin mi trochu pomáhal vylepšovat náladu. Na chvíli jsem zauvažoval nad tim, jestli mě Nikitino zmizení nepřetáhne na šikmou plochu. A potom jsem se podíval na nadšenej lesk v Andreiových očích a uvědomil si, že jestli mě něco přetáhne na šikmou plochu, tak to bude můj nejlepší kamarád. Najednou se zastavil, aby nakouknul do chodby, kterou jsme měli přebíhat a já si toho nevšimnul dostatečně rychle na to, abych do něj nenarazil. „Dávej pozor!“ Syknul na mě Andrei, když flašky, který jsme sebou táhli, zacinkali, jak do sebe vrazily. Omluvně jsem se na něj podíval a dával si bacha na cestu, takže jsme ke kumbálu dorazili bez dalších podobných chvil. Jenže zevnitř se ozývaly tlumený hlasy. A to bylo přinejmenším divný, vzhledem k tomu, že klíče teď vlastnil Andrei. „Maj přijít až za půl hodiny.“ Zamumlal zmateně a než jsem ho stihnul zastavit, vzal za kliku a otevřel. „Ach, Bogdane!“ Ozval se roztouženej povzdech profesorky Charkový. Zůstal jsem stát jako solnej sloup a zíral nevěřícně na ten výjev. Andrei vedle mě dělal to samý. V první chvíli jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo něco takovýho a potom jsem prostě zakotvil v nevěřícnosti. „No teda pane.“ Ivaškov zahvízdal. Zahvízdal! „To bych do vás nikdy-“ Nestačil to doříct, protože jsem ho za kapucu vytáhnul ven a zabouchnul za náma dveře. Ze zkušenosti jsem věděl, že jediný, co je Andrei schopnej v takových situacích udělat je zhoršit je. I když jsem si nebyl schopnej vzpomenout, jestli jsem se někdy ocitnul alespoň ve vzdáleně podobný situaci, jako byla tahle. Pravděpodobně ne. Určitě ne. „Vy dva! Co tady děláte?!“ Zahřmel Ivanov, když vypadnul z kumbálu. Ani jsme se nesnažili utíkat. „My jsme si šli pro věci na uklízení. Napadlo mě, že by náš pokoj potřeboval trochu oprášit.“ Zašklebil se ten magor vedle mě místo toho, aby si vymyslel nějakou uvěřitelnou báchorku. I když by nám pravděpodobně stejně žádná nepomohla. A pak svojí výmluvu korunoval nevinným pípnutím: „A vy?“ Ivanov zbrunátněl, až jsem se začal trochu bát, že nás zašlápne jako chrousty. „Přestaň se ke mě chovat jako k jednomu ze svých kamarádíčků, Ivaškove! Okamžitě se vraťte do postele, nebo se zejtra uběháte k smrti, jasný?!“ A s těma slovama si přitáhnul improvizovanou sukýnku z hadru a zapadnul zpátky do kumbálu. Chvíli jsem tam v šoku stáli, až dokud se Andrei neuchechtnul. Napodobil jsem ho. Podívali jsme se na sebe a následoval výbuch smíchu. Nepřestali jsme se tomu smát další měsíc a vlastně i všechny následující roky, když jsme si na tu situaci vzpoměli. Kdybych neznal Ivanova tak, jak jsem ho znal, tak bych klidně věřil tomu, že to měl s Andreiem domluvený. Nikdy jsem mu nepřestal bejt vděčnej, že mě vytrhnul ze stádia absolutní deprese a vrhnul mě zpátky do života. I když to moje rozbolavělý srdce nějakým způsobem nespravilo. „Promiň, kamaráde. Musim se o tebe postarat.“ Andrei se šklebil jako měsíček nad hnojem a mě v tu chvíli vůbec nic nedošlo. Hlavu jsem měl ponořenou do vodkový lázně, takže to bylo celkem pochopitelný. Nedocházelo mi to dokonce ani ve chvíli, kdy Ivaškov zabouchnul dveře a zamknul za sebou. Vlastně mám pocit, že se mi dvě a dvě začaly spojovat dohromady až ve chvíli, kdy se z mojí postele ozval opileckej chichot. Otočil jsem se a zjistil, že se tam rozvaluje Lili jenom ve spodním prádle. Zhluboka jsem se nadechnul a v duchu přísahal Andreiovi smrt v pekelných plamenech. „Ilyo?“ Zamumlala Liliya skoro nesrozumitelně a zvedla hlavu. Pousmála se. „Co tady děláš?“ „Je to můj pokoj.“ Odseknul jsem nasupeně. Byl jsem rozhodnutej ty dveře třeba zapálit, abych se dostal ven, když se ozvalo tichý vzlyknutí. Zamračil jsem se. Nechtěl jsem jí rozbrečet. Nevěděl jsem, jak se k ní chovat. Nikitu jsem nikdy neměl problém uklidnit, protože jsem v první řadě věděl, proč fňuká. S mírným povzdychem jsem se přiblížil k posteli a dost neohrabaně jsem Liliyu poklepal po rameni. „N-nesnášíš mě.“ Zavzlykala. To vyhlášení mě zarazilo. Byla mi spíš volná, než cokoliv jinýho. „To neni pravda.“ Zamumlal jsem, ale bylo to na nic. Zakroutila hlavou a začala se oblíkat. „Ty nevíš... nevíš jaký to je, když někoho miluješ a on se ani.. neobtěžuje s tebou mluvit.“ Myslim, že kdyby nebyla tak opilá, tak by to určitě neřekla. Osobně mě nejvíc dostal fakt, že pravděpodobně mluví o mě. Nikdy se se mnou ani pořádně nebavila, jak by mě mohla milovat? Milovat... To slovo pro mě znamenalo jenom Nikitu. Hořce jsem se uchechtnul a sednul si na postel vedle ní. Složil jsem hlavu do dlaní. Nikita mě opustila beze slova. Odešla, aniž bych jí stál za to se rozloučit. Já jí miloval a ona mě... ona se ani neobtěžovala se mnou mluvit. Bylo to úplně to samý. Najednou jsem Liliyu chápal moc dobře. „Ale vim.“ Přestala se oblíkat a zůstala na mě civět s uplakanýma očima. I s rozmazaným make upem byla krásná. Ne tak krásná jako Niki, ale to nebyla žádná. A nikdy nebude. Ale byla sexy. Tak... obecně hezká. Taková, za kterou se každej kluk otočí (včetně Andreie). „Beliková ti fakt zlomila srdce, co?“ Zeptala se najednou. Trochu jsem při tom vyhlášení přimhouřil oči. Vodka bolest z Nikina odchodu trochu otupila, ale teď se zase začínala dostávat na povrch. Skoro jsem se nedokázal nadechnout. „Cože?“ Pokrčila ramenama. „Mluví o tom všichni.“ Zavrčel jsem a zvednul se. Přešel jsem k oknu a zahleděl se ven, jako kdybych čekal, že se Nikita prostě dostaví do školy pozdějc, než měla. „Neví o tom vůbec nic.“ Prsknul jsem uraženě. Slyšel jsem, jak se trhaně nadechla. „Promiň! Nechtěla jsem... vyznělo to špatně.“ Pronesla zkroušeně. Prudce jsem dejchal a snažil se po ní nevyjet. Nebyla to její chyba. Jenom jsem nenáviděl, když se někdo nabourával do našeho vztahu. Niki byla moje. Jenom moje. Všem ostatním do toho bylo kulový. „Ilyo?“ Ozvalo se po chvíli potichu. Odvrátil jsem se od okna a zjistil, že stojí vedle mě. Byla o hlavu menší než já a měla dokonalou postavu. Štíhlá a pevná. Vytrénovaná. „Co?“ „Zlobíš se?“ Přišel jsem si, jako že mluvim s malým dítětem. Zakroutil jsem očima. „Ne.“ Odpověděl jsem skoro popravdě. Ve skutečnosti jsem měl neskutečnej vztek na toho syčáka Andreie, že mě donutil se tady zaobírat opilou Liliyou. Pousmála se. A pak si stoupla na špičky a líbla mě na rty. Bylo to tak překvapivý, že jsem ani nestihnul ucuknout. Vytřeštil jsem na ní oči a ona mi pohled úplně klidně oplácela. Ztěžka jsem polknul. Přišel jsem si, jako kdybych Nikitu podváděl, když jsem se sklonil a políbil Liliyu pořádně. Přišel jsem si tak ještě víc, když jsem jí položil na postel a začal jí zase svlíkat. Přišel jsem si tak i druhej den ráno, když jsem se vedle ní probudil. Jenže čim dýl tohle všechno trvalo, tim víc na mě dopadala realita. Niki byla pryč. Už nikdy jí neuvidim. Nestál jsem jí ani za slovo rozloučení. Byl čas se pohnout dál. Kdybych to tak uměl přikázat svýmu rozbolavělýmu srdci. Stálo mě to hodně sil, abych se udržel a nerozesmál se na plný pecky. „Neboj, méďo.“ Zatáhla trochu šišlavě Irina a dala Andreiovi rychlou pusu na rty. „Večer ti to vynahradim.“ Zamrkala na něj. Přál jsem si mít foťák, abych Andreiův výraz mohl zvěčnit. A vlastně i Ivanovův. Nacházeli jsme se v tělocvičně a profesor měl zase náladičku, kterou bych označil za jednu z těch horších. Vozil se po Andreiovi celý ráno za jeho „špatný výpady“, „rozklepaný kolena“, „zápěstí jako puding“ a nebo „reflexy na úrovni blbouna nejapnýho“, což bylo jeho oblíbený přirovnání. Teď si zrovna můj drahej spolubydlící vyslechnul přednášku o tom, že se s mečem pohybuje asi stejně ladně jako kráva v baletní sukni. Andrei vrčel a vypadal asi tak pět minut daleko od toho, aby s tim seknul a odkráčel pryč. A pak ho Irina úplně zazdila. Pohladila ho po hrudníku a nakroutila si na prst uvolněnej pramen vlasů. Musim se přiznat, že i pro mě to bylo překvapení. Nevěděl jsem, že se na něj vrhne na veřejnosti. Hlavně na hodině. Měl jsem v tom prsty. Po Andreiově mistrným plánu, kdy mě zamknul v pokoji s Liliyou jsem se vydal za Badicovou a nakecal jí to, čeho se bál nejvíc. Že je do ní beznadějně zamilovanej a bojí se, že ona ho chce jenom do postele. Že mi vyprávěl už kolikrát, že by si jí jednou chtěl vzít. Že si myslí, že pro ní neni dost dobrej, protože se k sobě nikdy na veřejnosti nechovaj jako skutečnej pár. Až mě překvapilo, jakou škodolibou radost mi to udělalo, když mi to sežrala i s navijákem. „Co to děláš?“ Zasyčel na ní a odtáhnul se co nejdál to šlo. Ivanov pořád nepřišel k řeči, takže si to mohl dovolit. Něco mi říkalo, že až se profesor vzpamatuje, tak už toho Andrei moc nenamluví. Ani Irina. „Ale, kocourku.“ Zatrylkovala. „Nemusíš se bát. Já už to vim.“ Prohlásila shovívavě. Andreiův pohled potemněl ještě víc. „Taky tě miluju.“ Dodala. Kamarád se na mě otočil, protože mu to v tu chvíli zřejmě došlo a ignorujíc posměšný úšklebky spolužáků na mě vrhnul zrazenej pohled. Zašklebil jsem se na znamení toho, že se přiznávám. „Ivaškove, okamžitě si ten románek s Badicovou odveď na běžeckou dráhu, nebo se neznám!“ Ivanov se vzchopil a jeho hlas rezonoval ztichlou tělocvičnou. „Ale pane-“ Začal Andrei, ale Ivanov už byl u něj a tahal ho za límec ven z tělocvičny. „Na moje hodiny si svoje milenecký avantýry vodit nebudeš! Badicová, vy vypadněte! Nechci vás vidět!“ „Kocourku, počkám u tebe!“ Zavolala za nima. Ivanov se zarazil uprostřed pohybu a i s Andreiem se na ní otočil. Oba dva na ní čuměli jako na zjevení. V tu chvíli mi přišlo, že jsou si trochu podobný. Výraz měli rozhodně identickej. Mlčky se podívali na sebe a pak zase na ní. Pak zase na sebe. Ivanov povytáhnul obočí a Andrei odpověděl pokrčením ramen. Pak Ivanov zakroutil hlavou. „Ivaškove.“ Jeho hlas zněl rezignovaně. „Nikdy mě nikdo tak nenutil přehodnocovat pedagogickou kariéru.“ A pustil ho. Andrei už se začal vracet na místo, ale Ivanovův hlas ho zastavil. „Ani na to nemysli. Patnáct koleček. A švihem.“ Odtušil. Když jsem viděl Andreie dusat ven z tělocvičny a Irinu nechápavě civět na jeho odcházející záda, nedokázal jsem si pomoct a rozesmál jsem se naplno. Za což mě Ivanov poslal následovat Andreiovy šlépěje. Vztah s Liliyou byl pravděpodobně stejně vážnej, jako všechny Andreiovy vztahy. Buď jsme spolu spali, nebo se líbali v rohu. Nebavil jsem se s ní o politice, o svojí rodině, ani jsem nechtěl vědět, jakej měla den a ona to nevyžadovala, i když jsem tušil, že jí to vadí. Jenže já měl v hlavě a v srdci místo jenom pro jednu holku a tu mi nikdy nemohla nahradit. Možná kdybych se na chvíli zastavil a zamyslel se nad tim, přišel bych si jako enormní hajzl. Ale nemohl jsem si dovolit další výčitky svědomí, stala by se ze mě padavka. Ne, rozhodnul jsem se bejt na chvilku Andrei. A kupodivu mi to docela šlo. Asi to bylo tim, že jsem s nim trávil tolik času. Ivaškov byl samozřejmě nadšenej, že mu jeho skvělej plán tak vyšel a ve svý spokojenosti se samým sebou si nic nedělal ani z toho, že ho Ivanov prohání víc než obvykle. Ten chlap na něj byl buď zasedlej, nebo z něj chtěl mít nejlepšího studenta. Vždycky jsem měl pocit, že spíš to druhý. „Ilyo?“ Zamumlala Lili, když jsme se od sebe na chvilku odtáhli, abychom se mohli nadechnout. Stáli jsme v prázdný učebně a venku už se začínalo stmívat. Za chvilku bude večerka, tak jsem si chtěl jenom trochu zvednout náladu. Uvědomoval jsem si, jak moc hnusný to ode mě je a bylo mi to jedno. Což ze mě jenom dělalo většího kreténa. „Mhm?“ Nechtěl jsem se s ní bavit. Chtěl jsem se líbat. „Pořád jí miluješ, že jo?“ Ta otázka byla jako ledová sprcha. Nebo spíš řeka, kterou mi celou vylila na hlavu. Odtáhnul jsem se od ní, jako kdyby mě bodla, ustoupil jsem dozadu a zapotácel se. Tak dobře se mi dařilo potlačit myšlenky na Nikitu a stačila jedna věta, aby se mi celá tahle snaha zhroutila jako domeček z karet. „Nechápu,“ zavrčel jsem, až ztěžka polkla, „proč jí vytahuješ.“ Byl jsem vyloženě nasranej. Zhatila všechno. Všechny hradby, který jsem si uvnitř sebe budoval okolo jména Nikita Beliková byly v jedný chvíli rozbagrovaný a bez možnosti opravy. Bolest, která mi pulzovala celým tělem byla skoro nesnesitelná. „Nechováš se, jako kdybys mě měl rád.“ Pípla. „Mám pocit, že pořád myslíš na Nikitu.“ „Nevyslovuj její jméno!“ Vykřiknul jsem a můj hlas se vrátil ozvěnou prázdný učebny. Viděl jsem, jak se přikrčila. Ale pak hrdě vystrčila bradu. „Vidíš? Nemůžeš ani slyšet její jméno, abys okamžitě nevrčel. Miluješ jí a mě se snažíš využít, abys na ní zapoměl! A to se tváříš jako bůh morálky? Jsi jeden zlej hajzl, horší než Ivaškov, protože ten alespoň dá všem najevo, jak to je!“ Zůstal jsem na ní zírat, když jí začaly téct slzy. „Lili...“ Zachrčel jsem, ale neměl jsem co říct. Měla pravdu. „Omlouvám se.“ Bylo to jediný, co jsem ze sebe dostal. Nevěřícně se na mě podívala. „Bože, já jsem tak neuvěřitelně blbá. Nemůžeš jí dostat z hlavy tak, jako já tebe. Proti ní se prostě bojovat nedá.“ Přišlo mi, že mluví spíš sama pro sebe. Chvíli jsme tam stáli a čuměli na sebe. Pak se otočila k odchodu. „Chtěl bych... k tobě cejtit to, co k ní.“ Vypadlo ze mě ani nevim jak. Zastavila se s rukou na klice a zakroutila hlavou. „Taky bych to chtěla.“ Chvíli váhala a potom se ke mě otočila. „Ilyo, ty seš nejúžasnější kluk, co znám. Každá holka by se přetrhla, abys se na ní jednou podíval tak, jako na Nikitu. Neví, jaký má štěstí, že je to ona, koho miluješ. A jestli jí ještě někdy potkáš, prosim tě, nakopej jí zadek za to, že nás všechny připravila o tvojí pozornost.“ Přes slzy se zašklebila a bez dalšího slova vyšla ven. Nechala mě stát v prázdný tmavý učebně samotnýho. Sednul jsem si na jednu z lavic a ani se nesnažil zastavit vzpomínky, který zaplavily můj mozek. Nemělo to cenu, byly tam vždycky a vždycky budou. Potřeboval jsem jí. Nikdo jí nedokázal nahradit. A já byl idiot, že jsem se o to snažil. Když jsem se ten večer vrátil do pokoje, suše jsem informoval Andreie o krachu jeho plánu a v noci, když jsem se převaloval na posteli a nedokázal usnout, jsem si slíbil, že se Nikitu nebudu snažit vymazat. Jediná možnost bylo naučit se s tim žít. Tak. Studijní výměnnej pobyt v Londýně, kterej nabízeli jenom nejlepším studentům se jevil jako dokonalá příležitost na chvilku vypadnout ze stereotypu a užít si srandu. Zvlášť když jsem zjistil, že se nezbavim Ivaškova na pokoji. Těšil jsem se na Londýn jako malý dítě, protože jsem zjistil, že na tamní univerzitě maj dokonale vybavený tělocvičny. A v kampusu byla dokonce hospoda. Už jsme se nemuseli v noci plížit do kumbálů a načapávat naše drahý profesory, jak se tam k sobě tulej bez oblečení. Ta vzpomínka mě ještě pořád dokázala rozesmát. Otec byl pyšnější, než jsem ho kdy viděl, když mu oznámili, že mě vybrali. Vyslechnul jsem si přednášku o tom, že se mám snažit dobře reprezentovat vlast a že jsem ho „nevýslovně potěšil“. Tasha se mu celou dobu pitvořila za zády a pak mi s klidným výrazem řekla, že je na mě „nevýslovně hrdá“. Dokonale imitovala otcův tón. Měl jsem pocit, že se mu podobá čim dál tim víc. Až na smysl pro vlastenectví. Odjezd byl z Moskvy, takže jsem si vytipoval vlak, kterej mě tam dostal o dvě hodiny dřív, než byl plánovanej sraz. Neměl jsem tušení, co bych tam dělal, protože jsem měl za to, že Andrei bude ještě vyspávat a Bonifáce jsem na tu chvilku nechtěl otravovat. Tak jsem se vydal ke kasárnám s tušením, že Ivanov už tam stejně bude. Jestli se teda někde netahá s Charkovou. Už dva dny jsem byl rozrušenej z cesty. V Londýně jsem nikdy nebyl a upřímně jsem si to nedokázal představit, ale domníval jsem se, že mi ta cesta trochu pomůže zapomenout na Nikitu, která se ke mě na chodbách Akademie vracela jako duch. Kdybych tehdy tušil, že se tam moje touhy po ní zhmotní, asi bych se tam vydal sám a nečekal na skupinu. Ani mě v tom rozrušení nenapadlo zaklepat, takže jsem k Ivanovovi do kanceláře vrazil bez toho. A pohled mi okamžitě padnul na Andreie. Stál zády ke dveřím s vyhrnutou košilí. Kůži mu hyzdily rány a podlitiny, jako kdyby ho někdo mučil v zajateckým táboře. Viděl jsem skoro precizní švihance něčim tvrdým, který mu rozsekly kůži a musely bolet jako čert. Trvalo to jenom chvilku, než odskočil dozadu, otočil se a shrnul si košili dolů. Zalapal jsem po dechu. „Dragomire, nenaučili váš doma klepat?“ Ozval se Ivanov chladným hlasem a já ani nedokázal zareagovat. Neuměl jsem se v tu chvíli ani omluvit a vycouvat. V hlavě mi šrotovalo. Tušil jsem, co se stalo a nechtěl tomu věřit, i když tomu všechny okolnosti nasvědčovaly už dávno. „Ven!“ Zařval Ivanov a já skoro automaticky vypadnul a zavřel za sebou dveře. Venku na chodbě jsem se trhaně nadechnul a opřel se o stěnu. Byl jsem s Andreiem na pokoji roky a nikdy mi to nedošlo. Jeho špatná nálada před prázdninama. Jeho pozdní příchody na naše srazy v Moskvě. To, že tehdy na náš tréninkovej prázdninovej sraz vůbec nepřišel. Zachmuřenej výraz pokaždý, když se zmínil o svým otci. Modřiny, pro který měl vždycky pohotový vysvětlení. Strach, co jsem z něj cejtil, když si naše otce zavolali do školy kvůli průšvihu s kouřením. Byl jsem tak neuvěřitelně slepej a naivní, že mi to nedošlo. Měl jsem chuť třískat hlavou o zeď. Hlavou Victora Ivaškova. Dveře se otevřely a Andrei vyklouznul ven. Ani se na mě nepodíval, jenom tam stál. Rezignovaně, jako kdyby byl připravenej na to, že mu vynadám. Nikdy jsem ho takhle neviděl. „Co se stalo?“ Zeptal jsem se trochu přiškrceně. Zakroutil hlavou. „Kdo ti to udělal?“ Zněl jsem potichu. Zase neodpověděl. Jenom se otočil a odcházel po chodbě pryč. Rychle jsem ho dohnal a zastoupil mu cestu. Donutil jsem ho zastavit. „Andrei.“ Oslovil jsem ho vlídně. „Nechci o tom mluvit.“ Pronesl pomalu, dutě, jako kdyby se musel přemáhat ke každýmu slovu a odmítal se mi podívat do očí. „Podívej se na mě.“ Vyzval jsem ho opatrně. Neudělal to, ale všimnul jsem si nádechu modřiny na lícní kosti. Asi už byla skoro zahojená. „To ti udělal otec?“ Vyplivnul jsem. „To je moje věc.“ Prsknul na mě, čimž mi to potvrdil. „Andrei, musíš to někomu říct. Udělá s tim Ivanov něco?“ Zasmál se trpkou napodobeninou smíchu. „A co myslíš, že by měl udělat? Nakráčet k nám domů a říct mu: přestaň Andreie třískat do krve, nebo tě nechám běhat, až umřeš? Nechám jednu z holek, aby tě na tréninku porazily? Nebo jak si to představuješ?“ Mluvil potichu a ledově. Cynicky, jako pokaždý, když ho něco žralo. Přeběhnul mi mráz po zádech. „Já nevim. Něco by měl udělat, tohle je přece... ubližuje ti často?“ Neměl jsem páru, jak se k němu chovat. Přehrával jsem si v hlavě všechny ty chvíle, kdy jsem na něj byl hnusnej, protože byl nepříjemnej kvůli tomu, že musí jet domů. Cejtil jsem se, jako kdyby to byla moje chyba. Byl jako můj mladší brácha a já si teď přišel, jako kdybych ho zradil, že mi to nedošlo dřív. Odfrknul si. „Dej mi pokoj.“ Vytrhnul se mi a obličej se mu skřivil bolestí. „Andrei!“ Zachytil jsem ho, když se mu podlomily kolena. Vypadal vyčerpaně. Zřejmě všechnu svojí energii vložil do regenerace, aby stopy po Victorově chování nebyly vidět. Napadlo mě kolikrát už něco takovýho musel udělat. Ztěžka jsem polknul. „Brácho.“ Oslovil jsem ho potichu. „Když to řekneme mýmu otci, určitě s tim dokáže-“ „-přestaň!“ Zavrčel na mě. „Copak to nechápeš? Jenom se to zhorší! Maxim Dragomir nakráčí k otci do kanceláře a začne mu vykládat o tom, jak je špatnej otec a on se mnou potom vysklí všechny okna v domě. Laskavě se do toho nepleť, jasný? Nepotřebuju ho ještě víc nasrat, zvládám to dostatečně.“ Vydal se chodbou dál, skoro důstojně. Měl v sobě tolik bolesti. Chtěl jsem Victora zabít. Chtěl jsem si vrazit za to, že jsem to už dávno neudělal. „Andrei, takhle přece nemůžeš žít.“ Poslední zoufalej pokus. Ale věděl jsem, že je na to moc tvrdohlavej. A že má pravdu. Těch pár příležitostí, kdy jsem viděl Victora Ivaškova mi daly představu o tom, jak by se asi zachoval, kdyby se někdo pokusil o intervenci. Andrei by to odnesl nejvíc ze všech. Bezmoc a frustrace ve mě narůstaly. Otočil se ke mě a opřel se o zeď, aby sebou neseknul. Dělal moc prudký pohyby, na to, že měl záda prakticky rozmašírovaný. „Zvládnu to. Podívej, je mi jasný, že tobě, jako milovanýmu synovi, kterýmu se vždycky všechno odpustí a všechno mu projde a nedostane přes držku pokaždý, když se špatně podívá, nebo nepodívá, nebo když něco řekne, nebo neřekne, to může připadat příšerný, ale já už jsem si zvyknul. Jsem rád, že ty sis zvykat nemusel, ale tohle je můj život a já vim, jak si chránit kůži, i když ti to tak nemusí připadat. Takže se jednou, Dragomire, nepleť do něčeho, do čeho ti nic neni a o čem nic nevíš, nech mě bejt a dělej, že se nic nestalo.“ Všechno to vychrlil jednim dechem a jeho výraz napovídal, že má pocit, že toho řekl až moc. Zatnul jsem zuby, abych se udržel a nepokračoval ve vysvětlování, že to, co Victor dělá je špatný. Andrei moc dobře věděl, že je to špatný. Došlo mi to, když jsem ho viděl šourat se pryč. Výraz v jeho očích, tón jeho hlasu, se mi zaryly do srdce. Byl to můj nejlepší kamarád a trpěl. A já jsem neměl v ruce žádný eso, který by ho z toho dostalo. Doběhnul jsem ho a podepřel ho. Pro tentokrát se obešel bez námitek. „Tak pojď, brácho.“ Zamumlal jsem a rozhodnul se k tomu už nevracet. Jedeme do Londýna. Tam bude alespoň v bezpečí. „Najdeme ti nějakou krev.“ Stál jsem na chodbě jako přimraženej a čuměl na svoje zhmotněný sny. Byla ještě krásnější, než jsem si pamatoval. Vyrostla. Zženštěla. Nechápal jsem, jak je to možný, ale přísahal bych, že trochu zářila, jako anděl. Jako něco, co mi poslali na zem za odměnu. Měl jsem chuť si jí vtáhnout do náruče a už nikdy jí nepustit. Moje Nikita. Živá, z masa a kostí přímo přede mnou. „Beliková!“ Zavolal jsem na ní a tajně jsem doufal, že se nerozplyne v obláčku mlhy. Že to není další přízrak, kterej mě pronásledoval až sem. Andreie jsem si okamžitě přestal všímat a šel jsem k ní. Civěla na mě asi stejně překvapeně, jako já na ní. „Beliková, co tu děláš?“ Vydechnul jsem a přitisknul jí k sobě. Byla to ona. Byla naživu. Byla v pořádku. Byla u mě. Nadzvednul jsem jí ze země a všechny její knihy se poroučely k zemi. „Ilyo! Přestaň!“ Spustila na mě anglicky. Položil jsem jí na zem, ale z náruče jsem jí vysvobodit nehodlal. Už nikdy jsem jí vlastně nehodlal nechat jít. Nasál jsem do plic její vůni a cejtil se jako v ráji, jako poakždý, když jsem byl s ní. Předtim to byla tupá bolest, která mi pulzovala tělem pokaždý, když jsem si na ní vzpoměl. Teď to byla ostrá, skutečná bolest z toho, že jsem jí tak dlouho neměl u sebe. Potřeboval jsem jí. Hrozně moc. Natočil jsem si na prst pramen jejích vlasů. „Ilyo. Prosím, pusť mě.“ Její slova rozevřely další ránu v srdci. Odstoupil jsem od ní a ona se sklonila ke knihám a začala je sbírat. Rozhodnul jsem se jí pomoct prostě proto, že jsem nevěděl co dělat jinýho. Až teď mi došlo, že to možná vůbec nemusí cejtit stejně. Že se celou tu dobu neužírala myšlenkou na mě. Možná si našla někoho jinýho. Možná na mě... zapoměla. Ta představa byla nesnesitelná. „Proč nemluvíš rusky?“ Zeptal jsem se a snažil se o uvolněnej tón. „Ilyo, nech to tak. Jsme v Anglii. Nebudu tady mluvit rusky, ani francouzsky.“ Snažil jsem se tvářit chápavě, ale srdce mi krvácelo. Vykašlala se na mě. Celý ty roky jsem miloval Nikitu Belikovou, která na mě zapoměla. „Dobře. Ale slib mi, že se se mnou potkáš. Da?“ Nebyl bych správnej Dragomir, kdybych se vzdal bez boje. Do posledního dechu bylo krédo našeho rodu. Chytnul jsem do ruky knihu, po který se natahovala a jako malý dítě jsem jí odmítal pustit, dokud mi nepřislíbí rande. Chtěl jsem jí tak moc. „Ilyo. Vrať mi tu knihu.“ Zavrčela na mě rusky. V tu chvíli se konečně začala podobat Nikitě, kterou jsem znal. Usmál jsem se. „Myslel jsem, že rusky nemluvíš.“ „Hej! Lollo!“ Zavolala na ní drobná tmavovláska za mýma zádama. Andrei by jí určitě ocenil, kdyby zrovna neflirtoval s úplně blbě vypadající blondýnou. Rozhodnul jsem se chovat se trochu jako dítě. Někdy jsem si přišel spíš jako Tashin mladší bratr, než starší. Zvednul jsem knihu nad hlavu, aby na ní nedosáhla. „Slib mi, že se potkáme.“ „Dobře.“ Vrčela. „Sejdeme se večer okolo osmý. V kavárně u internátu kapitána Blackbirda. A teď mi vrať knihu.“ Poslechnul jsem jí, ale předtim jsem jí vlepil polibek na rty. A odešel jako ve snách. Moje Niki... o který jsem ani nevěděl, jestli je ještě pořád moje. Ale hodlal jsem to zjistit. Večer, okolo osmý, v kavárně u internátu kapitána Blackbirda. Zase jsme byli v tělocvičně a trénovali. Připomínalo mi to domov. Časy, kdy jsme prostě byli spolu a všechno bylo tak, jak mělo. Až na skutečnost, že jsem tehdy Niki tolikrát nesložil k zemi. „Ach, Niki. Špatný. Musíš trénovat.“ Smál jsem se, když jsem jí vyrazil meč z ruky a tisknul jí k sobě uvězněnou mýma rukama a ostřím meče. Sklonil jsem se k ní. Už jsem to nedokázal vydržet. Voněla deštěm a její osobní vůní. Byla to dráždivá kombinace. Zubama jsem jí přejel po kůži, ale tak, abych jí nenarušil. „Tu vůni si pamatuju.“ Pustil jsem její ruku. Meč jsem nesklonil. Rukou jsem něžně zajel pod její tílko. Začal jsem jí hladit po bříšku. „Chci vědět, jak chutnáš.“ Slyšel jsem, jak mi hlas zhrubnul. Takhle mě dokázala vzrušit jenom ona. „Nikdy se neptal na dovolení.“ Zamumlala přerývavě. Rozesmál jsem se. Cejtil jsem se tak uvolněnej. Všechna bolest z jejího odchodu, všechny noci, kdy mě pronásledovaly vzpomínky na ní. Všechno mě vedlo k tomuhle okamžiku a já za to byl vděčnej. Nikdy bych si možná neuvědomil, jak moc jí potřebuju. Doplňovala mě. Bez ní jsem nebyl kompletní. „Teď jsem gentleman.“ „Lež.“ Vzdychla. „Da!“ Odhodil jsem meč a udělal to, po čem jsem toužil už roky. Přitisknul jsem jí k sobě a spojil naše rty v divokým, vášnivým polibku, kterej mi rozechvíval všechny svaly v těle. A jí zřejmě taky. Přitlačil jsem jí ke stěně stejně jako tehdy v tělocvičně. „Chci tě.“ Zašeptal jsem stejně jako tehdy. A stejně jako tehdy to byla absolutní pravda. Nechtěl jsem nic jinýho. „Já vim.“ Miloval jsem jí tak moc. Naklonila hlavu a já se konečně dostal k její teplý, vonící, sladký krvi, která pro mě znamenala štěstí, lásku a dokonalost v jednom balíčku s nádhernou postavou, jiskřivýma očima a úsměvem, pro kterej bych vraždil, jenom abych ho mohl vidět co nejdýl. „Tak naposledy.“ Její hlas zněl unaveně a nekompromisně. „Nepustim tě dovnitř.“ Stál jsem na chodbě internátu a začínal se cejtit vrcholně trapně, jak jsem se jí dobejval do pokoje. Nikita byla vystresovaná ze zkoušek a nechtěla, abych jí ‚rozptyloval‘. Trochu mě uráželo, že si myslela, že jediný, co chci je mít jí v posteli. I když to zčásti byla pravda. „Ale no tak! Slibuju, že se tě ani nedotknu.“ Ušklíbnul jsem se. Byl jsem rád, že se pro tentokrát rozhodla mluvit se mnou rusky. Kdyby lidi procházející chodbou byli svědkama mýho ponížení a ještě k tomu o tom věděli, asi by mě to vyvedlo z míry mnohem víc. „Mám čínu.“ Prohlásil jsem medovým hláskem. Za dveřma chvilku bylo hrobový ticho. Pak se dveře s cvaknutím pootevřely a objevila se její zamračená tvář. „Zrádče.“ Obvinila mě, ale její oči se smály. Zazubil jsem se a nacpal se dovnitř dřív, než si to mohla rozmyslet. Pokoje tady byly úplně jinak zařízený, než na Akademii, což mi poskytlo možnost, abych papírovou tašku s jídlem položil na prostornej dubovej stůl v kuchyňce. Teda, byl by prostornej, kdyby na něm neležely štosy papírů. Pokrčil jsem ramenama a otočil se k ní. „Dělám to jenom pro tvoje dobro. Nechci, abys mi umřela hlady.“ Zasmála se a přešla ke mě. Zvědavě nakoukla do tašky. „To je z Tao Ming?“ Zeptala se a já doslova slyšel, jak se jí sbíhaj sliny. Tao Ming byla oblíbená restaurace snad všech studentů. Možná proto, že byla hned za rohem kampusu. Mě ale jejich jídlo přišlo vynikající. Nikitě taky, za což jsem byl rád, protože Andrei asijský jídla vyloženě nesnášel, takže jsem se s nim nemohl o ten zázrak čínský kuchyně podělit. „Vzal jsem ti Kung pao.“ Zatvářil jsem se jako neviňátko. Nebo jsem se o to alespoň snažil. Nikita vytáhla papírový krabičky z tašky a našla nám hůlky. Posadil jsem se na gauč a ona ke stolu. Nevadilo mi, že se spolu nebudeme bavit, ani nic jinýho, její přítomnost byla dostačující. Nebo mi to alespoň nevadilo natolik, abych se nedokázal přinutit splnit svůj předcházející slib. „Z čeho máš zkoušku?“ Zahuhňal jsem s pusou plnou Pekingský kachny. Slyšel jsem, jak ztěžka polkla. „Mezinárodní organizace, nadnárodní korporace a pravděpodobně všechny konference týkající se mezirasových vztahů, co kdy byly.“ Řekla nešťastně. Pomalu jsem dožvejkal a zapil sousto douškem coly. „Hm. A jde ti to?“ Vzhlídnul jsem k ní. Sledovala mě přimhouřenýma očima, jako kdybych jí něčim urazil. Byla roztomilá. „Vypadám snad, že to umim?“ Prskla na mě. Pousmál jsem se. Počkal jsem, až se vrátila k poznámkám. „Víš co mě nejvíc překvapuje?“ Nadhodil jsem lehce. „Co?“ Zahučela. „Proč ses mě nezeptala, jestli bych tě to nenaučil.“ Vyslovoval jsem pomalu, jako kdybych nad tim vážně přemejšlel. „Víš, s ohledem na to, že mi to vtloukali do hlavy asi tak od tří let.“ Pokračoval jsem. Mrknul jsem na ní, když na mě zůstala čumět. S povzdychem jsem položil poloprázdnou krabičku na stůl a vstal. Přešel jsem ke stolu a vzal z něj první papír, co mi přišel pod ruku. Konference v Skopje, 1754. „Neni mi jasný, proč chodíš se synem Elatiora, když ho ani nevyužiješ na doučování Mezinárodních vztahů.“ Ušklíbnul jsem se. Slyšel jsem, jak se potichu zasmála. „To bude tim tělem.“ Poznamenala. Překvapeně jsem na ní kouknul. „Teda, Beliková.“ Zazubil jsem se. „A pak kdo koho svádí.“ Zakroutil jsem hlavou, přešel k ní a dal jí pusu do vlasů. Pak jsem se posadil na židli vedle ní a opřel se loktem o stůl. „Tak.“ Zhluboka jsem se nadechnul a nakouknul do poznámek, co měla před sebou. „Povídej, čemu nerozumíš.“ Proplejtal jsem se mezi lidma na zapráskaným Leicesterským náměstí a potichu nadával na davy turistů. Krabici z lesklýho ebenovýho dřeva jsem si tisknul k hrudníku pod bundou, aby na ní nenapršelo. Pomyslel jsem si, že i v zimě na Sibiři by bylo lehčí udržet jí v suchu. Viděl jsem jí na druhý straně náměstí, jak se rozhlíží okolo. Nepřešlapovala netrpělivě, jak bych čekal, když jsem měl deset minut zpoždění. Stála klidně. Došlo mi, že nezapoměla úplně všechny lekce toho, co by měl ovládat správnej agent. Trpělivost byla na prvních příčkách pomyslnýho žebříčku hodnot. Dostal jsem se až k ní a její tvář se rozzářila. „Promiň, že jdu pozdě.“ Zatvářil jsem se kajícně a stáhnul si jí do náruče. Než stihla cokoliv odpovědět, políbil jsem jí. Přitiskla se ke mě víc a pak se najednou odtáhla. „Co to máš?“ Zeptala se zamračeně a začala se mi dobejvat pod bundu. Sakra. Zapoměl jsem. Vytáhnul jsem jí z kampusu a donutil, aby se se mnou setkala tady pod záminkou, že jí chci vzít na večeři do nějakýho normálního podniku a na chvilku se nemuset vypořádávat s tim, že si Andrei uprostřed našich romantických posezení nad skleničkou vína vodí do pokoje Lauren. A ostatní. Byla to zčásti pravda, ale taky jsem jí chtěl dát dárek v podobě dýky, kterou jsem pro ní nechal vyrobit u jednoho obchodníka blízko Čínský čtvrtě. Chtěl jsem jí to dát na večeři, ale než jsem se stačil vzpamatovat, už vyřezávanou krabici vytáhla zpod mojí bundy a nechápavě si jí měřila pohledem. „To je bomba?“ Ušklíbla se. Zasmál jsem se a dal jí pusu na špičku nosu. Pak jsem si povzdychnul a zatlačil jí do jedný z postraních uliček. Angličani byli dost podezíravý, pokud se jednalo o zbraně na ulicích, tak jsem nechtěl, aby to vytahovala před bandou očumujících kolemjdoucích. Navíc nás vysoký budovy a úzká ulička chránily před deštěm. „Je to dárek.“ Najednou jsem byl nervózní. V hlavě mi to přišlo jako dobrej nápad, ale teď mě najednou popadnul pocit, že se jí to nebude líbit. Vytřeštila na mě oči a její tvář nabyla překvapenýho výrazu. „Dárek? Pro mě?“ „Pro tebe.“ Kejvnul jsem na souhlas. Sklopila oči k černý krabici v jejích rukou a začala jí otevírat. „Je to jenom taková blbost...“ Začal jsem, ale to už zírala na stříbrnou dýku lesknoucí se ve světle pouliční lampy. Rukojeť měla zdobenou onyxem a celá byla z titanu, jenom čepel měla potaženou vrstvou stříbra. Nervózně jsem pozoroval, jak jí vzala do ruky a přitáhla si jí blíž k obličeji, aby jí mohla prozkoumat. „Páni.“ Vydechla. „Teď se vážně cejtim, jako dáma.“ Na chvilku jsem zvažoval možnost, že si rozkřápnu hlavu o zeď, ale pak jsem se rozhodnul bejt chlap. „Nelíbí se ti.“ Kníknul jsem doslova mužně. Zvedla ke mě rozšířený zorničky. „Jasně, že se mi líbí! Je nádherná, ty blázínku.“ V očích jí tančily jiskřičky nadšení. Znovu se zahleděla na dýku a otočila jí. Pohled jí padnul na malej nápis v azbuce těsně pod rukojetí. Nechal jsem tam vyrejt naše jména a datum nástupu do školy. Teda den, kdy tohle všechno začalo. Slyšel jsem, jak se prudce nadechla. Uložila dýku zpátky do krabičky a zavřela jí. Chvilku byla zticha. „Proč?“ Zeptala se nakonec. Překvapením jsem svraštil obočí. „Proč co?“ „Proč mi dáváš dárek?“ Usmál jsem se a sklonil se k ní. „Chtěl jsem ti něčim udělat radost. A říkal jsem si, že nejlepší bude něco, s čim můžeš kohokoliv probodnout, když tě naštve.“ Zašklebil jsem se. Zazubila se na mě. „I Ivaškova?“ Její tón asi měl znít nevinně. Nezněl. Rozesmál jsem se. „Toho předevšim.“ Moje odpověď jí asi uspokojila, protože mě obdarovala vášnivým polibkem. Přitlačil jsem jí ke stěně stejně jako tenkrát v tělocvičně a hladil jí po tváři, zatimco jsem si svoje čelo opřel o to její. Dívala se mi chvíli do očí a pak zakroutila hlavou. „Jsi blázen.“ Vyhodnotila s povzdychem. „Děkuju.“ Pronesla potichu a najednou byla vážná. Napadlo mě, že si jí asi nikdo nějak moc nerozmazloval, když vypadala dojatě, protože jsem jí dal zbraň na zabití mýho nejlepšího kamaráda. Rozhodnul jsem se, že jí budu muset ukázat, jak se cejtí dáma. Hodlal jsem jí to dokazovat každej den až do konce života. „Já děkuju. Žes mi nezmizela navždycky.“ Zamumlal jsem a spojil naše rty v polibku. Tehdy jsem ještě neměl tušení, jak dlouho to bude trvat, než budu moct dostát svýmu předsevzetí. „Ilyo, došli cornflakes.“ Oznamoval mi Andrei hned, jak jsem se vplížil do dveří. Myslel jsem si, že budou ještě spát. Nebo minimálně Tasha. Byl jsem trochu bláhovej. „Jak to?“ Zeptal jsem se jakoby nic. Mělo mě to napadnout. Tasha nikdy nebyla zrovna spáč. Měla víc energie, než kdokoliv, koho jsem kdy potkal. Děsil jsem se dne, kdy začne pít kafe. „Tvoje malá sestřička je všechny snědla. Je jako kobylka.“ Zakroutil hlavou a dál čuměl do ledničky. Nakonec z ní vytáhnul flašku krve a pořádně si loknul. „Jak bylo u Niki?“ Zeptala se Tasha skoro nezaujatě a četla si knížku. Zhluboka jsem se nadechnul. Rozhodně jsem jí nehodlal vyprávět zážitky z minulý noci. Přešel jsem k ní a dal jí pusu do vlasů. „Promiň, že jsem tě tady nechal. Zapovídali jsme se.“ Andrei se uchechtnul a Tasha ke mě zvedla otrávenej pohled. „To jistě.“ Pronesla. „Dal bych si na ní pozor, brácho. Je až podivně znalá.“ Mrknul na ní kamarád a sednul si ke stolu. Zakroutil jsem očima a udělal to samý. „Ty buď zticha, radši ani nechci vědět, co se tady včera dělo.“ Tashe bylo dvanáct, což byl nebezpečnej věk. Pamatoval jsem si, že ve dvanácti jsme kouřili v pokoji a Andrei byl každej pátek namol. Rychle jsem zkontroloval, jestli se někde po zemi nepovaluje prázdná flaška vodky. I když jsem pochyboval, že by nezahladil stopy, kdyby tady mojí malou sestru opíjel. Zabil bych ho. Tasha se potichu zasmála a zaklapla knížku. „Co je?“ Zeptal jsem se jí, když se jí na tváři objevil trochu ďábelskej výraz a Andrei se zase trochu zachmuřil. Střelil po ní pohledem. „Nic. Nevim, co si představuješ. S Ivaškovem je pěkná nuda. Budeš mi to muset vynahradit. Tady se píše, že na Oxford street je nejvíc obchodů a ty po nich se mnou dneska budeš chodit celej den.“ Vyhlásila panovačně a poklepala prstem na knížku. A já si všimnul, že je to průvodce Londýnem. Kdo jí dal tu knížku do ruky? Povzdychnul jsem si. „Prosím ne! Udělám, co budeš chtít.“ Bylo mi jasný, že jí nakupování až tak moc nezajímá, ale chtěla mě mučit. A přesně věděla jak. „Líbí se mi, když prosíš.“ Přísahal bych, že je vyvrženec z Pekla. „Pokračuj.“ Zašklebila se. „Mám lepší nápad.“ Ozval se Andrei, kterej zřejmě prodejchal cokoliv, co se přede mnou ty dva rozhodli utajit. „V Kensingtonským parku je socha Petra Pana. Nechceš se na ní podívat?“ Snad poprvý za celou historii jsem viděl, že by ho Tasha nespražila znechuceným pohledem. Asi by mě to zneklidnilo víc, kdyby jí oči nezářily nadšením a mě nebylo jasný, že jsem tak zachráněnej od celodeního nakupování. Sestřička vyskočila ze židle jako čertík z krabičky a běžela si pro kabát. Upřel jsem zkoumavej pohled na Andreie. „Můžeš mi vysvětlit, jak jsi to věděl?“ Zeptal jsem se potichu a snažil se ignorovat bouchání ve vedlejším pokoji, jak se Tasha horečně snažila sehnat všechno, co bude potřebovat. Andrei pokrčil ramenama, dopil krev a vstal. „Ráno jsem jí našel, jak si čte Petra Pana a nevnímá svět.“ „Kde máš ten foťák, co jsem ti dala k narozeninám?“ Ozval se Tashin nadšenej hlásek a Andrei se na mě zašklebil. Povzdychnul jsem si. „Musíme se stavit u Nikity.“ Zavolal jsem na ní a než jsem se vzpamatoval, vyběhla z pokoje na chodbu. „Sejdeme se před Tao Ming.“ Zašklebil se Andrei, hodil na sebe kabát a následoval jí. Chvilku jsem zvažoval, že si půjdu lehnout, ale sestru už jsem zanedbával dostatečně. Byl čas, abych se naučil fungovat se spánkovým deficitem. „Co se děje?“ Zeptal jsem se Andreie zmateně, když se překotně oblíkal. Vešel jsem do pokoje a našel ho, jak běhá po ložnici a shání ponožku. Myslel jsem, že tady měl holku, ale pochyboval jsem, že by se to kvůli mě tak snažil ututlat. Na to jsem ho znal až moc dobře. Když okolo mě protančil a začal hledat čistý tričko, všimnul jsem si poměrně čerstvých jizev na zádech. Musel to bejt pozůstatek toho, co mu udělal otec, než jsme odjeli. Přejel mi mráz po zádech, ale nevyjadřoval jsem se k tomu. Musel jsem dostát svýho nevyřčenýho slibu. Věřit mu, že to zvládne sám. „Belikov a jeho banda z Ministerstva nás přijeli zkontrolovat. Máme nástup za deset minut a já – do hajzlu! – nemůžu najít žádný tričko, který by mohl nechat bez kritiky.“ Zakroutil očima a pokračoval v rozhazování šatníku. Přešel jsem ke svý skříni, vytáhnul odtamtud jednu ze svých košil a hodil jí po něm. Pak jsem vystartoval z pokoje směrem k posluchárně, kde měla Niki hodinu jak nejrychlejc jsem mohl. Jestli se v kampusu vyskytoval její otec, musela se schovat. Řekla mi dost na to, abych věděl, že setkání Belikových by nebylo nejpříjemnější záležitostí pro nikoho z nás. Zastavil jsem se ve dveřích a snažil se přivolat jí pohledem. Kupodivu se mi to povedlo, i když možná to způsobil i fakt, že přímo nade mnou visely hodiny. Tázavě se na mě zadívala. Zkontroloval jsem profesora, ale vypadal zaujatej výkladem látky a sám sebou, takže jsem na ní mávnul, aby vyšla ven. Složitě se prodrala mezi studentama a udělala, co jsem chtěl. „Co se děje?“ Zeptala se zmateně, když jsem jí konečně držel v náručí. „Niki, musíš odejít z areálu školy.“ Venku byla zima. Ne taková, jako na Sibiři, ale pochyboval jsem, že je pořád stejně odolná. Svlíknul jsem si kabát a přehodil jí ho přes ramena. „Prosím?“ Tak rád bych se na všechno vykašlal a udělal si s ní zase nějakej výlet. Kamkoliv. Ale nemohl jsem. Povinnost dodržovat pravidla šla před všim ostatním. „Tvůj otec... tvůj otec sem přijel.“ Dostal jsem ze sebe a chytil jí za ruce. Zbledla. Na chvilku jsem se bál, že omdlí, ale nebyla ten typ. Udržela se. Silná, jako vždycky. „Niki.“ Zamával jsem jí rukou před obličejem s nepřítomným výrazem. Probrala se, jako kdyby z transu. „P-p-proč sem přijel?“ Dostala ze sebe koktavě. Neuměl jsem jí odpovědět, ale napadalo mě spoustu důvodů. „Přijel za výměnnýma studentama. Asi kontrola z Úřadu.“ „A na co?“ Zapitvořil jsem se. „Možná se bojí, abysme nezdrhli.“ Upřímně, bylo pár adeptů, který by to mohlo napadnout (jedno z nich říkejme třeba... Ábel), ale nevěřil jsem, že by to někdo z nich dokázal zrealizovat. Vlastenectví, potřeba chránit Matičku Rus v nás byla zakořeněná tak hluboko, že jsem si to nedokázal představit. Navíc by se nikdo z nich už nikdy nemohl vrátit. A to se rovnalo tomu už nikdy nevidět svojí rodinu. Na chvilku mě napadlo, že by to v případě... Ábela, nebylo zas tak úplně špatný. Jenže... jenže. Ábel byl zvláštní případ. „Pojď“ Táhnul jsem jí za sebou. Neměli jsme čas analyzovat důvod jejich návštěvy. Běžel jsem na opačnou stranu areálu a zastavil, když jsem si uvědomil, že přede mnou stojí Belikov a kadeti se shromažďujou. Zanadával jsem si, když jsem si uvědomil, že jsem se nezeptal Andreie, kde se máme hlásit. Rychle jsem se otočil k Nikitě, přitlačil jí ke zdi a políbil jí. Nejsem si jistej, proč mě to napadlo, ale potřeboval jsem jí schovat před Belikovem. Zvlášť, když jsem slyšel tón jejího hlasu, jakým řekla slovo „otec“. „Dragomire. Pojď sem a nech tu poběhlici být.“ Ozval se za mnou Belikovův chladnej hlas. Zamrazilo mě. Snažil jsem se jí dostat z dohledu a místo toho jsem jí přivedl přímo jemu pod nos. Pěkně, agente Dragomire. Trochu jsem se od ní odtáhnul, ale odmítal jsem se pohnout, aby na ní neviděl. A zůstal jsem zírat jak vyoraná myš. „Niki. Ty ses změnila.“ Zašeptal jsem, když jsem před sebou uviděl stát cizí blondýnku. Musel jsem zachovat chladnou hlavu. V duchu jsem jenom děkoval všem bohům, že při nás stáli. „Běž do Tao Ming a počkej tam na mě.“ Šeptnul jsem a otočil se. Bez dalšího pohledu jsem dokráčel ke skupině agentů a stoupnul si vedle Andreie v mojí košili. Jeho vědoucnej výraz byl na přesdržku. Skoro. Píchnul do mě loktem a uchechtnul se. „Ivaškove.“ Napomenul ho chladně Belikov. Ten chlap naháněl husí kůži. „Chovejte se chvilku jako agent, kterým se máte stát.“ Andrei se zatvářil vážně a postavil se do pozoru. Stejně jako my všichni. Belikov nás přejel pohledem a potom se usmál, nebo něco na ten způsob. „Kadeti. Úřad mě poslal, abych vám sdělil příjemnou zprávu. Všichni z vás, kdo tady stojíte, budete oficiálně přijati mezi Agenty a to už příští měsíc. Vracíte se domů.“ Dál jsem neposlouchal. Střelil jsem pohledem po Andreiovi a viděl, že je z toho nadšenej asi stejně jako já. Pracoval jsem na tom celej život. Mohl jsem chránit vlast, oficiálně chodit na mise, něco změnit. Zahodil bych to ve vteřině, kdyby to šlo. Andrei sklopil pohled, ale než to udělal, zahlídnul jsem bolest v jeho očích. Byl jsem si celkem jistej, že v těch mých je taky patrná. Srdce mi krvácelo. On se musel vrátit domů ke svýmu despotickýmu otci a snášet jeho rány. Já bych dal cokoliv za to, abych se s nim mohl vyměnit. I v tu chvíli mi to přišlo jako rouhání a nejradši bych si za to nafackoval. Ale přišlo mi, že žádná bolest na světě by nepřebila tu, kterou jsem cejtil, když jsem si uvědomil, že ztratim Niki. Už zase. Stál jsem před dveřma Nikitina pokoje. Za normálních okolností bych si neupíral čas, kterej jsem mohl strávit s ní a vrazil bych dovnitř i kdyby bylo zamčeno. Tohle nebyly normální okolnosti. Tohle bylo rozloučení o kterým jsem nevěděl, na jak dlouho je. Mohlo to bejt navždycky. Vyčítal jsem jí, že se nepřišla rozloučit. Teď jsem zjistil, že je to ta nejtěžší věc na světě. Tehdy bych jí zaručeně nepustil. Udělal bych cokoliv, aby se mnou zůstala. A najednou jsem to byl já, kdo se nás dvou vzdal. Zaklepal jsem. Otevřela mi Charlie a zamrkala na mě. „Myslim, že si skočim do knihovny. A budu tam hrozně dlouho, protože si ze všeho nejradši čtu.“ Pronesla s úšklebkem a protáhla se okolo mě. Občas byla neuvěřitelně energická, tim mi připomínala Tashu. Včera bych se tomu zasmál a vpadnul dovnitř s nadšením. Pomalu jsem vstoupil a setkal se s tázavým pohledem modrých očí, který jsem tak strašně miloval. Měl jsem pocit, že nemám tep, že se mi srdce samou bolestí zastavilo. Zabouchnul jsem za sebou dveře, vtáhnul si jí do náruče a nadechnul se její vůně. Tentokrát si jí zapamatuju do posledního detailu. „Niki.“ Oslovil jsem jí potichu. Neřekla ani slovo, čekala, až jí to vysvětlim sám. Nebo něco tušila, když jsem se neukázal u Tao Ming. Belikov nám sálodlouze dával instrukce, kontroloval pokoje a domlouval s náma odjezd a než jsem se do naší oblíbený restaurace dostal, byla pryč. Zabořil jsem tvář do jejích vlasů a přitiknul si jí blíž k sobě. „Budou nás povyšovat na agjenty. Za měsíc.“ Věděl jsem, že jí význam těch slov dojde. Možná ho už znala předtim, než jsem je vůbec vyslovil. Odtáhla se ode mě a sedla si na postel. Nevim, jestli mě víc bolel výraz v jejích očích, nebo absence mýho vlastního tepu. Kleknul jsem si před ní a snažil se zůstat pokud možno klidnej. Je to moje vlast. Musim jí chránit. Otec by nepřežil, kdybych zběhnul. Matka by se zhroutila. Tasha by zůstala sama. „Já musim jít.“ Zakroutila hlavou. Nechápala mojí potřebu stát se plnohodnotným agjentem, proč by jí měla chápat? Opustila Rusko v sedmnácti. Možná v ní otec nepěstoval vlastenectví od chvíle, co mohla vnímat. Pohladil jsem jí po tváři. „Niki.“ „Proč?“ Dostala ze sebe. „Protože mě volá moje vlast.“ Pronesl jsem. Potřebovali nás doma. Nemohl bych se toho všeho vzdát a zradit. Na to jsem byl k vlasti až moc připoutanej. „Ilyo, miluješ mě?“ Tou otázkou mi vyrazila dech. Zůstal jsem na ní zírat. Věděl jsem, že jo. Už tolikrát jsem jí to chtěl říct. Měl jsem to na jazyku milionkrát. Ale říkat to ve chvíli loučení by nebylo správný. Jenom by nás to k sobě ještě víc připoutalo a t jsme nepotřebovali. Hořce se uchechtla a přešla k oknu. „Věděla jsem to.“ Narovnal jsem se, došel k ní a silně jí sevřel v náručí. Nechtěl jsem jí ubližovat, ale bylo by to mnohem horší, kdybych to vyslovil. „Odpusť!“ Můj hlas zněl naléhavě, potřeboval jsem, aby to pochopila. „Já to nemůžu říct. Když to vyslovim, tak nás můj odchod bude bolet ještě víc.“ Otočil jsem jí k sobě a opřel si svoje čelo o to její, abych jí viděl přímo do očí. Najednou byla tak křehká. „Ale to neznamená, že se už neuvidíme.“ Slíbil jsem si, že udělám cokoliv proto, abych jí mohl znovu vidět. Nemohl jsem se smířit s tim, že je to naposledy. „Ano. Neznamená.“ Zamumlala. Přitiskla se ke mě a já si jí přivinul k sobě. Tak perfektně zapadla do mojí náruče, byla tak dokonalá. Pustila mě a odstoupila. „Dragomire, běž už.“ Pokusila se usmát, ale oči se jí leskly. Jenom se rozhodla bejt silná, jako tehdy ve škole, když mě bičovali. Byl jsem jí asi obdobně vděčnej. Pohladil jsem jí po vlasech a naposledy jí políbil. Tehdy jsem ještě nevěděl, že tohle naposledy je naposledy na neuvěřitelně dlouhou dobu, ale stejně jsem si polibek patřičně vychutnal. „Běž!“ Zopakovala a já se pokusil o křivej úsměv. „Da svidanija, Beliková.“ Sbohem, lásko.  „Ilyo!“ Tashin hlas se rozlíhal po hale spolu s dupotem, jak mi běžela po schodech vstříc. Když jsem odjížděl z Londýna, nerozesmála mě ani vzpomínka na Ivanova s hadrem okolo pasu. Ale teď jsem byl jednou částí svojí osobnosti rád, že jsem doma. Vykřesal jsem ze sebe zářivej úsměv a nechal si od ní skočit okolo krku. Zvednul jsem jí a zatočil s ní. Už to nebyla taková hračka, jako když byla maličká, ale pořád bych jí zvednul jednou rukou. Přitulila se ke mě a vysloužil jsem si pusu na obě tváře. „Ukaž se.“ Odtáhnul jsem jí od sebe, abych si jí mohl pořádně prohlídnout. Změnila se. Od posledních prázdnin, kdy jsem byl doma snad ještě vyrostla. Vypadala skoro dospěle, až na šibalský jiskřičky v očích. Ale o těch jsem pochyboval, že kdy zmizí. „Je to hrůza.“ Zamlaskal jsem nespokojeně. „Moje sestra je kočka. Teď si budu muset pořídit pušku na nápadníky.“ Zakroutil jsem bezradně hlavou. Hlasitě se zasmála a pěstí mě drcla do ramene. „Kdybys nekecal.“ „Natasho, takhle dáma nemluví.“ Ozval se matčin káravej hlas, ale usmívala se. Pomalu, opatrně sešla po schodech a objala mě. „Můj synáček se vrátil.“ Zamumlala potěšeně. Zkoumavě si mě prohlídla a pohladila mě po tváři. „Skoro bych tě nepoznala, vypadáš tolik jako tvůj otec.“ Vzdychla. Zašklebil jsem se. „Někdo musí. Tasha je zase tvoje dokonalá kopie, tak aby mu to nebylo líto.“ Matka se podívala na Tashu a spokojeně jí vzala okolo ramen. „Konečně netrhá šaty od Gucciho na milion kousků a netrousí je po zahradě, aby si toho nikdo nevšiml. Z tvé sestry je žena.“ Když jsem viděl, jak se zakřenila, tak jsem o matčiných slovech na chvilku zapochyboval. Jo, byla skoro dospělá. Ale ztřeštěná byla pořád stejně. „Jsem si jistej, že je to tvoje zásluha, matko.“ Usmál jsem se. Koutky rtů se jí zkroutily nahoru a vypadala v tu chvíli mnohem mladší, než ve skutečnosti byla. Musela bejt nadšená, že má svoje ratolesti zase obě doma. „Jsem ráda, že ve mě máš takovou víru, drahoušku. Musím uznat, že to chtělo notnou dávku trpělivosti.“ Povzdychla si, ale láskyplně pohladila Tashu po vlasech. „Půjdu říct Anye, aby připravila něco na svačinu, musíš mít hlad. Maxim se vrátí domů do půl hodiny. Natasho, pomoz bratrovi najít jeho pokoj. Určitě už si ani nepamatuje, kde leží.“ Pousmála se, znovu mě pohladila po tváři a odplula pryč. Zakřenil jsem se na sestru. „Takže z tebe je dáma, huh?“ Teatrálně rozhodila rukama a ukázala na svoje elegantní šaty. „Rozhodla jsem se, že když se tomu nemůžu vyhnout, začnu si to užívat. Pojď, půjdu ti ukázat tvůj pokoj.“ Nasadila matčin tón a já se zasmál. Srdce mi zůstalo v Londýně, ale aspoň jsem měl milující rodinu. Myslí jsem na chvilku zaběhnul do Moskvy a zadoufal, že Victor Ivaškov náhle zemřel. A pak jsem se automaticky vrátil do Londýna a známá tupá bolest v hrudníku se zase dostavila. Musel jsem s tim něco udělat. Lítal jsem v tom zase úplně od začátku. V uniformě bylo vedro. To bylo asi tak jediný, na co jsem si dovolil myslet, když jsem nervózně stepoval v řadě, zatimco vyvolávali naše jména. Jednoho po druhým. Zatoužil jsem, aby moje příjmení začínalo na A. Snažil jsem se stát v pozoru, ale touha po stínu a něčem studeným k pití mi to značně ztěžovala. Nehledě na fakt, že jsem si pořád nebyl jistej, jestli bych se radši neotočil a nenastoupil na vlak do Londýna. Jasně. Jako kdybych něco takovýho mohl udělat. „Ilya Maimovič Dragomir.“ Ozvalo se. Vystoupal jsem po schodech na podium a poslechnul si řadu svých úspěchů. I na tu dálku jsem viděl otcův hrdej pohled. Dmul se pýchou. Byl jsem upřímně rád, že jsem se ve škole tolik snažil. Připadal jsem si jako dobrej syn. Ivanov mi pogratuloval a připnul mi frčku. Celý to trvalo jenom chvilku a už volali někoho dalšího, ale byl jsem si jistej, že matka stačila udělat minimálně sto fotek. Zázračná žena. Postavil jsem se ke skupině novopečených agjentů a sledoval ceremoniál. Ivanov všechny mechanicky ofrčkovával, ale když došlo na Andreie, nemohl jsem si nevšimnout, jak se mu pýcha zaleskla v očích. Jak se narovnal a usmál (!) když mu gratuloval. Nevěděl jsem v tu chvíli, jestli je pyšnej na něj, nebo na sebe, že se postaral o to, aby Andrei vůbec vystudoval. Vždycky mi přišlo, že nenápadně zahlazoval jeho průšvihy, aby ho nevykopli. Měl jsem pocit, že v něm viděl velkej potenciál. Nebo sebe. Andrei sestoupal z pódia a zakřenil se na mě. „Vítej, kolego.“ Zašklebil jsem se a poplácal ho po zádech. Kdo by řekl, že budeme mít tak dobrou náladu z toho, že jsme se právě dobrovolně zavázali k nasazování krku za vlast? „Andrei.“ Hlas Victora Ivaškova způsobil, že se Andrei přikrčil. V tu chvíli jsem měl chuť stoupnout si před něj a chránit ho vlastním tělem, i kdybych měl jeho otce zabít. Jenže Andrei by mi to nedovolil. Svoje problémy řešil sám. Tasha se ke mě přiblížila a tak jsem se postavil alespoň před ní. Ona mi dovolí, abych jí poskytnul ochranu. A když jsem ve vzduchu ucejtil pach alkoholu, bylo mi jasný, že ochrana je na místě. „Otče.“ Odtušil Andrei. „Moc ses nevyznamenal, co?“ Možná by to znělo jako neškodný dobírání, kdyby to neprohlásil tak škodolibým a výsměšným tónem. Andrei si ho chvíli měřil pohledem a potom sklopil pohled. Cejtil jsem, jak je Tasha napjatá. Byl jsem na tom úplně stejně. „Tady ne.“ Zaprosil. „Proč? Je ti trapně, před tvým kamarádíčkem Dragomirem?“ Střelil po mě pohledem a já měl chuť mu vrazit. Ne jednu, ale víc. Mlátit ho tak, aby vypadal jako Andrei před odjezdem do Londýna. Ale zastavila mě vzpomínka na to, co mi kamarád vpálil. Bylo by to jenom horší. „Další důkaz toho, jakej seš slaboch. Já byl nejlepší v ročníku. Vždycky.“ Měl jsem pocit, že tohle ponižování bylo pro Andreie horší, než rány. Vypadal proti otci jako mravenec. Zmenšil se, jako tehdy na chodbě Akademie. Ivaškov zvednul ruku a Tasha sebou trhla, když jí došlo, co přijde. Zkus to, pomyslel jsem si. Jenom to zkus a zabiju tě. „Nebyl.“ Ivanovův hlas se rozlíhal. Tvrdej a neústupnej jako vždycky. Před nim si nedovolí ho praštit. Snad. „Cože?“ Obrátil se na něj Andreiův otec s nevěřícným výrazem. „Nebyl jsi nejlepší. To Maxim. Potom já. A až potom ty. Ve všem.“ Za tohle vyhlášení jsem Ivanovovi musel připsat body. Byl mi čim dál tim sympatičtější. Jenže Andrei zřejmě věděl, jak bude znít otcova odpověď, protože jsem viděl, jak ztuhnul, jako kdyby očekával útok. Těsně předtim, než ho Ivaškov tvrdě přirazil na stěnu a předloktím ho začal dusit. Tasha se pohnula, jako kdyby se mezi ně chtěla vrhnout. Chytil jsem jí, abych jí udržel na místě. Nevěděl jsem, čeho je Ivaškov schopnej. Na druhou stranu jsem přesně věděl, jak to s nim dopadne, jestli Tashe zkřiví jedinej vlásek na hlavě. Naštěstí byl Ivanov dost rychlej na to, aby Andreie neudusil. Odtáhnul Ivaškova za límec pryč od syna a začal ho vztekajícího se vyvádět ven. Tasha se mi vytrhla dřív, než jsem stihnul zareagovat. Věděl jsem, že Andreie nesnášela, ale v poslední době mi přišlo, že už je to jenom nevinný špičkování. Navíc byla ta nejcitlivější duše, co znám, i když to nedávala najevo. Skutečnost, že mi už pětkrát brečela v posteli kvůli Větrný hůrce mluví sama za sebe. Chytla ho za ruku, ale nic neřekla. On taky ne. Jenom na sebe čuměli a já v Andreiově pohledu viděl stejně ztracenej výraz, jako na chodbě moskevských kasáren. Cejtil jsem se asi stejně bídně. „Andrei.“ Oslovil jsem ho, ale netušil jsem, co bych mu měl říct. Byla jedna věc vědět o tom, co mu otec dělá. Druhá věc byla vidět to. Slyšet, jak povýšeně s nim mluví, jak ho ponižuje. Věděl jsem, že musí uvnitř pěnit. Odvrátil se, vytrhnul se Tashe a rychlým krokem se vydal pryč. Na chvilku jsem zavřel oči a opřel se o zeď. Chtěl jsem mu pomoct, ale neměl jsem jak. „Pojď, Tasho. Musíme jít.“ Řekl jsem nakonec. Matka s otcem jeli na večírek dřív a my už tak měli dost zpoždění. Tashin nevěřícnej pohled mi potvrdil, co jsem si myslel. Nehodlá se tvářit, že se nic nestalo. „Jak...“ Odklašlala si. „Jak můžeš myslet na večírek, když tvůj kamarád...“ Nedokázala to ani dokončit. Chápal jsem jí. Byla stejně bezmocná, jako já. Povzdychnul jsem si a přitáhnul si jí do náruče. Neopětovala mi objetí a já věděl, že má na mě vztek. Ale ani se neodtáhla. „Kdybych do toho vstoupil, tak by to bylo ještě horší. Victor přesně na to čekal.“ Zamumlal jsem. Byla dostatečně velká na to, aby to pochopila. Nehodlal jsem se tvářit, že to je poprvý a naposled. Jednou by jí to stejně došlo. Zvlášť po tomhle výstupu. „Ale-“ „-žádný ale.“ Skočil jsem jí do řeči. „Tasho, slib mi.“ Odtáhnul jsem se od ní a podíval se jí do očí. „Slib mi, že o tom nikdy nikomu neřekneš. Andrei to už má tak dost těžký.“ Bylo dostatečně zlý, že se do toho vložil Ivanov. Slíbil jsem si, že Andreie zkontroluju, jestli ho náhodou Victor nezabil. Tasha mě pozorovala lítostivým pohledem a v tu chvíli jsem věděl, že její nenávist k mýmu nejlepšímu kamarádovi neni skutečná. Bála se o něj stejně jako já. Ale kejvla hlavou. Možná, že kdyby to neudělala, náš osud by si musel hledat úplně jiný cestičky. Otec si mě zavolal do pracovny hned, jak jsem se vrátil ze svojí první mise. Čekal jsem naprosto cokoliv. Informace o tom, že Tasha zase něco vyvedla. Pochválení za úspěšně splněnej úkol. Řeč o tom, jak teď, když jsem plnohodnotnej agjent, můžu něco změnit. Promlouvání do duše týkající se toho, že jako syn elatiora si mám udržovat odstup a úroveň. Dokonce jsem čekal, že mi začne vykládat rodinnou historii, nebo mě pozve na doutník. Ale ani v nejdivočejších nočních můrách mě nenapadlo něco tak absurdního, jako že mi oznámí moje zasnoubení s Katjenkou Olegovičovou. Nesnášel jsem tu holku. Byla asi o tři roky mladší než já a párkrát jsem byl donucenej dělat jí doprovod. Všechno, co dělala, bylo komentování ostatních. Dozvěděl jsem se pikošky ze života všech přítomných, i když mě to vůbec nezajímalo a snažil jsem se to dát patřičně najevo zíváním a mlčením. Bylo jí to fuk, protože jí evidentně stačilo poslouchat svůj vlastní hlas. Seděl jsem v křesle neschopnej čehokoliv. „Katjenka Olegovičová?“ Zeptal jsem se skoro bez dechu. Otec se na mě na chvilku zadíval přes skla brejlí a potom se vrátil k papírům, co měl před sebou. „Katjenka je příjemná, vychovaná mladá dáma, jejíž rodina má postavení a majetek. Vy dva budete tvořit ideální pár.“ Mluvil monotónně. Vůbec ho nezajímalo, co já na to. Počítal prostě s tim, že budu souhlasit, jako vždycky všichni. Katjenka byla všechno, jenom ne příjemná. Prohrábnul jsem si vlasy. Nemohl jsem to udělat rodičům a odmítnout. Rodinu by to zostudilo a matka by byla nešťastná. Kdybych si mohl vybrat sám, stejně bych jim nikdy nepřivedl snachu. Jediná, se kterou bych byl schopnej strávit zbytek života a bejt šťastnej každou pikosekundu, totiž bydlela v Londýně. Vstal jsem. Měl jsem pocit, že se mi kolena za chvíli podlomí a já se skácim k zemi. Katjenka Olegovičová. Dragomirová. Moje manželka. Chtělo se mi zvracet. Musel jsem to udělat. „Jistě, otče. Máte pravdu.“ Jako kdybych to ani nebyl já, kdo to vyslovil. Rozloučil jsem se a otočil se k odchodu dřív, než by se na povrch vydral ten hlas, kterej uvnitř křičel, že to nemůžu udělat. Byla to povinnost. Nechtěl jsem je zklamat a tohle byla daň. Nikitu už nikdy neuvidim. Zavřel jsem za sebou dveře a vydal se do Tashina pokoje. Zřejmě byla jediná v celým tomhle domě, komu záleželo na mě a ne na jménu rodiny. Každej krok mi byl zatěžko. Bylo to, jako kdyby mi někdo vyrval srdce a mával mi s nim posměšně před očima. Jako syn Elatiora jsem měl povinnosti a byl jsem si toho vědomej, takže jsem to, co mě čekalo večer nemohl odmítnout. Ale to mi nezabránilo v tom, abych neměl chuť se s křikem rozeběhnout pryč. Do Londýna. Za Nikitou. „Nevěděla jsem, že na mojí svatbu bude pozvaná i lůza.“ Ozval se Katjenčin afektovanej hlas, když jsem scházel ze schodů. Stála – evidentně v šoku – před Andreiem s rukama v bok, jako kdyby ho vyháněla. Zatnul jsem zuby, abych se udržel a neseřval jí. Naučim se jí mít rád. Musim se to naučit. Zvládli to generace Dragomirů přede mnou. „Dávala bych si pozor na jazyk, bejt tebou.“ Tashin hlas zněl tak hořce, až mi z toho zůstala pachuť na jazyku. Nesouhlasila se svatbou ještě víc, než já. Snažil jsem se před ní tvářit, že mi to netrhá srdce, ale znala mě až moc dobře na to, aby věděla, že bez Nikity je moje štěstí v nedohlednu. Otočil jsem se a zjistil, že stojí na schodech nade mnou a propaluje mojí drahou nastávající pohledem, ze kterýho šlehaj blesky. „Mohla bys o něj přijít.“ Prskla. Přešla těch pár schodů a postavila se vedle mě. Byla v ráži. Pohledem jsem přeletěl k Andreiovi a zjistil, že je z toho stejně vyplesklej jako já. Tasha mýho nejlepšího kamaráda nesnášela od samýho začátku. Skutečnost, že ho bránila, byla přinejmenším podivná. Katjenka se prudce otočila a zabodla do nás pohled. „Tvůj otec-“ Začala, ale Tasha jí přerušila. „-tady neni.“ Nikdy jsem u ní takovej tón neslyšel. Zamračil jsem se. Nebylo pochyb, že se ho naučila na škole. Pohledem se přesunula za Katjenku k Andreiovi. Povytáhla obočí, ale už nic neřekla. „Ilyo!“ Ten hlas mě vrátil zpátky do reality. Katjenka mě sledovala s očima plnýma očekávání. Povzdychnul jsem si. „Natasho, omluv se.“ Prohlásil jsem hraným autoritativním tónem a přišel si, jako kdybych se jenom sledoval ve filmu. Jako kdyby na tom schodišti stál jenom někdo, kdo mě mojí podobu. Pravděpodobně to bylo tim, že moje srdce bylo tisíce kilometrů daleko. Tasha se samolibě usmála. Pak se výraz jejího obličeje změnil na falešně kajícnej a zorničky se jí rozšířily. „Moc se omlouvám, Katjenko.“ Zavětřila ve vzduchu. „Ale myslim, že ti Anya právě pálí šaty žehličkou.“ Chvilku to trvalo, než Katjence došel význam jejích slov. Osobně bych netipoval, že dokáže běhat tak rychle. Když zmizela, dole pod schodama se ozval hurónskej smích. „Teda, maličká.“ Andrei se vítězoslavně křenil. „Vždycky jsem věděl, že kvocient mojí úžasnosti překoná tvoje osobní antipatie, ale tohle bylo moc i na mě.“ „Nefandi si, Ivaškove.“ Pronesla Tasha důstojně. „Seš jenom menší zlo.“ Ušklíbla se a odplula pryč, protože na ní zavolala matka. Pravděpodobně se měla jít převlíknout do šatů. Zhluboka jsem se nadechnul. Neuteču. Neuteču! „Tvoje nastávající vypadá jako vcelku příjemná holka.“ Prohlásil Andrei a já zjistil, že stojí vedle mě. Položil mi ruku na rameno. „Moc vtipný.“ Prsknul jsem a zamračil se na něj. Zvážněl. „Víš, Belikovou jsem nikdy moc nemusel. Ale máš lepší výběr, než tvůj otec.“ Za tuhle hlášku jsem mu skoro vrazil. Zastavila mě jenom vzpomínka na jeho zrasený záda v Ivanovově kanceláři. A fakt, že byl svědek. I když, pomyslel jsem si, když jsem ho odváděl do pokoje pro hosty, kdybych ho poslal do nemocnice, možná by se na tom dala stavět výmluva, proč se nebudu ženit. Byl jsem na dně. Stál jsem před všema těma hostama, vedl si po boku svojí krásnou novomanželku a jediný, co jsem chtěl bylo zdrhnout někam daleko. Opít se. Pořádně. Vyřádit se na figuríně v tělocvičně. Měl jsem na sebe neuvěřitelnej vztek. Zahodil jsem celou svojí potencionální budoucnost s Nikitou a proč? Aby na mě rodiče byli hrdí? Kolik mi bylo? Pět? Nenáviděl jsem sebe, jí i celej systém domluvených manželství. V tu chvíli, kdy jsme šli na parket jsem toužil mít u sebe bombu dostatečně silnou na to, aby zničila celej svět. A pak jsme se zastavili a moje myšlenky jako by se podřídily. Začali jsme tancovat valčík. Automaticky, jako kdybysme byli nějaký roboti. Když jsem tančil s Nikitou, vždycky to byla zábava. Tanec s ní byl vášnivej a nespoutanej a vzrušující a srandovní stejně jako ona. Tanec s Katjenkou byl precizní. Chladnej, dotaženej k dokonalosti, ale protivnej. Nikdy bych nevěřil, že se z tance dá vyčíst tolik charakteristických znaků osobnosti. Viděl jsem, jak se Tasha zvedla a odešla. Zřejmě na protest. Přál jsem si, abych jí mohl následovat, ale hudba se zpomalila a Katjenka se ke mě přitiskla. Obdivný pohledy všech chlapů v místnosti naznačovaly, že její úzký šaty odhalujou přesně to, co maj. Napadlo mě, že jsem snad jedinej z širokýho okolí, kdo neni zamilovanej do mojí ženy. Život umí bejt neuvěřitelná svině. Slavnostní oběd na počest matčiných narozenin probíhal v chladným duchu. Trpce jsem si vzpoměl na doby, kdy jsme to slavili jenom my čtyři a jak jsme se snažili a vtipkovali, aby matka byla šťastná. Teď se ani nikdo nesnažil. Otec se mračil do talíře, protože v Gruzii zajali další dva agenty, Tasha vypadala duchem nepřítomná a já s Katjenkou... no... „Katjenko.“ Oslovil otec mojí manželku a Tasha trochu nadskočila, jako kdyby se probrala z transu. „Od svatby jsme neměli šanci si popovídat. Netrápí vás můj syn moc?“ Řekl to jako vtip, ale Katjence se v očích zablesklo. Přestala se nimrat v jídle a narovnala se. „Netrápí, Maxime. Alespoň ve většině případů.“ To vyhlášení mě zaujalo, vzhledem k tomu, že se jí v hlase neozýval ani náznak nadhledu. Myslela to úplně vážně. Zvednul jsem k ní pohled a setkal se s jejíma očima. Byly jako dva ledovce. Mimoděk jsem si vzpoměl na Nikitu. Na teplo sálající z jejího pohledu, z každýho kousku její hebký kůže, z jejích dokonalých měkkých rtů... A pak jsem ztěžka polknul, když mi myšlenky automaticky sklouzly k nemravným vzpomínkám a pod stolem se to na mě fyzicky projevilo. Zhluboka jsem se nadechnul, abych se uklidnil. „Ale nepovídejte.“ Otcův hlas zněl zaujatě. „Mám mu domluvit?“ Katjenka se ode mě neodvrátila. Na otce se ani nepodívala. „Nevím, jestli byste s ním něco svedl, Maxime.“ Zatáhla skoro líně a sledovala mě s výrazem očividnýho zalíbení ve svý roli. „Jako manželka jsem splnila všechny své povinnosti. Ale on ne.“ Projela mnou zlost. Měl jsem chuť se zvednout a jednu jí vrazit. Jak se opovažovala mluvit o takových věcech během jídla na matčiny narozeniny? Sklopil jsem pohled, abych zakryl vztek, ale skutečnost, že jsem svíral opěradlo židle s takovou razancí, až dřevo trochu praskalo, mě asi prozradila. Ozvalo se zalapání po dechu a Tasha se vedle mě začala svíjet, jak se rozkašlala, když jí zaskočilo sousto. Natáhnul jsem se a poklepal jí po zádech, aby se neudusila. „V pořádku?“ Zeptal jsem se starostlivě, když se chrčivě nadechla. Místo odpovědi vrhla planoucí pohled na Katjenku. „Co to-“ Zarazila se, evidentně moc vzteklá na to, aby se na ní dál dívala. Otočila nasupeně hlavu k otci a zahleděla se mu přímo do očí. „Můžu odejít?“ Zeptala se chladně. „Při poslouchání o schopnosti mého bratra v posteli mě přešla chuť k jídlu.“ Dokončila rozmrzele. Tentokrát to byl otec, kdo zalapal po dechu. A hned po něm matka. Zřejmě si mysleli, že jejich malá holčička Katjenčinu narážku nepochopí. Obával jsem se, že toho ví o sexu víc, než já. „Natasho-“ Otec začínal brunátnět a to nikdy nebylo dobrý znamení. „-výborně.“ Skočila mu do řeči troufale a hodila ubrousek ze svýho klína na stůl vedle talíře. „Připojím se později.“ A odkráčela. „Natasho!“ „Otče.“ „Drahý.“ Matka to rozsekla, když mu položila ruku na předloktí a vzala ho za ruku. „Nech ji jít.“ „Takže si nejsem jistá, jestli by vaše domluva pomohla. Chci říct, možná to není Ilyova vina.“ Pokračovala Katjenka, jako kdyby se nic nestalo. Zůstali jsme na ní všichni tři nevěřícně zírat. „Půjdu se podívat, jestli se Tashe nic nestalo, když se tak dusila.“ Vypadlo ze mě nakonec a (vědomej si toho, že můj malej problém už definitivně zmizel) jsem zopakoval sestřin dramatickej odchod. Protože kdybych tam zůstal, tak by má drahá choť skončila s vidličkou v oku. A nejsem si jistej čí vidlička by to byla. Hudba hrála, šum utichnul a páry otců a dcer-debutantek začaly nastupovat. Katjenka vedle mě seděla bez pohnutí. Tipoval jsem, že je nešťastná, že ona má svoje uvedení do společnosti za sebou. Na rozdíl od mojí malý sestřičky, která už nebyla tak úplně malá. „Natasha Maximovna Dragomirová, dcera Maxima a Anastasiye Dragomirových.“ Otec s Tashou vyšli zpoza plenty a postavili se na zřejmě předem daný místo, protože matka skoro neznatelně kejvla hlavou. Pak jsem uslyšel, jak se zhluboka nadechla a vzápětí zvedla kapesník, aby si utřela slzy. Ušklíbnul jsem se a chytil jí za ruku. Nikdy jsem nepochopil na co přesně plesy debutantek jsou, ale matka si na tom hodně zakládala, proto mi otec nechal přeložit misi. Mrknul jsem na Tashu, když jsem zjistil, že je pohledem u našeho stolu. Vždycky jsem jí považoval za nejkrásnější sestru na světě, ale dneska to bylo naprosto oficiální. Vypadala tak dospěle, že to skoro dojalo i mě. Na moment mi chybělo to malý pihovatý dítě, co mělo zálibu v kalužích a knížkách, který nikdy nikdo nedokázal přečíst. Otec ji předal jejímu doprovodu. Nikolaj Jelenivskij. Neměl jsem toho kluka úplně v lásce, ale to bych zřejmě mohl prohlásit o komkoliv, kdo by se potencionálně motal okolo sestry. Nicméně otec ho proklepnul a zjistil, že je schopnej a způsobilej dělat jí pro dnešní večer doprovod. Nic jsem nenamítal, ale kdyby to mělo pokračovat, asi bych si s nim musel promluvit z očí do očí. Úsměv z její tváře vymizel a když začali tancovat, všimnul jsem si, jak je nejistá. Vůbec se to na ní nepodobalo. Tasha líp tancovala, než chodila. Když byla mladší, nutila mě tancovat s ní valčík celý hodiny, až dokud jsem jí nepřesvědčil, že chytat žáby u rybníčku je větší zábava. Matka tuhle moji taktiku zrovna neocenila. Svraštil jsem obočí. Nezdálo se mi to. Jenže jsme byl zřejmě jedinej, kdo si toho všimnul. Otec se vrátil k nám a vzal matku okolo ramen. „Naše malá holčička.“ Vzdychla nostalgicky a stiskla mi ruku. V následujícím rozhovoru jsem Tashinu nejistotu pustil z hlavy a přisoudil jí skutečnosti, že jí celej sál pozoroval. „Tvoje manželka je skutečně rozkošná.“ Zapitvořil se Andrei. „Možná sis měl vzít Liliyu. Seš si vědomej toho, žes chudince holce pomotal hlavu a ona teď svůj žal doslova utopila ve vodce?“ Nasadil tragickej tón, ale ušklíbal se. Zakroutil jsem očima. „Ty zrovna mi budeš vyčítat počet zlomených dívčích srdcí?“ Zeptal jsem se lehce a pozoroval, jak se Katjenka decentně směje nevtipným vtipům Jelenivskiho staršího. Měl bych tam bejt s ní. Jsem její manžel. Jenže... jenže. „Já za to nemůžu. V každým zlomeným srdci jsem nevinně, nikoho jsem záměrně nenamotával.“ Potichu se zasmál a a potom ztichnul. Usrknul si z punče a znechuceně si odfrknul. Nevaroval jsem ho jenom kvůli těm kecům. Pohledem jsem přeletěl sál, abych našel Tashu, ale nikde nebyla. Zato jsem našel její doprovod, jak zuřivě flirtuje s jednou z jejích kamarádek. Věděl jsem, že jí na tomhle večeru záleží. Jenom jsem doufal, že si na záchodě nebrečí do dlaní. „Andrei, neviděls Tashu?“ Zeptal jsem se vzduchoprázdna vedle sebe. Andrei byl pryč. Zamračil jsem se a vydal se za svojí manželkou. Nechtělo se mi prolejzat dívčí záchody. Spolíhal jsem na to, že si nebude chtít rozmazat make up a že jí na tom blbovi stejně nikdy nezáleželo. Našel jsem jí popíjet šampaňský v rohu. Spoustu šampaňskýho. Jenom jsem doufal, že se dneska alespoň něčeho najedla. „Nepřeháněj to.“ Vzal jsem jí okolo ramen a stávající skleničku jí odtáhnul. Oči se jí začínaly lesknout, takže jsem věděl, že je čas skončit. Byl to asi znak rodiny Dragomir, že vždycky, když jsme začínali bejt namol, tak nám oči začaly zářit. „Hej!“ Protestovala. Usmál jsem se. „Žádný hej, sestřičko. Nechci, aby ses opila.“ Na to bylo pozdě, ale nemusela bejt opilá víc. Dělal jsem si o ní starost. Vypadala, že neni ve svý kůži. Měl to bejt její večer a ona vypadala napjatě, jako kdyby jí to už ani netěšilo. Byla středem zájmu a nevyžívala se v tom, to mě trochu děsilo. Opřela se o židli. Zadoufal jsem, že jí jenom bolí nohy v podpatcích a nestopnul jsem to moc pozdě. „Děkuju za péči. Ale už jsem dospělá. Tak by sis tyhle řeči mohl nechat pro svojí ženušku.“ Nenávistně probodla Katjenku pohledem. Chápal jsem jí. Sdílel jsem tenhle intenzivní pocit. „Já se, narozdíl od tebe, neopíjim.“ Prskla ta moje „ženuška“. Těšil jsem se na misi. „Já vim. Ty to nepotřebuješ. Ty jsi otravná a zesměšňuješ se i za střízliva.“ Vrátila jí to Tasha. Když dokázala spražit Katjenku, tak to nebylo tak zlý. Natáhla se za další skleničkou šampaňskýho, ale Andrei jí chytnul za zápěstí a zastavil dřív, než jsem to mohl udělat já. Fajn. „Co-“ Pohled na něj jí přikoval k zemi. Ještě nikdy jsem neviděl, že by ztratila slova. Navíc se mi moc nelíbil výraz v jejích očích. Byl tam někde vzadu, jenom na chvilku, ale byl tam. Obdiv. „Brácha ti řekl, abys už přestala pít.“ „Děkuju, Andrei.“ Poklepal jsem ho po rameni. Kupodivu ho poslechla a ani nic nenamítala. Mělo mě to varovat. „Myslim, že jí vezmu na vzduch. Ty zatim zabav rodiče.“ Navrhnul a v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší řešení. Kejvnul jsem hlavou a vydal se směrem k nim. Když se za chvilku Andrei s Tashou vrátili, byla to zase moje šťastná malá sestřička, co si užívá společnost. A já myšlenku, která se mi celej večer rojila v hlavě, zase zatlačil dozadu do mozku, kde měla zůstat. Protože přece nebylo možný, aby Natasha Dragomirová byla platonicky zamilovaná do Andreie Ivaškova. Že ne? Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy v životě jsem byl na Andreie takovým způsobem rozzuřenej. Zřejmě nikdy. Protože tohle bylo historicky vážně poprvý, co něco tak kolosálně posral. „Ilyo, já jsem-“ „-co ty si?“ Skočil jsem mu do řeči. Cejtil jsem, jak se ve mě obrací žluč. Sahal na mojí sestru. Seděl tam, v našem altánku, s ní na klíně. Dotýkal se jí. Líbal mojí malou sestru. Musel jsem sebrat veškerý zbytky mýho sebeovládání, abych mu neskočil po krku a neroztrhal ho na kousky. „Podívej, já ti to vysvětlim.“ No, na to jsem byl vážně zvědavej. Fakt by mě hrozně zajímalo, jak mi vysvětlí skutečnost, že uprostřed naší zahrady oblejzá mojí sestru. „Co mi chceš vysvětlovat?! Vždyť jsem to viděl! Právě jsi hanobil čest mojí rodiny. To sis nemohl vybrat nějakou jinou? V domě je dost služek, proč právě mojí sestru?!“ Neovládnul jsem se a poslední dvě slova jsem vyplivnul hlasitěji, než bych chtěl. Na chvilku mě napadlo, co by se stalo, kdyby přišel otec. Asi bychom zbytky Andreiova těla seškrabávali z podlahy altánku ještě dlouho. Moje sestra a Ivaškov. Ivaškov a moje sestra. Spolu. Sami. V altánku. Lezoucí po sobě. Musel jsem se hodně snažit, abych nepadnul na kolena a nepozvracel se. „Ilyo, prosim tě, přestaň!“ Ozvala se Tasha. To bylo to poslední, co jsem chtěl. Aby se do toho vložila moje šestnáctiletá sestra, která o životě věděla asi tolik, že Gucci je lepší než Guess. Byla tak malá a naivní a on jí využíval, protože to byl jeden kreténskej znuděnej fracek, kterej už nevěděl kam ho strčit. Neměla tušení o tom, jak se choval k holkám. Za celej svůj život jsem ho ani jednou neviděl, aby si jediný z jeho obětí vážil. „Ty mlč!“ Vyštěknul jsem na sestru. „Ty nevíš jakej je. S každou si jenom pohraje a potom jí odhodí jako nějakou použitou lacinou hračku!“ Byl jsem takovej vůl. Mělo mi to dojít. Viděl jsem pohled v jejích očích na plese. Byla z něj hotová a on si s ní hrál, jako vždycky se všema. Uvěřila jeho kecům – no a proč? Kvůli tomu, že jsem byl takovej debil, že jsem to nezarazil, dokud byl čas. Měl jsem je sledovat. Měl jsem na to přijít a zakázat jí to. Měl jsem ho třeba uškrtit, jenom, aby s ejí nikdy nedotknul. Kretén. Kretén! „Ilyo, přestaň!“ Okřikla mě Tasha a tok mých myšlenek se zastavil. Cože? „Co je tobě do toho? Co se staráš?! Neni mi dvanáct! Nemusíš mě chránit! Dokážu se o sebe postarat sama.“ Au. Skoro jsem ustoupil, jak mě zasáhnul nápor jejích slov. Pak mě pomalu ovládnul iracionální vztek. Chtěla, aby jí Andrei dostal do postele a odkopnul jako všechny ty holky předtim? Fajn. Její věc. Její život. Dotkla se mě. „Ilyo, promiň! Já jsem to-“ „-nedotýkej se mě.“ Zavrčel jsem a odstrčil jí. „Budu respektovat tvoje přání a už vůbec se nebudu starat.“ Zhnuseně jsem čuměl na Ivaškova. Nedokázal jsem pochopit, jak jsem tuhle bezpáteřní zmiji mohl kdy považovat za přítele. Jak jsem si mohl vyčítat, že ho otec mlátí. Zasloužil si to. Zasložil by si dostávat přes hubu častějc. „A ty se mi nepleť do cesty!“ Zasyčel jsem na něj. Pak jsem se otočil a vypadnul odtamtud jak nejrychlejc to bylo možný. Kdybych tam byl ještě o chvíli dýl, moje dýka by skončila zabořená hluboko do Andreiova těla. Slunce pálilo a mě byla zima. Ztratil jsem nejlepšího přítele i sestru. Ten chlad, kterej mezi mnou a Tashou panoval od chvíle, co jsem oddusal z altánku byl skoro nesnesitelnej. Měl jsem na ní vztek a zároveň mi chyběla. Z toho jsem byl ještě víc naštvanej. A protože jsem se chtěl vyhnout hádkám, který by naše rodiče upozornily na to, že se něco děje, radši jsem se jí vyhejbal. „Vztah“ co navázala s Ivaškovem se mi nemusel líbit, ale nebyl jsem sketa, abych na něj upozornil otce. Vyrazil by s nima dveře. I když, to by možná nebylo zas tak špatný. Každopádně se z nejlepšího sourozeneckýho páru na světě stala fraška. A já byl její součástí. Samozřejmě, další z věcí, co mi zhoršovaly náladu, byla Katjenka. „Ilyuško, kdy se mi vrátíš?“ Zatrylkovala svým medovým hláskem ze kterýho mi naskakovala husí kůže. Pustil jsem sadu složenýho prádla do sportovní tašky a zkontroloval výsledek svýho balení. Jestli jsem neměl všechno, stejně mi to bylo jedno. Prostě jsem jenom chtěl pryč. Povzdychnul jsem si. „Nemám tušení. Podle toho, kdy se mi podaří splnit úkol.“ Zopakoval jsem po přinejmenším sedmý. Můj hlas zněl monotónně. Měl jsem toho všeho tady trochu plný kecky. Přišla ke mě a zezadu mě objala okolo pasu. Překvapilo mě to. Nikdy se ke mě nechovala nijak zvlášť vřele. Sklopil jsem pohled k jejím spojeným rukám a do očí mě udeřil pohled na snubní prsten. Zabolelo mě u srdce. Tohle nevydržim. Vymanil jsem se z jejího objetí a nafingoval úsměv. Sebral jsem tašku, přehodil si jí přes rameno, otočil se a líbnul jí na tvář. „Pokusim se, aby to bylo co nejdřív.“ Zalhal jsem a vyšel z pokoje. Asi by se mi ulevilo, kdybych se v tu chvíli nedostal přímo před Natashu. Stála na chodbě a pozorovala mě neidentifikovatelným pohledem. Ani se nepohla, když jsem se objevil. Chvilku jsme se navzájem měřili a ona se pak odvrátila. To vítězství by mě nemělo tak těšit. Otočil jsem se a odešel dřív, než by se odhodlala cokoliv říct. A bolest v hrudníku se přiostřila. Porada na Ministerstvu byla neuvěřitelně nudná. Byl jsem na Ukrajině už měsíc a po jednom menším incidentu s kletbou mě posledních pět dní nechtěli pustit do žádný pořádný akce. A já potřeboval akci. Protože když jsem byl v klidu, vyčítal jsem si, že jsem se nerozloučil se sestrou. Vyčítal jsem si svoje manželství. To, že trápim Katjenku i sebe. A to už se vůbec nezmiňuju o tom, že kdykoliv jsem se na chvilku zastavil, někde vzadu v hlavě se mi v podobě tepající bolesti objevovaly vzpomínky na Nikitu. Tak trochu jsem to se ženskýma ve svým životě nezvládal. Seděl jsem za stolem a čuměl do papírů. Čekali jsme na kontrolu, která měla přijít. Další stará tlustá ženská se spoustou formulářů. Přemejšlel jsem, že si nechám něco ilegálně namíchat od lékárníka v jedný z těch ulic města, kam se normální lidi báli i ve dne, abych se zbavil jizvy na tváři. Dveře se otevřely a vešla kontrolorka. Zvuk těch kroků mi byl podivně povědomej, tak jsem zvednul pohled. A ztuhnul. Nikdy v životě jsem se nemusel tak strašně ovládat, abych se udržel na jednom místě. Přímo přede mnou totiž stála Nikita Beliková. „Nikito.“ Oslovil jsem jí. Nemyslel jsem si, že to ještě někdy v životě udělám. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem si myslel, že vyskočí z hrudníku a padne jí k nohám. Cejtil jsem se trochu pateticky. Zhluboka se nadechla a zvedla ke mě pohled. Věděl jsem, že to nevydržim. Bylo mi úplně jedno, že mám doma manželku. Prostě jsem si jí stáhnul do náruče. „Ilyo.“ Ozvala se potichu. „Niki. Co tu děláš?“ Vydechnul jsem a pohladil jí po tváři. Rozesmála se svým nádherným smíchem a mě se srdce rozbušilo ještě víc. „Jsem tu jako alfa, vyslanec z Londýna.“ Zamumlala anglicky. Setřela si slzy. Chtěl jsem jí je slíbat z tváří. „Zase nemluvíš rusky?“ Zeptal jsem se a rozhodnul se alespoň trochu vyhovět tomu hlasu uvnitř mě, kterej křičel, abych něco udělal. Políbil jsem jí na čelo. Pokrčila ramenama. Připomínalo mi ten pocit, co jsem měl pokaždý, když jsme byli spolu. Štěstí. „Ok.“ A rozesmál jsem se. To bylo něco, co jsem neudělal už pěkně dlouho. „Ale co tu děláš ty?“ Zeptala se zmateně. „Nevim, jestli to víš, ale Rusko je pár stovek kilometrů na východ.“ Skoro jsem zapoměl, že na všechno měla hlášku. „Já jsem tajnej agent.“ Přiznal jsem. Zamračila se. Viděl jsem starost v jejích očích. Chytila mě za ruce. „Proč?“ „Vláda to chtěla.“ Stejně jako rodina chtěla moje manželství. Podřídil jsem se všemu a teď bych to nejradši všechno zahodil pro pár minut s ní. Nechtěl jsem se o tom bavit. Zvednul jsem jednu její ruku a přiložil si jí na tvář. Sálalo z ní teplo domova. Dotkla se tý zatracený jizvy a starost v jejích očích se ještě prohloubila. „To nevypadá dobře.“ Odtáhnul jsem se od ní. „To je ok.“ Zamrkal jsem na ní. Ani o tomhle jsem se nechtěl bavit, i když se mi líbilo, že i po těch letech jí na mě záleželo. „Stýská se mi.“ Na tu jednu chvilku jsem ztratil další zábrany a propletl si prsty s jejíma. Což jsem rozhodně neměl dělat. Sklopila pohled a uviděla snubní prsten. Můj... snubní... prsten. Odstoupila ode mě, jako kdybych jí odstrčil s pohledem přikovaným k tomu debilnímu kousku zlata. „Niki, já musel. Ale-“ „-proč tam dáváš ale?“ Přerušila mě a hlas vůbec neměla tak ráznej, jak bych čekal. „Jednoduše jsme šli každej jinou cestou. Nemám ti co vyčítat.“ Dívala se mi zpříma do očí. „Niki.“ Natáhnul jsem k ní ruku, ale zase ustoupila. Bolelo to. Pohledem jsem začal propalovat podlahu. Zradil jsem jí a věděl jsem to moc dobře. „Ty jsi svobodná?“ Zeptal jsem se po chvíli. Vlastně jsem nevěděl, co chci slyšet. Kejvla hlavou na souhlas. Pocit ulehčení mě utvrdil v tom, co jsem si myslel, že chci slyšet. Otočila se ke mě zády. „Znám jí?“ Ta otázka způsobila, že jsem se trochu přikrčil. Neměl jsem na výběr. Musel jsem to udělat. Jenže teď, v tuhle chvíli, se to zdálo jako ta nejhorší věc na světě. Kdybych se jim postavil, všechno by bylo jinak. „Ne.“ Vydechnul jsem a přiblížil se k ní. „Ale ona neni ty.“ Jako kdyby to sama nevěděla. Nikdo nikdy nemohl bejt jako ona. Hořce se uchechtla. „Dobrý vědět. Předpokládám, že je to slečna v pravým slova smyslu, která chodila na Moskevskou carskou akademii.“ Prskla. „Ano, ale o to jsem nikdy neměl zájem.“ Potřeboval jsem jí přesvědčit o svojí nevině, i když jsem jí sám nevěřil. Chytnul jsem jí za pas a stáhnul jí k sobě. „Možná bych to byla já, kdyby moje matka žila. Potom by byl otec normální a nebyla bych v Omsku. Anebo bych tě nikdy nepotkala a všechno by bylo v pořádku. Nebyla bych tvá….“ Její slova se mi zarejvaly do srdce a zas a znova ho trhaly na kusy. Stejně tak mě mohla bodnout dýkou, co jsem jí dal v Londýně. Možná by i tohle bolelo míň. „Niki! Tak nemluv! Jsi moje a vždycky budeš!“ „Už ne.“ Srdce se mi zastavilo. Doufal jsem, že už definitivně. Nechtěl jsem snášet další bolest z našeho odloučení. Otočila se ke mě, stoupla si na špičky a políbila mě. Paradoxně. Odtáhla se ve chvíli, kdy jsem se do toho vložil i já. Ve chvíli, kdy jsem byl přesvědčenej, že opustim Katjenku i život v Rusku a půjdu s ní třeba na konec světa. Rukou se dotkla místa, kde jsem měl srdce a prstem prošla po přívěsku v tvare draka, kterej jsem od ní dostal kdysi dávno. Navždy tvá. „Sbohem, Dragomire.“ Jestli jsem si předtim myslel, že je to zlý, tak teď jsem byl v agónii. Její hlas byl jako led. Zmrazil mě uvnitř. Jako kdybych měl v sobě ledovec. Než jsem se z těch dvou slov stihnul vzpamatovat, utekla. A já tam stál jako idiot a nechal jí zmizet. Už zase. Opřel jsem se o zeď, prohrábnul si vlasy a potichu zaúpěl. Jedinej projev bolesti, která mě pronásledovala už roky, kterej jsem si dovolil. Potřeboval jsem svojí malou sestřičku, aby mi připoměla, co je to přístav klidu. Domov je tam, kde máte srdce. A já to svoje už zase ztratil. Zavřel jsem za sebou dveře Tashina pokoje, opřel se o ně a zhluboka se nadechnul. Katjenčina přítomnost jako kdyby mě dusila. Zvlášť po tom, co se stalo s... nedokázal jsem si její jméno ani pomyslet. Po tom, co se stalo na Ukrajině. Sestra seděla v lenošce u okna a na klíně měla položenou bichli. „Co je to?“ Zeptal jsem se bez pozdravu. Zvedla ke mě pohled a pokrčila ramenama. „Kompletní Shakespearovský dílo. Začíná se mi zdát, že Romeo a Julie byli sentimentální.“ Její hlas zněl trochu dutě a v očích měla usazenej smutek. Přičítal jsem to dozvukům naší hádky, ale vzhledem k tomu, že právě odsoudila jednu ze svých nejoblíbenějších her, něco se mi na tom nezdálo. Navíc, když jsme se usmířili hned, jak jsem vstoupil do dveří. Napadlo mě, jestli se už Ivaškov projevil. „Stalo se něco o čem nevim?“ Zeptal jsem se. Zaklapla knihu a odložila jí na stolek vedle sebe. Odvrátila se ode mě. „Natashko?“ Přiblížil jsem se k ní o krok. Povzdychla si. „Kromě dalšího domácího vězení nic konkrétního. Ani převratnýho.“ Zabodla do mě pohled. „Což se nedá říct o tobě.“ Tentokrát jsem to byl já, kdo se odvrátil. Prohrábnul jsem si nervózně vlasy a přešel k její knihovně. Očima jsem lítal po titulech. „Oliver Twist? Proto jsi toho žabáka, co sis ho mermomocí chtěla nechat, oslovovala jako Olivera? Dobrý vědět.“ Snažil jsem se změnit téma. Slyšel jsem, jak vstala a vydala se ke mě. „Ilyo.“ Oslovila mě vážně. „Neříkej, žes někdy četla Vojnu a mír.“ Měřil jsem si čtyři svazky nedůvěřivě. „Hlavní hrdinka je Natasha. Ale neztotožňuju se s ní, kdybys na to chtěl mít narážky. Ilyo.“ Dotkla se mýho ramene. „Idiot? Vsadim se, že vim, kdo tě navedl k tomu, aby sis přečetla tohle.“ Narážel jsem na Andreie. Trochu sebou trhla, ale nedokázal jsem identifikovat proč. „Kníže Myškin mi byl v tý době milejší, věř mi.“ V hlase měla podtón smutku. Nevěděl jsem ani jistě, jestli se něco stalo a jestli tohle vůbec s Ivaškovem souviselo, ale bylo mi jasný, že jestli jo, urazim mu hlavu. A půjčim si na tu špinavou práci tuhle bichli, aby to bylo poetický. „Ilyo.“ Zkusila to znovu a stoupla si přede mě. „Co se stalo?“ Začala dřív, než jsem se mohl vykroutit otázkou na nějakou další knihu. Prudce jsem vydechnul a zavřel oči. Pohladila mě po tváři. „Co jste si udělali tentokrát?“ Zeptala se přímo a potichu. Chtěl jsem jí to všechno říct, protože jsem měl pocit, že můžu. Ale stejně by to nepochopila. Mojí odpovědnost vlasti a Katjence. Nenáviděla jí. Tak jsem jenom zvednul ruku, aby viděla prsten. „Tohle.“ Hlesnul jsem a podíval se na ní. Svraštila obočí a zamračila se. „Přišla na to.“ Zhodnotila. Kejvnul jsem hlavou. Poplácala mě po rameni. „Jednou by se to stejně dozvěděla, víš? Byly toho plný noviny. Divim se, že ta zpráva nedošla až do Londýna.“ Věděl jsem, že jednou se to dozví. Jenom jsem nechtěl, aby bylo co se dozvídat. Měl jsem chuť s celou touhle šaškárnou seknout. „Myslíš si, že ví, že ti zničili život?“ Prohlásila najednou. Zamračil jsem se. „Tasho, přece víš, že to dělaj jenom pro naše dobro.“ „Prosim tě.“ Odfrkla si. Přešla k oknu a zahleděla se ven do zahrady. Jsem si jistej, že bych její pohled vystopoval až k altánku, kterýho střecha odsud byla vidět. „Tu mrchu nikdo nemůže považovat za přínos čehokoliv dobrýho.“ Pronesla hořce. Věděl jsem, že bych měl svojí manželku a rozhodnutí rodičů bránit. Jenže v tu chvíli jsem s ní naprosto souhlasil. „Jedná se o nebezpečnou misi, Dragomire.“ Oznámil mi Belikov jako kdyby mluvil se slaboduchým. Skutečnost, že jí dva agenti přede mnou odmítli jasně ukazovala na to, že se jedná dokonce o extrémně nebezpečnou misi. Žádnej agent by nikdy neodmítnul úkol, kdyby neměl dobrej důvod. Buď si nevěřili, nebo na ně doma čekaly milující manželky, co pro ně byly víc než vlast. A daň za tohle bude, že si pěkně dlouho ani neškrtnou. „Já to vím, pane.“ Mluvil jsem divně. Chladně, jako pokaždý, když jsem mluvil s nadřízenejma. Jenže teď jsem sám ve svým hlase slyšel potlačovanej vztek. Trochu jsem dokonce skřípal zubama. V hlavě mi běhaly její slova. O tom, že kdyby jí otec neposlal do Omsku, všechno mohlo bejt jinak. Ze všech nesympatických nadřízených, co jsem měl byl on jedinej nenáviděnej mojí osobou. Vzal mi jí před lety a proto jsme už nikdy nemohli bejt kompletně šťastný tak, jak bychom si zasloužili. „Infiltrovat se do Gruzínského odboje vyžaduje absolutní kázeň, extrémně vyvinutou schopnost sebeovládání a znalost veškerých podkladů. A úspěch není zaručen.“ Vyjmenovával. „Vím, pane.“ Nadechnul jsem se nosem a vydechnul pusou, abych se trochu zbavil netrpělivosti. Popravdě, byla to jediná mise, která zrovna přicházela v úvahu. Musel jsem na chvilku utéct ze svýho života. Stát se někym jiným, bejt v akci. Ne pořád útočit na figuríny. To už mi dávno vyčištění hlavy neumožňovalo. „Budete tam dlouho.“ Naklonil se dopředu a zahleděl se na mě. Napadlo mě, proč se mi to snaží vymluvit. Když mi to sám nabídnul. „Ano, pane.“ Nepatrně jsem kejvnul hlavou a sváděl s nim oční souboj. Nehodlal jsem uhnout a prokázat slabost. Musel jsem mu dokázat, že na to mám. Opřel se dozadu do křesla a spojil prsty před sebou. „Dobrá.“ Souhlasil potichu. „Hlašte se zítra v kasárnách u Irvinga Atropova. Předá vám všechny potřebné instrukce k tomu, abyste mohl vyrazit.“ Dál jsme se měřili pohledem. „Pokud budete úspěšný, čeká vás vzestup, Dragomire. Proto souhlasíte?“ Byla to netaktní otázka. Nicméně taktická. „Dělám to pro vlast, pane.“ Odpověděl jsem ne tak úplně po pravdě. Ale nehodlal jsem mu vyprávět, že nemůžu vystát manželku a potřebuju myslet na něco jinýho než na jeho dceru. „Jste správný agent. Můžete jít.“ Mávnul rukou ve vzduchu, jako kdyby mě vyháněl a sklonil se k papírům na stole. „Děkuji, pane.“ Zasalutoval jsem a vyšel z místnosti. Zhluboka jsem se nadechnul a zase vydechnul. Čekalo mě krušných pár měsíců. Visel jsem v okovech a bolest v ramenou už jsem skoro ani nevnímal. Možná to bylo tim, že jsem na těle měl rány, co bolely mnohem víc, než ztuhlý svaly z nepříjemný polohy těla. Snažil jsem se udržet na nohou, abych ramenům trochu ulevil, ale nemyslel jsem si, že to vydržim dlouho. Josif se ďábelsky usmál a vytáhnul rozžhavenej cejch z ohně. Před tejdnem jsme se ještě poplácávali po zádech a teď mě už několik hodin mučil. A užíval si to. To se stává, když vám přijdou na špionáž. „Víš, Grigori. Jsem rád, že si spolu dokážeme tak hezky popovídat. Ale mrzí mě, že seš dneska tak zamlklej.“ Prohlásil sadisticky a přiložil rozpálený železo k ještě neporušený kůži na hrudníku. Zatnul jsem zuby a zavrčel. „Copak, kamaráde? Snad se necejtíš nepohodlně?“ Hodil cejch zpátky do ohně a ledabyle si začal nandavat masivní pečetní prsteny na každej prst levý ruky. Josif jako vůdce Gruzínskýho odboje nikdy nikoho osobně nemučil. Měl lidi, aby za něj dělali špinavou práci. Ale mě považoval za přítele a pak přišla zpráva, že Grigori Leonov je už pět let po smrti. Říkal jsem si, že jestli se odsud někdy dostanu, ten, kdo mi tuhle falešnou identitu přihrál, si to vypije. Josif se ke mě dostal tak rychle, že jsem skoro neviděl, jak se pohybuje a vrazil mi pěstí. Pečetní prsteny mi okamžitě protrhly kůži. Zasténal jsem. „Jméno.“ Zavrčel. Držel jsem je v šachu, protože netušili kam mě maj zařadit. Komu donášim informace. Byl jsem rozhodnutej radši umřít, než přiznat, že moje příjmení je Dragomir. Až moc jednoduše by mohli vystopovat mojí rodinu a pomstít se. Dopadla další rána. „Mluv.“ Zněl zdánlivě klidně, ale bylo mi jasný, že se bojí víc než já. Mě maximálně zabijou. On by si to vyžral od každýho svýho nejposlednějšího nohsleda, kdyby se zjistilo, že si pustil do gangu ruskýho špiona. Vyplivnul jsem mu k nohám krev. „Jdi do hajzlu.“ Tohle mi vyneslo další dvě rány improvizovaným boxerem. Před očima se mi začalo stmívat. „Ilyo! Ilyo!“ Slyšel jsem Tashin dětskej hlásek, jako by to bylo včera, co se navlíkla do mojí košile a běhala po domě. „Nejsi moc chytrej, Grigori. Musim říct, že nevíš, co je pro tebe nejlepší.“ Čelist mi zapraskala. Vlastně jsem se divil, že mám ještě všechny zuby pohromadě. Ovšem kůže na tvářích na tom byla špatně. Viděl jsem její tvář. Naštvanej lesk v jejích očích, když jsem jí našel toulat se po chodbě po tom, co jí Andrei vystrnadil z jejího vlastního pokoje, aby si užil. Byla tak roztomilá. Praštil mě do břicha. Zalapal jsem po dechu a snažil se nepozvracet. I když by si Josif zasloužil dávku žaludečních šťáv do ksichtu, nechtěl jsem se takhle ponížit. Přejel jsem jí tesákama po pokožce na krku. Její vůně mě přiváděla k šílenství. Nikdy jsem nechtěl nikoho jinýho. Byla moje srdce. Můj život. Zavzdychala mi do ucha a já se zakousnul. „Už fňukáš, Leonove?“ Ten hlas mě vyloženě sral. „To bylo rychlý.“ Nebylo. Trvalo to pár hodin týrání, než jsem začal sténat. Andrei mi sahal na mojí sestru. Byl jsem vzteky bez sebe. Pohled v jejích očích, když jsem jí řekl všechny ty věci mě teď pronásledoval spolu s provinilostí. Nechtěl jsem nic, než Tashu obejmout a říct jí, že mě nezklamala. Že je pořád moje malá sestřička. Že jsem jí jenom chtěl chránit. Za každou cenu. „Jdi do prdele. Budeš mě muset zabít. Takhle ze mě nic nedostaneš.“ Procedil jsem mezi zubama. Naneštěstí jsem moc machra dělat nemohl, protože se mi podlomily kolena a visel jsem v okovech tak nešťastným způsobem, že mi dost reálně hrozilo vykloubením obou rameních kloubů. To by nemuselo bejt zrovna příjemný. „Niki! Tak nemluv! Jsi moje a vždycky budeš!“ Byl jsem zoufalej. Nikdy jsem nenenáviděl pravidla a Katjenku tak, jako právě v tu chvíli. Zlomil jsem jí srdce jednim debilním prstenem. „Už ne.“ Vtiskla mi poslední polibek. Tak moc jsem jí chtěl. Potřeboval jsem jí. Potřeboval jsem, aby byla moje. Trhalo mi srdce, že se jí zase musim vzdát, jako už tolikrát předtim. „Sbohem, Dragomire.“ „Ale ne, drahý příteli.“ Zatáhnul Josif a rozesmál se. „Tak lehce se z toho nedostaneš.“ Zakřičel jsem, když si mě zase ocejchoval. „Ilyo! Ilyo!“ Dětskej bezstarostnej smích sestřičky, který už nikdy neřeknu, co pro mě znamená. „Pojď, Beliková. Zacvičíme si.“ Krůpěje deště v jejích nádherných červených vlasech. Zářivej pohled jejích očí, když jsem jí přitlačil ke stěně a spojil naše rty v jednom z polibků, co mění historii. Žena, co jsem vždycky miloval a nikdy nemohl mít. „Než umřeš, řekneš mi všechno, co chci slyšet. A nakonec budeš žadonit, abych tvoje utrpení ukončil. Až potom ti tu milost udělám.“ Skoro jsem ho neslyšel přes hučení krve v hlavě. Jeho pěst mi pravděpodobně definitivně zlomila čelist. Černo. Asi jsem měl zlomený žebra. Zhodnotil jsem to tak, protože mě bolel každej nádech. Ale bylo dost možný, že to bylo kvůli jiným věcem. Ležel jsem na zemi a svět se mi rozplýval před očima a zase nabýval formu, jak jsem střídavě upadal do něčeho podobnýho bezvědomí. Tělo se mi neovladatelně třáslo zimou, i když už bych si mohl po takový době zvyknout. Jenže mi přišlo, že kamená cela je čim dál tim studenější a temnější. Rozhodně jsem si nikdy nepředstavoval, že bych chtěl umřít na takovým místě. Viděl jsem její úsměv, když se nade mnou skláněla v posteli v Londýně. Její slzy, co se nedaly zastavit, když mě zbičovali za rvačku s Rakovem. Slyšel jsem její hlas a nepřál jsem si nic jinýho, než aby byla u mě. Pak by mi nevadila tahle cela, ani potupnej způsob, jak mě nechaj zhebnout. Kdybych umřel v jejím náručí, nemusel bych si nic vyčítat, protože bych byl tam, kde jsem vždycky chtěl bejt. Schoulil jsem se trochu víc ve snaze zahřát se. Marná snaha. „Ilyo?“ Zašeptání proniklo k mým uším, jako kdyby bylo skutečný. Takhle vypadá umíraní? pomyslel jsem si. Jsou to samý představy, co trhaj srdce na malý kousky? To je patetický. „Nikitko.“ Zamumlal jsem její jméno a přeražená čelist se nepříjemně ozvala. Možná, že když jí budu dostatečně přivolávat a vítat, tak ta představa neodejde. Možná jí alespoň uslyšim. Dveře se pootevřely a někdo vešel. V hlavě jsem prosil, ať už mě dál nemučí. Bál jsem se, že se to Josifovi povede. Že mě zlomí a budu mluvit. Poslední dvě návštěvy v mučírně jsem si přál jenom to skončit, abych měl jistotu, že nezradim Rusko ani svojí rodinu. Ale tichý kroky nezněly, jako Josifovi pochopové. Někdo si ke mě kleknul a obrátil mě na záda. Zasténal jsem bolestí, ale už mi bylo jasný, že to nikdo z mých mučitelů nebude. Rozhodně by se nechovali tak něžně. „Ilyo.“ Zase ta halucinace. Tolik jsem jí chtěl mít u sebe. Říct jí, že pro mě žádná Katjenka neexistuje, že ona je ta jediná, kterou jsem kdy nosil v srdci. Ztěžka jsem otevřel oči a pomyslel si, že to nevypadá jako příslušník Gruzínskýho odboje. I když možná to byla součást mučení. Možná na mě šli psychologicky, když mi poslali krásku s tyrkysovýma očima, aby ze mě dostala informace. Jenže potom zavřela oči a změnila se na Nikitu Belikovou. Vyrazilo mi to dech. Byla tady. Tady! Natáhnul jsem ruku, abych se přesvědčil, že je skutečná. Že to neni jenom představa. Odepnul jsem jí závoj. Byla to moje Nikitka, taková, jak jsem si jí pamatoval. Nádherná, silná a dokonalá. Srdce mi mohlo vyskočit z hrudi. „Jsem v nebi?“ Zasípal jsem, protože to byla jediná možnost, jak se mi mohla naskytnout takhle reálná halucinace. Usmála se a chytla mě za ruku. Její dotek hřál tak příjemně, že bych do konce života nemusel bejt nikde jinde a s nikym jiným. Zní to frajersky, ale mě moc času ani nezbejvalo. „Ještě ne. Teď se postaráme o to, abychom tě dostali někam, kde bude světlo a teplo a...“ Její jemnej hlas utnulo skřípání dveří. Nechtěl jsem, aby přestala mluvit. Upínal jsem se k ní, jako topící se klacku. Potřeboval jsem, aby mluvila a rozjasňovala můj svět. Ale místo toho se prudce otočila a když jsem se podíval směrem ke dveřím, poslední naděje ve mě pohasla. Jedna z Josifových goril nás pozorovala nebezpečným pohledem. Nemohl jsem jí tady nechat umřít spolu se mnou. Nedovolil bych to. Nikdy. Upřel jsem pohled na toho obrovskýho chlapa a chytil se naší jediný šance na útěk. Vykřesal jsem ze sebe jiskřičky ohně a zapálil ho. Vykřiknul a zvrátil se dozadu v agónii. Nikita mě okamžitě dostala do sedu a nedbajíc na moje přidušený bolestný polovýkřiky nakonec i na nohy. Podepřela mě. Chytnul jsem se jí a druhou rukou zdi a na nohou se držel jenom silou vůle. V tomhle pekle jí umřít nenechám, ne kvůli mě. Tak rychle, jak to jenom šlo jsme se dostali okolo hořícího chlápka z cely. Někde jsem slyšel výkřiky a kroky, takže ostatní už byli blízko. Nebyl čas se rozhodovat. V duchu jsem se omluvil a prosil o odpuštění případný další vězně. A pak jsem zapálil cokoliv, co šlo v celý chodbě za náma. Síly mi ubyly na nejnižší možnou příčku a nohy se mi podlomily. Zachytila mě, ale trochu pod mojí vahou zasupěla. „Vydrž! Prosím, musíme se odsud dostat.“ Tak moc jsem chtěl. Toužil jsem jí odsud dostat, nás oba. Chtěl jsem to vydržet a bejt muž, kterýho si zaslouží. „Jasně.“ Mlel jsem z posledního. „Jenom jsem trochu-“ Ani jsem to nedopověděl, protože jsem se propadnul do nekonečnýho temnýho víru sebeobviňování. Temnota občas opadávala a já měl pocit, že se dostávám ke světlu. Dokonce jsem slyšel její hlas a cejtil její dotyky. Hladila mě po vlasech, ošetřovala mi rány, otírala rozpálený čelo a držela mě za ruku. Pokaždý, když jsem se dostal do tý úrovně, že jsem to všechno vnímal, jsem se zase propadnul do toho víru dřív, než jsem se dokázal zmátožit natolik, abych otevřel oči a řekl jí všechno, co ode mě měla slyšet už před lety. „Prosím, neumírej mi.“ Zněla mi v hlavě její tichá prosba. Ne, rozhodně jsem neměl v plánu umřít, když jsme se odtamtud dostali jako zázrakem. Teda ona mě odtamtud dostala. Já jsem chlapácky omdlel. Nejradši bych si nafackoval. „Prosím, neumírej mi.“ Jelo mi to v mozku pořád dokola, jako kdyby se zasekla deska. Líbilo se mi to. Záleželo jí na mě i po tom všem. Měl jsem šanci věci zlepšit, dokázat jí, že můžu bejt ten, koho si zaslouží. Osud nám dal další šanci a já už jí nehodlal promrhat. Jenom kdybych se mohl zatraceně probrat. Postel se pode mnou trošku zhoupla, když si ke mě přisedla. Měl jsem zrovna jednu ze svých světlejších chvilek, takže jsem zřetelně slyšel její dech i tlukot jejího srdce. Tak moc jsem jí chtěl vidět. Otevři oči. Udělej to. Teď. Pohladila mě po tváři. Snad instinktivně, nebo že jsem tak moc chtěl, mi ruka vylítla a sevřel jsem její zápěstí. Nadskočila leknutím. „Kčertu!“ Zanadávala. „Pusť mě!“ Snažila se mi vytrhnout, ale já jí nehodlal pustit. Už nikdy. Donutil jsem se pohnout s víčkama a otevřít oči. Vypadala unaveně a trochu pomuchlaně, jako kdyby se taky právě vyléčila. Píchlo mě u srdce. Stejně byla tak nádherná, že mi to bralo dech. Zírali jsme na sebe. „Ilyo?“ Zašeptala. Nebyl jsem si jistej, že mi moje vůle dovolí i mluvit, ale zkusil jsem to. „Kdyby mě nebolel každej pohyb, tak tě k sobě stáhnu.“ Plácnul jsem první věc, co mě napadla. Mluvil jsem trochu ochraptěle, ale mělo to požadovanej efekt. Zamračila se a vytrhla se mi, ale já věděl, že se někde v hloubi duše usmívá. Nebo jsem v to alespoň doufal. Skutečnost, že mi při jejím prudkým pohybu z ruky vyšel signál bolesti do celýho těla jsem radši přešel bez komentáře. Chtěl jsem jí sice utáhnout na to, aby se o mě bála, ale nemusela si to vyčítat. Vzpomínka na pohled v jejích očích, když mě s Andreiem dotáhli do pokoje po vykonání trestu byla až moc bolestná. „Ještě před chvíli jsi tu ležel v bezvědomí a teď myslíš na nemravnosti? Fakt skvělý.“ Zavrčela. Zarazilo mě, že nemluví rusky, ale už jsem její výběr jazyka nehodlal zpochybňovat. Nehodlal jsem zpochybnit nic, co řekne nebo udělá už nikdy, pokud to zahrnovalo nás dva pohromadě. Pousmál jsem se, abych si jí trochu uchlácholil. „Jak dlouho jsme tady?“ Přišlo mi to jako věčnost. Věčnost, kdy jsem jí jenom slyšel a cejtil a nedokázal odpovědět. Bylo to horší než nemít jí vůbec. „Pět dní.“ „A to jsem celou dobu v posteli? Bez tebe?“ Chtěl jsem se ušklíbnout, ale pak jsem si řekl, že můžu bejt rád, že vůbec mluvim, tak to nebudu pokoušet. Zakroutila hlavou, jako kdybych byl nepoučitelnej. Byl jsem. V jejím případě. Vstala a já chtěl zaprotestovat, nebo se začít omlouvat, ale zjistil jsem, že jde jenom pro sklenici vody. Asi nikdy v životě jsem neměl tak vyschlo v krku. „Musíš mít žízeň.“ Řekla a natáhla se, aby mi pomohla posadit se. V každým milimetru těla, jako kdybych měl zabodnutou hořící pochodeň. Schválně jsem to dával najevo. „Ilyo, přestaň!“ Utnula moje sténání. „Vždyť seš nějakej chlap, ne?“ Uchechtnul jsem se. „To aby ses o mě bála.“ Přiznal jsem a snažil se zatvářit bezelstně. Zakroutila očima a přiložila mi pohár ke rtům. Ale navzdory spalující žízni mě voda v tu chvíli absolutně nezajímala. Byla tak krásná. Tak dokonalá. Miloval jsem jí víc, než bych měl. Víc než by kdokoliv měl. Mohla by udělat cokoliv a stál bych na její straně. „Ilyo.“ Ozval se její sametovej hlas. Každá sekunda s ní bylo jako pohlazení, jako chladivá léčivá mast na všechny rány, co jsem měl. Odtáhnul jsem se a pohladil jí po vlasech. K mýmu překvapení se mi ruka ani moc netřásla. „Nevěděl jsem, že budu vděčnej za zajetí.“ Začal jsem potichu. „Cejtim se jako v nebi.“ To byla pravda. I když jsem pochyboval, že tam běhaj zrzaví, drzí, tvrdohlaví andělé. Ale já bych žádnýho jinýho nechtěl. Uhnula před mojí rukou. Bolelo to. „Ilyo, jsem tady, protože se vlast od tebe odtáhla. Bylo jí jedno, jestli umřeš. Teď tady počkáme a dáme tě do kupy.“ Vysvětlila mi. Někde v hrudníku mě jedna část tý věty příjemně zahřála. Vlasti bylo jedno, jestli zemřu nebo budu žít. Jí ne. „A co tady budeme dělat?“ Snažil jsem se netvářit moc lišácky, ale asi mi to nevyšlo. „Jak jsem řekla. Budeme tě dávat do pořádku. A všechno v rámci slušnosti.“ Její slova nebyly přesně odpověď, kterou jsem chtěl slyšet. Zachmuřil jsem se. „To se mi nelíbí.“ Přišel jsem si v tu chvíli trochu jako Tasha. Už jsem věděl po kom to dětinský chování má. „Ale bude muset. Jestli jsi zapoměl, tak dovol, abych ti připoměla, že jsi ženatej.“ Zavrčel jsem, abych trochu potlačit bolest svýho krvácejícího srdce. Hodiny Josifova hraní si s cejchama a dalšíma podobnýma hračkama byly úplný nic proti utrpení, co se přese mě přelilo, když mi připoměla, že jsem nebyl schopnej postavit se pravidlům. Okamžitě jsem si strhnul prsten. Pálil mě na kůži. Hodil jsem ho do kouta přesně jako malý rozvztekaný dítě. „Nikdy jsem Katjenku nechtěl! Miluju tebe!“ Nechtěl jsem to říct zrovna v takový chvíli a takovým tónem, ale důležitý bylo, že jsem to ze sebe konečně dostal. Jo. Miloval jsem jí. A měl jsem jí to říct už v Londýně. Nebo spíš už na Akademii. A nikdy jsem jí neměl nechat odejít. Zůstala na mě civět. Zřejmě takový vyznání nečekala. Odložila skleničku a začala se zoufale rozhlížet okolo. „Já teď půjdu nasbírat dřevo.“ Vyhrkla najednou, i když jsem pochyboval, že by to bylo právě to nejdůležitější na světě. „A ty se zatim uklidníš.“ Natáhla na sebe kabát a byla pryč, než jsem to dokázal vůbec zpracovat. „Nikito!“ Křiknul jsem za ní, ale klaply dveře a bylo ticho. Odhrnul jsem ze sebe peřinu a rozhodně se postavil. Až na to, že mě nohy neudržely a já spadnul zpátky na postel. Kdyby matka slyšela, co jsem byl schopnej vytvořit za nadávky, asi by trvala na tom, že ani kdybych si umyl pusu mejdlem, tak mi to nepomůže. Jediný, co mě uklidňovalo byl fakt, že se Nikita jednou s tím dřevem vrátit musí. Dotek jejího hebkýho těla jako kdyby odplavoval všechnu bolest. Z mučení i tu, která mi ulpěla v duši od našeho posledního rozhovoru na Ukrajině. Ležela mi v náručí a spokojeně oddechovala a já se cejtil nejšťastnější za poslední roky. Nikdy bych nevěřil, že se ze zajetí může stát dobrá věc, ale v mým životě nebylo nikdy nic úplně normální. Políbil jsem jí do vlasů. Její vůně mi otupovala smysly a zároveň mě naplňovala životem, jako kdybych do sebe nasával energii. S ní jsem byl schopnej dělat cokoliv. Byl jsem rozhodnutej se nikdy nevrátit. Ani na chvilku mě nenapadlo, jak moje rodina bude trpět, když mě prohlásí za mrtvýho. Nezajímalo mě, jak se s tim vyrovná Tasha, ani jak se Andrei bude cejtit, když se spolu nikdy neusmíříme. Celej svůj život, všechny ty léta jsem se zabejval jenom tim, aby na mě otec byl hrdej a abych dělal jenom to, co je pro vlast nejlepší. Sebe jsem vždycky dával až na poslední místo v žebříčku hodnot a tim jsem ubližoval nejenom svojí osobě, ale i Nikitě. Byla pro mě nejdůležitější na světě. Bez ní jsem byl jenom polovina toho, co jsem mohl bejt. Takže s mojí službou vlasti byl nadobro konec. A to rozhodnutí mě podivně uvolnilo, jako kdybych se konečně zbavil břemen, co mě tížilo už od chvíle, kdy jsem byl schopnej vnímat. Pohnula se. Otevřela oči a zamrkala. „Dobrý ráno.“ Pozdravil jsem jí se smíchem v hlase. Koukla na mě. Lehce jsem jí políbil na rty. Už žádná služba vlasti. Jedinej, koho přání budu plnit, bude ona. Už napořád. „Dobrý ráno.“ Zamumlala líně. Přivinul jsem si jí k sobě blíž. Její tělo mě hřálo na kůži jako moje osobní nádherný kamínka. „Chtěl bych ti něco říct.“ Začal jsem formálně. Už jsem to na ní vypálil předtim, ale teď jsem to hodlal udělat správně. Zvedla se na lokti a zadívala se na mě. „Ano?“ Zahlídnul jsem v jejích očích stín, jako kdyby se bála, co přijde. Pohladil jsem jí konečkama prstů po tváři, abych jí uklidnil. „Miluju tě.“ Vydechnul jsem jednoduše. Chvíli na mě zírala a pak se jí rty roztáhly v nejnádhernějším úsměvu, co jsem kdy viděl. „Miluju tě.“ Zopakovala. V tu chvíli se ve mě něco uvolnilo. Věděl jsem, že teď už nás nic na světě nerozdělí. Začal jsem plánovat, kde budeme bydlet. Jasně. Samozřejmě, že jsem nás tehdy přecenil. A mojí drahou vlast zase podcenil. Protože v mým životě nemohlo nikdy bejt nic v pořádku. Měl jsem to vědět. Jenže ve chvíli, kdy jsem se převalil nad ní a zasypal její tělo polibkama mě to nezajímalo. Dovolil jsem si věřit tomu, že všechno bude v pořádku. Velká chyba. „Niki.“ Zamumlal jsem a zvuk jejího jména mi přišel jako hudba z ráje. Vibrovalo mi na rtech a vytvářelo ve mě pocit, že jsem doma. Nikdo na světě, v celým vesmíru, v žádný z dimenzí by mi jí nikdy nedokázal nahradit. Protože byla moje a já její a to se nikdy nezmění. „Ilyo.“ Její hlas zněl laškovně. Usmála se, když jsem jí brnkul po nose. Zhluboka jsem se nadechnul, abych se jí svěřil se svým plánem. „Zůstanu s tebou.“ Dostal jsem ze sebe. Svraštila obočí. „Cože?“ „Zůstanu s tebou.“ Zopakoval jsem důraznějším tónem. „Nevrátim se do- do Ruska.“ Skoro jsem vyslovil slovo domů. Jenže můj domov byl u ní, ať to bylo kdekoliv. Vyškrábala se z mýho sevření (což způsobilo mírný zavrčení z mojí strany) a posadila se na posteli. Zírala na mě, jako kdyby to byla novinka. Zřejmě to nečekala. „Nevrátíš se do Ruska?“ Jako kdyby byla slaboduchá. Sednul jsem si naproti ní a vykřesal nejvážnější výraz, jakej jsem dokázal. „Přesně tak.“ „Ale co tvoje povinnost chránit vlast?“ Vydechla. Ze všech lidí na světě zrovna ona bude připomínat vlastenecký cítění. Směšný. „Nezdá se, že by mě nijak zvlášť postrádala.“ Pokrčil jsem ramenama. Dělalo mi problém působit nenuceně, protože mě začal sžírat pocit viny. Ale už jsem si jí nehodlal nechat vzít. „A tvoje...“ Nedořekla to, ale ani nemusela, protože jí pohled zaběhnul k mojí levý ruce, na který měl bejt správně snubní prsten. Nebyl tam. Nenasadil jsem si ho od tý doby, co jsem ho hodil do kouta, když jsem se probral a nehodlal jsem to udělat už nikdy. Katjenka ke mě nikdy nepatřila. Znepokojeně jsem zamlaskal. „Katjenku už nechci v životě vidět. Nikdy jsem si jí neměl brát. Udělal jsem, o čem jsem si myslel, že je to správný a byla to chyba. Přežije to.“ O Katjenku jsem strach neměl. Nezdálo se mi, že bych jí něco dlužil. Zvlášť po tom, co způsobila kázání od otce, že se mám snažit v posteli. „Rodina?“ Pípla. Zamračil jsem se. „Otec bude hrdej, že jsem zemřel jako správnej ochránce vlasti.“ Dával jsem si takovej pozor, aby v mým hlase neslyšela bolest. Věděl jsem, že to otce položí. O matce jsem radši ani nepřemejšlel. Ať už udělali cokoliv... oženili mě s Katjenkou, byli mí rodiče. Záleželo jim na mě. Vědomí, že jim způsobim takovou bolest mě ničilo, ale ne tak, jako by mě ničilo, kdybych měl opustit Nikitu. Zase. „Už nikdy neuvidíš Tashu.“ Připoměla mi tiše. Bylo to jako rána do srdce. Tak moc jsem se snažil nemyslet na to, co to udělá mojí malý sestřičce. Nehodlal jsem na tu otázku odpovídat. Poznala by, jak moc mě to, co jí udělám bolí. Nedovolila by to. Stáhnul jsem jí k sobě a políbil jí. „Kašlu na vlast.“ Vyrazil jsem ze sebe. „Najdou si někoho jinýho, kdo bude skákat, jak oni pískaj.“ V tu chvíli jsem věřil, že se mi podařilo jí přesvědčit, že to myslim vážně. Jenže... jenže. Zapoměl jsem, jak moc dobře mě zná. Probudily mě hlasy na verandě. „CO?! To tys mě o něj připravil!“ Byla to Nikita a mluvila s někym. Nikdo jinej tady neměl bejt. Vstal jsem z postele a vyrazil jsem ven tak rychle, jak mi to ne úplně poslouchající noha dovolila. „Co se to tady děje?“ Zeptal jsem se, když jsem tam našel stát oba dva Belikovi. „Kčertu.“ Slyšel jsem Nikitu zanadávat a její otec mě v tu chvíli ani trochu nezajímal. Otočila se ke mě a upřela na mě jeden ze svých pohledů. Jenže tenhle byl něčim jinej. Byl totiž poslední. Věděl jsem to. Došlo mi to ve chvíli, kdy ke mě dorazila zpráva z jejích očí a srdce mě zase zradilo a roztříštilo se na kousky bez mýho dovolení. Kdysi jsem jí z povinnosti musel opustit já. A teď... se rozhodla mi to „ulehčit“. „Nikito, ne. Tentokrát už ne!“ Zavrčel jsem. Byl jsem rozhodnutej opustit všechno, abych mohl bejt s ní. Všechno na světě. A pro ní to bylo moc. „Promiň, Ilyo.“ Vzlykla a zmizela. Zmizela. Rozplynula se v mlze, jako kdyby tam nikdy ani nestála. „NIKITO!“ Zakřičel jsem za ní a ze vzteku praštil pěstí do dřevěnýho obložení chaty, ve který jsme přežívali. Dřevo zapraskalo a ve zdi se objevila díra jako hrom. Ignoroval jsem fakt, že se mi kůže na kloubech rozedřela a praštil znovu. „Dragomire.“ Ozval se Belikov. Byl mi ukradenej. Zařval jsem něco neartikulovanýho a praštil znova. „Dragomire!“ Znělo to autoritativně a mě napadlo, že si praštim i do něj. Ale to už mě odtáhnul a pak znovu přirazil na zeď, takže mě znehybnil. „Uklidněte se.“ Zavrčel. „Proč?!“ Křiknul jsem na něj. „Poslal jste jí, aby mě zachránila! Proč jste to udělal?! Co vás na mě tak neskutečně sere, že mi jí pořád musíte brát?! Proč jste mě tam prostě nenechal chcípnout?!“ Byl jsem nepříčetnej a viděl jsem rudě. Kdybych se mohl hnout, asi by jeho hlava dopadla ještě hůř než to dřevo. „Protože,“ zasyčel a pustil mě, když jsem se přestal zmítat, „vás vlast potřebuje. A potřebuje vás vaše rodina. Má dcera to chápe. A Andrei Ivaškov taky.“ To bylo to poslední jméno, co jsem si myslel, že uslyšim. „Andrei Ivaškov?“ Zachrčel jsem nechápavě. Otočil jsem se k němu. Tou svojí ledovou klidností mě akorát víc vytáčel. Pak se jeho výraz změnil. Pousmál se. „Tomu vás předám, až se vrátíme do Ruska.“ Ignoroval můj nechápavej pohled a položil mi ruku na rameno. „Takže se teď laskavě uklidněte, Dragomire. Vracíme se domů.“ Ty slova zněly absurdně. Nepatřičně. Můj domov přece zmizel v nenávratnu. Přišel jsem si jako někdo jinej. Takovej pocit jsem měl naposledy na svatbě. Jako bych sám sebe pozoroval zvěnčí a neměl žádnou kontrolu nad tim, co dělám, nebo říkám. Naštěstí se moje skutečný já rozhodlo neříkat nic. Belikov se se mnou přenesl rovnou do hotelovýho pokoje. Nevěděl jsem v jakým jsme městě a ani mě to nezajímalo. Andrei stál uprostřed místnosti a vypadal nervóznější, než jsem ho kdy viděl. „Ilyo.“ Vydechnul. „Žiješ.“ Poznamenal, jako kdyby mě ta informace měla překvapit. Moc naživu jsem se necejtil. Neřekl jsem mu ani slovo. Sednul jsem si na postel a opřel se dozadu. Ať si se mnou dělaj co chtěj. Stejně to tak bylo vždycky. Slyšel jsem Andreiův povzdych a potom se začal soustředit na Belikova. „Už je v pořádku?“ Zeptal se. „Zdraví mu slouží celkem dobře. Až na nohu. Nevím, co na něj použili za magii, ale kulhá. Snad se to čase spraví.“ Bavili se o mě, jako kdybych tam nebyl. Nehodlal jsem to změnit. Belikov si Andreie zkoumavě prohlídnul. „Ví tvůj otec, co tady děláš, Ivaškove?“ Viděl jsem, jak Andrei ztuhnul a na chvíli ze mě vztek na něj vyprchal. Obličej se mu stáhnul v umíněnou masku a pak se pokusil usmát. Moc mu to nevyšlo. „Není obeznámen, pane. Říkal jsem si, že čim míň lidí o tomhle bude vědět, tim líp.“ Řekl nakonec. Belikov jednou kejvnul hlavou. „Výborně. Má účast už není potřebná, takže půjdu.“ Andrei ho vyprovodil a prohodili spolu pár dalších slov, který mě nezajímaly. Čuměl jsem z okna a pomalu se vracel do svýho těla. Bolelo to víc, než Josifova láskyplná péče. Ivaškov se vrátil do pokoje a sednul si do křesla. Bylo ticho minimálně půl hodiny. Už jsem cejtil většinu svýho těla, když se ozval. „Přijde sem Tasha.“ Prohlásil. Nebral jsem ho na vědomí, protože jsem nehodlal probírat záležitost v altánku, ani to, co se stalo v Gruzii. Dalších deset minut ticha mě ujistilo v tom, že on se do toho taky zrovna nehrne. „Když ti řeknu, že je dobře, žes tam neumřel, budu znít moc jako kovboj z divokýho Západu?“ Podíval jsem se na něj a on se ušklíbnul. Musel jsem si přiznat, že mi chyběl můj nejlepší kamarád. Celej altánek jsem mu odpustil už dávno. Za předpokladu, že nedožene mojí sestru k slzám. Zakroutil jsem hlavou a protočil očima, ale neubránil jsem se mini úsměvu. Když se popátý vrátil z kontroly chodby (přišlo mi, že je na Tashin příchod natěšenej víc než já a upřímně, trochu mě to děsilo), ozval jsem se. „Předpokládám, že poslat pro mě Nikitu byl tvůj debilní nápad.“ Zamumlal jsem. Můj hlas zněl cize. Bylo to tim, že jsem ho dlouho nepoužíval. Andrei při tom nadskočil a mě to způsobilo škodolibou radost. „Nikdo jinej pro tebe jít nemohl. Úřady nás držely v šachu.“ Odpověděl skoro omluvně. Byl jsem si jistej, že by pro mě šel sám a kašlal na úřady. Jenže potom by Tashu těžko někdo udržel, aby neudělala nějakou blbost. Byl jsem rád, že se rozhodnul udělat to takhle. I když to dopadlo tak, jak to dopadlo. „Vždycky mě překvapí, jak moc nabourává mojí sebekontrolu.“ Vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačil zastavit. „Ten pocit znám.“ V jeho hlase byl slyšet typickej andreiovskej úsměv. Střelil jsem po něm tvrdým pohledem, abych mu ho vymazal z ksichtu. Úspěšně. Odkašlal si, aby to zamaskoval. „Poslyš, je mi líto... toho v altánku. Já... neměl jsem... neni pro mě stejná, jako ty před ní.“ Dostával ze sebe pomalu. Přešel jsem k oknu, abych toho viděl víc. Byli jsme v Petrohradu. Věděl jsem, že pro něj sestra neni stejná. Když předtim vyslovil její jméno, nevědomky se divně usmál. Bože. Ivaškov se mi zamiloval do sestry. „Už jsem to říkal jí, ale myslim, že bys to měl taky slyšet. Požehnání ode mě nečekejte.“ Ušklíbnul jsem se. Bylo to nenormálně divný. „V to jsem ani nedoufal.“ Slyšel jsem v jeho hlase úsměv. Otočil jsem se k němu z náhlý potřeby mu poděkovat za záchranu života. Bylo mi jasný, že se bude topit v průšvihu, zvlášť když Victor neví o jeho cestě do Petrohradu. „Díky.“ Vypadlo ze mě. Na nic víc jsem se nezmohl. Jednoduše kejvnul hlavou. Naše hádka tim byla ukončená a vyřešená. Ozvalo se zaklepání a Andrei se vrhnul ke dveřím. Když otevřel, zase se mu na tváři objevil ten přiblblej úsměv. Sednul jsem si zpátky na postel a byl svědkem toho, jak se mu Tasha vrhla do náruče. Povzdychnul jsem si při tom pohledu, ale pochyboval jsem, že si toho někdo z nich všimnul. Zastesklo se mi po časech, kdy byl nenáviděná osoba číslo jedna v Tashině černý knize (to nebylo metaforicky, vážně si tu knihu vedla). Ozvalo se tříštění skla, když Anye vypadla z ruky váza plná kytek hned, jak nás s Tashou uviděla stát v chodbě. Něco mi říkalo, že tentokrát jí za to otec prémie nestrhne. „Mohla byste zavolat rodiče?“ Zeptala se Tasha lehce, jako kdyby o nic nešlo. Ale viděl jsem, jak jí tělem pulzuje nadšení, že jsem doma. Anya okamžitě naprosto nedámsky vyběhla nahoru a přitom křičela: „Pane! Paní!“ Vzal jsem sestru okolo ramen a dal jí pusu do vlasů. „Říkalas, že je přes můj obraz černej hedvábnej závěs?“ Zamumlal jsem a proti svojí vůli jsem se ušklíbnul. Bylo to trochu morbidní. Přitulila se ke mě a nadechla se k odpovědi, ale ztuhla s pohledem přikovaným ke schodům. Otočil jsem tam hlavu a sledoval její pohled až k otci stojícímu nahoře na schodech. Byl jsem si skoro jistej, že se mu v očích zaleskly slzy. Párkrát otevřel pusu a zase jí zavřel, jako kapr na suchu, ale ke slovu se nedostal, protože se přihnala matka. „Proboha!“ Vykřikla. Vrhla se dolů ze schodů a přímo do mojí náruče. „Můj synáček! Můj chlapeček! Můj-“ Nedostala se k dalšímu slovu, protože se skácela k zemi. Nebo by se skácela, kdybych jí nedržel. „Matko.“ Oslovil jsem jí vyděšeně a spustil se s ní opatrně na zem. Bolest, co mi vystřelila do nohy jsem ignoroval. Otec se k nám dostal o pár sekund pozdějc. „Anastasiye.“ Podobnost v našich tónech byla skoro skličující. Tasha se odněkud vynořila s mokrým ručníkem a přiložila ho matce na čelo. Chvilku jsme tam trnuli, dokud matka nepohnula víčkama a neotevřela oči. Sborový vydechnutí mě skoro rozesmálo. Přece jenom nám na sobě záleželo, i když to tak občas nevypadalo. A já je plánoval opustit beze slova. Ostří viny se do mě zabodlo jako meč. Potřásl jsem hlavou, abych zaplašil vzpomínky na to, proč jsem to neudělal. Pohladil jsem matku po tváři, když na mě upřela pohled tolik podobnej Tashinu. Usmál jsem se na ní. „Jsem doma.“ Vydechnul jsem. Začala se zalykat pláčem a po dalším objímání (nikdy jsem si neuvědomil, jakou má matka sílu, skoro jsem se nenadechnul) jí sestra pomalu odvedla do obýváku, aby jí nalila skleničku na uklidnění. Musel jsem slíbit, že se okamžitě připojim. Zůstali jsme tam stát s otcem naproti sobě. Zase začal hledat slova, ale žádný nenašel. Prostě se ke mě jednoduše vrhnul a silně mě objal. Byla to asi nejemotivnější věc, jakou jsem kdy otce viděl udělat. Opětoval jsem mu objetí. „Synu...“ Oslovil mě chraplavě a k mýmu údivu mě odmítal pustit. Zavřel jsem oči a byl zase jednou rád, že moje příjmení neni Ivaškov. V tu chvíli jsem nechápal, jak jsem se mohl chovat tak sobecky a chtít jim způsobit tolik bolesti. „Jsem v pořádku, otče.“ Poplácal jsem ho po zádech. Zhluboka se nadechnul. „To je dobře, synu.“ Zamumlal a v hlase jsem slyšel slzy. „To je dobře.“ Zjistil jsem, že Katjenka moc netruchlila, když se dozvěděla, že je po mě. Ne, že bych to po ní vyžadoval. Ale že se sbalí a vypadne hned, jak zjistí, že jsem padnul do zajetí... řekněme, že jsem jí přisuzoval větší schopnost hrát si na starostlivou manželku. Ale byl jsem rád, že budu moct spát chvilku sám, než se zase budu muset pustit do předstírání dokonalýho manžílka. Nebo spíš ne tak úplně sám. „Spíš?“ Ozval se hlásek, co mě probudil z polospánku. Zamžoural jsem na Tashu. „Svítíš mi přímo do očí.“ Zamumlal jsem. Položila svíčku na stolek a zakřenila se. „Promiň. Můžu k tobě?“ Chvilku jsem na ní civěl a potom jsem nadzvednul peřinu. Vlezla si ke mě. Posadil jsem se, opřel si jí o sebe a objal jí. „Co se děje?“ „Je bouřka.“ Vysvětlila mi. Venku se ozval ohlušující hrom. Sestra byla odvážná někdy až moc, ale bouřka v noci byla jedna z jejích slabin už odmalička. Ušklíbnul jsem se. „Jseš si jistá, že se nevrátil klaun z toho Ivaškova cirkusu?“ Popíchnul jsem jí. Trhla sebou, jako kdyby dostala elektrickou ránu. „Proč ho vytahuješ?“ Zavrčela. Zamračil jsem se a sliboval si, že příště Ivaškov dostane pořádnou nakládačku. „Andreie?“ Zeptal jsem se pro jistotu. „Toho klauna!“ Protočila očima a já se rozesmál. Otřásla se, tak jsem si jí přivinul blíž. „Tak promiň.“ Dal jsem jí pusu na čelo. Chvíli jsme seděli v tichosti. Otázka, která mě pálila na jazyku už nějakou dobu mi mezitim začala ohlodávat patro. „Ehm... a vy s Andreiem... jste spolu?“ Přišel jsem si jako pako. A navíc to bylo divný. Čuměla do stropu. „Jsme.“ Pípla nakonec nejistě. „A chová se k tobě dobře? Protože, přísahám, že jestli ne, tak si to odskáče.“ Zasmála se. „Chová se dobře.“ Objevil se jí na tváři divnej úsměv. Podobnej tomu, co měl Andrei, když o ní mluvil v tom hotelovým pokoji. Kdyby mi někdo před pár lety tvrdil, že bude moje sestra zamilovaná do Andreie Ivaškova, asi bych to považoval za nejlepší vtip, co jsem kdy slyšel. „A kdys ho vyškrtla z Černý knihy?“ Zeptal jsem se jakoby nic. Ďábelsky se jí zalesklo v očích. „Nevyškrtla jsem ho. Jenom byl v první pozici nahrazenej.“ „Ale. A kym?“ „Katjenkou.“ Pokrčila ramenama. Uchechtnul jsem se. Chápal jsem to. Trochu jsem se děsil toho, co se stane, až se vrátí. „Zlobíš se na něj?“ Zeptala se potichu. Přemejšlel jsem o tom. Zlobim se na něj? „Netušim.“ Přiznal jsem. Pochopila. „Tak se na něj nezlob.“ Přikázala mi. Zazubil jsem se a pohladil jí po vlasech. „Pokusim se.“ „Nechtěl tě naštvat. Prostě se to... stalo.“ „Stalo?“ „Jo.“ Z toho rozhovoru se mi začala dělat husí kůže. Sešoupla se dolů a lehla si. Následoval jsem jí, protože jsem věděl, že za předpokladu, že venku je bouřka, se už do postele nevrátí. Zvlášť, když jsem jí připoměl klauna. „Natashko?“ Zeptal jsem se opatrně a říkal si, proč se v tom vlastně rejpu. Tázavě se na mě podívala. „Co se ti na něm prosim tě líbí?“ Našpulila rty a oba dva jsme se zakoukali do stropu. Pokrčila ramenama a povzdechla si. „Po tom... všem doma, si udržel smysl pro humor. A vim, že to nedokážeš posoudit, nebo alespoň doufám, že to nedokážeš posoudit, ale je vážně nádhernej.“ „Nedokážu.“ Cukaly mi koutky. „Co?“ „To posoudit.“ „Aha, dobře. No a... je to těžký vysvětlit.“ Zamumlala. „Je to ten pocit v žaludku, co mám, když se mě dotkne. Takový to, jak se ti stáhne žaludek a ty prostě... víš, že takhle chceš strávit věčnost.“ Vsadil bych se, že se trochu začervenala. Asi bych se jí za to vysmíval, kdyby přesně nepopsala pocit, co mě popadnul pokaždý, když jsem byl s Nikitou. „Jsem patetická.“ Povzdychla si. „Ne.“ Zavřel jsem oči a nadával v duchu na to, že jsem přesně věděl, o čem se mi dneska bude zdát. „Ne, nejsi.“ Stál jsem v salónku a nemohl uvěřit svým očím. Zase přede mnou stála ona. Jenže tentokrát jsem nebyl v zasedací místnosti ukrajinskýho Ministerstva. Neležel jsem na zemi v cele po hodinách mučení v Gruzii. Byl jsem u nás doma. V salónku, kam uváděli návštěvy, než se otec připravil na jednání. „Bože, Ilyo.“ Zdálo se mi, že zapištěla. „Běž pryč!“ „Ne. Konečně jsi zase tady. Jsi v Rusku, jsi v mým domě. To nemůže bejt náhoda.“ Chytal jsem se jakýkoliv iracionální naděje. Opírala se o křeslo, jako kdyby se mě bála. Když zavřela oči, přesunul jsem se až k ní, ale nechal jsem křeslo mezi náma. Lekla se a uskočila ke stěně. Narazila do ní. „Kčertu.“ Nechápal jsem, proč to dělá. Napadlo mě, že si možná začala s někym jiným a ta myšlenka bolela asi stejně, jako kdyby mi explodovala sklenička v hrudníku. Přesto jsem se ušklíbnul, odtáhnul křeslo na stranu a ve vteřině byl u ní. Nehodlal jsem jí nechat odejít, už ne. Opřel jsem se rukama o stěnu a uvěznil jí tak. Byla moje a bylo mi jedno, jestli do místnosti někdo vpálí a uvidí nás. Byl jsem rozhodnutej dát to všem najevo. „Niki. Už mi tak lehce neutečeš.“ Tak strašně mi chyběla. Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce. Zdatně sekundovalo tomu mýmu. „Ilyo.“ Fňukla. „Přišla jsem za tvým otcem. Nepřišla jsme za tebou. Čemu nerozumíš?“ Ne, to jsem odmítal akceptovat. Přece jsme to byli my. My. „Nevěřim ti.“ Zašeptal jsem a sklonil hlavu k jejímu krku. Pulzující žíla mě doslova přitahovala k sobě nadpřirozenou silou. Nasál jsem do plic vzduch. „Ta vůně mi tak chyběla.“ Hlas jsem měl zastřenej vzrušením. Praštila mě do hrudníku, až jsem ztratil rovnováhu. Nečekal jsem, že udělá něco takovýho. Zlost ve mě začala bublat jako kotel s pěkně hořkým lektvarem. Vymanila se z mýho vězení. „Ilya, přestaň. Pochop, že tě nechci. Pochop, že my tě nepotřebujeme.“ Řekla ostře. Bylo to, jako kdyby mě praštila palicí po hlavě. Jestli jsem nečekal její ránu, tak její slova byly teprve překvápko. Takový, že mi až po chvíli došla k mozku informace, že na jejím vyhlášení něco nesedí. Otočila se ke mě zády a pokusila se utéct, ale neměla šanci. Zastoupil jsem jí cestu, chytil jí za zápěstí a stisknul možná víc, než jsem chtěl. „Kdo my?“ Zavrčel jsem. Neodpověděla, jenom uhnula pohledem. „Kdo my?!“ Zatřásl jsem s ní, abych dostal svojí odpověď. Viděl jsem, jak se jí oči zaleskly slzama a jedna moje část si jí chtěla přitáhnout do náruče a utěšit jí. Omluvit se. Jenže druhá část potřebovala dostat informaci. Zlý tušení mi zatemnilo mozek a druhá část vyhrála. „Máme dceru.“ Hlesla. V tu chvíli jsem si uvědomil, že srdce se dá lámat donekonečna a nikdy vás to nezabije. Bohužel. Stáli jsme s Katjenkou naproti sobě a mezi náma to div nejiskřilo. Vlastně jsem tentokrát nebyl naštvanej na ní, ale na Nikitu. A Katjenka byla naštvaná na mě. Stejně jako Tasha. Možná bych měl bejt rád, že se jednou na něčem shodly. Nebyl jsem. „Proč jsi jí sem vodil?!“ Vyštěkla na mě moje drahá manželka a sjela mě znechuceným pohledem. Připadal jsem si v tu chvíli jako nějakej odpornej hmyz. Povzdychnul jsem si a stisknul si kořen nosu mezi palcem a ukazováčkem, abych se trochu uklidnil. Byl jsem tak unavenej ze všech vztahů světa. Přál jsem si vypadnout někam daleko do odlehlý pustiny, kde mi všichni daj pokoj. Chtěl jsem jet do Witchwoodu a donutit Nikitu, aby mě přijala. Donutit svojí dceru, aby mě přijala. „Nepřivedl jsem jí. Přijela za mým otcem. Potřebovala radu od Elatiora.“ Pronesl jsem už po stopadesátý. Ani tentokrát to nepomohlo. Katjence pořád z očí šlehaly blesky a já se pořád cejtil bídně. „Oh! To všechno ti stihla říct i když jsi mi tvrdil, žes s ní vůbec nemluvil?! Kdybys alespoň nebyl tak ubohej lhář!“ Rozčilovala se. Na nepatrnej okamžik jsem měl pocit, že jí vlepim a odejdu. V Rusku by to nebylo tak neobvyklý. Ale nějakou úctu k ženám jsem v sobě měl zakořeněnou... i když to byla Katjenka. „Nebudu se ti za nic ospravedlňovat, jasný? Nemám za co.“ Odpověděl jsem jí a otočil se k ní zády. „Samozřejmě! Uteč, když se naskytne problém, jako vždycky!“ Timhle mě dopálila. Prudce jsem se k ní otočil a zjistil, že stojí přímo za mnou. „Já nemám problém.“ Zasyčel jsem jí do obličeje. „Nikita přijela za mým otcem a ty v tom hledáš kovbojku. Konec příběhu.“ Sám jsem nechápal, jak můj hlas mohl znít tak divně klidně. Uvnitř se ve mě vařila krev. „Děláš, jako kdybys s ní nešukal!“ Vykřikla. Ruka mi vystřelila. Pevně jsem jí chytnul za paži a trochu s ní zacloumal. Než jsem stačil svoje konání doplnit o slova, přilítla mi od ní facka. Pustil jsem jí a překvapeně o krok ustoupil. Zjistil jsem, že se třese po celým těle a v očích má slzy. Netušil jsem, že roboti jako ona jsou schopný produkovat slanou vodu. „Ze všech ženských v celým Rusku ses ty musel zamilovat zrovna do ní.“ Její hlas zněl najednou tiše. Roztřeseně. Najednou mi jí přišlo líto. Byla v tomhle svazku uvězněná stejně jako já. Nevybrala si to. Nikdo z nás si to nevybral. Jenže já byl buď na cestách, nebo ve svým domě, kde jsem vyrůstal. Měl jsem tu Tashu, která mě podpořila, ať se dělo cokoliv (kromě naší poslední konverzace) a rodiče, kterým jsem sice nemohl nic říct o mým soukromým neštěstí, ale věděl jsem, že mě milovali. Ona neměla nikoho, jenom mě. „Co ode mě chceš?“ Vydechnul jsem nakonec. Skutečně jsem její chování občas nechápal. Dokázala bejt milá a sladká jako cukrkandl a vzápětí soptila a chovala se jako fúrie. Vlastně, když si to tak rekapituluju, ani jsem jí nechtěl poznat. Stačilo mi, že znám Nikitu. I když ta mi taky už párkrát připravila zajímavý překvapení. Třeba v podobě oznámení o naší společný dceři. „Chci, aby ses choval jako můj manžel. Chci, abys mě bral a ctil jako svojí ženu, ne jako narušitele tvýho dokonalýho románku s Belikovou.“ Řekla to pevně a bez zaváhání. Napadlo mě, že to měla připravený už dýl, jenom nevěděla jak mi to říct. Ztěžka jsem polknul. Nechtěl jsem bejt její manžel. Nechtěl jsem bejt ničí manžel, pokud by ten někdo nebyla Nikita Beliková. Na chvilku jsem zavřel oči a představil si její tvář. Jak asi vypadá naše dcera? Jak mi to mohla udělat? Byl konec. Věděl jsem to. Teď už se nikdy do Ruska nevrátí, ani kdyby chtěla. Otec mi nikdy nedovolí, abych jí jel navštívit a už vůbec ne, pokud bych mu vyklopil, že jsem počal levobočka. Ztratil jsem jí. Navždycky. Mohla mi stejně dobře vyrvat srdce z hrudníku a zašlapat ho přede mnou do země. Možná by i tohle bolelo míň. „Dobře.“ Vypadlo ze mě nakonec. Katjenka zamrkala svýma dlouhýma řasama. „Cože?“ „Dobře.“ Zopakoval jsem. A pak – protože jsem věděl, že nezvládnu říct nic jinýho – jsem přerušil vzdálenost mezi náma a začal jí líbat. A i když jsem se sakra snažil, abych si u toho nepředstavoval zrzavý vlasy a něžnej pohled matky svojí dcery... neměl jsem šanci. Trvalo dýl, než mi bylo milý, než mě léčitelé označili jako mise-schopnýho. Za celou tu dobu jsem se dostal k boji jedině, že jsme se s Tashou dostali nenápadně do tělocvičny. Což pro mě nebyl zrovna rovnocenej boj, ale lepší než nic. Jinak jsem se musel tvářit jako spořádanej manžel, kterej vůbec nemyslí pořád na Nikitu Belikovou a na svojí nepoznanou dceru. Bezvadnej život, vážně. Takže když jsem dostal možnost jet na misi do Kyjeva, skočil jsem po tom, jako topící se po klacku. A když jsem se vrátil domů s pocitem dobře vykonaný práce, zjistil jsem, že jsem si nevybral zrovna dobrej čas na misi. „Zasnoubili jste jí.“ Zopakoval jsem pomalu po otci a snažil se nepřecházet pořád sem a tam po pokoji. Sestra musela bejt bez sebe, když jí to oznámil. Bez většího zájmu kejvnul hlavou. „S Volodyou Szelským.“ Dodal jsem nevěřícně. Ten kluk byl naprostej pablb. Napadlo mě jak vůbec přišel na tohle. Otec znechuceně zamlaskal a opřel se do křesla ve svojí pracovně. „Věděls o ní a Ivaškovovi?“ Zeptal se s pohledem zabodnutým do mojí osoby. Zastavil jsem se uprostřed pohybu a srdce mi vynechalo jeden úder. Samozřejmě, že mu to vpálila. Nebyla by to Tasha, aby si nepostavila hlavu. Zvlášť když jí chtěli vzít Andreie. Zezačátku jsem jim nedával dlouhý trvání, ale štěstí, kterým byla naplněná pokaždý, když ho viděla mě přesvědčilo o tom, že tentokrát je to něco jinýho. Tasha ho milovala. A – což mě naprosto vykolejilo – Andrei miloval jí. Povzdychnul jsem si. „Věděl.“ „A můžeš mi vysvětlit,“ zasyčel otec a vstal, „proč jsi mě o tom neinformoval?“ To byla dobrá otázka. Protože jsem nechtěl, aby Andrei přišel o hlavu. Bezvadný. Tohle jsem mu nemohl říct. Ale než jsem si vymyslel výmluvu, dovnitř vpadla Anya. Nejdřív jsem pocejtil úlevu z toho, že mě zachránila před nepříjemným vysvětlováním, jenže pak jsem viděl její výraz. Bez dechu něco naznačovala rukama a pak ukázala na podlahu. Pochopil jsem, že tim myslí dolní patro. Okamžitě jsem se vyhrnul z otcovy pracovny, abych se tam dostal co nejdřív. Tasha se zamkla v pokoji a nepustila tam ani mě. Jenom jsem doufal, že má dostatek rozumu na to, aby se nevrhla ze schodů, nebo tak něco. Zjistil jsem, proč mi Tasha odmítla otevřít, když jsem se konečně dostal do haly. Vůbec tam nebyla. „Andrei!“ Snažil jsem se ztišit hlas, ale moc mi to nevyšlo. Stál tam s Tashou v náručí a tvářil se trochu bezradně. „Skočila do fontány. Opila se a skočila do fontány.“ Mumlal nevrle. „Musíš jí rychle dostat do tepla, byla studená jako led.“ Mluvil rychle a překotně. Měl o ní strach. Rychle jsem zkontroloval její životní funkce a uklidnil se, když mi došlo, že jenom spí. „Co tady děláš?!“ Zahřměl za náma otec. Oba dva jsme nadskočili. „CO děláš s mojí dcerou?! Vypadni od ní!“ Byl nepříčetnej. Nikdy v životě jsem ho neviděl zuřivějšího. Andrei mi odevzdaně předal Tashu a narovnal se v celý svojí vejšce. Ale proti otci rozhodně neměl šanci. „Otče.“ Oslovil jsem ho opatrně. „Uklidněte se. Tasha teď bude potřebovat klid. Zdá se, že má teplotu. Odnesu jí do jejího pokoje, potřebuje odpočívat.“ Bylo to jako mluvit do zdi. Věděl jsem to, protože se mu oči leskly zuřivostí. A vrčel. „Cos jí udělal?!“ Vrhnul se k Andreiovi. Rychle jsem uskočil, než ho popadnul za límec a zaklepal s nim. Pohnul jsem se, abych se dostal do Tashina pokoje a zpátky dřív, než dojde na meč. „Andrei.“ Mumlala. Zaťala mi prsty do svetru, když jsem jí položil na postel a chtěl se odtáhnout. Ignoroval jsem, že má na sobě šaty a pořádně jsem jí zabalil do peřiny. „To jsem já, sestřičko.“ Pohladil jsem jí po vlhkých vlasech a povzdychnul si. Vzal jsem její skřehlou ručku do svojí a vymanil zpod jejích prstů látku, abych se osvobodil. „Zasnoubili mě.“ Fňukla. Zhluboka jsem se nadechnul, abych potlačil vztek, co jsem měl na otce. Sklonil jsem se k ní a dal jí pusu na čelo. „To bude v pořádku.“ Slíbil jsem jí, i když jsem o tom pochyboval. Vzlykla, takže mi to asi nevěřila. „Miluju ho. A jeho to... nezajímá. Nezajímá ho to, Ilyo.“ Bolelo mě srdce, když jsem jí viděl v takovým stavu. Vždycky jsem jí chtěl jenom chránit a nakonec jsem zklamal. Měl jsem tady bejt. Měl jsem jí utěšit. Měl jsem to otci rozmluvit. „Ššš. Spi, sestřičko. Všechno bude dobrý.“ Smrkla a zakroutila hlavou. Dole se ozvala hlasitá rána a výkřik. Žaludek mi sevřela ledová ruka. Trhla sebou a pokusila se posadit. Zatlačil jsem jí zpátky do polštáře. „Ublíží mu! Nedovol mu to! Je to moje chyba! Moje!“ Hlas měla ochraptělej od pláče a zimy. Objal jsem jí a hladil po vlasech, než se trochu uklidnila. „Postarám se o to, neboj se. Bude to v pořádku, Natashko. Slibuju. Spi, o všechno se postarám.“ Mumlal jsem jí do ucha dokud sebou nepřestala házet. Upřímně jsem doufal, že si to další den nebude pamatovat. Nechtěl jsem jí slibovat něco, o čem jsem si nebyl vůbec jistej, že to dokážu splnit. Ochabla mi v náručí a já se okamžitě dostal ke dveřím. Zavřel jsem je za sebou, aby to neslyšela. I když už byla pravděpodobně v limbu. „Ty jeden debilní parchante! Jak se opovažuješ sahat na mojí dceru?!“ Křičel otec nepříčetně. Tlačil Andreie na zeď. Matka stála v rohu a pozorovala to divadlo. Viděl jsem, jak se třese. „Matko.“ Oslovil jsem jí potichu, vzal kolem ramen a nasměroval jí na schody. „Tasha možná bude potřebovat pomoc.“ Zabralo to. Hned se rozeběhla nahoru po schodech a já měl volný pole působnosti. Andrei zalapal po dechu a otec vytáhnul meč. Tvrdě ho přirazil na stěnu, až dřevěný obložení zapraskalo. Až potom mu přiložil meč ke krku s takovou razancí, že ho povrchově pořezal. To všechno než jsem se k nim dostal. Měl rychlost šelmy. „Otče!“ Křiknul jsem na něj a vzal ho za ruku, kterou držel zbraň. „To stačí!“ Zavrčel jsem. „Co si to dovoluješ?! Víš, co všechno jí mohl udělat?!“ Řval. Zatlačil jsem, abych meč udržel alespoň na místě. „Andrei jí neublížil, otče.“ Snažil jsem se, aby mi hlas moc nepřeskakoval. „Pusťte ho.“ Viděl jsem, že Ivaškovovi za chvilku dojde vzduch. Měl jsem jenom chvíli. Nacpal jsem se mezi ně a odstrčil otce. Andreiovi se za mnou podlomily kolena a spadnul na zem, kde kašlal a zároveň lapal po dechu. Rozhodnul jsem se jeho stavem zabejvat pozdějc. „Ať vypadne z mýho domu! Ať se okamžitě sebere a vypadne, nebo ho zabiju!“ Otec se mi vytrhnul, přešel k Andreiovi a vzal ho hrubě za vlasy. „Ještě jednou se přiblížíš k Natashe a bude to to poslední, co uděláš, jasný?! Vyhoď ho!“ Štěknul po mě a oddusal z místnosti, jako kdyby tam nedokázal vydržet ani sekundu. Kleknul jsem si k Andreiovi. Ztěžka oddechoval. „Brácho.“ Oslovil jsem ho potichu a chytnul ho za rameno. „No tak. Musíš vstát.“ Pobídnul jsem ho a vytáhnul ho na nohy. Odkašlal si, když si oprašoval svetr. Matka by nadávala, že máme na podlaze tolik špíny. „Je v pořádku?“ Zamumlal. „Bude to dobrý, ale zejtra bude mít pořádnou kocovinu.“ Odpověděl jsem smutně a vyšli jsme ven na vzduch. Andrei se prudce nadechnul. „Máš kde spát?“ Zeptal jsem se. Pokejval hlavou a zadíval se za nás do oken, kde měla Tasha pokoj. „Zasnoubil jí.“ Prohlásil dutým hlasem. Položil jsem mu ruku na rameno. S povzdychem zvrátil hlavu dozadu a vyčerpaně zavřel oči. „Já jí... miluju.“ Podobnost v jejich chování by byla směšná. Pro někoho roztomilá. Až na to, že byla zasazená do pěkně debilního kontextu. Vešel jsem do Tashina pokoje a našel jí ležet na posteli s očima dokořán a pohledem upřeným do stropu. Vypadala, že skoro ani nedejchá. Zavřel jsem za sebou dveře a došel k její posteli. Sednul jsem si. „Slyšelas nás.“ Zhodnotil jsem. Kejvla hlavou a bolestně zkroutila obličej. Kocovina je mrcha. „Řekni něco.“ „Už ho neuvidim.“ Zamumlala chraplavě a vypadalo to, že se snaží potlačit pláč. Vzal jsem jí za ruku. „To nevíš.“ Snažil jsem se v ní vzbudit naději a vlastně jsem nevěděl na co. Aby byla ještě víc nešťastná, až jí všechny naděje seberou a roztříští je přímo před ní na milion kousků? Aby skončila jako já? „Ale vim. Nikdy mi nedovolí, abych byla šťastná.“ Vyprskla navztekaně. Otec se jí možná snažil chránit, ale jak to tak vypadalo, dařilo se mu zatim dosáhnout jenom toho, že ho začne nenávidět. Vzlykla. „Proč... proč jim na nás nezáleží?“ Zeptala se tenkým hláskem. Pohladil jsem jí po vlasech a po tváři. „Ale záleží. Jenom to neumí dát najevo.“ Vydechnul jsem. Schoulila se do klubíčka. „Kde je?“ Vypadlo z ní najednou. Nebylo těžký poznat, o kom mluví. Žal v jejím hlase to napovídal dostatečně. „Na cestě do Moskvy.“ Zřejmě v mým hlase slyšela obavy, protože zpozorněla. „Stalo se mu něco?“ Znělo to obezřetně. Zavřel jsem oči, promnul si obličej a pak je zase otevřel. Propalovala mě zkoumavým, nedůvěřivým pohledem. „Mluv.“ Vybídla mě. „Fyzicky nic.“ Odpověděl jsem vyhýbavě. Vyškrábala se na posteli do sedu, ale bolest hlavy jí zase uzemnila. Zasténala. Pohladil jsem jí po zádech. „A psychicky?“ Dostala ze sebe, zřejmě když bolest hlavy odezněla. Vážně jsem si jí prohlížel. „Bude v pořádku.“ Záměrně jsem použil budoucí čas. Jo, bude. Jednou určitě. Jenže jsem vůbec nebyl připravenej na to, jak mě bude bolet, když jí uvidim tak trpět kvůli něčemu, co jsem já řekl. Obličej se jí zkrabatil při náporu vnitřní bolesti a pláče. Z očí jí vytryskly slzy. Vzlyky, co jí vycházely z hrdla zněly tak srdcervoucně, že jsem na chvilku zatoužil natáhnout vlastnímu otci. „Natashko.“ jsem jí něžně a hladil jí po vlasech, abych jí uklidnil. Nezabíralo to. Štkavě se nadechovala mezi pláčem a výkřikama, co se jí draly z pusy. Většinou to bylo jeho jméno a omluvy. Bolelo mě to. „Sestřičko.“ Posunul jsem jí na posteli, přisednul si k ní, opřel se o hlavu postele a přivinul si jí k sobě tak, aby na mě napůl ležela. Na hrudník mi začaly dopadat její slzy. „B-b-byla t-to m-m-moje v-vina.“ Koktala přerývavě. Dal jsem jí pusu do vlasů a držel jí, dokud jí nedošly slzy. A dlouho potom, když plakala bez nich. A nikdy v životě jsem tak neproklínal pravidla, jako v tu chvíli. Odvezl jsem Tashu do Witchwoodu, aby jí otec neposlal do kláštera a rozloučil se s ní dřív, než našla Nikitu. Nechtěl jsem jí vidět. Měl jsem v sobě vztek za to, co se stalo posledně. Vztek za to, že mi neřekla o naší dceři. Vztek na sebe, že jsem všechno tak dokonale zpackal a vztek na celej svět, že nic nemůže bejt jednoduchý. A v takovým rozpoložení jsem se s ní potkávat nechtěl. Takže jsem Tashu objal, nechal jí stát uprostřed náměstí a poslal jí hledat Nikitu samotnou. A celou cestu zpátky do Petrohradu jsem počítal, jak dlouho by mi trvalo, kdybych se vrátil. Další mise na Ukrajinu znamenala další vysvobození z Katjenčina perfektního světa, kde bylo nebe pořád bez mráčku. Možná by se mi to tak neprotivilo, kdybych na ní neviděl, jak náramně jí potěšilo, že sestra odjela. Jenže tahle mise byla naše společná s Andreiem, tak jsem se těšil ještě o trochu víc. I když byl většinu času jako tělo bez duše, občas, ve světlý chvilce, se zase podobal tomu Andreiovi, kterej měl vždycky po ruce způsob, jak se zabavit. Dohodnul jsem se s nim, že ho vyzvednu doma, protože odjezd byl z Moskvy a tak jsem dopoledne stál před sídlem rodiny Ivaškovů a snažil se potlačit chvění, který ve mě pohled na chmurnej zastaralej zámek vyvolával. Zvonil jsem a nikdo neotevíral, tak jsem se rozhodnul uvést se sám. Doteď nevim, jestli bych nebyl radši, kdybych se na to prostě vykašlal. První, co mě doslova praštilo, když jsem vešel, byl pach alkoholu. Věděl jsem, že Victor nasává, ale vypadalo to, jako kdyby to v poslední době přeháněl i na jeho styl. Vevnitř to bylo schátralejší, než bych si myslel. Jenže jsem neměl moc času rozhlížet se kolem, protože se ke mě donesly rány a rozčílený hlasy zezhora. Až když jsem byl na cestě ke schodům, všimnul jsem si, že se v jednom z rohů krčí služebná a úzkostlivě upírá pohled na strop. Neotevřela mi, protože nechtěla, aby to někdo viděl. Představil jsem si desetiletýho Andreie, jakýho jsem si pamatoval ze školy, jak se snaží uniknout otcovým ranám a všichni to ví a nikdo mu nepomůže. Vjel do mě vztek. Tentokrát jsem nehodlal nechat Victora, aby s nim třískal o stěnu. Věděl jsem, že se mu Andrei nepostavil z úcty, ne ze strachu. Jenže já k němu žádnou úctu nepřechovával. Byl jsem v polovině schodiště, když se ozvalo zapraskání dřeva, dopad těla na podlahu a potom ticho. Rozhostilo se po domě a jako kdyby zlověstně křičelo. Přidal jsem do kroku a snažil se zaměřit pokoj, ze kterýho se předtim ozývaly zvuky. Nemusel jsem dlouho hledat, protože v jednom byly rozražený dveře. „Andrei, jsi v poř-“ Zarazil jsem se uprostřed pohybu, když jsem to uviděl. Victor Ivaškov byl nabodnutej na sloupku postele a okolo něj se rychle zvětšovala skvrna rudý lepkavý krve. Andrei klečel před tim výjevem a svíjel se v křeči. Opodál ležela hůl z černýho leštěnýho dřeva a mě bylo okamžitě jasný, co způsobilo rány na jeho zádech před odjezdem do Londýna. Bastard. Chvíli trvalo, než jsem se přiměl probrat se z toho šoku a začít něco dělat. „Andrei, jsi v pořádku?“ Dopověděl jsem svojí předchozí otázku, když jsem si zběžně prohlídnul tělo a dřepnul si ke kamarádovi. Oči měl vytřeštěný hrůzou a vypadalo to, že upadá do šoku. „Brácho.“ Oslovil jsem ho potichu a položil mu ruku na záda. Syknul a odtáhnul se, jako kdybych ho popálil. Pochopil jsem. Nepodíval se na mě. Pohledem propaloval otcovo tělo, jako kdyby čekal, že vstane a potrestá ho. Věděl jsem, že už nevstane. Nikdy. Byl po smrti. Dostat Andreie na chodbu, aby se nemusel dívat na tělo na svojí posteli mi trvalo dalších patnáct minut. Byl pomlácenej. Bál jsem se ho prostě vytáhnout na nohy, abych mu nezpůsobil další bolest, když jsem viděl černofialovou modřinu, co se mu vybarvovala na tváři. Takže jsem ho musel přesvědčit, aby se nechal odtáhnout pryč. Na chodbu, kde se mu podsekly nohy a on spadnul na kolena. Opatrně jsem ho posadil na zem a co nejjemnějc jsem ho opřel o zeď. Byl v obličeji bledší, než obvykle. A třásl se, jako kdyby mu byla zima. Ne, klepal se hrůzou z toho, co udělal. Nikdy jsem neviděl jeho oči tak naplněný děsem. Pamatoval jsem si, jak vždycky ve škole, když jsme se dostali do průšvihu vypadal, že je naprosto v pohodě, zatimco my ostatní jsme z toho zas tak nadšený nebyli. Už jsem to chápal. Žádnej trest nemohl bejt dost, aby ho vyděsil ve srovnání s tim, co zažíval tady. „Andrei.“ Oslovil jsem ho klidně. „Podívej se na mě.“ Byl ode mě odvrácenej, jako kdyby se mi bál podívat do očí. Nebo jako kdyby se styděl za to, že jsem to viděl. Neposlechnul mě. „No tak. Podívej se na mě.“ Pobídnul jsem ho trochu důraznějc. Otočil ke mě hlavu. „Co se stalo?“ Rána na spodním rtu potřebovala vyčistit. Vypadal skoro stejně, jako po zásahu mýho otce. Musel něčim Victora neuvěřitelně dožrat. Zakroutil hlavou. Pomalu, jako kdyby to pro něj byla moc velká námaha. „Mluv se mnou.“ Zaprosil jsem. Jeho šok mě děsil, nevěděl jsem, jak ho z toho dostat. Sáhnul jsem mu na čelo a zjistil, že doslova sálá. „Je... za... zab...“ Dostával ze sebe chrčivě a bez dechu. Rozklepal se při zvuku svýho hlasu ještě víc. Prudce jsem vydechnul. „Musíš se uklidnit.“ Asi se mi to snadno řeklo. „Musíš se uklidnit a říct mi, co se stalo, dobře? Pomůžu ti, nebudeš v tom sám, věř mi.“ Mluvil jsem s nim potichu a opatrně, jako s malým dítětem. Byl v takový panice, že sotva dejchal. Jeho utrpení se do mě zařezávalo jako nejostřejší nože. „Já... jsem...“ Nedokázal to doříct, protože to bylo nepředstavitelný. Taky bych tomu na jeho místě nechtěl věřit. Stáhnul jsem rty do úzký čárky a pak odhalil špičáky a zavrčel. Nenáviděl jsem Victora. Nechápal jsem, že ho Andrei nekrouhnul už dávno. Stejně by dneska zemřel. Když ne synovou rukou, tak mojí. „To nic.“ Zatáhnul jsem uklidňujícím tónem a objal ho. Snažil jsem se ho držet a alespoň trochu zmírnit ten příšernej třes. „Postarám se o to. To nic.“ Mumlal jsem. Trhaně se nadechnul a potom skoro neslyšitelně zakňučel bolestí. Byl jako zvíře zahnaný do kouta a potrestaný za něco, co nikdy neudělalo. Trochu jsem se natáhnul, abych se podíval na Victorovo tělo. A ten pocit zadostiučinění by mě znepokojoval víc, kdyby Andreie nepopadla další křeč a nezačal se mi svíjet pod rukama. Andrei se trochu vzchopil, když odvezli tělo. Zavolal jsem úřady a podal svědectví o tom, že jsme Victora takhle našli. Vzhledem k dávce alkoholu v krvi byla moje hypotéza o tom, že se mu zamotala hlava a nešťastně spadnul, celkem uvěřitelná. Jenže nemluvil. Neklepal se, ani se netvářil vyděšeně, ale nemluvil. Když nás zběžně vyslýchali, dostal se jenom k odpovědím „Ano“ a „Ne“ a já to potom žehlil tak, že se potřebuje vyrovnat s otcovým náhlým skonem. Sežrali mi to i s navijákem a vzhledem k tomu, že Victor nebyl zrovna oblíbenec číslo jedna, věděl jsem, že tohle temný tajemství zůstane v bezpečí. Nikdo se nebude pouštět do vyšetřování jeho smrti, protože na něm nikomu nezáleželo. Až na jeho syna, evidentně. Dostal jsem z něj pár slov v knihovně, kdy mi oznámil, že to všechno chce pryč. Že vlastně úplně všechno chce dát pryč. Otcovy věci, knihy, nábytek, kterej mu ho připomínal. A pak jsem slyšel jeho hlas až když spustil spršku nadávek v otcově pracovně, kterou se rozhodnul vyklidit. Asi bych se šel podívat, jestli je v pořádku, když se ozvala rána, ale předběhla mě Tasha. Objevila se tam jako duch, ani mě nepozdravila a běžela směrem, ze kterýho se ozýval Andrei. Zůstal jsem chvíli stát na chodbě a nechápavě za ní zíral. Z mýho překvapení mě vytrhnul Vadimův hlas. Vrhnul jsem se ke schodům a uviděl záblesk červených vlasů. Modrý oči. Bledá hebká pleť. Srdce se mi rozbušilo. Taky mě někdo přijel zachránit. „Když jsem ho našel, vypadal hůř. Pomáhá mu, že jsi tady.“ Ujistil jsem Tashu potichu. Během prvních deseti minut svý návštěvy donutila Andreie usnout, což bylo něco, o co jsem se snažil dva dny. Považoval jsem to za úspěch. „Nemám ten pocit.“ „Měj trochu sebevědomí.“ Popíchnul jsem jí. „Mám pocit, že tě v tom Witchwoodu přetvořili. Jseš si jistá, že to neni klášter?“ Ušklíbnul jsem se. Rozmrzele na mě koukala a rty se jí stáhly do úzký čárky. „Moc vtipný.“ Prskla. To byla Tasha, kterou jsem si pamatoval. Ne ta ustaraná, která měla tvář staženou v napjatou masku. Zasmál jsem se a snažil se, aby to bylo potichu. Nechtěl jsem Andreie zbytečně probudit. Když se ke mě nepřidala, zvážněl jsem. Pohladil jsem jí po vlasech a vtisknul jí pusu na čelo. „Zvládne to. Neboj se.“ Zamumlal jsem. Jenom pokejvala hlavou a vzala za kliku. Asi jí přišlo, že je pryč moc dlouho. Rozloučil jsem se s ní a nechal jí vejít dovnitř. Vydal jsem se chodbou pryč a zaplul do pracovny. Viděl jsem Nikitu tam vejít, když se od nás odpojila, jako kdyby nevěděla kam se rychle schovat. Už mi neuteče. „Tak.“ Zhodnotil jsem, když jsem jí našel koukat z okna se založenýma rukama na hrudi. Nadskočila. Otočila se ke mě s rychlostí, jakou jsem dlouho neviděl. „Tak.“ Zopakovala a dala si ruce do kapes u džín. Opřel jsem se o futro. „Ahoj.“ Pozdravil jsem jí a snažil se ignorovat fakt, že bych jí nejradši položil na pracovní stůl a... „Ahoj.“ Zamumlala až moc rychle. Pousmál jsem se, odlepil se ode dveří a pár krokama přešel až k ní. „Děkuju, žes přivezla Tashu. Nechtělo by se mi tady držet otce, aby nešel Andreiovi zakroutit krkem.“ Ušklíbnul jsem se. Jenom pokrčila ramenama a sledovala, jak jsem si na prst natočil jeden pramen jejích nádherných vlasů. Slyšel jsem, jak zatajila dech. Taky jsem s tim svým měl problémy. „Řekla jsem si, že to bude bezpečnější takhle.“ Přišlo mi, že mluví jenom proto, aby něco řekla. Sklonil jsem se k ní blíž a kejval přitom hlavou, jako že rozumim. V tu chvíli mě vůbec nezajímal slib, co jsem dal Katjence. Vlastně mě Katjenka nezajímala celá. A nezajímalo mě ani nic jinýho kromě Nikity. A naší dcery. Kousla se do spodního rtu. Její smyslnost mě doháněla k šílenství. Byl jsem ztracenej už dávno předtim, ale teď se mi definitivně uzavřela cesta zpátky. Vzal jsem jí okolo pasu a přitáhnul si jí k sobě blíž, abych jí mohl políbit. Naše rty se dotkly jenom letmo, když se ozvalo zakašlání. Nadskočil jsem a Niki se ode mě odtrhla. „Promiňte, pane. Olga mě poslala, abych se zeptal, jestli mohu pomoci s balením.“ Vadim stál ve dveřích. Potlačil jsem touhu zabouchnout mu je před ksichtem. Svraštil jsem obočí a snažil se tvářit, že nás vůbec nevyrušil a že ho teď vůbec nechci zabít. „Jistě, Vadime. To by bylo... fajn.“ Přišel jsem si jako idiot, když jsem se přesunul ke skládání krabice. Zvlášť s ohledem na to, že ve stejný místnosti stála ona a já jí nemohl mít. Neměl jsem tam stát a věděl jsem to až moc dobře. Tasha nechala otevřený dveře do improvizovaný ložnice, kterou vytvořila jenom proto, že si myslela, že takhle pozdě v noci už je nikdo špehovat nebude. Na svojí obranu ale musim říct, že jsem nehodlal špiclovat. Jenom zjistit, jak na tom jsou. Jenže když jsem přišel, už přes dveře jsem slyšel Andreie... sténat. Nakouknul jsem dovnitř, abych se ujistil, že jsou v pořádku. Nebyli. Ani jeden. A jako obvykle, když se jednalo o Andreie, jsem s tim nemohl nic udělat. „Tasho! Tasho!“ Volal její jméno tlumeně, ale stejně jsem to slyšel. Sestra se k němu naklonila a jemně s nim zatřásla. „Jsem tady,“ Otevřel oči a vydal vyděšenej zvuk, kterej se mi už navěky vryl do paměti. Stačilo, abych něco udělal. Cokoliv. A nedopadlo by to takhle. Tasha seděla na jeho posteli a sklonila se k němu. Připadal jsem si jako voyeur. „Přijde domů a najde nás. Musíš pryč. Ublíží ti.“ Mumlal rychle, jako kdyby nebyl úplně při smyslech. „Ššš... broučku.“ Zatlačila mu na hrudník, aby zůstal ležet, když se začal zvedat. Sklonila se k němu a hladila ho po tvářích. „Je pryč. Už nikomu neublíží.“ Zašeptala. „Já jsem ho zabil.“ Vyslovil Andrei skoro bezhlesně. Vypadal, jako kdyby byl v delíriu. A asi i byl. Tasha kejvla hlavou, ale nepřestala ho hladit. „To nic, miláčku. Nebyla to tvoje chyba.“ Natáhla se a z misky na stole vytáhla kus ručníku. Vyždímala ho a přiložila mu ho na čelo. „Máš horečku. Bude to dobrý.“ Hlas jí zněl plačtivě. Přišlo mi absolutně nepatřičný tam stát, ale zjistil jsem, že se nedokážu pohnout. Potřeboval jsem vědět, že budou v pořádku. Oba. Andrei mávnul rukou ve vzduchu, jako kdyby se jí chtěl dotknout a minul. Vzala ho za ruku. „Spi, broučku.“ Andrei zakašlal. Tasha se k němu sklonila a políbila ho na čelo. Potom na obě tváře. „Nepřijde?“ Zamumlal. Přišlo mi, že se Tashe v očích zalesklo. Zakroutila hlavou. „Ne. Už ti nebude ubližovat, broučku. Spi, musíš odpočívat.“ Šeptala a přejižděla mu opatrně mokrým ručníkem po tváři. Odhrnula lem trička a zajela i pod něj. Viděl jsem, jak Andrei vyčerpaně zavřel oči a Tasha si vydechla. Ubližovalo jí to. „Jak je mu?“ Zeptal jsem se dřív, než jsem se dokázal zastavit. Ukázalo se, že o mě ví už od začátku. „Viděls to. Hrozně. Má horečku a blouzní. Myslí si, že se to nestalo.“ Mluvila potichu. Chtěl jsem jim pomoct, ale v tomhle jsem byl bezmocnej. Potřeboval Tashu. Nemuselo se mi líbit, že jsou spolu, ale můj nejlepší kamarád potřeboval mojí sestru. „Pil něco?“ Zeptal jsem se. Tušil jsem, jaká je odpověď. Nervózní Tashino gesto, kterým si uhladila šátek okolo krku mi to potvrdilo. „Horší se to v noci.“ Odpověděla úplně na jinou otázku. Přešel jsem k ní a opatrně jí zezadu objal. „Dostaneš ho z toho. Slibuju.“ Smutně se usmála. „Nevypadá to tak.“ Pohladila ho po vlasech a znovu namočila kus ručníku. „Zvládne to. Jenom je vyčerpanej. Musí spát a potom to bude zase ten arogantní Andrei, co ho známe.“ Uchechtla se a zavřela oči. Přitulil jsem si jí k sobě víc, protože jsem pod víčkama zahlídnul slzy. „Miluju ho, víš?“ „Vim.“ Nechápal jsem to, ale věděl jsem to. Stejně jako jsem věděl, že on miluje jí. Ani to jsem tak úplně nechápal. „Ilyo?“ Ozvala se potichu. „Ano?“ „Jsem hodně zlá, když jsem ráda, že je po smrti?“ Věděl jsem to od chvíle, co jsme oba dva byli svědkama scény mezi Ivaškovýma po ceremonii. Chtěla ho mrtvýho. Jenže ne tak, aby Andrei musel tak trpět výčitkama. „Ne.“ Zakroutil jsem hlavou. „Já taky. Měla bys taky spát.“ Tentokrát to byla ona, kdo zavrtěl hlavou. „Dám na něj pozor.“ „Jsi na něj hodná.“ Zhodnotil jsem, když mu konečkama prstů přejela po tváři po tom, co se mu obličej zkrabatil v náznaku bolesti. Okamžitě se uvolnil. Tasha ke mě vzhlídla a v očích měla odhlodlanej výraz. „Zaslouží si to.“ V tu chvíli mi došlo, že už to ani trochu neni moje malá sestřička. Vrátit se domů po tom, co mi Nikita vpálila, že naše dcera mě z hloubi duše nenávidí a po vypjatý atmosféře na pohřbu, kde Andrei málem spáchal další vraždu, bylo podivně uklidňující. Na chvilku. Potom jsem uviděl Katjenku a všechen klid byl pryč. Bytostně jsem jí nenáviděl. Vlastně mi nikdy neublížila. Ne skutečně. Ne tak, jako Nikita. Byla krásná a dokonalá. Věčně upravená. Chovala se přesně podle bontonu, otec jí zbožňoval. Až na tu kauzu o matčiných narozeninách si nikdy nestěžovala. Snažila se mě podporovat – alespoň navenek – ve všem, co jsem dělal. Její jediná chyba byla, že... přesně. Nebyla Nikita Beliková. Dával jsem jí za vinu, že mám zpackanej život, i když jsem někde vzadu v mozku věděl, že je to moje chyba. Nepostavil jsem se rodičům, protože jsem je nechtěl zklamat. Nedokázal jsem to. Tasha to dokázala, i když nebyla o moc šťastnější, než já. Jenže alespoň nebyla zapletená do manželství, ze kterýho by ze všeho nejradši utíkala na mise, kde jí můžou ve vteřině zabít. Přišel jsem si jako v kleci. Můj domov nebyl domov, bylo to utrpení. „Drahoušku.“ Zatrylkovala Katjenka, když vešla do naší ložnice a našla mě prohrabovat zásuvky. Za dobu, kdy jsem byl v Moskvě si odskočila k rodičům, takže se vrátila až tejden po mě. Dalo mi to sedm nocí k dobru bez její přítomnosti. Zřejmě jsem byl jedinej chlap široko daleko, co jí nechtěl mít v posteli. Zuřivě jsem se k ní otočil a snažil se znít klidně. „Kde mám přívěšek?“ Zavrčel jsem. Ten klidnej tón mi moc nevyšel. „Přívěšek?“ Zopakovala nechápavě, připlula ke mě a líbla mě na tvář. Odtáhnul jsem se. „Ve tvaru draka. Měl jsem ho v zásuvce v nočním stolku a teď tam neni.“ Vysvětlil jsem naštvaně. Zamrkala na mě svýma dlouhýma řasama. „Vyhodila jsem ho.“ Bylo to asi jako kdyby mi řekla, že mi vyoperovala mozek a prodala ho na černým trhu na Ukrajině za dvě hřivny. „Vyhodila?“ Zasyčel jsem. Přívěšek z titanu s nápisem „navždy tvá“ vyrytým zezadu. Dostal jsem ho v září v pátým ročníku od Nikity jako opožděnej dárek k narozeninám. Jediná věc, co jsem si kdy cenil víc, než foťák od Tashi a nikomu (ani sestře) jsem o něm neříkal. A ona ho... vyhodí. „Ano. Ta šňůrka byla přetrhnutá. Neboj, drahoušku. Když budeš chtít, koupim ti další.“ Zašveholila. Chtěl jsem jí praštit. Nemohla mi nikdy koupit další, protože... protože. Měl jsem pocit, jako kdybych Nikitu ztratil už nadobro. Neexistovala žádná cesta, jak jí dostat zpátky, byla prostě pryč. Už navždycky. „Jak se opovažuješ,“ hlas mi přeskakoval zuřivostí, „vyhazovat moje věci?!“ Čuměla na mě jako na zjevení a pak se pomalu její výraz začal měnit. Už nebyla ta nevinná holčička, která nic neví. Byla to vypočítavá mrcha, jakou byla ve skutečnosti. Její pravá tvář, kterou ukazovala jenom málokdy. „Jak ty se opovažuješ,“ zasyčela, „blahořečit cetky, co ti dala ta suka?“ Věděla to. Nevim jak, ale věděla, že to byl dárek od Nikity a proto se ho zbavila, když jsem byl pryč. V tu chvíli jsem měl větší potřebu nabourat pěstí ten její mopslí ksicht než kdykoliv jindy. „Takhle o ní mluvit nebudeš!“ Zahřměl jsem tak, že by mě Ivanov poplácal po zádech a předal mi žezlo. „Budu o ní mluvit, jak budu chtít! Bere mi manžela!“ Nenávist z jejího hlasu by se dala stáčet do lahví a prodávat se jako smrtící jed. „Nemůže ti vzít něco, cos nikdy neměla!“ Prsknul jsem jí do tváře, otočil se na patě a prásknul za sebou dveřma. Narozdíl od jiných věcí v mým životě, práce přicházela přesně ve chvílích, kdy měla. Utvrdil jsem se v tom druhej den, kdy mi Belikov nabídnul, abych jel dělat instruktora do výcvikovýho střediska na Sibiř. Znamenalo to dva roky v háji. Hned jsem po tom skočil. Jestli jsem si myslel, že na Sibiři budu mít svatej klid, tak jsem byl pěkně naivní. Katjenka mi sice nehrozila, protože ačkoliv jsme měli dovolený návštěvy manželek a dokonce na to bylo středisko vybavený (fuj), nestrachoval jsem se o to, že by se zrovna ona a zrovna za mnou táhla takovou dálku. Jenže jsem si ani ve snu nepředstavoval, že se tam zjeví Nikita s Andreiem (dobře, o Nikitě jsem možná ve snu párkrát uvažoval, ale nepředpokládal jsem, že se to skutečně stane a rozhodně to tam probíhalo jinak, než ve skutečnosti). Ale asi mě to mělo napadnout. V mým životě nebylo nikdy nic jednoduchý, ani to nešlo podle plánu. A sestra byla evidentně po mě. Když mi Andrei oznámil, že je Tasha těhotná, bylo toho na mě trochu moc. To, že to odnesla jeho čelist by mi ani tak nevadilo, v tu chvíli mi přišlo, že si to zaslouží. Ale Nikita, která s nim šla jako vyslanec míru a která se mezi nás připletla, to už bylo horší. Hodil jsem s ní přes celou místnost, než jsem si uvědomil, co dělám. A když jsme se pak trmáceli vlakem zpátky do Witchwoodu, abych tam vyzvednul svojí těhotnou sestru, ještě pořád jsem měl pocit viny. Ale jako vždycky, vztek zvítězil, takže mě ani nenapadlo se tvářit kajícně. Spala už čtyři hodiny a já jí pozoroval s rukama zaoženýma na hrudi. Srdce mi skoro prorazilo hrudní koš. Jel jsem do Witchwoodu a hodlal jsem tam vstoupit do jejího domu. Co když uvidim svojí dceru? Co když nebude vědět, kdo jsem? Nebo ještě hůř – co když to bude vědět? A zasype mě nenávistí, o který jsem věděl, že jí nedokážu snést? Nikitino zívnutí a následný otevření očí mě vytrhlo ze sebelítostných myšlenek. „Dobrý ráno.“ Pozdravil jsem jí ledově a odvrátil se od ní. „Dobrý ráno.“ Zněla vrčivá odpověď. Musel jsem sám sobě uznat, že v něčem měla pravdu. Tasha Andreie milovala a kdyby se mu něco – cokoliv – stalo, nepřežila by to. A i když se mi to nemuselo líbit, přiznával jsem si, že Andrei miluje jí. Nikdy jsem u něj neviděl podobnej výraz, jako když se díval na ní. A když jsem je spolu viděl v Moskvě... to, jakým způsobem ho dokázala její přítomnost uklidnit... nedalo se tvrdit, že by jí měl jenom na zábavu. Chápal jsem, z čeho Nikitina řeč o tom, jak neskonale se navzájem milujou, vychází. Jenže pak tady byl můj pohled na věc. Tasha byla moje malá sestřička. Chtěl jsem jí chránit před všim, co by jí nějakým způsobem mohlo ublížit. A tohle byl kolosální průser. Znal jsem otce a upřímně jsem pochyboval, že jim kdy dovolí vzít se a vychovávat jejich dítě v klidu a harmonii. Ne. V žádným případě. Otec Victora Ivaškova nenáviděl víc, než kohokoliv jinýho. Pohrdal jeho osobou a jeho krví a Andreie bral asi stejně vroucně, jako hovno na botě. Přál bych si pro Tashu, aby to bylo jinak. Ale nevěřil jsem tomu, že by byla tak naivní a myslela si, že to projde. Koneckonců, Andreiovi to bylo jasný křišťálově. Nikitě ne. Miloval jsem jí za schopnost udržet si naději do poslední chvíle, ale neznala otcův názor na Ivaškovovi. Jestli se někdo podobal Romeovi a Julii, tak to byli tyhle dva a Tasha byla dostatečně zamilovaná a impulzivní na to, aby jí napadlo jednat stejně, jako malá Kapuletová. Když jsem mlátil Andreie, jenom jsem si tim vybíjel strach o to, že to tak nakonec dopadne. Ale to jsem nikomu nehodlal vysvětlovat. Ani Niki, protože by si o mě myslela, že jsem zahořklej idiot. Což jsem byl. Seděli jsme tam potichu a snažili se vyhejbat pohledu i dotyku. „Máš hlad?“ Zeptal jsem se po hodině, kdy atmosféra začala bejt až moc tíživá. „Ne.“ Odsekla mi. Zakroutil jsem očima. „Nic jsi nejedla.“ Poznamenal jsem. Sám jsem byl překvapenej, že můj hlas může znít tak lhostejně a ledově, když jsem uvnitř sváděl ohnivej boj o to, abych po ní neskočil a nevyužil těch pár hodin k něčemu... užitečnýmu a příjemnýmu. „Sleduješ mě?“ Na tý otázce nebylo nic laškovnýho. Byla spíš útočná, než cokoliv jinýho. „Je mi to jedno.“ Odpověděl jsem kousavě. „Až omdlíš a spadneš pod vlak, já pro tebe nepolezu.“ Samozřejmě, že bych pro ní lezl. Vlastně by pod vlak nikdy nespadla, protože bych jí chytnul. Ale frustrace z celý týhle situace mě nutila chovat se kreténsky. „Nejsem Katjenka. Já neomdlívám.“ Prohlásila důstojně. Zůstal jsem na ní zírat. Něco takovýho bych čekal od Tashi. Tohle nebylo nevinný popichování, když jsme byli na škole. Tohle bylo špatný. Tohle byl konec. „Fajn.“ Pokrčil jsem ramenama a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem hodlal dodat. „Asi to dělaj jenom dámy z carský akademie, ty z lepší společnosti.“ Dopověděl jsem. Její pohled mi naznačil, že jsem přestřelil. My oba. Zvednul jsem se, vyšel z kupé na chodbičku a zůstal tam celou dobu. Přes dveře tenký jako papír se ke mě donesly její vzlyky. Musel jsem se sakra ovládat, abych tam nevtrhnul, nepřivinul si jí do náruče a nezačal se jí omlouvat. Až do Witchwoodu jsme spolu nepromluvili ani slovo.  |
|||||
Ocenenia
Inventár |
|||||
