|
Meno: Rosalie Evans Funkcia: RPG postava Fakulta: RPG Rasa: Divízia Ročník: 0. Vek: 0 Body: 0 Peniaze: 0 |
 Human beings need a lot of things to feel alive. Family. Love. Sex. But we only need one thing... to actually be alive. We need a beating heart. When our heart is threatened, we respond in one of two ways. We either run or- we attack. There's a scientific term for this. Fight... ... or flight. It's instinct. We can't control it. Or can we? ~~~ Disappearances happen. Pain... goes phantom. Blood... stops running. People... people fade away. There's more I have to say. So much more. But... I've disappeared... Vášeň. Nosíme ji v sobě všichni. Pospává... čichá. Ačkoliv je nechtěná... nezvaná... probouzí se. Otevře své čelisti a zavyje. Dívala se mu do očí s posledním zbytkem naděje, že v nich najde jakýkoliv pozůstatek muže, kterého milovala. Ale čím víc se snažila, tím nemožnější se to zdálo. Couvla. ,,Proč?" Hlas se jí zlomil. Zdálo se to, jako jednoduchá otázka, ale oba dva věděli, že to tak není. Pokrčil rameny. ,,Pro pomstu." Krátce, chladně se zasmál. ,,Máš strach?" Narazila do stěny a věděla, že je v pasti. Neunikne. Přiblížil se k ní a téměř jemným gestem jí odhrnul vlasy z tváře. Potom jí vlepil jednu drsnou pusu na rty a pravá ruka se mu rozzářila v plamenech. ,,Řekni mi, Rosalie... jak chutná ta poslední?" Kdyby mohla, odpověděla by. Jenomže se nezmohla na nic víc, než na jeden, poslední, vyděšený záblesk v očích a potom jí rukou zajel do hrudi. Hořící prsty sevřel okolo jejího srdce a pevně stiskl. Vybuchla v ní bolest, tak obrovská, že se to zdálo až absurdní. Poslední sten. Poslední zoufalé sevření jeho předloktí. Kostel se jí před očima rozplynul, jako kdyby nikdy neexistoval. Cítila, jak se jí podlomila kolena a svaly ochably. V hlavě se jí vynořily tisíce, ne, miliony obrazů. V tu chvíli věděla, že je konec. No more dreaming of the dead as if death itself was undone. Hlasy rodičů si k ní našly cestu i přes stěnu. Snažila se je zmírnit polštářem, ale bylo to, jako kdyby se hádali přímo v její hlavě. Schoulila se na posteli do klubíčka a přitáhla si kolena k bradě. Zůstala tak, až dokud se dveře jejího pokoje nerozrazily. ,,Rose, holčičko, vstávej. Odcházíme." Posadila se a zamžourala do ostrého světla, ve kterém se tyčila matčina postava s kufrem v ruce. ,,Kam?" Pípla, ale odpovědi se jí nedostalo. *** ,,Mám tě rád, Rose." Odlepila pohled od kelímku s horkou čokoládou a podívala se na Reida. Blond vlasy mu rozfoukal vítr a díky mrazu měly jeho tváře barvu malin. Oplácel jí pohled elektrizujícíma modrýma očima. ,,Mám tě rád víc, než jenom jako kamarádku. Děje se to už nějakou dobu. Měla bys to vědět." Překvapeně zamrkala. Nadechla se k odpovědi, ale Reid ji předběhl, když jí rychle, neohrabaně políbil. Odtrhla se od něj a kelímek jí při tom vyletěl z ruky. Čokoláda potřísnila čerstvě napadlý sníh a vytvořila mezi ní a jejím nejlepším kamarádem jednu velkou tloustou čáru. Otočila se a rozeběhla se pryč, ignorujíc Reidovo volání. V tu chvíli se od něj potřebovala dostat, co možná nejdál. I don't want love to destroy me, like it has done my family. ,,Mami? Aeryn?" Zavolala do ticha, panujícího v domě a zavřela za sebou dveře. ,,Šly nakupovat vánoční dárky." Trhla s sebou a otočila se za hlasem, o kterém si myslela, že už nikdy neuslyší. ,,Co tady děláš?" Vydechla, když její oči našly postavu Teda Avalanche, stojící napůl ve stínu nahoře na schodišti. Když na tu chvíli teď vzpomínala, nedokázala si přesně vybavit jeho odpověď, ale přesně si pamatovala nenávist, kterou v ní dokázal zažehnout jediný jeho pohled. A která neodešla ani, když už byl její otec dávno pryč. *** ,,Nemůžu odejít." Jak málo stačí, abyste člověku, co pro vás kdysi znamenal svět, zlomili srdce. Cítila, jak ji oči její matky propalovaly zraněným pohledem. Kdyby ta dvě ubohá, nepodstatná slova neřekla, všechno mohlo být jinak. ,,Musim za Reidem. Musim mu říct-" Zarazila se. Co mu musela tak nutně oznámit? Tvář její matky se rozplynula a místo ní se objevil bílý mramor, nekonečně vysoko nad jejím tělem. Strop kostela. *** ,,Rose!" Reidův hlas ji vrátil zpátky. Stála před jeho domem, udýchaná z běhu přes les a zmatená. Chtěla se rozloučit. Musela mu říct sbohem, protože on si to zasloužil. Hodlala mu říct to, co si v hlavě připravovala celé dny. Jenže teď před ní stál skutečný Reid. Reid z masa a kostí, se svýma elektrizujícíma očima a neposlušnýma světlýma vlasama a ona to nedokázala. ,,Ty mě miluješ." Vypadlo z ní a najednou se ocitla v jeho náručí, pevně přitisknutá svými rty k těm jeho a odhodlaná nikdy ho nenechat jít. První hřích. *** Zakopla. Padla na kolena a do rukou se jí zarylo jehličí. Ohlédla se za sebe, ale viděla jenom tmu. Zašátrala rukou po zemi a přišlo jí to jako zlomek sekundy, než našla hůlku a zasvítila na chladnoucí tělo na zemi. Byla celá od jeho krve. Měla ji na oblečení, prosakovala jí na kůži a ještě dál a věděla, že už ji nikdy nesmyje. ,,Proboha." Její vlastní hlas jí zněl vzdáleně, přidušeně. Vrhla se k němu a rukama nahmatala konec hrudní kosti. Stlačila ji celou svojí silou ve snaze oživit dávno mrtvé srdce. Někde uvnitř jeho těla prasklo žebro. Nevěděla jak dlouho to zkoušela, než jí došly síly. Možná celou věčnost. Možná pár sekund. ,,Reide, ne!" Sklonila se k jeho obličeji, hledajíc zbytky života v jeho vytřeštěných očích. ,,Reide, prosím!" Zajela mu rukou do vlasů a nechávala v nich po sobě stopy krve, lesknoucí se ve světle hůlky do černa. ,,Zůstaň se mnou... neopouštěj mě... potřebuju tě..." Bylo mu patnáct. Měl narozeniny. Jak někdo může umřít na svoje narozeniny? Vždyť je to absurdní. Nestihla mu to říct. Nestihla se rozloučit tak, jak to plánovala měsíce před touhle nocí. ,,Miluju tě." Další dvě slova, co změní běh dějin. Druhý hřích. *** Předtím si myslela, že je to nemožné, ale bolest se stupňovala. S každým chrčivým nadechnutím z ní unikala jedna vzpomínka a spolu s ní část toho, co kdysi bývala Rosalie Chaanach. Šaty jí znovu prosákla krev, ale tentokrát to byla její vlastní. Jeden potůček života jí stekl po ruce a po kapkách začal znesvěcovat bílou zem. Spadla mu do náruče. Vždycky věděla, že zemře právě tam. Donutila se k dalšímu nádechu a zavřela oči ve snaze přivolat další vzpomínky. Jakkoliv se to zdálo neuvěřitelné, už byla za polovinou. Za polovinou. Vášeň. Nosíme ji v sobě všichni. Promlouvá k nám. Vede nás. Vášeň nás všechny ovládá a my posloucháme. Máme snad na výběr? Lochnesse Ardelys potkala v baru. Bylo to logické, vzhledem ke skutečnosti, že nikde jinde svůj čas netrávila. Tehdy neměla tušení, že tahle démonka, co jí vypráví o klukovi s bledým obličejem a studeným tělem bude jednou její sestra. Slyšela, jak někde tam v kostele volá její jméno. Chtěla jí odpovědět, ale nedokázala to. ,,Jak víš o Reidovi?!" Vyjekla na ni tehdy v baru. Považovala to za krutý žert, když jí rusovláska dopodrobna popsala jeho otrávenou grimasu, kterou tak dobře znala. Pravda byla taková, že mladá Ardelys ovládala spiritismus. A že Reid se od ní nikdy neodpoutal, i když si myslela, že ho navěky ztratila. *** ,,Proč mi nechceš říct ani svoje příjmení, hm? Taháš ze mě můj životní příběh a pak si hraješ na inkognito." Protáhla hravým hlasem a šťouchla do Aarona loktem. Povzdychl si a napil se whiskey. ,,Nemám ti co vyprávět. Jseš zajímavější." Pokrčil rameny a pousmál se. ,,Nekecej. Proč jseš pořád tak nasranej na celej svět? A kde máš rodiče? Proč nechodíš do školy?" Zasypala ho haldou otázek, o kterých za pár minut zadoufala, aby je nikdy nepoložila. Bolest v jeho očích se prohloubila, když se k ní otočil. ,,Proč jseš tak strašně neoblomná, Rose? Kdybys to prostě... nechala plavat. Ale ne, ty musíš bejt tak příšerně otravná a vyptávat se pořád dokola. Nedokážu tě chránit, když mě nenecháš, rozumíš? Nemůžu ti odolat, když se na mě díváš tim svým roztomilým pohledem a ušklíbáš se stejně jako máma a... nezvládám to. Nenecháš mě." Nechápala ani slovo z toho, co řekl. Ale když pokračoval a vyložil jí pravdu o tom, odkud přišel a kdo je jeho rodina, pomalu to začalo dávat smysl. Matka byla mrtvá. On byl Tedův levoboček. Ona nebyla Tedova dcera. Aaron Avalanche, bratr, se kterým ji nepojila ani kapka krve. Což bylo dobře, protože tu noc se stal jejím milencem. Třetí hřích. *** Po ruce jí tekl pramínek krve, přesně jako v tom kostele, ale tentokrát z její vlastní vůle. Vzhlédla a ušklíbla se na Lochnesse. ,,Moje krev, tvoje krev, naše krev." Zhluboka se nadechla a spojila jejich ruce. Krev démonky a člověka se promíchala a vytvořila pouto silnější než smrt. ,,Doufám, že nemáš AIDS." Zamumlala Nessie a střelila po ní šibalským pohledem. Skousla si ret a zatvářila se naoko vystrašeně. ,,Sakra, já zapomněla!" Rozpojily ruce a večerní atmosféru baru oživil jejich zvonivý smích, aniž by jeho stvořitelky věděly, že právě způsobily zrod nového démona. Čtvrtý hřích. *** ,,Ty hnusná mrcho! Tohle je ze mě kvůli tobě, ty špinavá couro!" ,,Jak se opovažuješ?! Bylas nechtěná špína a já tě dostala tam, kde jsi a ty se mi takhle odvděčíš?! Víš, co jseš, Rosalie? Jseš jedna zasraná svině!" Nedokázala si vybavit první přeměnu na démona. Vzpomínky na ni měla zamlžené dávno předtím, než její zpětná cesta životem vůbec začala. Ale pamatovala si Lochnesse a její nadávky. Pamatovala si sebe a slova, která už nikdy nemohla vrátit zpět. A vzpomínala si i na to, že kdyby ji Melisse neodhodila na stěnu a nezbavila vědomí, vrhla by se na svoji vlastní pokrevní sestru a pravděpodobně ji roztrhala na kusy. Tehdy se začala skutečně nenávidět. Pátý hřích. |
|
OceneniaInventár |
|
