|
Meno: Kaliban Amarant Funkcia: Čarodejník Fakulta: Estrellis Rasa: Upír Ročník: 0. Vek: 26 Body: 0 Peniaze: 16720 |
||
|
Damaged. Broken. Hopeless. Damned. - Amen.  "Existuje hodně využívaná cesta, méně využívaná cesta a pak útes. Ty míříš přímo k útesu, Kalibane. Pokaždé. Opravdu pokaždé." ,,Jsi zrůda, Kalibane. Krásný… ale zrůda." Jeho matka mu to opakovala tolikrát, až se mu ten výrok vryl do mozku. Poslouchal její sametový hlas s podmanivým nádechem odeznívající dávky heroinu a nedokázal přijít na to, proč je podle ní… jiný. S postupem času přestal hledat odpovědi a prostě přijal ten fakt. Je zrůda. Zrůdou zůstane. Tak to prostě bylo. - Podíval se na špinavou jehlu, položenou na stole a zvedl se mu žaludek. Věděl, že se to nezlepší. Nezlepší se to ničím. Nikdy. Pohledem zabloudil ke dvěma postavám na gauči. Dívali se skrz něj, jako kdyby byl neviditelný. Dělali to tak často. Nechápal, co jim ten černý prášek, který si stříkali do žil každý jeden den, přináší tak skvělého a nikdy to nechtěl zjistit. Chtěl prostě odejít a stejně se nedokázal pohnout z místa. Protože tohle místo, tihle lidé… to bylo všechno, co znal. ,,Nikdy ses neměl narodit, Kalibane." I tohle znal. Blábolení v drogovém opojení, které mu připomínalo, že jeho skutečný otec nebyl člověk. A přestože sledoval každý den v zrcadle, jestli se nějakým způsobem liší od ostatních lidí - a nic neviděl - tahle myšlenka tam byla a on se jí nedokázal zbavit. ,,Jsi… ty jsi…" Nechtěl to už slyšet. Otočil se i s pytlem na odpadky, ve kterém přechovával všechno své malé osobní vlastnictví a vyšel ven. A i když se tomu snažil utéct, konec věty mu rezonoval v hlavě. Vždycky tam bude rezonovat. "… zrůda, Kalibane." - Díval se jí do očí a nedokázal uvěřit, jak je možné, že v nich nevidí strach. Ani odpor. Nic z toho, s čím se do té doby setkal. Přežíval pod mostem už šest měsíců a tohle byla první laskavá slova, která slyšel. ,,Vypadáš příšerně, chlapče." Snažil se ji okrást. Potřeboval peníze na jídlo, protože už se pomalu nedokázal udržet na nohou. Chytila ho, když si cpal do roztrhaných kapes zelené bankovky. Její zelené bankovky. A místo toho, aby ho vyhodila nebo zavolala policii, mu dala všechno. Evelyn, tak se jmenovala. Byla pro něj jako bohyně, když ho nechala najíst se a vyspat u ní v domě, kam se nepříliš šikovně vloupal. Evelyn. Byla nejlepší přítelkyní jeho skutečného otce. Upírka, která mu nabídla domov. Své tělo. Svou duši. Celý svět. A on ji přijal se stejnou intenzitou, s jakou poutník na Sahaře přijímá kapku vody. Nechal se vtáhnout do kolotoče jejích nálad a hříchů a nikdy se neotočil zpět. - Nevěděl, jak se to stalo. Proč. Ani kdy. Nevěděl vůbec nic, stejně jako když mu byli tři a jeho matka začala koketovat s jehlama. Snažil se namluvit si, že je to sen. Pořádná noční můra, ze které se probudí a všechno bude tak, jak má být. Jenže nic nebylo, jak má být. Říkal si, že si na to už mohl zvyknout. ,,Upřímnou soustrast." Ta slova zněla jako výsměch. Jako kdyby k němu doléhala z nějakého vzdáleného škodolivého vesmíru, který se ho snaží vytlačit přes okraj světa do hluboké temné propasti, ze které není úniku. ,,Řekla jsi, že jednou tě zabiju. Pronásleduj mě. Buď se mnou pořád." Mumlal ta slova sotva slyšitelně a přesto se mu zdálo, že mu prasknou ušní bubínky. Byla pryč. Jak ho mohla jen tak opustit? Co si myslela? ,,Nemůžu žít bez svého života." Snažil se modlit k Bohu, i když ten ho už dávno zatratil a Kal to věděl. Věděl to moc dobře. ,,Nemůžu žít bez své duše." Svíral v ruce její přívěšek s medailonkem až se mu zaryl do kůže a prsty začaly krvácet. Bylo to poprvé od chvíle, co následoval otcovu rasu, kdy mu krev nic neříkala. Hlad nedokázal přehlušit bolest. Nic to nedokázalo. Evelyn odešla a s ní všechno, co měl. Lidé, co ji znali přicházeli, aby mu vyjádřili soustrast a on v jejich očích viděl závist. Odkázala mu majetek. Oni prohráli, ale on nevyhrál. Ve skutečnosti prohrál nejvíc ze všech, i když si to neuvědomovali. ,,Nenechávej mě v té propasti, kde tě nemůžu najít." A Evelyn mu poprvé za celou tu dobu nevyhověla. |
|||
Ocenenia
Inventár |
|||
